Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 4 hodiny 24 min

Válkotvůrci aneb Sonda do literárního zrání Františka Kotlety

22. Září 2020 - 6:33

Ačkoliv to může znít divně, jsou Válkotvůrci v tištěné podobě vlastně „dítětem“ covidové epidemie. Oni sice existovali, ale jen v podobě e-booku vydaného pod původním jménem autora, o jehož existenci se moc nevědělo. Pak přišla pandemie, a protože je Franta Kotleta dobrák od kosti, tak uvolnil svoji audioknihu Spad a právě e-bookové Válkotvůrce dočista zadarmo. Jenže některé lidi k četbě elektronické knihy prostě nepřesvědčíte; nebo vám budou brblat, že „to chtěji v papíru do sbírky“.

Papírové povstání

A tak se Epocha rozhodla, že Válkotvůrce v papíru vydá! Autor je trochu přebrousil, upravil, dostali novou obálku se jménem Franty Kotlety namísto Leoše Kyši…a šup, v první vlně vyšli jako příloha časopisu Pevnost. Už jsme říkali, že Franta je prostě lidumil? Teď už jsou ve volném prodeji, což je dobrá zpráva pro fanoušky. Mají Válkotvůrci ovšem co nabídnout i těm ostatním?

Při pohledu na obsah zjistíte, že tahle útlá knížka ukrývá 18 autorových děl. Z toho šestnáct z nich jsou „kraťasy“ do deseti stran zahrnuté do sekce Hlavně stručně, zbylá dvojice je pak rozsahem o něco delší (kolem třicítky) tvoří sekci Ve válce. Autor opatřil knihu úvodním slovem a jako bonus přidal i jednu zbrusu novou povídku. Na konci knihy nejdete ještě ukázku z románu Spad.

Hned na úvod je třeba říct, že snad až na Přepadení penzionu jdou povídky spíše proti tvorbě Františka Kotlety a jsou mnohem více Kyšovské. U každé z nich najdete krátký úvod nastiňující v jaké situaci nebo myšlenkovém rozpoložení daná povídka vznikla. A protože život Leoše Kyši a jeho novinářská profese nebyly vždy jásavé, odráží se to i v jeho textech.

Jen pouhá myšlenka

Pokud se podíváme na krátké povídky, pak je lze charakterizovat jedním slovem: myšlenka. Ony se totiž nesnaží prodávat nějaký děj. Na daném rozsahu autor vždy jen lehce nastíní prostředí a charaktery; na větší práci s nimi v podstatě nemá prostor. Tyhle povídky lze chápat jako výpověď, reflexi; takže to, o co v nich jde, je především pointa!

Některé kousky jsou vážné, některé humorné, jiné zase vizionářské. Náměty jsou rozmanité, ale dotýkají se mnoha ožehavých témat. Většinou se nesou v duchu sci-fi. O umělecké hodnotě se v tomto případě nemá příliš cenu bavit, na tu prostě není prostor; ale i přesto ve vás tyto jednohubky dokáží po konzumaci „něco“ zanechat.  Některé náměty jsou dost silné samy o sobě a vzbuzují emoce i v koncentrované formě. Typickým příkladem je hned první povídka V Pomerančové zahradě, která je reakcí na aktuální pandemii a má nečekanou hloubku. Mimochodem, právě ona je onou výše zmiňovanou novinkou.

Trochu více Kotleta

Zbylé dvě povídky už vykazují trochu více kotletismu.

Zejména první z nich, Přepadení Penzionu je něčím, co ocení fanoušci Kotletových braků. Přepadení planety pro důchodce přináší do života vysloužilých vojáků konečně trochu vzruchu. A tak v návalu bůhvíkolikáté mízy začnou komando šikanující stařečky likvidovat „jako zamlada“.  Akce, humor, svižný děj – ten rukopis se nezapře.

To Válkotvůrci, kteří dali jméno celé sbírce, působí mnohem seriózněji. I zde řeší autor několik propíraných témat naráz: obchod se zbraněmi, náboženské války, laxnost úřadů a nejvyšších míst, sociální vyloučení… Proto, že chybí nadsázka i obligátní všudypřítomná bezuzdá akce, vyznívá povídka spíše přemýšlivě. Pointa je sice předvídatelná, ale Kyša ukazuje, že umí pracovat s postavami, gradovat situaci. Příběh novináře, kterého pošlou do demilitarizované zóny, je bezesporu tím nejhodnotnějším, co Válkotvůrci nabízí.

Tato sbírka povídek je ve své podstatě strašně zajímavá. Ukazuje, odkud se Kyša vydal ke Kotletovi a že umí i jiné polohy než by napovídalo třeba Bratrstvo krve. Že umí psát i vážně a i přes fragmentovitost dokáže dát svým textům sílu. Na druhou stranu: tenhle styl psaní rozhodně není pro každého a je lepší knihu koupit s vizí, co si vlastně kupujete. Protože jinak může nákup skončit zklamáním a knihu odložíte ještě před nejlepšími (tedy dvěma závěrečnými) kusy.

O tom, že Kyša je romantik a chytrý člověk se tak nějak obecně ví. O tom, že umí psát, také. Ale když se podíváte na Válkotvůrce, možná vás napadne, že se autor opět vrací ke kořenům – přidává do svých románových novinek čím dál okatěji témata k zamyšlení, jen už svým myšlenkám dává mnohem širší rámec.

František Kotleta / Leoš Kyša: Válkotvůrci

Vydala: Epocha, 2020

Obálka: Derek R. Audette

Počet stran: 241

 Cena: 199 Kč

Soutěž o Adventure Games – Monochrome a.s. s Dino Toys

20. Září 2020 - 7:00
Tahle lákavá cena na vás čeká v naší soutěži!

O Adventure Games: Monochorme a. s. jsme již psali ZDE. Nyní máte šanci tuhle parádní deskovku vyhrát.

 

Vše, co musíte udělat, je zaslat na náš redakční email soutez@fantasyplanet.cz s předmětem Dino Toys odpovědi

do 27.9.2020 do 23:59:59 .

 

A otázky:

a) Kolik druhů únikových her z kategorie EXIT aktuálně Dino Toys nabízí?

b) Po letech se vrací legendární plastová hračka – automobil. Jaké je značky a kolik kilo uveze tento 72 cm velký automobil?

c) Dino Toys je výrobcem her, které se hrají již po mnoho generací. Jmenujte alespoň trojici her (deskových či karetních), které jsou opravdovou  “klasikou přetrvávající věky”. Za všechny jmenujme například Člověče nezlob se  (to vám neuznáme :))

d) Od kterého roku působí Dino Toys na českém trhu?

 

Povídka: Tereza Kadečková – Přání

19. Září 2020 - 7:00
Přání

Milan Vančura seděl ve své mrňavé garsonce na posteli, protože židle by se mu sem už nevešla, a zíral si do dlaní. Potil se, vlasy se mu lepily na čelo a trenýrky nepříjemně řezaly při každém pohybu. Sluníčko pařilo do bytu přes potrhaný závěs zažloutlý cigaretovým kouřem. Milan vedro nesnášel, lilo z něj jako z prasete. Cítil narůstající nervozitu. Svírala mu srdce jako pěst. Tupost mu vystřelovala do mozku a opakovala mu mantry, které si za ta léta osvojil, ale ničemu nepomáhaly.

Co mu říkali chlapi online?

„Musíš začít něčím malým. Každý má nejdřív trému, ale časem si budeš jistější v kramflecích.“

Pobavilo ho to. On si byl jistý, ale tělo ho neposlouchalo. Zkoušel to všemi možnými způsoby. Dívat se stranou. Zavřít oči. Představovat si, jak má v dlani něco jiného. Třeba mouchu.

„No tak, prostě jen zmáčkni,“ prohodil sám k sobě. Jazyk se mu lepil na patro. Byl ztěžklý a suchý. Drhl mu v ústech jako šmirglpapír. Jak dlouho už tu seděl a nepil?

Nic nepomáhalo.

Z dlaní na něj koukaly dvě černé korálkové oči. Džungarský křeček se drbal za uchem a pak si umýval kožíšek. Vypadal u toho rozkošně. Malé holčičky by nadšeně výskaly chtěly by si ho pohladit.

Milan chtěl pravý opak. Chtěl zvířátko rozdrtit. Cítit, jak mu pod prsty praskají kostičky jedna za druhou. Křup, křup, písk, jak by křeček vydechl naposledy. Lup, praskl by, vytekla by z něj krev, šťávy a hovna. Kapala by Milanovi z dlaní na podlahu a on by se usmíval, užíval by si tu chvíli, kdy vzal život. Maličký, titěrný život, hrozným, nechutným, krvavým způsobem.

Jen kdyby stiskl tu zasranou dlaň.

„Udělej to!“ poručil si hlasitě. Křeček sebou trhl. Když zjistil, že žádné nebezpečí nehrozí, vrátil se k umývání.

Milan zaskřípal zuby.

Pak křečka opatrně položil zpátky do pilin a díval se, jak zvířátko běhá v kolečku.

Nenáviděl se.

***

Lásku k násilí u sebe zjistil už ve školce. Když byly na procházce, držel se tenkrát za ruku s paní učitelkou, vyletěl ze zatáčky sporťák a všem dětem na očích rozmázl po silnici právě přebíhající kočku. Nestihla ani mňouknout, zato všech dvacet dětí začalo hlasitě brečet jako banda koťat. Milan ne. Dostal pak pochvalu, že je statečný kluk, ale s odvahou to nemělo co dělat. Rozervané tělíčko, ze kterého trčely kosti a odkapávala z něj krev, ho fascinovalo. Jak rychle se z živé bytosti stala jen hromada masa, chlupů a kostí. Nespal celou noc a představoval si mrtvou kočku. Líbilo se mu to.

Občas se k ní v myšlenkách vrátil, ale to bylo vše. Někdy, když na hřišti našel chcíplou myš, rýpal do ní chvíli klackem, ale vyschlá mrtvola mu nečinila žádné potěšení. Většinou klacek znuděně zahodil a šel si hrát. Hlavou mu sem tam proběhla myšlenka vyšťourat hlodavce z díry a pak na něj šlápnout. Nebo ho přejet kolem. Píchat do něj špendlíky tak dlouho, až pukne.

Ale neudělal to.

Další věc o sobě pochopil ve třinácti. Trávil prázdniny u prarodičů a děda šel zabíjet slepice. Sekal jim hlavičky a těla házel do kýble, kde se ještě zběsile cukala. Milan se díval zpovzdálí. Děda byl rychlý a efektivní, zvířata netrpěla.

„Chceš se to naučit?“ všiml si ho děda. Milan zašťoural nohou v hlíně a kývl.

„Musíš ji pevně držet. Pohlaď ji, ať se uklidní, ták.“

Milan hladil slepici po peří a skoro nedýchal. Natáhla krk, otočila k němu zrak. Blbě čuměla, jako všechny slepice. Začala se trhaně rozhlížet, snad aby našla něco k snědku. Nesnášel tyhle popelnice na nožičkách. Nejlépe vypadaly na pekáči.

„Hlavně pořádně sekni, když dáš malou ránu, bude chudák trpět, a začne šílet. Chceš hlavu useknout napoprvé a načisto.“

Milan se napřáhl. Sekne špatně. Chtěl vidět zvíře trpět a mávat křídly. Představil si, jak jí bude bublat v krku jako v hororových filmech, na které rád koukal.

„Pak ji hned hoď do kýble, nebo tu bude běhat a hrát si na fontánu.“

Milan se zasmál. Jo! Krvavá fontána, to chtěl vidět!

Držel sekáček napřažený.

Tehdy poznal, že je něco špatně.

Vypadalo to tak snadně. Jen seknout. Spustit ruku. Trefit opeřený krk. Jedna rána.

Roztřásl se.

Spustil ruku podél těla a začal brečet.

„Ale prosimtě, kluku, co blbneš?“

Tak hrozně moc chtěl. Ale prostě nemohl vzít život.

***

„Děláš si prdel. Seš si jistej, že nejsi polda v převleku?“

„Prostě to nemůžu udělat, Radku. Fakt chci, ale nejde to.“

S Radkem se seznámil online. Na fóru schovaném hluboko v temných zákoutích internetu. Radek byl první, kdo se mu pokusil pomoct. Měl s ním svatou trpělivost, ale žádné rady nepomáhaly.

„Udělals mu aspoň něco? Zlámal nohy?“

Milan zavrtěl hlavou. Radek se ve videohovoru ušklíbl. Byl to docela solidně vypadající chlapík ve středním věku. Ustupovaly mu vlasy, šedivěl, ale vždycky byl čistě oblečený a ložnice za ním vypadala uspořádaně. Občas v pozadí hovorů křičely děti, ale nikdy je neviděl vstoupit.

„Ty seš fakt marnej, moralisto.“

Radek jeho problému říkal morálka. Milan se toho názvu chytil, i když měl pocit, že morální lidi by neměli představy jako on. Nemasturbovali by nad pornem, kde ženská vříská, protože jí řežou nohy a znásilňují ji do každého otvoru. Morálka by jim zabránila na něco takového vůbec pomyslet.

„Máš jinej nápad?“

Radek pokrčil rameny. Zkusili už všechno. „Hoď s ním o zeď.“ „Polož ho na silnici a čekej.“ „Naostři mu kolečko.“ „Nasyp mu jed do jídla.“

Ale morálka mu bránila vytvořit i nehodu. I tehdy mu řekla: „Milane, seš píča, a nikoho zabíjet nebudeš.“

Ničilo ho to. Hlavu měl v jednom ohni. Skoro už nespal, protože večer nemohl přestat přemýšlet. Dřív si myslel, že bude schopný žít jen s představami a videi na internetu. Jenže jeho potřeba se den ode dne zvětšovala. Přestával mít chuť na jídlo, zapomínal se a nevěnoval ničemu pozornost, protože ho buď sžírala bolest hlavy nebo představa krve.

„Opít už ses zkusil?“

Pod oknem stálo šest prázdných lahví od vodky. Nastřádal je za dva týdny. A křeček pořád žil. Morálka měla nadlidskou sílu. Skoro by řekl, že alkohol pro ni byl jako pro Pepka špenát. Milan se ožral a akorát brečel, litoval se a mazlil se se zvířátkem.

Viděl z téhle situace jediné východisko a přišlo mu směšné, že morálka mu dovolí zabít jen sebe.

„Seš ztracenej,“ prohodil Radek. „Hele, ještě to nevzdávej a dej mi týden. Něco vymyslím.“

„Seš kámoš.“

„Úchylové musí držet při sobě.“

***

Když mu bylo sedmnáct, pracovali na praxích v továrně. Byl normální kluk. Bavil se s kámošema na pivu, obdivovaly přetékající vnady češtinářky a doporučovali si vzájemně porno. Nikdy se nikomu nesvěřil s tím, co ho rajcovalo. Věděl, že jeho představy nejsou v pořádku. Stal by se z něj Milan úchyl nebo Milan vrahoun. „Hej, Milane, vzrušuje tě to?“ křičeli by na něj a ukazovali by mu obrázky mrtvých zvířat a lidí. Když se Holečková ze třídy vedle poblila při hodině, poslouchala to měsíce. On by to poslouchal do výučáku.

Hleděl si čudlíků a obrazovek, když se dílnou ozval vysoký, hysterický řev, který přehlušil i hučení strojů. Bořek strčil prsty pod pás a teď mu z ruky chcala krev. Kde míval ukazovák a prostředník zbyl jen pahýl. Držel se za zápěstí a ječel, nezmohl se ani zastavit krvácení nebo zavolat o pomoc. Jen stál a řval.

Seběhla se celá dílna a Milan zakročil. Chytil ho za ruku, omotal mu ji kusem hadru a zatlačil.

„Zavolejte mistra a sanitku!“ křikl na čumily. Překvapivě ho slyšeli i přes Bořkův řev. Došel mu dech, až když ho přebírali saniťáci. Snad celá dílna je doprovázela k sanitce, šeptala a čuměla. Milan zůstal u pásu. Ruce měl zmáčené krví, pomalu usychala a lepila. Dostala se mu za nehty a vlila se do rýh v dlaních a na prstech. Vytvořila mapičky, vypadaly jako nejkrásnější umění na světě. Takové obrázky by kreslil často a rád.

Měděná vůně ho udeřila do nosu, vzpomněl si na Bořkovo vřískání. Kalhoty se mu napnuly erekcí, když si dlaň přiblížil k obličeji a olízl ji. Pořádně, celým jazykem, zespod nahoru. Slastně polkl a usmál se.

V dílně stál Tomáš a civěl na něj.

Milan pootevřel ústa, ale Tomáš byl rychlejší. Vytáhl mobil.

Blesk, fotka, a všechno bude v prdeli. Milan mu chtěl vyrazit přístroj z ruky, ale stál moc daleko.

Ale místo focení Milanovi zavibrovala vlastní kapsa.

„Ty stránky se ti budou líbit,“ prohodil Tomáš a odešel.

***

Tomáš měl pravdu. Webovky byly všechno, co si Milan mohl přát. Místo, kde se scházeli lidi jako on. Kde se prodávaly ty nejodpornější věci. Nešel do školy týden. Omluvil to jako šok z incidentu a mistr to schválil. Ve skutečnosti seděl u kompu, sjížděl obrázky vyhřezlých vnitřností, oběšených chlapů, dekapitovaných ženských a dětí. Pečlivě naaranžovaná mistrovská díla.

Nejvíc miloval videa. Nevinné důvěřivé dívčiny, které chytí banda chlapů a do krve je znásilňují, než jim vezmou život tím nejkrutějším způsobem. Milan strávil týden masturbací, brzy mu splývaly dny i videa. Vyříznuté srdce, péro v ruce. Zadušený křik, honil. Žil v ráji.

I Adama a Evu z ráje vykopli.

Teď, po letech, už neměl radost. Už viděl všechno. Reálné, animované, obrázky, hry, videa. Fekál, guro, chapadla, kanibalismus, řitní otvory na kozách. Ne, teď chtěl zažít realitu. Sáhnout si, zajet nožem hluboko do něčího masa.

Radek se neozýval. Uběhl týden a nic. Nepřihlásil se na chat ani nikam nepřispíval.

Další týden ticho po pěšině. Milan se smířil s tím, že se na něj jeho jediný kámoš vykašlal. Křeček výsměšně běhal v kolečku, vrzalo a dohánělo Milana k šílenství, ale neměl sílu ho namazat. Křečka ale poctivě krmil, neunesl by, kdyby vyhladověl.

Tři týdny, lahve pod oknem přestaly přibývat. Už se neobtěžoval chodit do obchodu nebo vynášet odpadky.

Ležel v posteli, potil se a čuměl do stropu. Popraskaná zažloutlá omítka volala po nové barvě, ale on v ní viděl jen mapičky, které by se mohly naplnit krví. Slunce se opíralo do oken, pokoj smrděl potem a pilinami, Milan se už týden nemyl a neholil. Kolečko skřípalo a do okna s pravidelným ťukáním narážela moucha. Hlasitě bzučela a zasloužila by si zaplácnout. Ale Milan chtěl zůstat ležet, zarůst plísní, propadnout se matrací a stát se součástí nábytku. Pryč z tohohle světa.

Vyzváněcí tón.

Skoro ho neslyšel. Vytrhl ho z myšlenek na zeleň požírající jeho tělo od chodidel nahoru. Otočil hlavu k notebooku.

Radek.

Vystřelil do sedu s energií, kterou netušil, že v sobě ještě má. Přijal hovor před dalším zazvoněním. Radek se na něj zubil.

„Přijeď,“ řekl bez pozdravu.

„Cože?“

Radek natočil kameru. Už nebyl u sebe v ložnici, stála za ním dřevěná stěna, jako by se přesunul do stodoly. Z dobrého důvodu. Přivázaná na židli za ním seděla žena s roubíkem v puse.

„Přijeď,“ zopakoval.

Tak rychle se Milan nikdy neoblékl.

***

Radek vlastnil starou hájovnu v lese. Nebyla úplně odstrčená od civilizace, do vesnic kolem to byly sotva dva kilometry a vedla k ní příjezdová cesta táhnoucí se dál do lesa. Čas od času po ní jelo auto nebo čtyřkolka, a ještě častěji se po ní procházeli houbaři.

K hájovně ale nikdo nechodil, plastové židle a slunečník hlásily, že je někdo doma. Stará plastová Tatrovka na pískovišti varovala, že do hájovny jezdí děti, a žádný houbař nechce být nařčený z krádeže nebo pedofilie, kdyby si chtěl domeček prohlédnout. A potenciální zloděj by tu stejně neměl co krást, pokud by nechtěl zrovna dříví na otop. O soukromí se tu tedy majitelé vůbec nemuseli bát.

Milan se třásl, když vcházel do stodoly. S Radkem se nikdy naživo nesetkal. Vidět ho tváří v tvář mělo být to nejmenší, ale Milan si přišel jako puberťák, co potká filmovou hvězdu. Nemohl ze svého rádce spustit oči a při mluvení mu přeskakoval hlas.

Ale hlavně obdivoval ji.

Nebyla ani mladá ani krásná. Snad čtyřicetiletá mamina s nastupujícími vráskami. Radek ji přivázal k těžké dřevěné židli. Lana se jí zařezávala do těla, přetékaly přes ně prsa a faldy. V ústech měla nacpaný špinavý roubík, snad z hadru, který tu Radkovi přišel pod ruku jako první. Tváře zamazané šminkami, jak zoufale plakala.

Když Milan vešel, rozzářily se jí oči nadějí. Škubla sebou a zoufale zahuhlala o pomoc.

„Rád tě vidím, moralisto,“ přivítal ho Radek, který na ponku rovnal nářadí.

Naděje zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a nahradil ji třpyt dalších slz.

Milan nemotorně přešlápl ve vratech. Připomínal dítě, které se bojí vstoupit do otcovi pracovny. Radek k němu s úsměvem přišel, chytil ho kolem ramen a dotáhl ho dovnitř. Pak vrata zabouchl.

„Nestyď se,“ zazubil se Radek. „To je dárek pro tebe.“

Pro něj? Milan cítil vzrušení jako pod vánočním stromkem, v hrudi se mu probudil lechtavý pocit. Taky si ale připomněl fakta.

Nezabije ji. Nezvládne to. Morálka ho zastaví. Nemůže proti ní nic dělat.

„Radku, já to nezvládnu,“ otočil se na kolegu.

„Od toho jsem tu já, abych ti pomohl.“ Máchl rukou k pracovnímu stolu, jako by prezentoval mistrovské dílo. „Vyber si.“

Milan si nedůvěřivě prohlédl nářadí. Kladiva, pily, šroubováky, vrtačka, svářečka a set kuchyňských nožů. Skoro všechno pamatovalo komunismus, ale nenašel na nich ani stopu rzi. Piliny a nábytek ve stodole ukazovaly, že je Radek kutil. Ženě doma vše spraví, dětem vyřeže kostičky, a pak nářadí poctivě očistí a stolek uklidí.

Ani trochu rzi. Ani kapka zaschlé krve.

„Začneme pomalu a uvidíš, že si to užiješ,“ plácl ho Radek na rameno a sklepal tím i část nedůvěry. Milan to nevzdá. Zkusí morálku přechytračit.

Vzal do ruky kleště a sekyrku.

„Líbí se mi tvůj styl!“

Zato oběti se nelíbil vůbec.

„Pomalu, chlapče, hlavně dýchej.“

Nadechl se. Krev mu stoupala do hlavy. Žena se snažila vykroutit z lan, ale ani se nepohnula. Židle stála připevněna k podlaze, i kdyby se překotila, neměla by se žena ze sevření jak dostat. Milan kleštěmi uchopil její ukazovák. Snažila se prsty schovat v pěst, ale marně.

Nezabije jí to. Sekne, zbaví ji prstu, a ona neumře. Stejně jako Bořek bude vřískat a krvácet a Milan pak vezme prst a nechá si ho jako suvenýr. To může. To mu ani morálka nemůže zakázat. Napřáhl se.

Polil ho ledový pot. Ruka se sekerou se roztřásla.

„Sekni!“ pobídl ho Radek.

„Sekni!“ poručil sám sobě.

Ženská přes roubík kňourala a zírala na ostří nad svou hlavou.

Milanovi se zvedl žaludek. Otočil se a spustil ruku dolů.

„Kurva fix!“ vydechl.

„To nic,“ pokusil se ho uklidnit Radek. „Máme kolik času chceme. Tak co? Ty držíš, já sekám? Třeba jen potřebuješ kámoše.“

Milan kývl. Bylo mu na hovno, ale jiskřičku naděje ještě nezašlápnul. Hodlá s morálkou bojovat do posledního dechu.

Sevřel kleště v třesoucích se zpocených dlaních. Nic nedělá. Jen drží kleště. On ženě neublíží. Sekeru nedrží. Co teď, morálko, to mi nemůžeš zakázat. Jsem výpomoc, jen stojím a držím kleště.

Radek sekl.

Ženská tlumeně vřískala. Za pahýlu prstu se vylila krev.

Milan v kleštích držel ukazovák. Zvedl se ho do výšky očí. Jasně namalovaný rudý nehet ukazoval přímo na něj. Zasmál se. Porazil tu děvku. Může dělat aspoň něco!

„Jo!“ zasmál se Radek.

A Milanovi se obrátil žaludek a vyzvracel se vedle židle. Vyvrhl hamburger co do sebe cestou sem rychle nacpal. Otřel si ústa. Při pohledu na prst se pozvracel znovu. Na hamburger hodil extra porci kečupu.

„Milane, ty kundo, ty si myslíš, že mě přelstíš?“ okřikla ho morálka a vrazila mu pěstí do žaludku. „Žádný takový,“ další rána, v ústech cítil kyseliny. „Hajzle!“ a další stáhnutí v křečích.

Našel se v koutku smrdící po zvratkách. Oči ho pálily a třásl se jak osika. Ze židle ho probodával pár pobavených očí. Ženská si jeho situaci škodolibě užívala. „Já tu možná chcípnu, ale aspoň nejsem ubožák,“ říkal ten pohled.

„Teda, já vím, žes říkal, že je ti z toho na hovno, ale nevěřil jsem ti,“ naklonil se nad něj Radek. Hodil mu hadr. „Ale zmákls to! Gratuluju.“

„Není k čemu,“ zachroptěl Milan a odplivl si. Na patře měl nalepený zbytek natrávené cibule a nepříjemně ho šimral.

„Je to o zvyku, uděláme to ještě několikrát a ani ti to nepřijde.“

Kývl, na víc neměl sílu.

Morálka měla jiný plán.

Když vstal, zamotala se mu hlava. Vadilo mu dívat se té ženské do očí. Ztrácel dech pod představou, že by na nástroje jen sáhl. Třásl se tak, že v ruce neudržel ani kladivo, natož malé kleštičky nebo jehlu.

Nemohl.

Radek se k němu k večeru přidal u vyhaslého ohniště. Donesl mu lahváče.

„Nevím, co s tebou, kluku.“

Milan pokrčil rameny a napil se. Možná by se měl smířit s osudem. Nikdy nedosáhne toho, co chtěl. Morálka mu sebrala možnost udělat si dobře. Zůstanou mu jen zkušenosti z druhé ruky. Sedne si a bude se dívat, jak Radek pomalu a bolestivě maminu zabíjí. Pak se vrátí domů a tam chcípne.

„Možná si to vymýšlím. Možná mi tím něco chce říct, že ve skutečnosti ty věci rád nemám a jen si to namlouvám,“ promluvil.

„Blbost, snad víš, co chceš.“

„Někdy si nejsem jistý. Co když to tělo ví líp, než já?“

„Ale hovno.“

„Tak jsem potom k ničemu.“

Radek kapitulačně zavrtěl hlavou a přisedl si.

„Ty v to věříš? Že by tě mohlo zastavit něco jiného? Vyšší moc?“

„Ne, vyšší moc ne. Jen podvědomí,“ vysvětlil Milan. „Jako když ti všichni celý život opakují jednu věc a ty se ji pak nemůžeš odnaučit. Slintám jako Pavlovův pes, jen moje slinty jsou morálka.“

„To mi zní dost nadpřirozeně,“ stál si za svým Radek.

„Je to jen psychologie.“ Svlažil rty pivem. Přečetl snad každou knihu psychologie v knihovně. Snažil se najít a diagnostikovat svůj problém, ale když už se dozvěděl aspoň něco, znělo to: „Jsi cvok, jdi se léčit.“

Radek chvilku zíral na nebe. Poklepával nohou a cinkal nehtem o lahváč. Přemýšlel.

Napil se.

Promluvil.

„Jsi tak zoufalý, že vyzkoušíš i blbost?“

„Moje východisko je pomalá smrt,“ ušklíbl se Milan. „Je to dost zoufalý?“

Radek ukázal na nebe.

„Co, mám se modlit?“ odfrkl si Milan.

„Dívej.“

Milan zvedl hlavu. Letní nebe bylo čisté a bez mráčku. Na kraji lesa, daleko od světelného znečištění, bylo obsypané hvězdami. Viděl Velký vůz, jediné souhvězdí, které rozeznal. Ostatní pro něj vypadala jen jako změť svítících teček.

Tmu pročísla padající hvězda. Za chvilku další a další.

„Perseidy,“ vysvětlil Radek.

„No a?“

„Copak sis nikdy nepřál k padající hvězdě?“

„To mi nápad s modlením přijde účinnější.“

„Počkej,“ zarazil ho Radek. „Na přání k hvězdám je něco pravdy. Lidi si už od kolébky civilizace spojovali hvězdy, meteory a vůbec všechna nebeská tělesa se zvláštní mocí. Přejí si k hvězdám od pradávna a já ti tvrdím, že to funguje.“

Milan se uchechtl a dopil pivo. Nemusel na další perseid čekat dlouho. Zavřel oči.

„Tak,“ prohodil posměšně. „Teď je morálka fuč a já můžu z maminy nadělat sekanou?“

Radek se zasmál.

„Jasně, že ne. Není to tak lehký. Potřebuješ správnou hvězdu.“

„Mám si přát dokola a dokola, než přijde ta s kouzelnou mocí?“ otočil se na něj Milan. Radek na chvíli zmizel ve stodole, vrátil se s novým lahváčem. Ťukli si a pokračoval.

„To je taky možnost, ale já mám něco jednoduššího.“

Milan zaujatě poslouchat. Nedoufal, že se dozví, jak dát sbohem morálce. Nadpřirozeno je velká blbost. Ale Radek se do příběhu ponořil a vyprávěl ho s takovým zápalem, že se mu chtělo věřit.

„Tenhle les tady je hlubokej. Když zaprší, tak máš občas pocit, že jsi v obchoďáku při slevách, ale všichni lidi se drží jen vyzkoušených cest a známých zákoutí. Jen domácí se odváží hlouběji a hajný z nich došel nejdál. Ale ani ten nedošel dost hluboko. Možná ani nemohl.

Asi v pravěku, ale možná dřív, sem prý spadl meteor. Zapíchl se doprostřed lesa, srazil statné stromy, vyryl díru do země. A tak tam zůstal. Černý jako smrt. Nikdo mu neřekne jinak než černá hvězda.

Říká se, že ti splní tvoje největší přání. Stačí k němu dojít a on si přečte vše, co chceš, a to ti splní. Proč teda nemám v lese fronty až k chalupě? Protože, jako ve všem, i tady je háček.

Černá hvězda ti splní tvoje největší přání, které v ten okamžik máš. Lidi si myslí, že rozumí sami sobě, ale mysl není tak jednoduchá. Přijdeš k ní, protože strádáš, ale cesta je dlouhá a úmorná a ty máš hlad? Nebo jsi unavený? Hvězda tě té potřeby zbaví. Svým vlastním způsobem. Takovým, co je pro lidi většinou nepřípustný.“

Milan vstřebal jeho slova. Příběh zněl fantaskně a krásně. Kdyby byl pravda, hned by vstal a rozběhl se do lesa. Znal se. Chtěl jen jedno. Zbavit se morálky. Nic jiného ho v životě neprovázelo. Zbavit se té děvky a zabíjet.

„Proč jsem o tom nikdy neslyšel?“ zeptal se.

„Je to místní pověst. Baby to vypráví dětem. Většinou přidají hromadu příšer, co hvězdu hlídá, aby jim děti nezdrhaly moc hluboko do lesa.“

Druhý lahváč prázdný.

„Co když to zkusím?“ díval se Milan do prázdné lahve.

„Proto jsem ti to řekl. Tý historce nevěřím, ale smát se ti nebudu. Jen moc nedoufej.“

Ale Milan doufal.

Co jiného mu zbývalo?

***

Prvních pár kilometrů ranní chůze si v hlavě přehrával všemožné scénáře. Nadějné vyhlídky na to, že najde meteor (jak asi vypadá? Představoval si ho chvíli jako šutr zapíchlý v zemi jako vídal při výletech na Macochu, a chvíli jako svítící bod uprostřed lesa), že konečně získá svobodu, bude sám sebou a nejen loutkou morálky. Až se vrátí, tak si to několikrát rozdá s maminou a pak jí pomalu stáhne z kůže.

Usmíval se jako idiot.

Les přecházel z jehličnatého do smíšeného a hustého. Stín zakrýval slunce, takže tu byl příjemný ranní chládek. Aspoň na pár kilometrů.

Potom se slunce vyšplhalo výš a jeho žár pronikl i do stínu lesa. Milan se potil vedrem a únavou z chůze. Seděl na zadku několik let, ani ho nenapadlo vyrazit na pochod. Cítil každý sval, každou kapku potu stékající mu ze zátylku mezi půlky. Větve se mu protivně pletly pod nohy, ostružiní ho poškrábalo na lýtcích a kolem bzučeli otravní komáři.

Pozitivní myšlenky ho opustily. Nahradily je pochyby o svém zdravém rozumu a vztek, že propadl tak hlubokému zoufalství, že věří pohádkám. Jak by to mohlo fungovat? Všichni by sem lezli a doprošovali se přání. Byl blázen a idiot.

Přesto se neotočil a pokračoval.

Krok za krokem, kilometr za kilometrem. Bez směru ale s jasným cílem.

Netušil, jak dlouho šel, jen, že se les stával hustším a páchl shnilým vlhkým dřevem. Musel se sklánět pod větvemi a prodírat se zakrslými stromky, které už neměly kam růst. Slunce padalo k západu a stíny se protáhly. Motaly se ve větvích, Milan by přísahal, že vidí, jak se hýbou sami od sebe.

Otřelo se o něj něco vlhkého.

Větev. Jen větev.

Uvolnil se. Je jen v tmavém lese a asi se nadobro ztratil. To není tak strašné. Mohl by doma hnít. Tady ho aspoň nikdo nenajde a nikoho nebude obtěžovat smradem.

Pohyb v koutku oka.

Prudce se otočil, ale stíny jen ležely.

Protáhl se roštím a otevřel se před ním nový les. Stromy se zdánlivě pnuly do nekonečna. Kůru měly černou jako uhel, v ustupujících paprscích slunce házela vlhké odlesky. Malé rostliny tlely na zemi udušené mohutnými kořeny stromů. Vylézaly ze země a ve spirálách, uzlech a smyčkách se rozbíhaly po zemi a šplhaly do výšky. Nehybné.

Milan udělal opatrný krok. Stíny se nepohnuly.

Vypadalo to, že stromy požraly ostatní život kolem nich. Jeden kořen se tyčil do výšky zamotaný jako spirála DNA. Jako by se vyšplhal po hubenějším stromku a úplně ho pohltil. Teď zůstal trčet bez opory. Černý sliz z něj odkapával jako sliny příšery.

Milan zpomalil. Našel to? Je na správném místě? Les páchl vlhkostí a sliz v kapkách dopadal na zem v hlasitým ťukání.

Uslyšel kroky.

Kousek od něj stál jelen. Milan musel zamrkat, ale zrak ho nešálil. Zvíře jako by se vykoupalo v dehtu. Hnědá srst byla místy slepená černotou. Z těla mu vyrůstaly stejnorodé nádory, tlusté a asi dvacet centimetrů dlouhé. Paroží se nepřirozeně stáčelo ale konce trčely v pravém úhlu ve stejném tvaru jako nádory. Ze zvířete stoupal hnilobný puch, oči mělo obrovské, temné a zastřené.

Jelen zvedl hlavu a hlasitě zatroubil.

V Milanovi se roztřásly všechny kosti.

Zvíře do něj zabodlo pohled a rozběhlo se. Přímo na něj, paroží vystrčené vpřed. Z konečků výrůstků stříkala černá tekutina.

Milan nikdy nešplhal tak rychle.

Jelen narazil do stromu. Troubil a opakovaně vrážel do kmene ve snaze Milana shodit. Ten s hrůzou sledoval čtyřnohé tělo.

Zvíře bylo pokryté tlustými zduřelými penisy. Do všech stran, z růžovými žaludy, ze kterých tekl černý sliz. Jelen se vztyčil na zadní a zamával kopyty, ale Milan seděl moc vysoko. Ještě několikrát udeřil do stromu, než ho zaujal pohyb mezi stromy. S hlasitým troubením se rozběhl tím směrem a zmizel Milanovi z dohledu.

Milan svíral větve tak křečovitě, až mu zbělaly klouby. Vstřebával, co viděl. Třásl se. Zuby mu cvakaly.

Pokusil se ho znásilnit jelen.

Jelen.

Chlupy slepené slizem a semenem, penisy zduřelé jako nádory. Na zádech, na hlavě, na těle i na paroží.

Milan se zachechtal. Propukl v hysterický smích, pevně se držel, aby ho třesoucí se tělo neshodilo na zem. Zlomený v pase, opřený čelem o kmen, se smál.

Našel to tu! Všechno byla pravda! Jelenovi se splnilo přání! Byl v říji a chtěl prcat a hvězda mu to splnila!

Jeho smích přinesl odezvu. Les nebyl tichý, jak si předtím myslel. Slyšel pískot ptáků, šustot vlhkých křídel a troubení jelena někdo v dálce. A snad i kančí řev, jak do něj jelen vrážel znovu a znovu.

Milan zůstal sedět a rozhlížel se. Pomalu se uklidnil. Nesmí vstoupit blízko k hvězdě se zmateným přáním. Radek ho varoval. Co by se stalo, kdyby měl hlad nebo strach? Morálky by se nezbavil a hvězda by s ním vyjebala.

Najedl se a napil. Ještě z větví se vychcal na probíhající myš s obrovskými tesáky, která za sebou nechávala slizkou stopu. Nebál se, cítil štěstí. Až se odsud vrátí, bude muset Radkovi tisíckrát poděkovat. Nemohl si přát lepšího přítele a pomocníka.

Žádné jiné potřeby, jen chtíč po smrti.

Seskočil na zem a pokračoval v cestě. Les ztrácel i poslední nádech zeleně a nahrazovala ho hluboká černá barva. Potkal pár dalších stvůr. Snad králíka s dírou v žaludku, jak se snaží sežrat kmen stromu. Snad vrabce, s křídly ostrými jako břitva, jak trhá na kusy lišku. Vyhnul se jim.

Pak ji konečně našel.

Málem se mu zastavilo srdce. Vzrušení pohltilo každý sval v těle. Zalil ho hřejivý pocit vítězství.

Téměř perfektní koule, zapíchnutá do země, černá jako noc. Stromy kolem jako by se na ni snažily dosáhnout, ale držela je od ní nějaká síla. Tak se jen větvě a kořeny obmotávaly ve vzduchu a tvořily hnízdo kolem hvězdy. Přírodní svatyně ze dřeva a slizu.

Vzduch tu byl těžký a horký. Každý krok blíž k lesklému kameni se zdál namáhavější. Milan si prohlížel povrch, zdál se hladký, ale byl plný nedokonalostí a prasklin. Natáhl ruku, dotkl se ho. Jako stará omítka, jen se nedrolila. Perfektní. Temné.

Mocné.

Brnělo ho celé tělo dýchal přerývaně. Nasával vůni kamene. Cítil shnilý mech, krev, květiny, srst, vše smíchané v jedné kakofonii pachů.

Soustředil se na jedinou myšlenku.

„Zbav mě morálky.“

Řekl to nahlas? Nevěděl. Všemi smysly se upíral na kámen. Sahal na něj, prohlížel si ho, olizoval, poslouchal, jak kůže drhne o povrch. Cítil vlhkost a mech.

„Zbav mě morálky,“ prosil zoufale a otíral se o něj celým tělem. „Chci vraždit. Vraždit zabíjet a týrat. Zbav mě jí.“

Hvězda zavibrovala. Chtíč prostoupil celým Milanovým tělem, každým nervem, který ještě cítil. Narážel na kámen erekcí.

„Osvoboď mě!“

Hvězda zazářila.

Křuplo to.

Milan se zlomil.

***

Radek seděl naproti mamině a usmíval se. Ta vyčerpáním už jen svěsila hlavu a ani se nebránila. Neprovedl jí nic moc strašného, schovával ji pro kluka. Jen jí párkrát přetáhl, napsal nožem svoje jméno na ruku a pak ji propleskl ptákem, než se jí vystříkal do ksichtu. Teď si užíval pohled, jak jí semeno odkapávalo z tváří. Pil pivo, jako by sledoval nejlepší film na světě.

„Já ti nevím, Máňo, prostě si myslím, že to v tom klukovi je. Naučíme ho to spolu,“ vysvětloval jí. „Až se vrátí, ukážu mu můj oblíbený trik s hřebíkem v uchu.“

Mamina neprotestovala.

Radek se uchechtl.

Zaslechl kroky.

„Ha! Syn je doma, mámo, připrav se.“

Kroky byl zvláštně těžké a pomalé. Vlhce mlaskaly. Radek si toho nevšímal.

Dveře od stodoly se prudce rozrazily. Jedna půlka vylétla z pantů a s křápnutím spadla na zem. Radek poskočil na židli.

Lahváč mu vypadl z ruky. Úsměv zmizel z tváře.

Blížil se k nim stín. Černá vysoká postava, končetiny zlámané na stovkách míst. Kosti trčící ven jako ostré čepele jedna vedle druhé. Ostny vystupující z těle vedle obřího penisu, škleb pokrývající celý obličej a plný ostrých zubů. Černý hnis odkapávající z pukajících krvavých ran, odkud rostly další kostěné nože.

Radek se pochcal. To bylo poslední, co cítil. Tvor mu jediným máchnutím usekl hlavu.

Mamina zvedla tvář a dala se hysterického křiku.

Ochutnala stovky kostěných ostří.

Adventure Games: Monochrome a.s.: Výtah je na hraní

17. Září 2020 - 8:42

Při přehršli únikovek, detektivek a jiných obdobných her, které se na nás v poslední době sesypaly, je tím důležitější dozvědět se, co od které ne/můžete čekat. Proto jsme tu my, a my se nyní pustíme do zástupce Adventure Games.

Únikovka nebo vnikovka?

Nepozorný čtenář anotace na zadní straně může snadno považovat tuhle hru za únikovku, ale ona je to vnikovka. V roli jednoho ze čtyř nepočestných, nicméně spolupracujících hrdinů (pokud hrajete sami, tak vv rolích dvou) musíte vniknout do sídla biotechnologické společnosti, ukrást její chystaný „zázračný“ lék a zdejchnout se tak, aby vás pokud možno nikdo neviděl. Jak už bylo řečeno, časový limit nemáte, jak se dostat ven víte také, a tak hlavním úkolem je odhalit (nejedno) tajemství firmy – a užít si to.

Superpoplach a Kniha dobrodružství

Hra má pro vás připraveny jak obrázky pater, do kterých se dostanete, tak karty předmětů, které v nich najdete, a dokonce i výtahy, kterými budete jezdit. Průvodcem po tom všem je vám Kniha dobrodružství, v níž se detailně dočtete nejen co na kterém patře vidíte, ale i co nastane, když správně zkombinujete správné karty mezi sebou nebo se správným místem. Tedy například když spojíte kotvičku s lanem nebo vložíte flashku do počítače. (na blbé nápady typu přivázat flashku na lano nebo vrazit kotvičku do monitoru hra nereaguje).

Komplikací je, že každá postava má do začátku hry jistý handicap, kvůli kterému by neměla prohledávat určité oblasti, neboť je na to tak nešikovná, že by spustila poplach… a pět poplachů znamená superpoplach a ten znamená na konci minusové body. Nicméně čas máte, výtah máte, vystřídat se můžete, a tak by se do průzkumu místa „zakázaného“ pro svou postavu pouštěl jen idiot.

Celá partie je rozdělená do tří kapitol, abyste ji mohli snáze přerušit a uložit si ji napříště, neboť každá jedna kapitola trvá cca půl druhé hodiny – prodlouženo podle přemýšlivosti a/nebo hádavosti herní skupiny.

Nakonec si sečtete získané body, strhnete pokuty za poplachy a dozvíte se, jak moc dobří jste byli. A pak už můžete poslat krabičku dál… …anebo nemusíte, neboť žádný materiál nepopisujete ani neničíte, hra je na konci – pokud nejste čuňata – stejná jako na začátku, a když se k ní za pár let budete chtít zkušenější a moudřejší vrátit, máte možnost.

Sorry, Adventure je Story

Řada Adventure Games se měla jmenovat Story Games, což by bylo možná méně úderné, ale zato upřímnější. V naší skupině totiž padla otázka, co je v tom za dobrodružství, když není na čas, pořád se jen čte, nemusíte nic luštit a nemůžete umřít. Mluvku jsme samozřejmě ubili a jeho mrtvola bude další naší keškou, takže tolik k možnosti ve hře umřít („ve“ nebo „při“, co na tom záleží), ale ano, AG je prostě zase trochu jiný typ hry.

Povětšinou v ní řešíte pouze to, co kde a jak použít, a ano, hodně si čtete. JENŽE na tom přeci není nic špatného! Neznervózňuje vás pomyslný tikot hodin, nemusíte mít mozkové buňky neustále v pozoru a připravené zkoumat kvízy a rébusy, nenervujete se tím, jestli jste v právě opouštěném patře nezapomněli vykonat něco důležitého, neboť se do něj můžete kdykoliv vrátit. Přitom ale nejde jen o obyčejný gamebook, protože nalezená místa a věci musíte použít a/nebo zkombinovat, některé i opakovaně, a tak máte nad čím přemýšlet a o čem diskutovat.

Jistě, podle pravidel se v tazích střídáte, ale jelikož jste i v rámci příběhu propojeni a všichni vidí a vědí vše, je individualismus záhy převálcován grupenplayem.

Kočka a hodiny

Ani Monochrome se nevyhnulo jistým logickým lapsům, ale to už je snad rodová kletba všech her, Únikovkami počínaje a Adventures ne/konče, že puntičkářští redaktoři prchají od místa vzniku takové hry jako od odjištěného granátu, a nepřiblíží se k němu, dokud hru nerozvezou do obchodů. A tak nám tady zbylo k uvěření, že uklízečky nechají válet na podlaze zlodějské pomůcky, nebo že akciová společnost není majetkem akcionářů, nýbrž otce zakladatele…

Jenže podle našich zkušeností se těmto zkratům / zkratkám v myslích / hrách nelze vyhnout; jsou všude, a náš tým jednou prozkoumá, proč tomu tak je.

Nicméně do té doby budeme asi muset brát podobné chybky jako mateřská znamínka a smířit se s nimi. Jinak je totiž Monochrome a.s. vizuálně velmi hezká a poklidná příběhová hra s důrazem na popisy, a pokud ji takto přijmete, nemá moc šancí vás zklamat. Ovšem ti, kdo potřebují, aby nad nimi při hře stály sloupkové hodiny s bičem, nechť se obrátí jinam – tady vládne pohoda a ne devítiocasá kočka.

 

Adventure Games: Monochrome a.s.

Autoři: Matthew Dunstan a další

Počet hráčů: 1 – 4

Doba hry: 3x 90 min.

Doporučený věk: 16 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydalo: Dino Toys s.r.o.

Cena: 449 Kč

 

 

 

Čtenářská povídka: Na útěku

15. Září 2020 - 8:49
Na útěku

Upíři. Bájná rasa žijící ve světě lidí. Byli lidé a přeci jimi nebyly úplně. Byli o něco více a současně i méně. Strach. Jen slovo upír, vnášelo do mnohých duší zoufalství. Nesmrtelní, nepostižitelní a tajemní. To vše byli a žili tady, na Zemi. Bylo jich málo a tak pro vlastní bezpečí podporovali pravidlo Maškarády. Stáli v pozadí mnohých věcí jež se v historii staly a bylo jisté, že tak bude i nadále.

V temnotách měst zuřila válka mezi klany o nadvládu a moc. Nikdo se jim nemohl postavit, nikdo neměl jejich sílu či dovednosti.

Až na jednoho. Před staletím byl pokusným králíkem a do jeho těla byla dána krev z vlka. A ta jej změnila. Po staletí byl poslušným otrokem. Ale jeho pán byl zabit a pouto krve bylo zrušeno. A co hůře, vlk dokázal zabít jednoho z Rodných. A tím se z něj stal štvanec.

Na útěku.

Jsem osmý den v Praze a nemám sil. Mé nažloutlé oči horečně planou, když se krčím v nějakém slumu a třesu se. Cítím přítomnost Rodného. Je tichý jako duch. Vím že tam je a modlím se, aby mě nevycítil. Nevím z kterého je  klanu, ale možná to bude Gangrel, jeden z lovců.

Modlím se. Co mi zbývá jiného? Bojovat s Rodným holýma rukama je nemožné. I když… ještě to nikdo nedokázal, ale já nejsem člověk ani ghoul. Říkají mi Vlk a mají pravdu.

Kroky. Šramocení kamene. Cítím jeho pach, je ostrý, jakoby zvířecí. Ano, je to Gangrel. Sotva jsem se pohnul, jen malinko, tak, abych mohl v mžiku zaútočit. Světlo z lamp sem moc nedosahuje, ale já znám smysly Rodných a vím, že oni potřebují ještě méně světla než já. Je přede mnou. Zhluboka se nadechuji, vím, že vše závisí na jediném útoku.

Stojí.

Krok. A další. Minul moji skrýš. Čekám léčku, můj čich a sluch jsou napnuty k prasknutí. Posléze pach upíra slábne a já vím, že pro tentokrát jsem zachráněn.

Říkám jim Noční chodci, protože mohou chodit ven jen za tmy. Přes den na mě nemůžou a jejich sluhů se nebojím. I když bych možná měl. Upíři jsou všude a ani na okamžik jsem nepochyboval, že mají podplacenu policii. Jediná má naděje spočívá v tom, že Praha je, stejně jako celá Česká republika, prakticky neutrální a pokyny ze zahraničí poslouchá málokdo. Každopádně mám tady největší šanci na přežití.

A navíc potřebuji najít jednoho člověka.

Potřebuji jídlo. Potřebuji maso. Nutně a v nouzi by stačilo i maso lidské. Už nejednou v minulosti jsem musel zabíjet lidi kvůli jídlu. A nejen kvůli němu. Jsem proměněnec, ani člověk, ani vlk. A ani vlkodlak.

Houmlesák nocující v temném, polorozbitém domě neměl sebemenší šanci, když jsem mu dýkou prořízl hrdlo. Musel jsem se velmi ovládat, abych jeho maso nezačal rvát zuby jako nějaké zvíře. Maso bylo tuhé, ale po tolika týdnech mě chutnalo jako nebeská mana.

Tělo jsem spálil v místnosti ve které jsem večeřel a vyklouzl do rušného města

Říkali mu Rab. Pohrdavé slovo označující otroka. Jeho pán, Rodný z klanu Tremere jej udržoval na živu tím, že mu dával občas napít své krve. Rab byl Ghoul, kdysi člověk zotročený upírem. Musel mít pánovu krev jinak by propadl šílenství a zemřel. Pouto krve bylo silné.

Ale možná ne dost. Rab seděl v obrovském koženém křesle a jeho štíhlá postava se v něm ztrácela. Oči mu horečně žhnuly. Vybavení místnosti bylo staletí staré, podle gotických vzorů a zařízeno převážně v rudé barvě. Rab se soustředil, soustředil se více než kdy jindy. Kromě něj byli v místnosti další tři Ghoulové, sluhové. On z nich byl nejstarší a měl, na otroka, nevídané pravomoci. Téměř každý ghoul časem získal nějaké schopnosti, ale byl to pouze Rab, kdo se dokázal naučit Tremerskou magii.

Vždyť byl otrok celá staletí. Byl silnější, než si jeho pánové mysleli a on to mínil využít. Dnes.

„Dones mi víno“ poručil Rab jedné ženě – ghoulce. Plavovlasá kráska mu donesla číši a mile se na něj usmála. Zotročeni nebo ne, byli ghoulové stále jen lidmi. Rab se usmál taky a prsty pravé ruky vytvořil symbol, mávl rukou ženě před očima a použil kouzlo. Její zelené oči se rozšířili.

„Zabij Morouse“ poručil tiše Rab a sám se plavně zvedl. Do dlaně mu vklouzla obsidiánová dýka kterou před dvěma hodinami ukradl z komnaty svého pána. Dlouhonohá dívka přešla k Morousovy který si četl. Pohlédl na ni….

Žena urazila spodek číše na víno a stopku vrazila postaršímu Ghoulovy do oka. Ten zemřel okamžitě, bez hlesu. To už Rab zabil Starleta, bodnutím do ledvin.

Kouzlo halící dívčinu mysl pominulo a ona vyděšeně zírala na mrtvolu. Otevřela ústa k výkřiku… Rab koncentroval svou moc v jediném, brutálním útoku a krásná hlava ženy pukla. Rab se zapotácel, jak jej strašlivě rozbolela hlava a málem omdlel. Ghoul nezabije ghoula! Jeho ústa se otvírala, když tvořil formuli, kterou pro tento případ vytvořil. Povedlo se a bolest byla pryč.

Nadechl se. Teď ta těžší část. Má málo času. Rychle vytáhl štětec, odhrnul na jednom místě koberec a krví ghoulů začal kreslit pentagram.

Kolem mě byla spousta lidí. Na Václaváku to bylo hrozivé, ale i tak jsem se pokoušel vnímat okolí a vyhledával jsem ghouly. Jsou cítit jinak než normální lidé, tak nějak zvláštně. Nedá se to popsat.

Sedl sem na metro. A jel jsem, nevím vlastně na který směr, jen jsem znal jméno zastávky kam se musím dostat. Času bylo málo, byli tři hodiny a o šesti se začne stmívat. Jestli Raba z Chantry Tremerů nedostanu do tmy, zemřeme oba.

Místo kde by Chantry mělo být jsem našel snadno a do budovy se dalo dostat naprosto veřejně. Problém bylo, kde leží ta zatracená tajná chodba. Pohlédl jsem z okna, zima už končila. A slunce se nezadržitelně blížilo k západu.

Kráčel jsem prázdnou chodbou která byla asi méně používaná. Náhle jsem zbystřil, ucítil jsem ghoula. Ne, dva. Do prdele.

Byli to dva sekuriťáci, modré uniformy, tonfy a seděli v nějakém kamrlíku odkud znělo rádio.

„Dál je vstup zakázán“ řekl přátelsky postarší chlapík se šedivým vousem. Ten mladší ani nevylezl, jen mě sledoval přes sklo.

„Hledám pana Raba“ řekl jsem a kráčel k němu.

„Nikoho takového neznám“ řekl chlapík. „Prosím, vraťte se do veřejných prostor pane.“

„Je mi líto.“

Skočil kupředu, tonfu v ruce. Byl pekelně rychlý. Plastový obušek hvízdl vzduchem. Přikrčil jsem se a udeřil jej za loket. Vykřikl. Dostal jsem se za něj, chytil za bradu a rameno a škubl. Vaz praskl a já pustil mrtvolu na podlahu. Ten druhý měl pistoli a byl rychlý. Střelil skrz sklo ještě než jeho parťák dopadl na zem. Protočil jsem se a v obrátce vytáhl těžký nůž. První střepy skla zařinčeli o podlahu, když jej nůž zasáhl do hrdla.

Náraz sekuriťáka mrštil na protější stěnu. V ústech se mi vytvořili sliny, když jsem ucítil sladkou krev. Odolal jsem a vzal si nůž i pistoli. Prošel jsem do dalších prostor a nyní spěchal. Není čas.

Zahoukání sirény zaznělo, když se Rab dostal z tranzu. Vypadal děsivě, na tváři měl několik krvavých symbolů a seděl uprostřed obrazce z krve. Vymrštil se na nohy a rychle do batohu naskládal věci, co bude potřebovat. Jeho pohled se zastavil na staré kataně nad krbem, který tam byl i přesto, že nikdy nebyl použit.

Vzal ji. Vždy se mu líbila a konečně třeba bude mít čas přečíst si runy na čepeli. A vzal i ten krátký meč na jehož název si nemohl vzpomenout. A teď rychle. Otevřel dveře, batoh na zádech, meče za opaskem. Rudá chodba pokrytá běhounem, pach krve.

Vlk zase něco musel podělat, pomyslel si podrážděně. Šel rychle, štíhlí muž v černém plášti. Tři ghoulové jej poznaly jen co vyšel po schodech do horního patra.

„Je tady nějaký zabiják“ řekl jeden ze strážných a zdálo se, že se mu ulevilo, že se tu objevil někdo povolanější než jen on, obyčejný otrok. Vzápětí si všiml krve na Rabově tváři…

Rab opět povolal kouzlo. „Zabij je“ zasyčel a strážný ghoul obrátil samopal Škorpion proti svým druhům. Proud kulek jimi mrštil do chodby a rudá stěna zrudla ještě více. Rab se zhluboka nadechl omamujícího pachu krve. Poslední strážný se k němu obrátil a Rab jej bodl do hrdla dýkou.

Dusot nohou a Rab se připravil na pronesení kouzla. Byl to jen Vlk.

„Co jsi zase podělal?“ zeptal se Rab válečníka v kožené bundě který měl pistole v rukou.

A zase remcal. Jako vždy když jsme se potkaly. Občas nás upíři nechali spolupracovat ale nijak jsme je víc nezajímali. Pravda je, že tohle, útěk, jsme plánovali spousty let než on nabil dost moci a než zemřel můj pán. Hodil mi katanu.

„Tak jdeme“ vyhrkl a vyrazili jsme. Siréna stále houkala. Venku už se jistě řadí policajti. Šel první, musel. Jen on znal tajnou chodbu. Do cesty skočil voják. Ghoul v neprůstřelné vestě s M16 v ruce. Byl jsem rychlejší, protože jsem jej cítil dříve než viděl. Dostal do do hlavy a na stěně se objevila šedavá freska.

Další dva, jednoho jsem setnul katanou a druhému kulky ze škorpiona rozervali břicho. Z jednoho metru nepomůže ani vesta.

„Tudy!“

Poslal jsem do chodby za námi proud kulek a rychle vyměnil zásobník. Pach krve se mísil s pachem střelného prachu. A taky pachem….

Kurva.

Drobná černovlasá žena stála v salonku ve kterém byla tajná chodba. Než jsem stačil vystřelit, mávla rukou. Samopal mi vyletěl z ruky a do mozku se mi zabodla řezavá bolest. Viděl jsem, jak Rab vyslal ohnivou kouli která vybuchla těsně před upírkou. Tohle asi nečekala, ale vzápětí se Rab zapotácel pod nějakým útokem. Převalil jsem se a zdvihl samopal. Do salonku vběhli dva vojáci. Jednoho jsem dostal snadno, náhodou jsem mu rozstřílel hledí helmy a kulky mu udělali z hlavy jakousi drť míchanou s mozkem. Druhý šel do kleku a kulky z M16 začali rvát křesla, tapisérie, závěsy a koberec.

Skočil jsem stranou, tři kulky mě šlehli po těle, kotoulem jsem se dostal za další sedačku a zmáčkl spoušť. Pár kulek, mimo, voják se odkulil. Došli mi náboje. Skočil jsem po něm. M16 zaštěkala v divém stakadu. Stačil jsem jít dolů a kotoulem jsem se dostal k vojákovy. Pokusil se mě srazit pažbou, přeťal jsem ji katanou s bleskově vojáka zabil sekem přes krk.

Obrátil jsem se. Rab a upírka si hleděli do očí. Rodná byla ožehlá a spálené vlasy smrděli. Ale žila a měla asi dosti sil. Mrštil jsem katanu, mistrovský zásah přímo mezi kozy. Rab zamrkal a potřásl hlavou. Přešel k upírce, ještě žila, neuvěřitelné.

„Otroku“ zasípěla. „Jak jsi to dokázal?“

„Naučili jste mě mnoho“ řekl chladně Rab a já se téměř zachvěl. „Dělej, musíme jít.“

„Zlomil jsem pouto krve.“ Vzápětí tasil krátký meč, wakizashi tuším a uťal jí hlavu. Během okamžiku se Tremerka proměnila v popel. Rab přebehl k jedné tapisérii a odhrnul ji. Vzápětí jsme zmizeli v tajné chodbě a utíkali jsme temnotou. Rab vyčaroval světlo.

„Zkurvený boj“ povzdechl jsem si za běhu.

„Ale žijeme a zabili jsme jednoho z Rodných“ odvětil k smrti vyčerpaný Rab.

„Ano, žijeme, ale jak dlouho?“

„Tak dlouho, jak bude třeba.“

„Ale máme ještě jiný problém“ řekl jsem za běhu. „Jdou po mě Gangrelové.“

„Do prdele! Proč?“

„Zabil jsem jednoho z nich ve Švýcarsku. Musel jsem, zahnaly mě do kouta.“

Zaklel. Běželi jsme dál a po několika set metrech jsme vyšplhali kanálem do opuštěné uličky. Pomohl jsem mu nahoru. Byl vyčerpaný a doslova mu to zářilo z očí. Náhle jsem strnul. Mé instinkty mě varovaly, instinkty vlka.

„Jdou po nás. Ne fízlové, ghoulové.“

Rab jen stiskl rty. Ne, on už běžet natož bojovat nemůže. Jeho pohled byl divný. „Nech mě tady“ řekl.

„Ne. Sejdeme se na Letné. Je tam Mekáč“ řekl jsem. „Není to odsud daleko. Odlákám já.“

Nečekal jsem na odpověď a s katanou v pravičce jsem vyrazil vstříc těm, o kterých jsem věděl, že nás chtějí zabít.

Rab pozoroval Vlka jak zmizel v ústí uličky. Jeho pohyby byli rychlé a neuvěřitelně plynulé. Byl dokonalým válečníkem, nezávislím na krvi a nyní ani na vůli upírů. Jen občas jej popadla vlčí touha po mase. Jako téměř vždy zatoužil mít Vlka na pitevním stole a dozvědět se, co s ním vlastně Gangrelové udělali.

Rabovy bylo zle. Strašně moc. Cítil k Vlkovy vděčnost za to, že ho vytáhl z Chantry a zároveň cítil nenávist. Ne obyčejnou nenávist, ale silnou touhu po zabíjení. Chtěl zabít Tremery, ty, co jej na celá staletí zotročili…

Z dálky zazněl křik a střelba. Rab se zvedl na nohy a vydal se tam, kde tušil metro. Ale nejdřív potřebuje krev.

Doufal jsem, že se Rab dostane tam, kam je třeba. Zlomil pouto krve, teď ještě musí zlomit svou touhu po krvi. Ale v tom mu nepomůžu.

Přikrčeně jsem běžel po ulici. Pohledy lidí na osvětlené ulici přitahovala má katana v pochvě. Pak jsem zahlédl pronásledovatele. Asi dvacítka boveráků, anarchistů a bohové ví, čeho ještě. Pouliční sběř.

Byl jsem jako stín, rychlí a smrtící. Všimli si mě pozdě, katanu jsem měl už v levačce a střílel beretou. Dostal jsem dva, ostatní se rozběhli na mě, nedbali na svou bezpečnost. Ghoulové byli jen někteří. Štěklo několik pistolí a kulky se odrazili od fasády baráku. Ostatní lidi na ulici křičeli taky, hrůzou, a klidili se pryč. Rozběhl jsem se do boční ulice, řvoucí partu v patách. Párkrát jsem zmáčkl spoušť a dostal dalšího.

Z leva!

Šest maníků s basebalkama vyběhli z jednoho temného průchodu. Tři kulky jsem do nich střelil a tasil meč. Pach krve, gejzíry rudé tekutiny. Po chodníku stékaly stružky krve. Dál.

Běžel jsem. Byl jsem rychlejší, mnohem rychlejší a jejich křik se vzdaloval. Zakličkoval jsem ulicemi a průchody. Otřel jsem katanu a skryl ji. Někde v dálce houkaly sirény policejních aut. Běžel jsem poklusem na zastávku tramvaje, když z jednoho průchodu vystoupil Gangrel. Poznal jsem jej ihned. Pach Gangrelů poznám všude. A tohoto jsem navíc znal. Říkal si Falko a nebyl nijak moc starý. Myslím dvanáctá generace. Takže nějakých sto let.

„Mám tě Vlku. Vždy jsem toužil zabít tě.“

„Tak teď máš šanci“ prohodil jsem.

Skočil. Byl rychlí, neskutečně rychlí, rychlejší než já. Ruce se mu v jediném momentě proměnili v pařáty s dlouhými drápy. Tasil jsem a současně ukročil do zadu. Hrot prastaré katany mu zajel do hrudi. Vyjel mu ze zad, jak prudce se nadechl. Udeřil mě pravou tlapou do tváře a odmrštil mě. Katanu jsem nepustil, převalil jsem se. Šrámy na tváři se mě zalili krví. Vrčel jak zvíře a snad jím i byl. Cítil jsem, jak se ve mně probouzí vlk.

Falko šel po mě. Byl dobrý, moc dobrý, Odrážel mé ostří, sváděl ho stranou a já jej nemohl zasáhnout. Kopl jsem ho z otočky do břicha a ťal. Skrčil se a sekl mě přes hruď. Protočil jsem se, přešlápl, sekl z leva, protočil se znovu, sekl, ustoupil a udeřil na hlavu přímím sekem.Hladce ustoupil do boku.

Vlk ve mně vyl touhou po krvi.

Při jeho pohybu na bok jsem jej kopl do kotníku, klopýtl, jen na zlomek sekundy. Z rukávu mi vyjel dřevěný kolík a ten jsem mu zarazil do hrudi. V okamžení se zhroutil. Ťal jsem a jeho hlava odpadla. Falko se proměnil v popel, který jsem rozkopl do kanálu.

Krvácel jsem na tváři, rány se již začali zatahovat, ale byl jsem k smrti vyčerpaný. A navíc jsem ucítil ghouly… otočil jsem se. Bylo jich deset, pistole, dva samopaly a planoucí molotov. Pozvedl jsem katanu a ….

Za mnou se rozlehla střelba.

Ale nešla do mě. Černý ford se vyřítil z poza rohu a dvě hlavně samopalů se zaměřili na ghouly. Vystříkla krev, jeden hodil molotov po autu, minul. Střelba…

Utíkal jsem pryč.

Jízda do Brna byla v pohodě a poklidu. Rab se trochu sebral a když jsme svištěli po dálnici v ukradené Toyotě, bylo mi fajn. Rab podřimoval celou cestu a já musel řídit. Poslouchal jsem nějakou českou hudbu, jakýsi gotický punk či co, ale znělo to dobře.

Brno nebylo náhodný cíl. Jestli je v Praze zmatek, v Brně je to ještě horší. Samotná hranice mezi Sabatem a Camarilou. Město nesmiřitelných bojů a bezpráví. Lovci upírů, vlkodlaci, upíři a ještě další potvory se tam setkávali a vedli své skryté války.

A proto mě překvapilo, jak rychle nás dostaly.

Toyotu jsme nechali v jedné uličce a proběhli přes nechvalně známou Bratislavskou. Když jsme se vydali směrem k centru, dostali nás.

Dva vystoupili před námi, jeden měl koženou bundu, byl velký a černovlasí. Druhý černý kabát a světlé vlasy. Místo Desert Eagla držel ten v kabátě tenkou hůlku. A za námi byli další dva, velký pankáč s rudým kohoutem a pěkná žena s kudrnatými vlasy. Ztuhli jsme. Byli to Rodní, podle agresivního pachu jsem poznal dva Brujahy, válečníky Camarili. Ten s hůlkou musel být Tremer a ta holka vypadala na Ravnosku.

Podíval jsem se na Raba a ten zavrtěl hlavou. Neměl ještě sílu čarovat. A čtyři Rodní? Ze tří klanů?

„Pojďte prosím s námi. A když půjdete dobrovolně, bude to pro nás lepší“ řekl Tremer.

„Jakej bude rozdíl, dobrovolně nebo ne?“ zeptal jsem se drze.

„Můžete si ponechat zbraně“ řekl Tremer a uvolnil nám cestu. Byl jsem si vědom Brujaha v zádech, tak jsem poslušně šel. Noc už nebyla krásná, ale zrádná a hnusná. Jeli jsme dodávkou, v nákladovém prostoru s námi jeli ti dva Brujahové. Nepromluvili a jí taky ne.

Vedli nás chodbou. Byla tu cítit plíseň a vlhkost. Ravnoska šla první a ti tři další za námi. Ve velké místnosti se stolem, koberci a tapisériemi bylo překvapivě teplo a sucho. Když jsem spatřil mohutného muže za stolem, lekl jsem se. Vyzařovala z něj síla a tvrdost. Tvář měl zjizvenou. Když promluvil, měl ruský přízvuk. Byl to Brujah a určitě nejnebezpečnější rváč, kterýho jsem kdy viděl.

„Zdravím vás. Jsem Hynek Jezerij. Jsem šerifem tohoto města.“

„Proč jsme tady?“ zeptal se Rab.

„Něco od vás chci“ odpověděl šerif.

„A o co jde?“

„Nechám vás na živu, ale budete pracovat pro mě.“

„Necháš nás žít.. není to porušení Krvavého lovu?“ zajímal se Rab.

„Ani ne“ Brujah si byl sám se sebou jistý. To mě vedlo k domněnce, že se něco děje. „S požehnáním Brněnského prince jsem založil zvláštní skupinu a chci, aby jste byli její součástí. Jste lepší než kterýkoli ghoul a můžete pracovat ve dne stejně jako v noci.“

„V tom bude něco víc“ ozval se Rab.

„Ano.“ Šerif nyní vypadal skutečně zamyšleně a začal přecházet po své pracovně. „Před rokem tady jistá sekta oživila Melchiezel, mocného Rodného, který byl před čtyřmi staletími uvržen do Ambry.“

Já nevěděl o co jde, ale Rab asi ano, podle toho, jak se nadechl. Takže o tom něco ví a to bylo možná dobře.

„Uzavřelo ho tam Konkláve mágů, za pomoci Rodných. No, před rokem povstal a současně tu začala válka mezi Sabatem a námi. V tomto boji jsme museli najít devět artefaktů, ale dokázaly jsme najít jen tři. Rituál byl vykonán a Melchiezel přišel o třetinu své síly. Ale když to vše skončilo, z Camarili se na území Brna nacházeli jen tři Rodní. Já, jeden Tremer z Vídně a jistý Nosferat.

Nyní Melchiezel sbírá opět své síly a chce ovládnout Brno, či něco horšího. A proti němu stojí oslabená Camarila a moji …. Hm… lidé.“

„Většina jsou Anarchové“ řekl Rab.

„Ano. Mladí upíři kteří se ke mně přidali. A ještě něco, současně tu je Sabat a neutrální. Rozhodnutí je na vás. Máte dvě možnosti jak odsud odejít.“

Podíval jsem se na Raba a ten kývl. „Budeme z toho mít nějaký peníze?zeptal jsem se. Brujah se zašklebil. „Jo. Už jsme vám připravili ubytování.“

Prší.

Masarykova ulice se utápí ve vodě. Světla z výloh a pouličního osvětlení se odráží na mokré dlažbě. Kolem mě projelo auto a jeho reflektory jasně prozařují dešťové kapky. Náhle jsem ucítil zvláštní mrtvolný pach. Bledý muž na rohu Orlí. Mine mě přiopilá partička. Podívám se za sebe, po druhé straně kráčí Rab, černý plášť s kapucí. Dávám mu znamení že vidím Rodného. Podle pachu je to Giovanni. Možná dokonce ten, kterého hledáme.

Rodný se dal do pohybu a kráčel deštěm po Orlí. Tiše jako vlk jsem se vydal za ním a má pravačka se dotknula katany.

Pozvánka na křest knihy Václava Dvořáka Já, Finis – 17. září 2020 v Libereckém antikvariátu Fryč

11. Září 2020 - 9:16

Pokud budete mít chuť, zastavte se 17. září 2020 od 18 hodin v libereckém antikvariátu Fryč.

Na křtu knihy Já, Finis bude přítomen jak autor, Václav Dvořák, tak také ilustrátor knihy, Jakub  Cenkl, kteří zodpoví veškeré vaše všetečné otázky, rozdají podpisy a věnování… No, zkrátka si tenhle křest nenechte ujít.

A přidáváme i plakát s pozvánkou:

Já, Finis – plakát křest

 

Já, Finis: Nepřátelé z hvězd mi unesli bratra!

11. Září 2020 - 9:12

Václav Dvořák coby autor má na svém kontě už jeden významný románový „zářez“ – dobrodružnou sci-fi knihu pro mládež Písečníci a bludný asteroid. Já, Finis je určen opět primárně mladším čtenářům, ale ladění příběhu je tentokrát zcela jiné – Já, Finis je dobrodružnou knihou o přežití na neznámé planetě.

Tentokrát ho nedostanou!

Úvod knihy slouží především k vysvětlování a uvedení do děje. Dozvíte se, že všichni chlapci záhadně v den svých osmých narozenin zmizí neznámo kam. Všechno marno, prostě to tak je a nikdo z lidí na tom nedokáže nic změnit. Výjimkou jsou pouze lidé s handicapem – jako Petr trpící zvláštní světloplachostí, o ty neznámí únosci nejeví zájem.

Den osmých narozenin Petrova bratra Martina se nezadržitelně blíží a Petr se rozhodne, že svého bratra zachrání. Jeho „handicap“, díky kterému vidí mnohem slabší světlo, mu umožní únosce spatřit, ale na nic dalšího mu již bohužel nezbyde čas. Druhou šanci dostane při osmých narozeninách bratra dívky, po které Petr tajně pokukuje. Na poslední chvíli se na chlapce vrhne a… ocitne se na neznámém místě plném jiných chlapců, kde není doslova nic.

Rozehrávání situace působí lákavě. Tentokrát však nezvolil Václav Dvořák obvykle využívaný způsob vyprávění. Po Petrově zmizení, či chcete-li přenesení, totiž následuje hluchá pasáž, která zejména mladší čtenáře může nebavit a mást. Mladý muž se totiž ocitne na podivném místě, kde se jen chodí pro vodu a pro jídlo v podobě mechu vždy ve skupině s ostatními, aby následně přeskočil „někam“ a čelil neznámé technice i podivným tvorům, kteří ho uvrhnou do zajetí. Žádné vysvětlování ani příprava na podobný vývoj situace. Čtenář je bez kontextu vržen do neznáma a vlastně ani neví, jak by se měl orientovat. O to zvláštnější je toto intermezzo v kontextu toho, že se jedná o knihu pro mladší, často „nevyčtené“ dobrodruhy, kteří nemají dostatek literárních zkušeností, aby si řekli, že vysvětlení se budou vynořovat postupně v průběhu dalšího děje.

Útěk z klece

Na druhou stranu – pokud překousneme trochu rozvláčnější úvod, pak budeme odměněni. Zanedlouho se totiž začíná rozjíždět svižný dobrodružný příběh, který odstartuje útěkem z vězení v doprovodu nečekaného přítele – zvláštního tvora podobného chobotnici.

Od téhle chvíle se Dvořák vrací do literárních kolejí, které čtenáři sednou a sednou (pocitově dle plynutí textu) i samotnému autorovi. Petr se ocitá sám na planetě plné nepřátel – ať se již jedná o přerostlé housenky či obří létající stvoření připomínající pravěké pterodaktyly. Je sympatické, že autor vychází z pro mladší čtenáře pochopitelných konceptů: nepřátele si dokáží poměrně jednoduše představit stejně jako použité zbraně.

Těžiště příběhu spočívá v tom, že na neznámé planetě, kam nepřátelé unášejí nebohé pozemské chlapce, existuje skupina starších chlapců, kteří se dokázali vlivu zotročovatelů ubránit, a nyní žijí v utajení a spřádají plány na záchranu. Petr, kterému z neznámých důvodů začnou přezdívat Finis, se seznamuje s jednotlivými členy: statečným Tygrem, dobráckým a silným Medvědem, Einsteinem, Indiánem…

Tady už bude i mladší čtenář doma. S trochou nadhledu můžeme říct, že Já, Finis, je tak trochu verneovka, jen parta chlapců namísto na ostrově „ztroskotá“ na neznámé planetě a prožívá zde úžasná dobrodružství. I ta neznámá technologie zůstává, jen je o nějakou tu úroveň posunutá vzhledem ke své době. Co ovšem přetrvává, je pevné přátelství a nutnost spolupráce při řešení problémů.

Sečtělý čtenář by řekl, že postavy jsou generické, ale v příběhu pro mládež to vlastně vůbec nevadí. Ba naopak, je dobře, že se jede podle šablony, protože přesně to se od podobných knih očekává. Oceníte zajímavou skladbu záchranné party, drobné dějové zvraty i spoustu dobrodružství, která spolu chlapci prožívají.

V osidlech neznámé planety

Postupně budete objevovat záhady neznámé planety a snažit se vymyslet, jak zachránit ostatní unesené. Autor se vrátí i k „nudným“ pasážím z počátku knihy a vše poctivě (byť nepříliš obsáhle) vysvětlí a uvede do kontextu. Abychom nekřivdili: obsáhlost není v tomto případě až tak třeba, vše do sebe zapadne opravdu dobře a děj je pochopitelný i pro mladší čtenáře.

Ano, čtenáře. Možná jste si všimli, že Já, Finis, má co se postav týče striktně mužské no dobře, chlapecké(!) obsazení. Neznamená to, že by si knihu nemohla přečíst i děvčata, ale svým pojetím bude určitě mladým mužům mnohem blíže.

A když už mluvíme o pojetí – oproti Písečníkům je Já, Finis dost odlišný svým vyzněním. Písečníci byli vesmírnou variací na Harryho Pottera pokud se týká stylu – barvitý mainstreamový příběh, kde pošťuchování a zábava dotvářely barvité osudy studentů. Já, Finis je temnější, atmosféričtější, přesně jak se na příběh o přežití sluší. Vsází spíše na dobrodružnost, akci a pocit napětí, na rozvernost tentokrát není při boji o přežití místo.

Ještě jednu věc autor nezapře: svoji profesi. Do textu dokázal propašovat velké množství poznatků, které čtenář bude vstřebávat jen tak mimochodem. Netlačí na pilu a využívá toho, že neznámá planeta nabízí možnosti mluvit o technice i o hvězdách, takže si můžete rozšířit své vědecké obzory.

Zmínku si zaslouží i zpracování knihy. Pevné desky a ilustrace na nich zaujmou na první podhled; na ten druhý oceníte i líbivé grafické zpracování  – ať již úpravu stránek nebo zdařilé ilustrace Jakuba Cenkla prolínající se mnohdy i textem.

Já, Finis je příjemným příběhem pro mládež. Trochu problém je samotný počátek knihy; po jeho překonání vás čeká záchrana mladých mužů z neznámé planety, a kdo ví, jak se celý děj nakonec vyvine. Dvořák má cit pro příběhy pro mladší čtenáře – zejména postavy a jejich chování jsou sice šablonovité, ale dokonale do tohoto typu příběhu pasují. K tomu přidejte pár zajímavých nápadů a vědu a techniku… A máme tu další knihu pro mládež od Václava Dvořáka, kterou si můžete přečíst se svými ratolestmi a jež bude bavit naprosto všechny.

Václav Dvořák: Já, Finis

Vydal: Václav Dvořák, 2020

Obálka: Jakub Cenkl

Počet stran: 292

 Cena: 379 Kč

Evoluce potřetí aneb Silnější vyhrává

8. Září 2020 - 15:33

Je to tak. Young adult série Evoluce se vrací již potřetí (o předchozích dvou dílech si můžete přečíst ZDE a ZDE) – a tentokrát naposled. Tudíž začneme krátkou rekapitulací předchozího dění: skupina mladých lidí se díky skoku v čase ocitne v budoucnosti, která však není lidstvu příliš nakloněna. Po nárazu meteoritu a klimatické katastrofě Zemi ovládli inteligentní „něco-jako-chobotnice“, tvorové zvaní squidové, a lidé žijí v koloniích někde na úrovni středověku. Existuje ovšem místo, kde podle místních legend žijí cestovatelé v čase a kde by mohly existovat odpovědi na mnoho otázek v popředí s tou, jak se vrátit do své doby. Přes mnoho útrap a nástrah se cestovatelé vydají hledat toto místo do nelítostné pouště…

Kdo hledal, našel

Jak již bylo řečeno, je Evoluce určena primárně mladším čtenářům, takže nečekejte žádné velké dějové zvraty. Jako první se do sídla lidstva řízeného nelítostnou a téměř všudypřítomnou Gaiou dostane Lucie a její squidí „mazlík“ a prostředník v komunikaci mezi lidmi a squidy. Následně dorazí i většina zbylých dobrodruhů. Výjimku tvoří jejich bývalý parťák Marek, který se přidal na stranu „těch zlých“ a chce své exkamarády přivést zpět do otroctví – ten dorazí později sólo; a také Katta, která se ztratila během havárie v poušti.

Mládež brzy zjistí, že technologicky vyspělá civilizace má poměrně neortodoxní názory co se místní fauny týká. Oplývá sice znalostmi a vědomostmi, ale jiné inteligentní formy života jsou jí trnem v patě. A naše skupina se musí rozhodnout, na čí stranu se v téhle bitvě postaví…

Úhel pohledu

Dovolím si nyní stručně zhodnotit celou sérii naráz. Sečtělého dospělého a zkušeného milovníka příběhů série Evoluce rozhodně neuspokojí. Cílová skupina je mládež a začátečníci v žánru dobrodružné postapo literatury. Aby nedošlo k mýlce: příběh není nikterak hloupý, jen je v něm dost věcí zredukováno a zjednodušeně právě proto, aby byl přístupný cílové skupině čtenářů – odhadem počínajícím puberťákům a starším, kteří se s hrdiny dokážou snadno ztotožnit a jsou jim věkově blízcí.

Děj je příjemně přímočarý a mnohdy i předvídatelný. Opět, není to chyba; mladší čtenáři potřebují pochopit, jak příběhy fungují, a Thiemeyer jim vychází vstříc. Podstatné je, že všechny díly jsou vyprávěny opravdu zábavnou formou a právě styl vyprávění dokáže čtenáře udržet u příběhu a může se měřit i s kdejakou knihou „pro dospěláky“.

I práce s postavami není až tak špatná. Zas a znova: nečekejte žádnou psychologickou velehloubku, ale hrdinové dostávají dostatek prostoru a prodělávají postupem času i mnohdy poměrně zajímavý vývoj (viz právě třeba zmiňovaný Marek, ale i někteří další).

Suma sumárum, pokud jste alespoň trochu cílová skupina, tahle série patří k těm lepším. Nese se spíše v dobrodružném duchu, i když trochu té lovestory v ní najdete také. Kromě toho nabízí i poučení a pro žánrové začátečníky pár překvapení a zvratů.

Tak takhle to končí

Po poněkud obecnějším vymezení mantinelů nyní opět konkrétně ke třetímu a závěrečnému dílu, Prameni života. Přenesením do zcela nového prostředí je velká část předchozích událostí zapomenuta a začíná se v podstatě znovu, ale děj navazuje tam, kde předchozí knihy končí, a tak je dobré události znát – zejména kvůli tomu postavám.

Na samém počátku se mladí lidé dostanou do výspy lidstva s vyspělou technologií; na první pohled vidí ráj, ale při bližším zkoumání pod pozlátkem objeví spoustu věcí, které se jim nelíbí a se kterými nesouhlasí. Rebelie je obvyklým znakem young adult literatury, a ani v Prameni života tomu není jinak. Je jasné, že dobrodruzi se postaví po bok místního inteligentního života, ale zároveň musí mít na paměti, že lidé jsou jejich jedinou šancí na návrat. A jak se ukáže, nejsou sami, kdo s místní vládou nesouhlasí.

Thiemeyer opět využil své největší zbraně v podobě schopnosti opravdu poutavě vyprávět. Objevování nových světů (ať už toho lidského nebo toho zvířecího) je poutavé a strhne čtenářovu pozornost i díky mnoha drobným, leč invenčním nápadům. Kniha má spád, po úvodním rozkoukávání se v podstatě neustále něco děje, byť akce je úměrně cílové skupině umíněná.

Z pohledu dospělého v příběhu dost trpí logika. Mládež všechno zvládne, přežije bez úhony i střelbu a nekoncepčně se vrhá do věcí, které mohou ovlivnit budoucnost celé planety. Všechno prostě NĚJAK zvládnou. Jasně, budete jim držet palce, ale některým výkonům nebudou nejspíš věřit ani mladší čtenáři!

Příjemné je, že ani tentokrát nechybí zajímavé členění knihy. Některé kapitoly jsou psány z pohledu squidů formou krátkých rozhovorů, a i když už víte, o co se jedná, jsou vytržením ze stereotypu a zajímavou vložkou.

Podobně vítaná jsou i vědecká okénka. Autor dokáže v souvislosti s konkrétními problémy přidat nenásilně trochu osvěty, lehký filozofický přesah… Jak bylo řečeno, v rámci young adult patří Pramen života ke knihám, které mohou mládež spolehlivě obohatit a mají co nabídnout.

.. a tečka!

Závěrečný díl série by měl nabídnut i rozuzlení otázek z předchozích dílů a otevřených dějových linií. Tady bude spokojenost tak napůl. To hlavní je dořešeno a vysvětleno (byť občas trochu šroubovaně), ale několik poměrně zásadních otázek zůstane nedořešených.

Vyvrcholení příběhu dává smysl a příběh k němu směruje, postavy se chovají v rámci nastavených mantinelů a děj má spád. A opět onen rozdvojený pohled: dospělák vidí finále, ve kterém se ledasco láme přes koleno, cílová skupina si bez většího přemýšlení užije parádní dobrodružství a rozřešení celé zápletky.

Pokud se vám líbily předchozí dva díly, pak vězte, že Pramen života je důstojným uzavřením celé série. Dobrodružství pokračuje – a je to pořádná jízda. To hlavní je zodpovězeno a uzavřeno a dočkáte se zajímavých momentů i mnoha odpovědí.

A pokud pokud vás young adult odrazuje, musíte se spokojit s konstatováním, že zrovna série Evoluce patří k tomu lepšímu z téhle žánrové škatulky, a že to není plytká a nablblá lovestory pro děcka. Pro vás holt tyhle knihy určeny nejsou.

PS: U obou předchozích dílů jsme chválili obálku. Třetí díl rozhodně nezůstává pozadu!

Thomas Thiemeyer: Pramen života (Evoluce III.)

Vydal: Bookmedia, 2020

Překlad: Eva Pátková

Obálka: Jan Kerntke

Počet stran: 352

Cena: 349 Kč

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit třeba ZDE

Nakladatelství Golden Dog chystá svoji první fantasy knihu – O dracích a lidech Terezy Kadečkové

7. Září 2020 - 13:01

Prázdniny jsou za námi – pro některé byly skutečně dlouhé – a tak je na čase se zase pustit do vydávání. Nakladatelství Golden Dog pro své čtenáře chystá první fantasy román. Žánru jsme se vyloženě nevyhýbali (Vostrá krása obsahuje i trochu fantasy a vydáváme i fantasy RPG Dračí Hlídka), ale jsme rádi, že konečně můžeme vstoupit do vod čistého beletristického fantasy.

O dracích a lidech je román Terezy Kadečkové. Ta se – podobně jako další naši autoři – doposud profilovala jako povídkářka, ale v románu O dracích a lidech ukazuje, že má co nabídnout i v rozsáhlejší formě. Připravte se na setkání fanatika a bestie…

Kniha O dracích a lidech vychází 24. září 2020.

Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/o-dracich-a-lidech/

 

ANOTACE

Už je to dávno, co se svět rozpadl.

Už je to dávno, co stvůry běhaly po zemi jako svobodní lidé.

Už je to dávno, co světu vládli draci.

Ti, co přežili, chtějí klid, život, jako každý jiný. Jenže je tu Řád, který chce jen čisté a pase po měňavcích. Řád, jehož členové ani sami neví, odkud se jejich víra bere. Všichni jsou fanatici. Pouze jeden z nich chce znát pravdu. A proto musí spojit síly s tím, koho nenávidí nejvíce – s drakem.

Tereza Kadečková

O dracích a lidech

Vnitřní ilustrace a ilustrace obálky: Petra Feňďová

Grafická úprava a sazba: Michal Březina

Formát: brožovaná, 260 stran

Žánr: fantasy

Cena: 229 Kč

 

O AUTORCE

Tereza Kadečková je v internetových vodách známá jako Kadet. Narozena léta páně 1993 v Hradci Králové. Z rodného města nevytáhla paty, vystudovala tam pedagogiku a teď v něm mučí děti hodinami angličtiny.

První povídku Sladké sny publikovala ve stejnojmenném new weird e-sborníku (2013), další zářez pořídila v roce 2015 povídkou Smetiště v postapo­kalyptickém sborníku Čas šelmy. Povídka s názvem Trable začínají na úřadu se objevila s mini sborníčku FASCINACE, konkrétně v pátém čísle Bazén (2017). V roce 2019 jí vyšly dvě povídky v LARP sborníku Ve jménu Brožova! – Řezník a Jak Brožov k hrdinovi přišel.

Píše převážně fantastiku, ale čas od času zavítá do vod komiksů (Vějíř 2015, Vějíř 2016). Je redaktorkou fantasy webu Sarden. Protože má obě ruce levé, psaní je její jediný koníček. Když zrovna nepíše, tak knihy aspoň konzumuje – většinou s kečupem.

 

Autorský FB: https://www.facebook.com/kadetpise

Pevnost 09/2020: Září v zajetí české fantastiky!

4. Září 2020 - 18:44

Česká fantastika hraje prim

Zdá se, že se české fantastice daří a objevují se noví a nadějní spisovatelé a spisovatelky, kteří dokážou přijít se zajímavými nápady a chytlavými příběhy. A některé z nich vám zářijová Pevnost představí!

Sečtělý Martin Bečvář se přidal k Časovládcům, aby zjistil, jak se to má s tím Skrytým ostřím. A protože je Martin velice zvědavý redaktor, tak si nenechal ujít příležitost vyszpovídat samotného autora tohoto románu, Martina Sládka. Kromě Časovládců se ale Martin ptal i na jiné věci. Jako třeba, co druhý Martin ještě chystá, kdy a jak začal psát… no znáte to, takové ty normální šťouravé otázky. Dalším spisovatelem na holení je Lukáš Vavrečka s románem z alternativní historie s nádechem noir detektivky Tesla Noir, v němž zavítáte do světa, kde hrají hlavní roli vynálezy Nikoly Tesly. Recenzi si vzal na starost Martin Štefko. Ovšem ani staří kmeti nepatří do starého železa! To dokazuje Leonard Medek v rozhovoru s redaktorem Michalem Tesáčkem, s nímž si poklábosil nejen o novince Taranitový triptych.

A aby se ten testosteron trochu rozmělnil, tak se v novém pevnostním čísle můžete těšit i na článek Moniky Dvořákové, která vyzpovídala Zuzku Hartmanovou, jíž čerstvě vyšel román Před bouří (série Krysy apokalypsy).

To, jak se české fantastice daří, dokazuje i článek o novinkách z Young Adult. Na podzim se můžete těšit rovnou na devět kousků – Futurum (Petra Podolová), Noci běsů (Kateřina Šardická), Kosti Mraza (Alžběta Bílková), Dcera ztracených bohů (Alžběta Komrsková), Průsvitní (Martin Šinkovský), Ágnes ve skleněném městě (Ivana Peroutková), Čtyřměstí (Theo Addair), Pán čarodějů (Petra Slováková) a zmiňovaný román Před bouří (Zuzana Hartmanová) – které vám přehledně, jasně a stručně představí Kateřina Stupková.

Milovníci pomalu se rozjíždějících hororů určitě zaujme nový román Stephena Chboskyho s názvem Imaginární přítel. A přestože je jeho hlavním hrdinou sedmiletý chlapec, tak určitě není příběh pro malé děti! Nevěříte? Tak si přečtěte článek Venduly Kreplové, která vás o tom přesvědčí. A abych těch strašidelných příběhů s malými hrdiny nebylo málo, máme tu ještě Jiřího Popiolka s výpravou za Neilem Gaimanem, s nímž se vydal k Oceánu na konci cesty. A tohle fakt chcete, protože nové vydání od Arga obsahuje černobílé ilustrace a o překlad se postaral Viktor Janiš!

Michaela Merglová si tentokrát vzala na paškál román Jaye Kristoffa a Amie Kaufmanové s názvem Aurora povstává. Pokud máte rádi Young Adult sci-fi, pak by vám tohle rozhodně nemělo uniknout.

Obrázky statické i pohyblivé

Teď se trochu podíváme na více obrázkové věci. Komiksový koutek je tentokrát sice o něco chudší, ale kvalita převyšuje kvantitu! Všemocný Martin Fajkus se pustil do Franka Millera a jeho města hříchu Sin City! Můžete se těšit na představení rovnou tří kousků – Sin city 1: Drsný sbohem, Sin city 2: Ženská, pro kterou bych vraždil a Sin city 3: Velká tučná zabijačka. Dalšímu komiksovému velikánovi se věnuje Martin Kužel. Ten se postaral o Metabarona, jehož nemá na svědomí nikdo menší než Alejandro Jodorowsky. A nakonec je tady výlet do Japonska za jedním z nejdůležitějších tvůrců anime – Satoši Konem. Antonín Tesař vás ve svém článku seznámí s tvorbou tohoto mistra.

Jestli dáváte přednost pohybujícím se obrázkům, tak si nenechte ujít představení nového dílu Kingsmanů. Kdyby vám to náhodou nic neříkalo, tak vás Kateřina Stupková do tohoto univerza zasvětí. Dozvíte se třeba o tom, kde se Kingsmani vzali a jak moc se filmy drží či nedrží své předlohy.

Vzhledem k tomu, že kina ještě tak trochu stávkují, tak je to s recenzemi trochu těžší, ale i tak se pár kousků najde. Takže si třeba můžete přečíst o Trollech a jejich Světovém turné, Démonu zatracení, Feedbacku nebo Projektu Power, případně se nechat pozvat do Lovercraftovy země.

Herní koutek, lekce historie a něco málo k početní

V herním koutku si můžete společně Karlem Kališem zahrát Creaks od českého studia či se pustit do mimozemské invaze na naši modrou planetu a ukázat tomu lidskému póvlu, zač je toho loket v kousku s všeříkajícím názvem Destroy All Humans!

Pokud ale počítačům moc nefandíte, ale rádi si hrajete, pak můžete s Filipem Gotfridem a Jakubem Zahradníkem zasednout ke stolu a dát si nějakou tu deskovku, třeba Obludárium, Fall Out: New California nebo Velryby ničí svět.

Zářijová lekce z historie se pod vedením Františky Vrbenské soustředí na historii Námořní pěchoty Spojených států amerických v 18. a 19. století. V modernějších dějinách s Tomášem Bandžuchem tentokrát zavítáte daleko do Asie a dozvíte se o vůdci povstání proti dynastii Čching, Chungovi Siou-čchüanovi.

A jaké povídky si můžete v září přečíst? Scifisti se mohou vrhnout na Francouzskou kočku Jana Hlávky, hororoví nadšenci na Profesionály (Martin Paytok) a fantasáci na návštěvu do Sexuologické poradny Václava Vágenknechta.

Pokud jste došli až sem a stále váháte, jestli si zářijové číslo pořídit, pak vás možná zviklá příloha! V Pevnosti Plus na vás tentokrát čeká tak trochu jiný příběh o slovenském zbojníkovi Jánošíkovi od Světozára Olovranta. Jedná se o román Juraj Jánošík proti Dračímu řádu.

Na co čekáte? Fofrem do trafiky pro zářijovou Pevnost!

Harleen – Cesta do hlubin (nejen) Jokerovy duše

3. Září 2020 - 7:28

S postavou Harley Quinn dnes už není nikoho třeba seznamovat. Přesto za sebou nemá tak bohatou historii jako její nejčastější parťáci či protivníci – poprvé se objevila před necelými třiceti lety. A paradoxně tomu tak nebylo v komiksu, ale v animovaném seriálu Batman, kde ji v roce 1992 představilo duo Paul Dini a Bruce Timm jako „sidekicka“ populárního Jokera, který si s ním co do šílenosti rozhodně notně porozuměl.

V posledních letech přitom Harley potkal dramatický přerod v jednu z nejzářivějších a nejpopulárnějších antihrdinských superstar mezi postavami DC univerza, kde se stala jakýmsi DCčkovským Deadpoolem. Humor, punková atmosféra, ženská emancipace; to jsou témata, která se dneska neztratí a Harley jistě pomohlo i filmové ztvárnění herečkou Margot Robbie. Ta v rámci DC na úspěšné (a kvalitní) filmy ještě čeká, ale její verze se v široké základně geeků silně uchytila a povětšinou patří mezi to nejlepší, co v daných filmech je.

Ruku v ruce s tím rostla nejen čísla prodejů Harleyiných komiksů, ale také snaha věnovat jí více prostoru. Opomenout nejde vynikající, cynický, nahláškovaný animovaný seriál se silně parodickými tóny, který letos dostal druhou řadu – a patří mezi to nejlepší superhrdinské, co můžete v současnosti vidět.

A jelikož si nakladatelství DC komiks uvědomilo, že cílení i na dospělé čtenáře není vůbec špatný nápad, založilo řadu temněji laděných komiksů „DC Black label“ (z ní už u nás vyšel Batman: Zatracení). V jejím rámci se dostalo i na Harley Quinn, co do scénáře i obrazu zpracovanou velice nadaným a zajímavým chorvatským tvůrcem Stjepanem Šejićem (Witchblade, Sunstone).

Harleen Frances Quinzelová je psychiatrička, která zrovna neprožívá nejlepší období své kariéry. Její výzkum o empatii a dopadech její ztráty je mnohem náročnější, než by byla ráda, testovacích subjektů (psychopatů) navíc po ulici neběhá tolik – nebo se k tomu alespoň nechtějí přiznat (pro informaci – podle výzkumů jsou ve společnosti cca 4 % psychopatů). Dostává však šanci pracovat v Arkhamově ústavu, kde je koncentrace potřebných subjektů přeci jen dramaticky vyšší.

A jedním z nich je on. Psychopat s velkým P – a taky J, přestože se v tom slově žádné neobjevuje. Joker.

Šejič se zaměřil na jednu z nejzajímavějších psychologických zápletek z té plejády tradičních linií DC vesmíru – o tom, jak jedna nadaná krásná žena s nejlepšími úmysly chtěla pochopit neméně nadaného šílence, ale všechno se to dramaticky zvrtlo, jak jistě dobře víte. Není sice první, kdo se o to pokusil (doporučujeme seriál The Joker Blogs), jeho pokus ale rozhodně obstojí v jakékoliv konkurenci, a to včetně té, co teprve přijde.

Látka to přitom není nejjednodušší – je zapotřebí dobře vyvážit psychologickou uvěřitelnost Harleenina přerodu a zároveň dodržet zábavnost a čtenářskou přístupnost. Šejićovi se to podařilo poměrně dobře, snad jen právě ta psychologie mohla být ještě hutnější. A to nejen ve scénáři, kde chytře zvolil formu retrospektivního vyprávění „ústy“ samotné hlavní hrdinky, což příběhu dodává tón jakési zpovědi, ale i v kresbě, kterou má také na starosti – a především v téhle oblasti je to (doslova) radost se dívat. Ruku v ruce se skvělou kresbou jde přitom i nápaditě řešená obálka s „maskovým“ přebalem.

Temná atmosféra, cit pro vystižení intimity ve scénách ryze komorních, erotického dusna, ale ve správných momentech také až filmové velikosti a dynamiky některých scén akčních (souboj Joker vs. Batman, jehož se Harleen stala náhodným kolemjdoucím svědkem), dobře zachycená fascinace hlavní hrdinky jejím pacientem a jemný, sebedestruktivní přerod z Harleen na Harley Quinn, z trochu plaché, silně vyhořelé a nemálo naivní dívky v sebevědomou, mno… sociopatku.

Harleen je jeden z nejlepších příběhů o počátcích superhrdinské postavy, zdatně se vyrovnávající i Millerovu Roku jedna. Tenhle komiks se v kvalitativním žebříčku letošní produkce zařadí zatraceně vysoko.

Harleen
Scénář a kresba: Stjepan Šejić
Překlad: Martin D. Antonín
Vydala: CREW, 2020
Počet stran: 200
Cena: 749 Kč

 

Zlodějská přísaha: A vypadalo to tak slibně…

1. Září 2020 - 12:15

Hned na začátku je dvojice hlavních hrdinů rozdělena. Do Jasova domova totiž vtrhli vetřelci, usadili se tam a Jase několikrát zasáhli šípy. Nebyla by to Kazi, aby se svému milému nesnažila pomoci, ale bylo jí to platné asi jako mrtvému zimník, protože nepřátel bylo moc a ona se stala zajatcem. Netrvalo dlouho a Kazi se dozvěděla, že Jase je mrtvý – čemuž odmítá věřit (překvapivě).

Jako správná špiónka a zlodějka nechává svého věznitele myslet si, že je na jeho straně, dokud je to pro ni výhodné; a mezitím spřádá svoje vlastní plány. Zůstává „hostem“ zejména proto, aby dohlédla na Jasovy mladší sourozence, které Montegue, jako každý správný záporák, před sebou drží jako pomyslný štít. Kazi ale nehodlá jen přihlížet a nechat Jasovo království v rukách nepřítele moc dlouho.

Zlodějská přísaha je opět vyprávěna z pohledů Kazi, a Jase a osobně bych v postavách nějaký veliký vývoj neviděla, snad kromě toho, že se patrei (něco jako vládce) naučí důvěřovat i lidem, kteří nepatří do jeho rodiny (protože mu prostě nic jiného nezbývá), a Kazi je pro změnu nervózní z toho, že potom, co Jase unesla, nebude jeho rodina schopná akceptovat ji jako jeho partnerku. Ačkoliv Zlodějský tanec končil jakýmsi cliffhangerem, dalo by se od závěrečného dílu očekávat, že bude nabitý akcí, ale tak to není; k tomu se některé pasáže nepříjemně vlečou a dají se lehce předvídat. Zlodějská přísaha je totiž především o tom, jak se autorčiny postavy zvládnou přizpůsobit a vypořádat s nastalými situacemi, ať už vědí či nevědí, jestli někdo z jejich blízkých a milovaných je nebo není naživu.

Před čtením rozhodně doporučuji pustit se znovu do Zlodějského tance, protože zde narazíte na opravdu velké množství vedlejších postav (už jen Jasova rodina je neuvěřitelně velká, a k tomu ještě připočítejte postavy z Kronik pozůstalých) a není šance, že byste byli schopni si je zapamatovat všechny do jedné. Další problém představují opakující se scénáře kapitol, kdy se hlavní postavy alespoň jednou zmiňují o své drahé polovičce: jak jim chybí, co asi dělá… No, a potom tu máme hlavního záporáka, který měl být zřejmě vážně zlý manipulátor, ale nějak z toho autorce vyšlo levné, nadržené a sexistické prase. Nadržené proto, že chce s Kazi neustále spát, pokud ji zrovna nezdroguje a nesnaží se z ní vytáhnout informace.

Vzhledem k tomu, že autorka už od začátku zamýšlela Zloděje jako duologii, je Zlodějská přísaha dobré zakončení, ačkoliv v závěru trochu uspěchané, nereálné a naivní. Koneckonců mi už Zlodějský tanec přišel jako taková pohádka, takže určitý stupeň té naivity se holt musí tolerovat, ale upřímně? Dočetla jsem Zlodějskou přísahu a byla jsem ráda, že je konec. Několik věcí mi v příběhu nedávalo smysl, většina vedlejších postav byla zbytečná (nikdo mi to nevymluví) a bylo jich přehnaně moc. Navíc historické vsuvky, jež dělaly Zlodějský tanec zajímavým z hlediska historie Jasova původu a rodiny, zde působí otravně a zbytečně.

Pokud se vám však bude zdát, že Zlodějská přísaha obsahuje až moc nedotažených nápadů a informací, nezoufejte – nejste jediní. Velká část magie (především její užívání) je ponechána bez vysvětlení, třeba onen záhadný magický prášek (kde se tam vzal, jak k němu Montegue přišel, co přesně dělá). Nebo se může zdát, že autorka na některé scény úplně zapomněla a o pár stránek dál ve dvou větách zmínila, že se stalo tohle a tohle, někdo někoho vysvobodil, ale pro jistotu se nezachází do detailů, stejně jako v určitých souhrnech dialogů. Některé rozhovory bych si vážně přečetla ráda, ale musela jsem si vystačit s pouhým shrnutím.

Celkově vzato se celá kniha táhne. Když už si myslíte, že nějaká situace někam směřuje a stane se nějaký zvrat, všechno se vrátí do zajetých solidních kolejí. A to je bohužel dost škoda.

Mary E. Pearsonová: Zlodějská přísaha

Vydalo: CooBoo, 2020

Překlad: Jana Jašová
Počet stran: 416

Cena: 369 Kč

Sága o Grettim: Nepřekonané kouzlo islandské ságy

27. Srpen 2020 - 16:30

Gretti byl jako dítě uličník, a žádná práce, kterou mu otec přidělil, mu nevoněla. Už od dětství oplýval velkou silou, jenže málo využitou, a tak se uchyloval k neplechám a zlomyslným kouskům. Pocházel z urozené rodiny, vlastnící slušný majetek: úrodná pole, stáda koní a dobré jméno. To Grettimu zpočátku otevírá dveře a je všude vítán. Jednou se mu podaří uchránit dům rodinného přítele před útokem nebezpečné loupeživé skupiny, což mu vynese slávu po celém ostrově. Jemu to ale není dost a rozhodne se nabídnout své služby novému norskému králi Olafovi. Vyrazí proto za ním na sever do jeho sídla, ale cesta nedopadne tak, jak si původně představoval.

Gretti je typický představitel tragického hrdiny, který je nevinně odsouzen a potrestán za to, že chtěl někomu pomoci. Ani poté, co je odsouzen na 20 let k vyhnanství, v něm nemizí dobrá vůle a pomáhá přátelům, příbuzným i obyčejným lidem proti převaze nepřátel. Trochu tím připomíná naše zbojníky, Ondráše nebo Jánošíka. Je vykreslen stejně romanticky, přestože kromě dobrých skutků vykoná také celou řadu těch zlých. Podobně jako Beowulf je značně domýšlivý, ale i odvážný – také Gretti poráží vodního netvora i zloducha grendelovského typu. A jako skutečný mytický hrdina nemůže být nikdy poražen, jeho pád je zapříčiněn zradou; nikoliv vlastní chybou, ale řízením zlého osudu.

Než se tak stane, uběhne skoro celá doba trestu a Gretti po celou dobu cestuje po všech koutech Islandu a okolí, přežívá zimy u příbuzných a přátel, staví si obydlí na samotě v horách, prostě hledá útočiště, kde se dá. Tajně navštěvuje matku a bratry a strádá nejen životem v osamění, ale také strachem ze tmy (podobně jako jeho literární předchůdce Gísli z jiné staroislandské ságy). V jeho životě nejsou žádné ženy, pokud nepočítám krátkou kratochvíli se služebnou kdesi na statku, a svéráznou sedlářku Thorbjörg, která ho zachrání před smrtí oběšením. Jistě, hluboko v srdci prahne po uznání a slávě, ale zároveň touží i po domově, ovšem jako vyhnanec je v nemilosti a běžné pocty i radosti života jsou mu odepřeny. Ačkoliv se nakonec proslaví jako nejudatnější islandský psanec, na mě působil spíš jako člověk, jehož život byl nenaplněný a plný bolesti.

Grettiho putování se logicky neobejde bez potyček, a protože nemá hlavní hrdina k ráně daleko, obvykle každý jeho protivník zaplatí smrtí. A jeho příbuzní pak musí platit pokuty za mrtvé. Pak se karta obrátí, a jiné rody zase musí platit jim. Občas tak řetězec událostí připomíná nekonečnou sérii vražd, rodových sněmů a pokut. Ale taková byla v té době tradice a při neexistenci jednotné exekutivy byla klanová sounáležitost jedinou možností. Tolerance k loupení odkazuje silně k vikingským kořenům, avšak zásady cti a spravedlnosti vůči chudým či slabším už prozrazují sílící vliv křesťanských hodnot.

Sága o Grettim se co do způsobu vyprávění podobá dílům stejné žánrové skupiny – finské Kalevale nebo staroislandské Eddě. Na čtenáře se sesype neuvěřitelné množství jmen a dlouhého povídání: kdo byl synem koho, jakou ženu si vzal za manželku, jaké děti s ní měl, kam se pak poděli jejich synové a provdaly dcery a tak dále. Některé příhody se odehrávají ve stylu „přišel – zabil – odešel“, jiné jsou barvitější a plné detailů, jejichž role je až nepochopitelná. Zápletky jsou prosté a někdy až dětinské. Gretti neříká své jméno, a tak ho musí ostatní poznat podle vizáže a činů. Stačí však, aby padla noc a on si vzal kápi, a nepoznají ho ani ti, kdož už se s ním dříve setkali. Neuvěřitelné, nicméně nezbytné, aby se Grettiho osud naplnil. Stačí jedno chybné rozhodnutí a tragédie je dokonána. A najednou se ocitáme u principů antického divadla. Vzniká nám tady jakési světové univerzum, kdy se aspekty hrdinství drží jednotného archetypálního modelu skrz různé kultury i čas.

Většina pasáží je převyprávěna, ale aby čtenář mohl okusit atmosféru takové starobylé ságy z 12. či 13. století, jsou některé Grettiho odpovědi ponechány ve verších. Na jednu stranu je celý příběh mnohem záživnější, na druhou ale působí komicky, když hrdina bez bázně a hany najednou začne recitovat poezii. Na tuto poetiku je prostě potřeba si zvyknout, pokud si chce člověk knihu náležitě vychutnat.

A nutno přiznat, že je to krásná kniha, s pevnou vazbou na voňavém žlutém papíře, v nepřehlédnutelném formátu B4, obdařená elegantními grafickými prvky a stylovou obálkou s vikingskými ornamenty, bez překlepů či jiných chyb a v modernizovaném překladu Ladislava Hegera, který Ságu o Grettim připravil již v roce 1957, a proto bylo nutné přistoupit k určité jazykové aktualizaci. Skandinavistům to možná přinese zklamání, ale zatraktivnění jazyka dělá samotné dílo přístupnější širšímu publiku. Do nového vydání této pozoruhodné památky světové literatury, která inspirovala i mnohé velikány fantastického žánru, mistra J. R. R. Tolkiena nevyjímaje, investovalo i přes určité ekonomické limity nakladatelství Garamond. Po antologii Staroislandské ságy (2015) je to počin velmi vítaný, neboť obě díla se dala sehnat pouze v antikvariátech.

Jediné, před čím bych varovala, je poměrně dlouhý a hodně odborný úvod samotného překladatele. Pokud nemáte nějaké filologické vzdělání nebo nejste přímo fanoušky severských ság, budou vám možná připadat některá slova nesrozumitelná. Ten zbytek potěší všechny příznivce historické fantasy, severské mytologie či středověké rytířské epiky; a pokud nepatříte ani k jedné ze skupin, můžete k Sáze o Grettim přistupovat jako k bohaté studnici zajímavých vlastních jmen pro hrdiny či země svých vlastních příběhů.

 

Procentuální hodnocení: 70%

 

autor neznámý: Sága o Grettim

Vydal: Garamond, 2020

Překlad: Ladislav |Heger

Obálka: Tereza Šajnerová

Stran: 264

Cena: 295 Kč