Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 13 min

Stíny země: Na konec světa v boji proti konci světa

18. Únor 2020 - 10:29

 

Stíny země jsou postapo trilogií říznutou pořádnou dávkou steampunku. Ivo Hury se rozhodl vylíčit neradostnou budoucnost naší planety hned ve třech na sebe navazujících knihách: Minsk Express, Under York a Kairos Tempus. A jízda je to opravdu za všechny prachy.

Ten pravý paperback

Jako první musíme určitě zmínit vizuální stránku všech tří knih. Jedná se o příjemné knihy menšího formátu s měkkými deskami, které skvěle padnou do ruky. Ostatně, mnohé už napoví sám název vydavatelství. True Paperback je v tomto případě opravdu nomen omen.

Zaujmou také parádní barevné ilustrace na obálkách, které dávají knihám komiksově rozverný nádech. Jen je trochu škoda, že design všech obálek není ve stejném duchu; ale jedním dechem musíme dodat, že Josef Svoboda odvedl coby ilustrátor (nejen obálek, ale i vnitřních kreseb) opravdu dobrou práci.

I obsah ukrývá to, co knihy směrem ke čtenáři prostřednictvím pestrobarevných obálek vysílají: lehké svižné a dobrodružné vyprávění říznuté trochou té erotiky.

Když už se v tom vrtáme…

Úvodní kniha Minsk Express je ve své podstatě představovačkou, která rozehrává celou situaci. Dozvíte se o nelítostné situaci Země, o tom, jak se lidé brání katastrofě, kterou si sami způsobili, o tom, kterak je lidský život bezcenný a nesmírně náročný. A také se seznámíte s hlavním hrdinou – Ervinem zvaným Vrták. Inu, Vrták, jak jinak chcete přezdívat chlapovi, jehož pracovním nástrojem je vrták, že? Trochu neinvenční, ale jméno stejně dobré jako každé jiné.

Huryho vize neradostné budoucnosti působí kompaktně a promyšleně. Líčení planety devastované klimatickými katastrofami i lidskými zločinci je naléhavé a úvod knihy podivně znepokojující. Pak už nastává doba Ervinocentrismu, protože hlavní hrdina na sebe strhává většinu pozornosti. To principiálně není špatně, tenhle drsný macho bez problému svoji roli zvládá. Jde spíš o to, že nápady již nedostávají takový prostor, prostě se do textu neprotlačí přes Vrtákova široká záda. Trochu problém je i v načasování některých informací – čtenář má občas pocit, že autor některé drobnosti vymýšlel za pochodu a připsal zkrátka proto, že se mu to hodilo.

Trochu na škodu je i fakt, že vyprávění je primárně autorovým cílem, nikoliv cestou, aby příběh nějak dál rozvíjel. Situace je dána a dál už se jen klouže po povrchu, což je škoda zejména ve vztahu k postavám, které jsou pojaty spíše charakterově ploše a nepříliš výrazně.

Kromě Ervina se ještě seznámíte s ruskou agentkou Annou – to je ta sexy dáma, co se na vás lascivně culí z obálky. Ta sbalí (doslova a do písmene) nebohého Vrtáka a společně vyrazí do tajemného dolu kdesi u Minsku, který má dle pověstí a legend skrývat nečekaná překvapení. V této části si čtenář všimne několika věcí.

Za prvé: Hury je velmi dobrý vypravěč. V jeho podání má děj lehkost, sem tam se objeví trefná hláška či vtípek, děj má dynamiku a kniha nenudí. Minsk Express je zábavná záležitost. Ženy možná budou mít jiný názor, protože hlavní hrdina je drsňák se silnými sexuálními pudy a příběh má chlapácký nádech přičemž nechybí ani erotické scény, ale tahle stylizace k příběhu prostě sedne.

Za druhé: autor má ještě na čem pracovat. Zejména stylisticky to místy není ono. Pokud jsme mluvili o Ervinocentrusmu, pak jsme udeřili hřebík na hlavičku. Hlavní hrdina je totiž jmenovitě zmiňován vícekrát, než by bylo zdrávo, což v textu mnohdy působí jako pěst na oko. Ale popravdě – tento problém budete vnímat spíše v pomalejších pasážích, dynamičtější úseky pravděpodobně prolétnete bez toho, aniž byste cokoliv řešili.

A za třetí: tahle knížka má zvláštní závěr. Je to takový tříčtvteční cliffhanger. Efekt nalákat čtenáře k dalšímu dílu rozhodně má, ale opět ukazuje na určitou nevypsanost. Vše se dalo udělat elegantněji, ladněji a hlavně svižněji; jenže učený z nebe nespadl a dnes, o pár knih později, už by nesjpíš spousta věcí v autorově podání vypadala úplně jinak.

Minsk Express rozehrává zajímavou zápletku, pracuje s legendami, mytologií a zároveň představuje poměrně komplexí svět; svoji úlohu prvního dílu plní na výbornou. Rozehrává situace a do dalších dílů dává naději na zajímavou zápletku.

Všechno je jinak

Do druhého dílu cyklu s názvem Under York skočí autor rovnýma nohama. Většina toho, co rozehrál v prvním dílu, je totiž najednou zapomenuta, a Ervin (už bez Anny) se přesouvá do podzemního velkoměsta k legendárním Verneovcům, lidem známým z legend a přežívajícím v nehostinném světě díky technickému náskoku (to totiž bylo to překvapení ukryté dole v dole). Konečně pořádná dávka steampunku – vzducholodě, ponorky… Verneovci zkrátka dělají čest svému jménu. Navíc má být verneovská  technika klíček k přežití na zdevastované planetě, což dává lidstvu jiskřičku naděje.

Díky vyššímu počtu osob se příběh příjemně rozvine, dostane konečně šířku a není zaměřen jen na duo hlavních postav. Ano, částečně je to tím, že Anna do Under Yorku nikdy nedorazí, ale Vrták nemá problém si rychle najít jinou Vendulku utěšitelku, nehledě na to, že hormonálně rozkolísaných obdivovatelek má na každém prstu pět. Paradoxně však vyznívá hlavní postava jako chlapák spíše na počátku knihy, později je v oblasti nevěry mnohem zdrženlivější a místy působí až uťápnutě.

Za tím zřejmě stojí Ervinův nový objev – Brusinka Dolores. Zde si dovolím malou spekulaci: ona dívka i vzhledem dle parádních kreseb Josefa Svobody vypadá jako zcela jiná Brusinka – frontmanka kapely Cranberries (v překladu Brusinky) Dolores o´Riordan.

Přesun děje z podzemních chodeb do města knize vyloženě svědčí. Prostředí je barevnější, roste počet postav, autor může uplatnit mnohem víc svoji invenci co se různých prostředků a technických „hraček“ týká. Dozvíme se, že existují pekelné stroje z jiné dimenze, kterým je třeba šlápnout do úsměvu, čehož se Ervin s gustem zhostí.

Opět se musíme vrátit k tomu, co již bylo jednou řečeno. Kniha je dynamická, vyprávění má spád a díky tomu nebudete vnímat autorovou neobratnost při práci s textem. Občas vás klepne do oka slovo, které do textu příliš nepasuje využité ve snaze udělat popis barvitý či přehnaně bombastický, ale to spíše jen výjimečně. Problémy mohou mít čtenáři i při popisech bojů nebo některých technologií; oproti předchozímu dílu je stylistika o něco lepší, ale stále ještě zbývá prostor k vylepšení.

A na závěr ke druhému dílu důležitá poznámka: už v Under Yorku se objevují první drobné logické trhlinky…

A nakonec – to nejlepší?

A jsme ve finále. Konečná stanice Kairos Tempus, vystupovat!

Závěrečný díl trilogie je hořkosladký. Jako již „tradičně“ i tentokrát přijde Vrták o svoji dívku. Jenže honba za její záchranou je plná logických kopanců, zmateného přeskakování ze scény na scénu a nekonzistentního chování postav. Zkrátka: to, co mělo být velkolepým finále, se nepodařilo příliš ukočírovat a příběh se rozsypal. Na samém konci si čtenář nebude zřejmě vůbec jistý kam se to dostal ani tím, jak se tam vlastně dostal.

Na tu „lepší stranu“ musíme říct, že Hury si vyzkoušel trochu jinou autorskou polohu. Namísto zábavné oddechovky dodal textu mnoho podnětů k přemýšlení, odkazů na aktuální (zejména environmentální) problémy a dokázal dát textu myšlenkový přesah.

Díky válce se stroji má kniha „terminátorský“ nádech, i když podobnost je pouze čistě náhodná. Vrták i všichni Verneovci jsou postaveni před dilema, které bude mít vliv na budoucnost celé planety, objeví se cestování mezi dimenzemi… Tady se už hodně přepadává do sci-fi, i když steampunk je stále znatelný.

Celkově je Kairos Tempus opět úplně jiný. Bohužel však působí uspěchaně, nedotaženě, nebo možná ze všeho nejvýstižněji řečeno nedomyšleně. Zdá se, jako by autor měl přibližnou představu kam příběh směrovat a na konci se pokoušel různými fintami děj ohnout tak, aby se mu v úplném finále vešel do jeho představ. Je to dost škoda, rozehrané to měl Hury skvěle a dobrý závěr si tahle série doslova zasloužila – leč nestalo se.

Inu, nedá se svítit. Stíny země nejsou špatnou trilogií, ale dobrý dojem kazí závěrečný díl. Pokud si však rádi přečtete lehký příběh s nádechem chlapáctví, neostýchejte se Stíny země vyzkoušet. Jsou napsané úderně a zábavně, a dokáží vás chytnout, dávají při čtení ten správný „pocit“. Pravda, pár mušek v podobě snahy o příliš expresivní popisy nebo stylistické neobratnosti se najde, ale to dojem nekazí. A kdo ví – tamtamy hlásají, že Ivo Hury se chystá v budoucnosti (nejen) závěrečný díl přepracovat…

Trilogie Stíny země

Autor: Ivo Hury

Obálky: Josef Svoboda

 

Minsk Express (I.)

Vydal: Agadah, 2018

Počet stran: 206

Autor – Ivo Hury

 

Cena: 198 Kč

 

Under York (II.)

Vydal: True Paperback, 2018

Počet stran: 220

Cena: 198 Kč

 

Kairos Tempus (III.)

Vydal: True Paperback, 2019

Počet stran: 196

Cena: 188 Kč

Čtenářská povídka: Úděl učedníka

16. Únor 2020 - 14:28

Dnešní povídku má na svědomí “nová tvář” – děkujeme Janu Horskému!

Dejte nám vědět, jak se vám povídka líbila či nelíbila.

Nebo pokud se vám v šuplíku válí nějaký text, kterým byste rádi obohatili náš web, pošlete nám jej na redakce@fantasyplanet.cz

 

Úděl učedníka

Schody zavrzaly v nacvičeném souzvuku, když na ně dopadly spěšné kroky. Masivní, na dva palce silné dveře se rozlétly a zvuk jejich nárazu do stěny se ztratil ve zlověstném zadunění nesoucím se ztemnělou oblohou. Vyzáblý muž, který z nich vyběhl jen v krátkých šortkách se rozhlédl po černých mračnech, ženoucích se ze všech stran směrem k němu. Ve velikých vykulených očích se vítězoslavně zalesklo.

Hubený muž se jmenoval Astrapi. Jeho další kroky byly plánovány dlouho a velice pečlivě. Vyběhl po schodech do věže a minul dveře mířící do svého pokoje. Tentokrát musel výš. Až úplně nahoru. Tam, v Mistrově laboratoriu, čekalo veškeré potřebné vybavení. Se zatajeným dechem vklouzl dovnitř. Nebyl si jistý, kdy zde pracoval naposledy, ale podle vrstvy prachu na podlaze a zatuchlého zápachu nevětrané místnosti usoudil, že je to o něco déle, než si myslel. Nebylo to potřeba. Vybavení bylo v perfektním stavu od doby, kdy ve věži byl pánem jeho starý Mistr. Astrapi sám provedl několik zajímavých vylepšení, ale posledních několik let se věnoval pouze výpočtům. Ty byly mnohem důležitější, jak mu bylo od dětství horlivě vštěpováno. Jakákoliv sebelepší aparatura by byla k ničemu, pokud by se mu nepodařilo správně odhadnout místo a čas, kde k tomu mělo dojít. Rozžehl svícen a v prosklených dveřích skříně se objevil odraz jeho bledé postavy. Byl by se vyzáblého obličeje lekl, ale i když se skoro nepoznával, nikdo jiný než on to být nemohl. Ve věži nikdo jiný nebyl už skoro šestnáct let. Pohlédl do očí v odraze a odhodlaně kývnul. Byla to ta chvíle. Chvíle, na kterou tak dlouho čekal. A před ním jeho Mistr. Vytáhl ze skříně prapodivný úbor tmavě hnědé barvy a dal se do oblékání. Nejprve těžkou kombinézu, byla mu trochu velká, a pak pevné vysoké holínky. V tomto oděvu popadl do jedné ruky pár rukavic do druhé koženou kápi a seběhl po schodech zase dolů před vchod do věže. Tam náklad opatrně odložil, zkontroloval oblohu a kvapně se rozběhl zpět nahoru. Tuto cestu absolvoval ještě několikrát, pokaždé s jiným, o něco zvláštnějším předmětem.

Zdáli se ozvalo zadunění hromu a Astrapi se při tom zvuku zachvěl vzrušením. Stál široce rozkročený, vysoká kamenná věž se hrozivě tyčila nad ním se svojí špičatou střechou, na jejímž hrotu se leskla několikametrová kovová spirála. Skrz hranaté průzory v široké kápi sledoval mračna, která se pomalu sbíhala do jednoho bodu ze všech stran. Do místa, kde k nebi čněla starobylá věž.

Naslouchal hromům a očima hledal vzdálené záblesky, zatímco si v mysli probíral vše, co bylo třeba udělat.

„Bouře. To je něco, co neuvidíš každý den chlapče.“ Opakoval mu jeho Mistr, když byl Astrapi ještě malý kluk. Snad to byla dokonce jeho nejstarší vzpomínka. „Nemluvím jen tak o nějaké bouřce, co se semele v létě každý druhý týden, kdy pár minut hřmí, sem tam se zablýskne a je po všem. Mluvím o Bouři. A k té dochází zřídka. Obvykle tak jednou za dvacet nebo třicet let, někdy více, jindy méně. Tehdy hromy duní a svět se chvěje, jako by byl z laciného papíru. Blesky šlehají tak rychle, a tak často, že je jasněji než za denního světla. V tu chvíli, v jeden konkrétní okamžik, přijde Meallán, největší z blesků. Se svojí bájnou magickou mocí. Nikdo ji nikdy pořádně neprozkoumal, ale mně se ji už jednou podařilo polapit. Naneštěstí jsem nebyl připravený na to, co objevím, a dokázala mi uniknout. Ale příště, chlapče, nenechám nic náhodě. Dostanu ji a zkrotím ji. Její síla bude navěky sloužit jenom mně.“

Astrapi vzpomínal na výraz ve tváři svého Mistra. Když mluvil o Bouři, oči se mu leskly a tvář zářila, jako by se díval někam jinam, do jiného světa a jiného času, a když domluvil, slzy svlažily jeho suchá ústa svou slanou útěchou. Bohužel, Mistr už se Bouře nedočkal, ale on, Astrapi, byl připravený dokončit sen člověka, který mu byl vším. Nikoho jiného ostatně neměl, ba dokonce ani neznal.

Vylovil z kapsy kombinézy přesýpací hodiny. Zrnka se sypala jedno po druhém do vypouklé spodní části s neochvějnou pravidelností. Správné načasování bylo smrtelně důležité. Měl však pár minut čas, než se bude muset pustit do dalších naplánovaných příprav, a tak svižně vyrazil od věže k místu, kde opodál smutně postával pahýl vysokého stromu. Jeho kmen byl zčernalý a štěpil se na dvě roztříštěné části. Astrapi v plandavém obleku prošel kolem něj a došel až na okraj můstku vedoucího několik metrů přes sráz. Konstrukce zaskřípala pod nezvyklou zátěží, ale držela pevně. Astrapi se přidržoval jednou rukou zábradlí, věděl že větry jsou v této výšce nevyzpytatelné, a nejspíš by jim udělalo škodolibou radost, kdyby ho mohly nenadálým poryvem shodit dolů. Pohlédl do hlubiny pod sebou, kde se široko daleko rozpínaly hory. Ze svého ostrůvku viděl daleko přes hory, kde se krajina začínala svažovat a ztrácela se v mracích a mlžném oparu. Malý kousek půdy, který se bez zjevné příčiny vznášel asi kilometr nad horským masivem byl celým Astrapiho světem. Nic jiného za svůj život nepoznal. Žil tu se svým Mistrem a nikdy se nepodíval dolů na zem. O světě pod sebou věděl jen to, co se dočetl v knihách, kterým bylo ve věži vyčleněno celé jedno patro. Tam trávil Astrapi dlouhé dny a každou stránku z každého svazku viděl přinejmenším několikrát. Snil o tom, že jednou navštíví neznámé kraje, které vídal pouze z ptačí perspektivy. Snažil se přesvědčit svého Mistra, aby ho nechal sestoupit na zem. Aspoň jednou, na pár chvil. Jenže v tom byl Mistr neoblomný, o něčem takovém nechtěl nic slyšet. Ani potom, co Mistr zemřel se Astrapimu nepodařilo s ostrovem přistát. Všechnu svou energii soustředil na to, aby splnil slib daný Mistrovi, aby dokončil jeho úkol.

Otočil se a vydal se zpátky k hromádce věcí u paty věže. Do každé ruky vzal něco, co vypadalo jako kovový lampión a jal se je rozmisťovat v pravidelných rozestupech kolem starého stromu. Mimo takto vzniklý kruh pak postavil rozvrzaný dřevěný kolovrat s pozlaceným kolem. Když rozšlapal mechanismus kolovratu, začalo se kolo točit a už nepřestalo. Od uhánějícího zlatého kruhu se odráželo bílé světlo blesků, které občas nečekaně prořízly oblohu. Astrapi se dlouho vrtal v hromadě věcí, které donesl, než našel čtyři staré škrpály. Jeden pantofel, jednu teplou zimní botu a dvě oprýskané polobotky. Každou z nich umístil tak, aby ukazovala na jednu ze čtyř světových stran. Když bylo hotovo, ztratil se věži a ven vyběhl s drátem smotaným do klubka, hozeným přes rameno. Konec nechal ležet u dveří a pomalu odmotával jeden záhyb za druhým, až došel k lampiónům. Postupně každý z nich omotal drátem, jedinou odbočkou z kruhu byla cesta ke kolovratu, který se neustále točil. Stejnou cestou se Astrapi s koncem drátu vrátil zpět k věži. Pohlédl na přesýpací hodiny. Vítr mezitím sílil a s radostí vrážel do vlajících záhybů hnědé kombinézy. Záblesky na obloze byly čím dal častější a hromobití naléhavější.

Vběhl dovnitř a tentokrát mířily jeho kroky po schodech dolů. Rozlehlá místnost byla zalitá bílým mihotavým světlem. V policích podél stěn zářily skleněné kulaté ampule, ve kterých se proháněly záblesky čiré záře. Astrapi si moc dobře pamatoval na den, kdy se mu podařilo polapit první blesk. Popálil si celou ruku, ale pyšný pohled, kterým ho tenkrát mistr obdařil, vyvážil bolest ze spálené kůže. Baňka tam pořád stála. Cedulka s vyrytým datem už se sotva dala přečíst, ale blesk zářil stále se stejnou silou. Astrapi si sundal rukavici, něžně přiložil dlaň ke sklu a ucítil příjemné mravenčení, které mu stoupalo paží vzhůru. Otočil se ke středu místnosti, tam se nacházela věc, kvůli které byl tady. Pod klenutým stropem stála skleněná vitrína, asi dva metry vysoká a široká metr a půl, z ní vedl drát ke stolku s nářadím. Následovala zběžná kontrola vitríny a potom se lovec blesků vydal s drátem zase nahoru. Pomocí speciálních klapek, které sám vymyslel, propojil dráty vedoucí ze sklepa s těmi, které obíhaly pahýl stromu a vracely se zpět.

Další nervózní pohled na hodiny a oblohu. Zbývaly jenom poslední detaily. Na kápi si Astrapi nasadil brýle s tmavými skly, ve kterých vypadal jako přerostlý čmelák, do podpaží vzal tlustou knihu a vydal se ke stromu. Bouře už byla blízko, hromy burácely jeden za druhým, až se jejich rány začaly pomalu slévat v jeden nepřetržitý děsivý řev. Blesky se míhaly ze všech stran a byly tak blízko, že kdyby Astrapi stál na okraji svého vzdušného ostrůvku, mohl by na ně sáhnout.

„Až k tomu dojde, bude to vypadat, jako by nastal konec světa, budeš mít pocit, jako by se všechno rozpadalo na milion kousků. A Meallán tě bude napínat, bude čekat, a ty si budeš myslet, že ze všeho nejdříve přijde smrt, v tu chvíli, až ti bude nejhůř, pokud to vydržíš, udeří mocně a nečekaně a ostatní blesky a hromy utichnou v úctě k Meallán, která roztrhne svět vejpůl.“

„Meallán je ona?“ napadlo jednou Astrapiho něco, co mu do té doby nedošlo, když mu Mistr opět po roce vyprávěl celý příběh znovu, aby ho nezapomněl.

„Cože? Ano, ano.“ pokýval Mistr hlavou a zamrkal, jako by ho Astrapiho dotaz vyrušil z blaženého snu. „O tom jsem se ti nikdy nezmínil?“

Astrapi stál uprostřed kruhu z drátu a pravidelně rozmístěných lampiónů a v rukou svíral otevřenou knihu. Pod neproniknutelnou vrstvou oblečení se třásl nervozitou, pokud by tuto šanci propásl, pokazil nějakou maličkost, popletl Mistrovy instrukce, pak by se mu další možnost nemusela v životě naskytnout, a veškeré jeho snažení, stejně jako snažení jeho Mistra by vešly vniveč. Otáčel stránky a doufal, že nátěr, kterým je všechny pečlivě potáhl, aby voda nerozmočila starobylý inkoust, bude proti dešti skutečně fungovat. Konečně našel, co hledal. Dvoustrana byla pokryta hustým zdobným písmem a ještě hustšími poznámkami po stranách, které překrývaly jedna druhou, a na první pohled by nezasvěcenému člověku nemohly dávat žádný smysl.

Dolní komora přesýpacích hodin byla skoro plná, jenom malá hromádka čekala na to, až se bude moci nasoukat úzkým propadem dolů. Zaduněl hrom a Astrapi cítil, jak se mu celý jeho ostrůvek pod nohama zatřásl. Modlil se, aby kouzlo, jehož přičiněním se kdysi tento kus země vznesl k nebesům, bylo dostatečně silné a vydrželo všechno, co ho v nejbližších chvílích čeká. Blesky se klikatily vzduchem, syčely a praskaly. Jeden uhodil do studny vedle věže a dřevěný naviják zaplál jasným plamenem. Další praštil do země jen kousek od místa, kde Astrapi stál, jenom se zakouřilo. Další a další zářící praskliny protínaly tmavá, teď skoro černá mračna kolem. Astrapimu se opravdu zdálo, že noc ustoupila, protože tma už nebi nevládla. Bledé světlo bez přerušení osvětlovalo celou planinu, která se otřásala v základech, a věž tyčící se na jejím konci úpěla a kývala se.

Hurikány a obrovské bouře proletěl Astrapi se svým Mistrem pokaždé bez větší úhony. Nesčetněkrát pobíhali společně po pláni ve svých ochranných oblecích a snažili se lapit neposedné blesky do svých aparátů. Astrapi nikdy neměl strach, byl od malička zvyklý na rachot hromů, a blesky považoval za své dobré přátele. Chodil tajně do místnosti ve sklepě a se zalíbením si prohlížel jednotlivé ampule s jejich zářícími obyvateli. Ale tentokrát strach měl. Cítil, že půda pod nohama již není tak pevná, jak byl zvyklý, a blesky které sem tam udeřily někam do trávy byly zlomyslné a plné nenávisti. Byl si jist, že kdyby nebyl chráněný oblekem, knihou a kruhem z lampiónů, byl by prvním cílem, který by dychtivé blesky braly útokem.

Postoupil kupředu o několik kroků a očima přejel po černém kmeni bleskového stromu, který schytal za ta léta tolik zásahů, že se Astrapi divil, že stále stojí a připomíná alespoň částečně původní tvar. Pak obrátil pozornost ke knize.

„Sah laeton imposis keterio.“ Začal předčítat nejhlasitěji a nejzřetelněji jak dovedl, pečlivě vykřikl každé slovo a doufal, že neudělal chybu. Jak postupoval řádky nesrozumitelných vět, cítil, jak vítr sílí, blesky šlehají divočeji a bez ustání jeden za druhým, hromobití se slilo v jeden jediný neutichající rachot drásající ušní bubínky. Astrapi se nenechal vyrušit a pokračoval dál v předříkávání starobylé formule. „I tre ugioso caravit ga emtedre sioris…“ slovo za slovem vycházelo z úst, kterým se sotva dostávalo dechu, protože vichr proudil takovou rychlostí, že Astrapi byl tak tak schopen zachytit alespoň trochu vzduchu do plic.

Když dočetl poslední slova, zdvihl rozechvěle zrak vzhůru od stránek, které modře světélkovaly, jak byly nabité energií. Čelist mu poklesla a bez dechu zíral na scénu před sebou. Ostrůvek zmizel. Věž, studna, tráva, zubatý okraj i samotná nebesa, to všechno bylo pryč. Jenom strom před ním stál na svém místě, ale spolu s Astrapim se nacházel uvnitř koule žhoucí bílým světlem. To už nebyly jednotlivé blesky, ale chvějící se, zářící a praskající zeď, která vyrostla na hranici tvořené napjatým drátem.

„Rozzáří vše bílým světlem, které ti pronikne do hlavy i přes zavřené oči. Uslyšíš překrásnou píseň, kterou dokáže zazpívat jen ona, a potom všechno ztichne a tma opět zahalí svět. Tehdy uslyšíš ticho a uvidíš tmu a budeš se rozplývat nad jejich nenápadnou krásou. Ale ani ta nemůže být větší než krása Meallán.“ zněl mu v hlavě Mistrův hlas.

Svět se proměnil v jasné světlo a nebýt ochranného obleku a brýlí, Astrapi by se dávno seškvařil na malou hromádku popela, nebo by přinejmenším nadobro oslepl. A nebyl si jistý, zda doopravdy už dávno neoslepl, nakonec totiž zmizel i strom a jeho vlastní tělo. Napadlo ho, jestli skutečně neumřel. Necítil nic jiného než žár a napětí které rozechvívalo každý přítomný atom.

Najednou se světlo shluklo do jednoho jediného, nejžhavějšího a nejzářivějšího záblesku, který kdy Astrapi v životě viděl. Blesk se několikrát zalomil a se zapraštěním tak hlasitým, jako by se sama zeměkoule rozštípla v půli, udeřil do pahýlu stromu. Ten se však nerozletěl na tisíc kusů, ani nevzplál plamenem, jak Astrapi v první chvíli očekával. Strom se rozzářil bledým světlem barvy blesku nad ním, a stejně tak se záře začala šířit po zemi k okraji kruhu. Astrapi jen s úžasem sledoval co se děje, neschopen pohybu, neschopen myšlenky. V uších mu znělo praskání, ale teď se zdálo melodické a připomínalo zvláštní nápěv, přicházející ze strašné dálky. Tato píseň rozechvěla Astrapiho více než cokoliv, co toho dne viděl. Pronikala mu do hlavy a do celého těla ve své děsivé nádheře. Když se záře dotkla lampiónů, změnil se příjemný zvuk v strašlivé, trýznivé zavřeštění. Astrapi se zhroutil k zemi, křičel bolestí a beznadějně se snažil zakrýt si před zvukem uši. Drát se rozsvítil modrým světlem, které postupovalo směrem ke vchodu do věže. Blesk se začal ztrácet, během vteřiny byl pohlcen do stromu a do země, a uši drásající zvuk pomalu utichal.

Když se nakonec setmělo a vlahý déšť začal zkrápět doutnající trávu, probudil se Astrapi z bezvědomí a byl schopen se zvednout na nohy. Stál uprostřed černého vypáleného kruhu, z pahýlu stromu zbyl na zemi jenom pozůstatek něčeho, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat pařezem, a hromada kouřícího popela. Pokusil se přehrát si celou událost znovu, ale zatočila se mu hlava a upadl. Strhnul si kápi a obroučky brýlí, jejichž sklo se vysypalo ven, zahodil obě rukavice a provedl druhý pokus o vzpřímený postoj. Přemýšlel, co se to vlastně odehrálo. Rozhodně to byla ta Bouře. A ten blesk… bylo možné, že by se mu to skutečně podařilo? Bylo možné, že polapil Meallán? Tryskem se rozběhl k věži.

Vchod nechal za sebou a schody do sklepení bral po dvou, až stanul na prahu skladiště blesků. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř. Mihotavé světlo stovek blesků poskakovalo po stěnách a stropě, ale největší záře vycházela z veliké prosklené vitríny uprostřed toho všeho. Astrapi si musel zakrýt oči a chvíli mu trvalo, než přivykl na jas linoucí se zevnitř. Konečně se odvážil pohlédnout na původce svitu. Zalapal po dechu a s otevřenou pusou hleděl na postavu krčící se v rohu skleněného hranolu. Byla to žena. Astrapi si tím byl jistý, ačkoliv vše co o nich věděl, se dozvídal pouze z knížek nebo z toho co občas zachytil z mistrových narážek při nesčetných hovorech a lekcích. I přesto, že neměl s čím srovnávat, zdálo se mu, že to není žena jen tak obyčejná. I když se krčila v koutě, bylo vidět, že je vysoké postavy.  Bez jakéhokoliv oděvu se snažila zakrývat svoji nahotu. Její bělostná kůže matně zářila, jako by pod povrchem hořel bílý plamen. Rozježené plavé vlasy spadaly přes ramena a připomínaly klubko blesků, a stejně tak i svítily a chvěly se. A tvář, kterou vlasy lemovaly. Ta tvář. Astrapi užasle hleděl do těch velkých modrých očí a měl pocit, že okolní svět znovu přestal existovat. Bledé, ale plné rty byly pevně sevřeny pod úzkým symetrickým nosem. Vyděšený chlapík postoupil kupředu. Žena se ještě více vecpala do rohu.

„Meallán? Ty jsi Meallán?“ vysoukal ze sebe.

Modré oči se rozšířily, ale odpovědi se Astrapi nedočkal.

Nevěděl, co si má počít. Mistr mu dal tolik instrukcí, jak vypočítat kdy a kde Bouře udeří, jaké přípravy je nutné předem provést a jak postupovat při lapení blesku, ale vlastně mu nikdy pořádně neřekl, co by měl udělat, pokud se mu podaří úkol zdárně splnit.

„Ano, je překrásná, ale prchlivá. Byl jsem tehdy nerozvážný mladík a ona byla nejkrásnější žena, kterou jsem v životě viděl. Zaslepila mě, omámila. V její přítomnosti jsem nebyl sám sebou. Kdybych ji mohl ještě jednou spatřit, tolik bych jí toho chtěl říct. Choval bych se k ní jinak než tenkrát.“

Na nic víc si Astrapi nevzpomínal. Utkvěly mu hlavně smutek a bázeň, které četl v Mistrově hlase.  Takže si nejspíš měl dát pozor, ale na co vlastně? Když se díval na choulící se vystrašenou ženu, nezdálo se mu, že by byl důvod, být vystrašený. Obavy ho opouštěly, a tak si přisedl až těsně ke skleněné stěně. Pokud by žena mohla, nejspíš by se protlačila sklem na druhou stranu, ale takhle se k němu jen bezútěšně tiskla.

„Nemusíš se bát. Nemám v úmyslu ti ublížit.“ Konejšil jí.

Hleděla na něj podezřívavě a Astrapi měl pocit, že se rozzářila o něco víc. Její nahé tělo v něm probouzelo pocity a chvění, které do té doby nepoznal. Sklouznul pohledem k jejím bokům a pevným ňadrům, které poměrně neúspěšně zakrývala hubenýma rukama. Něco ho však donutilo odvrátit zrak. Postavil se a o krok ustoupil. Pak se podrbal v rozježených vlasech a vyběhl po schodech do svého pokoje. Netrvalo dlouho a vrátil se s vlněnou dekou v jedné ruce a židličkou v druhé. Židli postavil vedle vitríny a deku strčil do speciální komory připevněné na skle. Zaklapl dvířka na své straně, a v tu chvíli se otevřela dvířka vnitřní. Deka spadla dovnitř k nohám světélkující ženy. To byl další Astrapiho zlepšovák. Nevěděl sice co by měl chytit, ale chtěl být připravený na všechno, a tak mnoho mistrových vynálezů prošlo jeho rukama a vyšly z nich o něco důmyslnější než předtím. To vše provedl Astrapi až po mistrově smrti. Jednak proto, že za života mu mistr nedovolil na své cenné vybavení sáhnout, ze strachu, že by ho rozbil, a jednak proto, že žít sám na létajícím ostrově je řekněme docela nuda. Takže se povrtal ve všem, co bylo po ruce a sám vytvářel nové a bláznivější přístroje, které neustále předělával a vylepšoval. V koutku duše doufal, že se mu podaří vymyslet zařízení, kterým by dostal ostrov plně pod kontrolu a mohl by řídit každý jeho pohyb. Bohužel toho nebyl schopen dosáhnout. Jeho mistr totiž, na rozdíl od Astrapiho, ovládal kromě matematiky a techniky také magii. Ostrov se nevznášel kvůli nějakému převratnému vynálezu, ale díky kouzlu, kterým ho kdysi Mistr vytrhl ze země. Příběh o tom dni slyšel Astrapi mnohokrát. Ostrov se dal částečně ovládat na stole v pracovně, a to podle složitých kreseb a rytin v jeho desce, kde bylo možné určit směr k některé přicházející bouři. Ale nic jiného s ním Astrapi nenadělal a jeho snahy ho ovládnout končily pravidelně fiaskem. Nakonec se se svým údělem smířil a nechal se vést dávným kouzlem ke svému osudu.

S uklidňujícím úsměvem pokynul k dece na zemi. „Prosím.“

Žena pohlédla nejdřív na ni, pak na něho a chvíli to vypadalo, že se nic nestane. Nakonec ale útlou paží sáhla po dece, přisunula se blíž do středu své klece a přehodila si ji přes ramena.

Astrapi si oddechnul a posadil se na židli naproti ní. Hleděli si do očí, jeden hodnotil druhého. První prolomila ticho žena.

„Kdo jsi?“ zeptala se téměř šeptem. Její hlas připomněl Astrapimu zpěv, který zaslechl uprostřed bouře, byl melodický a jemně se nesl chladným sklepením.

„Jmenuji se Astrapi.“ Odpověděl, potěšený tím, že s ním začala komunikovat.

Sklouzla po něm pohledem, jako by si ho do té doby pořádně neprohlédla.

„Kdo jsi Astrapi?“ zeptala se znovu.

To byla podivná otázka a muž na židli se musel nejdříve rozmyslet, než dokázal odpovědět. „Jsem lapač blesků. A ty jsi Meallán, největší z nich?“

„To jsem. Nedělá to tedy z tebe největšího lapače blesků, Astrapi?“ znělo to skoro jako výsměch, ale Astrapi dlouhá léta konverzoval jedině sám se sebou, takže mu některé aspekty rozhovoru mezi lidmi unikaly.

„Řekl bych, že spíš jediného než největšího.“ Prohlásil posmutněle. „A ostatně, nejsem jediný, kdo tě kdy dokázal polapit. Můj starý mistr to dokázal už přede mnou.“

„Jaký mistr?“

„Můj Mistr.“ Odpověděl Astrapi nechápavě. Mistr byl přeci jen jeden. „Vychoval mě. Žili jsme tu spolu dlouhá léta. To on mě naučil všemu co umím, a zasvětil mě do svého snu, polapit tebe.“

Oči se jí nepatrně rozšířily. „Mistr.“ Zašeptala. „Je to mnoho let, co jsem naposledy udeřila. Kde je tvůj mistr, jak to, že nepřihlíží svému velikému vítězství?“

„Zemřel.“ Pronesl Astrapi věcně.

„Tak. Jak je to dlouho?“

„Bude to šestnáct let.“

„A ty tu žiješ sám? Bez společnosti?“

„Přesně tak.“

Tvář se jí zkroutila soustředěním. Oběma rukama se chytila za hlavu, jako by ji přemohla nenadálá bolest, ústa měla rozevřená v němém výkřiku. Astrapi na ni vyděšeně hleděl, rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Záchvat naštěstí netrval dlouho. Srovnala si deku, která jí sjela z ramen a do obličeje se jí vrátil klid.

„Promiň. Nejsem zvyklá na hmotné tělo. A je pro mě těžké zpracovat vše co se mi snaží povědět.“

„To já bych se měl omluvit. Nechtěl jsem vám způsobit bolest.“ Pronesl sklíčený Astrapi.

„Není to tvoje chyba. Vím, že to nebyl tvůj nápad. Jen tak někoho nenapadne lovit blesky a uvězňovat je. Nevypadáš, že bys měl takovou povahu. Nejsi jako on. To vidím moc dobře.“

„Jako on?“

„Jako ten, kterému říkáš Mistr.“

„Vzpomínáte si na něj? Na to jak vás polapil?“ dychtil Astrapi po detailech, které mu Mistr zamlčel.

„Ano. Spousta věcí se mi začíná pomalu vybavovat. Některé už jsem dávno zapomněla, ale teď se vše vrací zpět.“ Pohlédla mu zpříma do očí. Astrapi se zachvěl. Cítil, jak mu hledí přímo do duše a zkoumá ho. Prodírá se jeho nitrem a vidí všechno, čím je a čím byl. Prohlédla si ho od hlavy k patě a v koutku úst jí na vteřinku zahrál úsměv.

„Polapil mě. A neměl to dělat.“ Zamračila se. „Nic dobrého to nepřineslo. I když v tuhle chvíli už si tím tak jistá nejsem.“ Hleděla na něj zamyšleně.

„Jak ses ocitl tady? Na ostrově.“

„Žiju tady s Mistrem, co si pamatuju. Přijal mě jako malého chlapce.“ Odpověděl pravdivě Astrapi, i když nechápal, kam tím Meallán míří.

„Tak je to tedy. Astrapi. Astrapi. Astrapi.“ Převalovala na jazyku jeho jméno, a nakonec ho oslovila snad něžně. „Jaký smutný život jsi musel snášet.“

„Co vy o tom víte?“ odpověděl podrážděně a v očích mu zazářilo.

„Vím. Něco o tom vím, to mi věř.“ Postavila se těsně ke sklu a hleděla na něj seshora, vysoká, ladná a překrásná. „Tvůj mistr, staral se o tebe dobře?“

Pohlédl do jejích hlubokých očí a něco se v něm pohnulo. „Myslím, že ne špatně. Ale proč vás to zajímá?“

Vřele se usmála, ale za úsměvem se skrývala lítost. „Víš, kdo jsou tvoji rodiče, Astrapi?“

„Mistr tvrdil, že zahynuli, když jsem byl malé děcko, a on se mě ujal, protože jsem nikoho jiného neměl. Já si je nepamatuju. Prý se mu to hodilo, mohl si ve mně vychovat důstojného nástupce, protože tušil, že druhou možnost tě polapit už možná nedostane.“

„Ach, tak to ti řekl?“ zamračila se. „Mistr kamenného srdce, to by měl být jeho titul. Copak může otec zapřít vlastní dítě?“

„O čem to mluvíte?“ nechápal Astrapi.

„Mluvím o něm, o tom zbabělci a o tom, co ti provedl.“ Vykřikla se zlostí v hlase a záře vycházející z jejího těla sílila. Astrapi si všiml, že blesky v ampulích začaly vířit a v celé místnosti začalo být horko. „Nestačí, že ublížil mně, dokázal zničit život i tobě.“

„Asi jsem zabedněný, ale nechápu…“

„Řekl ti někdy, co se stalo, když mě poprvé chytil do své pasti?“

„Nikdy nic konkrétního.“

„Tak dobře poslouchej, ať víš, co je zač ten člověk, kterého nábožně nazýváš Mistrem. Není to až tak dávno, jak bývá obvyklé, myslím že to bylo před jednatřiceti lety, když naposledy přišla Bouře a já jsem mohla opět udeřit celou svojí silou a vyčerpat energii, která se ve mně za ty roky nashromáždila. Tenhle ostrůvek byl, stejně jako dnes, středem všeho dění a vzrostlý zelenající se javor se mi zdál jako ideální terč. Bouře byla snad ještě silnější než dnešní, a když jsem udeřila, strom se rozštípl ve dví a vzápětí se vzňal. Měla jsem pocit, že bych dokázala celý ostrov sestřelit z oblohy, jenže v tu chvíli se objevil muž v divném obleku a začal předčítat neznámá slova z velké knihy. Ukázalo se, že nebyla až tak neznámá, jak jsem si myslela. Ta věta dokáže spoutat jakékoliv magické stvoření, pokud jsou provedeny ty správné přípravy. Nevím, kdo ta slova napsal, a jak se ten muž dostal ke knize, ale než jsem se nadála, něco mě začalo vysávat z nebes na zem, drtil mě nevýslovný tlak, až jsem se ocitla v této podobě právě tady. Ve sklepení věže, v podobné kleci jako je tahle. Byla jsem vyděšená a poraněná, nikdy předtím jsem na sebe nevzala podobu člověka a nebylo to nic příjemného, celé tělo se mi chtělo rozskočit, pořád ve mně zůstala spousta nahromaděné energie, kterou taková křehká schránka zvládala jen s velikými obtížemi. Zanedlouho se objevil v místnosti on. Z šatů se mu kouřilo a jednu ruku měl ošklivě popálenou. Sundal si z hlavy helmu a dlouhou dobu jen chodil kolem a prohlížel si mě. Mluvil ke mně, ale já jsem byla příliš vyděšená a nedokázala jsem své tělo ovládat tak dokonale, abych byla schopna odpovědi. Uběhlo několik dní, navštěvoval mě často, sledoval mě svýma hnědýma očima a brzy vzdal snahu o konverzaci. Jednoho dne přišel a v očích se mu lesklo něco nepěkného, z čeho jsem měla strach. Přišel bez oblečení, úplně nahý, říkal, že tak je to správné, že když já nejsem oblečena, ani on by na sobě neměl mít zhola nic. Tak si budeme rovni. Několikrát obešel moji klec, a nakonec přistoupil k západce dvířek. Celý se chvěl, když je otvíral a nespouštěl ze mě oči plné blesků. Tehdy jsem měla poprvé a naposledy z blesků strach. Vstoupil a vrhnul se na mě. Kdyby to proběhlo jinak, myslím, že by mi to mohlo být snad příjemné, ale takhle… trpěla jsem jako nikdy předtím. Křičela jsem, ale ten muž, který se proměnil ve zvíře neměl slitování. Cítila jsem, jak se energie ve mně nahromaděná začíná znovu probouzet k životu. Naštěstí nechal za sebou ve svém poblouznění dvířka otevřená, v jednu chvíli už mé tělo nedokázalo vzrůstající sílu uvnitř snést a udeřil blesk. Stala jsem se znovu světlem a čirou energií. Cestou ven jsem ničila co mi přišlo do cesty a div se celá věž nezřítila k zemi, když jsem svou zbývající silou udeřila do její střechy. A potom jsem se rozplynula jako pokaždé, tak jak jsem byla zvyklá.“

Astrapi seděl na své židli, hleděl vzhůru na krásnou ženu, která při svém vyprávění odhodila deku a divoce gestikulovala. Snažil se srovnat si všechno v hlavě a při tom sledoval její hruď, vzdouvající se rozčilením. Pochopil co se mu snažila říci a obracel tu myšlenku sem a zase tam. Mistr se vážně dopustil něčeho takového?

„A co Mistr? Toho jsi tam prostě nechala?“

„Nechala. V tu chvíli jsem k němu nechovala zášť, cítila jsem jen strach a toužila jsem po svobodě.“

Astrapi odvrátil zrak od její bledé pokožky a přejel pohledem po záblescích v lahvích na stěnách. „Dobře. Ale jak to celé souvisí s mými rodiči?“

„Jak?“ zvonivý smích se odrážel od stěn sklepení.

Hleděl na ni a snažil se přijít na to, co mu mohlo uniknout.

„To, co jsem ti vyprávěla, Astrapi, souvisí s tebou a tvými rodiči úplně ve všem.“ Sledovala, jak jí mladý muž visí na rtech a jeho modré oči zračily beznadějné zmatení. Seděl tam schoulený na židli a při pohledu na něj ztrácela jistotu, kdo je vlastně vězněm. „Necelý rok po té události našel tvůj mistr ráno u stromu plačící nahaté miminko. Nevím. Opravdu nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Ale stalo se. Přišel jsi na svět v bouři a při záři blesků a dunění hromů. Myslím, že není možné slovy popsat, jak k tomu došlo. Už chápeš můj milý Astrapi?“

Bez výrazu ve tváři vstal a přistoupil ke stěně, kde stála ampule s jeho prvním bleskem. Přiložil ruku ke sklu. Ucítil mravenčení a zavřel oči. Chvíli tak zůstal stát, nechával se konejšit příjemnými vibracemi svého nejmilejšího přítele. Žena ve skleněném vězení ho s obavami sledovala. Otočil se zpátky k ní. Hlavu měl skleslou.

„Takže moji rodiče nejsou dávno mrtví?“

„Ne tak, jak sis myslel. Tví rodiče ti rodiči vůbec nebyli. Mistr k tobě snad nebyl příliš krutý a vychoval tě tak, jak jen mohl, ale přesto ti otcem nebyl a být nechtěl. A tvá matka…“ odmlčela se. „Ta by ti matkou být chtěla, jenže jí nikdy být nemohla. A proto ti, Astrapi, bylo souzeno smutné dětství bez lásky. Je mi to líto.“

Astrapi se ztěžka posadil na židli a hleděl upřeně kamsi do prázdna. Vzpomínal na svého Mistra a léta, která s ním na ostrůvku strávil. Měl vždycky tolik otázek, bombardoval ho jimi bez ustání a dostávalo se mu jen krátkých a úsečných odpovědí, pokud vůbec nějakých. Vzpomínal, kolikrát ho Mistr tvrdě potrestal, když neuposlechl jeho pokynů a na obzvlášť bolestivý výprask po tom, co se pokusil sám s ostrovem přistát na vrcholu nedaleké hory. Marně prosil Mistra, aby ho vzal někdy na zem, toužil vidět kraje, divy a lidi, o kterých toho tolik přečetl v knížkách, ale obměkčit se mu ho nepodařilo. Tento muž, který se ho prý ujal z dobré vůle, naučil ho všemu, co sám dovedl. Vzpomněl si také na okamžik, kdy se skleněnou ampulí poprvé prohnal blesk, který sám ulovil. Jak ho Mistr laskavě poplácal po rameni a dovolil mu si ampuli nechat přes noc v pokoji, než ji uloží k ostatním do archívu. Tyto a další vzpomínky proudily Astrapimu hlavou, když se mu jeho dosavadní svět obracel vzhůru nohama.

„Myslím,“ pronesl pomalu. „že jsem neměl smutné dětství.“ Pohlédl jí do očí a spatřil zářící slzy, které stékaly podél uzounkého nosu. „Vždycky jsem litoval, že moji rodiče zemřeli a já jsem se s nimi nemohl seznámit, a zjistit, jací asi byli. A teď vím, že jsem poznal oba. Otec mě vychoval a matka mě má ráda. Nemyslím, že by to nakonec bylo tak hrozné.“ Smutně se usmál.

„Alespoň ti dal dobré jméno.“ Dva páry modrých, stejných očí se střetly. „Astrapi. Znamená to blesk.“

Usmál se, tentokrát o něco veseleji. „Mně tvrdil, že to znamená zatracený budižkničemu.“

Oba se rozesmáli a blesky zatančily ve svých malých příbytcích.

„Matko?“ zeptal se, a zachvěl se, když ji tak oslovil.

„Ano?“

„To, co ti Mistr provedl, bylo hrozné.“

Výraz ve tváři jí ztvrdnul.

„Ale mohla bys mu zkusit odpustit?“ chystala se něco říci, ale přerušil ji. „Nemusíš hned. Máš na to času kolik budeš chtít. Klidně za sto let, klidně za tisíc, ale prosím tě, mohla bys o tom alespoň přemýšlet. Vždy když o tobě mluvil, viděl jsem, jak je utrápený, nikdy mi to nepřiznal, ale myslím, že celý život něčeho litoval, a už vím čeho.“

„Nebudu ti slibovat nic, Astrapi. Uvidíme.“ Řekla bezbarvým hlasem.

„Děkuji ,Meallán.“ postavil se a přiložil ruku na madlo, kterým se otevírala stěna vitríny. „Řekl bych, že je čas, abych tě pustil z tvého vězení, matko. Otcův úkol jsem splnil, a měl bych udělat něco i pro tebe.“

Přiložila svoji ruku na místo, kde se dotýkal průhledného skla. „Až otevřeš, uvolní se má energie a já zmizím. Jako blesk.“ Zasmála se, ale pak znovu zvážněla. „Vážně to chceš udělat, Astrapi?“

„Musím to udělat.“ Pronesl rozhodně. „Můj otec měl až příliš velkou zálibu v uvězňování kde čeho do malých vězení. Je na čase tenhle jeho zvyk jednou pro vždy ukončit.“

„Máš pravdu. Tvůj otec byl skutečným lapačem blesků. Nepochytal a neuvěznil jenom stovky těchto malých rarášků.“ Rozhlédla se po policích na stěnách. „Ale především polapil Meallán, a uvěznil Astrapiho, dva z největších blesků, které na světě jsou. Jenže mu nedošlo, že blesky nelze uvěznit věčně, tak pojď, můj synu. Pojďme si navzájem pomoci ze svých vězení.“

Pohlédli si zpříma do očí, matka se synem. Letmý úsměv na rozloučenou se mihl na tváři překrásné ženy, když Astrapi trhnul madlem a místnost ozářil záblesk jasného bílého světla. Bylo slyšet jen divoké praskání a tříštění skla, když se Astrapi odvážil pootevřít oči, uviděl stovky malých blýskajících se čar, jak zběsile poletují vzduchem a míří ke dveřím a vzhůru z věže ven k volnému nebi. Přeběhl přes hromadu střepů válejících se po celé podlaze a vyběhl za nimi. Kolem létaly blesky a bušily do všeho co jim přišlo do cesty. Rány se nesly ze všech stran a kouř stoupal k nebi. Do toho se z mraku nad ostrovem snášel jemný déšť a skrápěl doutnající trávu chladivými kapkami. Astrapi doběhl právě včas ke studni, aby stačil zahlédnout, jak obrovitý blesk zasáhl přímo do špice kamenné věže, která byla jeho domovem, a několik dlouhých vteřin se ozývalo hučení elektřiny proudící budovou. Meallán zablikala, odtrhla se od budovy a její nekonečný jas protnul modravou oblohu ve dví. Astrapi se za ní ohlédl a s úsměvem naslouchal radostnému zpěvu.

Upadl na kolena, když se země pod ním zatřásla. Zděšeně se otočil a viděl, jak se věž celá zachvěla a pomalu, s rozvahou se začala naklánět, až se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi. Astrapi klečel a zíral na spoušť před sebou. Pak se hlasitě rozesmál. Smál se a smál. A smál by se ještě dlouho, kdyby se ostrov opět nezachvěl a Astrapi neucítil, jak se celá masa dala do pomalého líného pohybu. Klesal! Ostrov klesal! Rozběhl se na můstek na špici ostrova, odkud ráno kontroloval přicházející bouři. Nyní však nehleděl vzhůru k nebesům, ale dolů k pomalu se přibližující zemi. Astrapiho vězení padlo a padalo stále. Tam dole na něj čekal celý svět.

Praga Caput Regni: Mnoho tváří jediné Prahy

14. Únor 2020 - 9:17

Ze všeho nejdříve: oprostěte se, prosím, od jakýchkoliv předsudků. Účelem této sbírky není opěvovat dokonalost Prahy nebo ukázat mimopražákům kdo je tady centrem republiky. Žádná z obsažených povídek se do podobných bojů nepouští a autoři rozhodně neměli tyhle ambice ani zadání. Nechtějte sami sebe díky vlastní malichernosti okrást o několik skvělých ukázek autorské invence a ryze české fantastiky!!

Praha – mé město

Povídkové antologie, i ty s přívlastkem mamutí, mají v nakladatelství Straky na vrbě dlouhou tradici. Praga Caput Regni se řadí do cyklu Legendy a je důstojným nástupcem Draků, Prokletých knihoven nebo třeba steampunkového Excelsior, gentleman!i. Ostatně, tohle a také něco málo o myšlence vzniku knihy, kterou editor Michael Bronec nosil v hlavě již dlouhou dobu, se dočtete v předmluvě. Dozvíte se také, že téma Prahy táhne autory natolik, že původní antologii bylo díky přetlaku povídek třeba rozdělit na dvě knihy, takže nás v blízké budoucnosti čeká ještě Praga Mater Urbium.

Na první pohled zaujme nádherná obálka – tohle zkrátka Straky umí a Tomáš Kučerovský opět zaslouží pochvalu.

Ale dost už plkání a vaty okolo. Praga Caput Regni obsahuje celkem čtrnáct textů. V každém z nich je nějaká vazba k Praze, tu zřetelnější, tu spíše okrajová. Ale tentokrát kniha lehce trpí rozkolísanou zábavností jednotlivých textů. Ne, nehovořím o kvalitě, v kvalitě „řemesla“ problém opravdu nevidím; jde spíš o pocitovou chytlavost jednotlivých kousků.

Potěšující je fakt, že autoři obsažení v antologii povětšinou patří do stáje Strak na vrbě, a tak jsou některé povídky fragmenty ze známých světů doplňující již vydaná díla; zejména shledání s Frantou Frantou ze série Dobrodruh je zdařilou záležitostí, ale potěší i návrat k pátrání Detektivní kanceláře Sirius (byť je tato kniha již časem dost zažloutlá) nebo pohled do světa Tří kapitánů. Zde přiznávám bez mučení: není v mých silách přečíst vše, co v rámci Strak vyšlo, a tak pokud mi unikne vazba některé z povídek na již vydanou sérii, prosím za prominutí.

Pokud budeme hovořit o konkrétních jménech autorů, nabízí antologie například samotného editora Michaela Bronce, Františku Vrbenskou, Vladimíra Zajíce, Mílu Lince, Vláda Ríšu či Leonarda Medka, z „novějších“ objevů literární scény pak třeba Daniela Tučku, Věru Mertlíkovou či Jarmilu Kašparovou.

Vidím město veliké

A aby se ti opomenutí necítili dotčeně, podíváme se alespoň po očku na všechny obsažené povídky.

Otvírací povídka Libušin hněv Jana Dobiáše je naprosto ideálním začátkem. Krátká, svižná a s humornou pointou, zkrátka přesně to, co nastartuje vaši chuť do dalšího čtení. Vrací se, jak název napovídá, až k samotnému vzniku Prahy – a  kdo ví jak to vlastně s tou Libušinou věštbou tenkrát bylo?

To Jan Pohunek odkazuje ke trochu jinému pražskému fenoménu. Jeho text je poctou knihám Jaroslava Foglara, a zároveň ukazuje, že některá zákoutí a průchody mohou stále ještě vést do neprobádaných míst, které jsou a nejsou Prahou. Kombinace tajemna a lehké nadsázky funguje na výbornou, Druhá strana je zábavná a čtivá povídka nesoucí se v dobrodružném duchu.

Lucie Lukačovičová nám nabídne fragment ze světa její knihy Detektivní kancelář Sirius. Plačící golem je komorní detektivkou prodchnutou duchem starých pražských pověstí. V kontrastu s předchozím Pohunkovým textem působí dost usedle a možná až zbytečně utahaně, ačkoliv se nijak zásadně nesoustředí na budování atmosféry (což by mohlo být pro pomalejší vývoj děje dobrým důvodem). Nápad není špatný, zejména hrátky s duchem mrtvého literáta jsou vcelku úsměvným motivem, ale z provedení se dalo vytěžit ještě o trochu víc.

Tak co s tebou, kluku?, ptá se v názvu své povídky Leonard Medek. Dlužno říct, že Medkův text patří k vrcholům celé antologie a zároveň má velmi silného staropražského ducha. Seznámíte se v něm s mladým Františkem Frantou coby študákem, tedy chvíli před tím, než se stal indianajonesovským Dobrodruhem. Text je živý a působí dobově díky použitému jazyku i Medkově skvělé znalosti Prahy – protáhne vás všemožnými hospodami plnými podivných existencí a na konci nechybí poklad a trocha toho tajemna.

Jarmila Kašparová nám představí Aluzionistu, literárního hrdinu, který se rozhodl (v kulisách Prahy) dohnat svého autora až k souboji „na život a na smrt“. Opět oceníte zejména zajímavý nápad – a padne zde i ona známá překladatelská legrácka: Praga Caput Regni – Praha deštěm zničená.

Jan Dobiáš rozjíždí pátrání, jehož cílem je Lev z nádraží Vyšehrad. Pokud vám jen tak odkráčí těžká kamenná socha, rozhodně je třeba tomu věnovat pozornost. Dobiáš v povídce baví sebe i čtenáře, rošťácky pomrkává při humorných narážkách a dialozích; a přesto, že by hlavní hrdina asi jako detektiv v reálu neobstál, má tenhle text své nepopiratelné kouzlo.

Pavel Fritz vás vezme na záhrobní výlet. Poslední štace je příběhem o tom, kterak se i po smrti můžete pokusit napravit některé věci, které jste za svého života nestihli. Zadumaný text s nádechem beznaděje, jehož tempo je velmi pomalé, přesně jak se na podobné téma sluší.

Vůně sněhu je v současné Praze poměrně vzácným jevem. Vladimír Zajíc si s chutí trochu zavzpomínal na doby, kdy o sníh nebyla nouze a zasadil svoji povídku do nedávné minulosti – nebo možná do mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát? Povídka je přemýšlivá, tajemná a na jejím konci vás čeká zajímavé rozuzlení.

Ryšavý kocour, černý pes – povídka Františky Vrbenské. Tento text je vrcholem antologie co se týká kvality řemeslného zpracování. Děj připomíná historický román z období Pražského povstání, je suchý, faktografický, líčí obecně a uvěřitelně poměry v daných neradostných časech a fantastika je do něj přidána jen jaksi mimochodem. Vrbenská má nádhernou češtinu, se kterou umí pracovat na výbornou, ale troufnu si říct, že tento text rozhodně není pro každého a nejspíš nedojde u běžného čtenáře patřičného ocenění.

Pruflasis a já Vlada Ríši je oproti několika předchozím pomaleji plynoucím textům vítaným oživením. Autor nabízí akční příběh plný démonů a intrik, jehož ambicí je čtenáře především pobavit.

Čtenář versus kritik

Nyní je místo vhodné na drobnou vsuvku. Právě po dočtení Ríšova textu totiž čtenář nejspíš začne přemýšlet. Jak již bylo řečeno, kvalita textů je bez výjimky dobrá, ale povídku dělá především nápad a její čtivost. A právě to je kamenem úrazu této antologie – část povídek je komorní, přemýšlivá; to v praxi znamená jistou utahanost, unylost. Oproti tomu obsahuje Praga Caput Regni i povídky dobrodružné, mající spád, humorné, zemité. A tyto dva druhy textů se (ne)pravidelně střídají…

V roli čtenáře jsou tyto kontrasty místy poměrně zřetelné, a je jen na každém z milovníků knih kterak se se střídám těchto dvou typů textů popere. Na druhou stranu – tuto vsuvku můžete vnímat i jako konstatování, že v téhle antologii si zaručeně každý najde to svoje, že to není jen povrchní akční juchání plné legrácek.

A nyní v naší povídkové miniexkurzi jedeme dál.

Vnitřní smutek, nebo spíš melancholii, má ve své povídce Do poslední kapky Míla Linc. Hlavní hrdina dostane za úkol zachránit život mladého muže, který se přes všemožné larpy zapletl s vidinou lákavé odměny do šermířských soubojů na život na smrt. Odhodlá se i přes alkoholový opar a břímě minulosti udělat správnou věc? Ano, Linc je zkušený autor, a tak nejde do vyloženě depresivních poloh, spíše zasadil smutného hrdinu do zábavného příběhu, čímž vzniká poměrně zajímavý kontrast.

A do třetice jeden z vrcholů Pragy Caput Regni. Že má Daniel Tučka skvělé nápady ukázal ve své trilogii Pelyněk, a v povídce PRG END IF rozhodně nezůstává pozadu. Nakouknete do „Prahy matrixové“, ve které je možné úplně všechno. Žijí tu vedle sebe hackeři a golem, jen ztracenou ženu je velmi těžké najít. Tato povídka nabízí asi nejvíc tváří Prahy, byť často ve futuristickém duchu; pracuje s pověstmi, vizemi budoucnosti, známými postavami pražské historie…

Michael Bronec sehraje se čtenáři Gamořin gambit. Popravdě, tento text může být pro mnohé problematický. Je totiž poměrně úzce navázán na autorovy Tři kapitány a bez jejich znalosti můžete být zmateni. Kromě toho je, jak je autorovým zlozvykem, poměrně rozsáhlý a upovídaný. Na druhou stranu nabízí svým laděním v rámci antologie opět něco nového. Počátek připomíná klasickou military sci-fi, zbytek k ní má blízko.

A na samý závěr ještě společně s Věrou Mertlíkovou uděláme Každý něco pro vlast. Příběh je barvitý a úsměvný, zasazený do minulosti. Významnou roli v něm sehraje bezhlavý rytíř, divadelní soubor v nesnázích a také autorčina láska ke koním; ro vše dohromady tvoří příjemnou a laskavě napsanou povídku.

Pár slov závěrem

Na samý závěr knihy ještě následují medailonky autorů okořeněné o jejich vyznání ohledně vztahu k Praze. I tady se důvody různí; doporučuji nechat čtení až na samý závěr, kdyby se náhodou někdo cítil být pohoršen, napaden, uražen či psychicky ujmut.

A ještě jednu věc tu musím zmínit, ač to není obvyklé. Je to reklama ve znění: Kupte si Tři kapitány, uděláte mi tím radost. Viděl jsem ji ž mnohokrát a vždy mě pobaví. Ne, to není vyžádaná reklama, jen mě zkrátka dostal ten nápad.

Praga Caput Regni je různorodá antologie povídek. Možná až příliš moc různorodá, což může působit nesurodě,i když pojítko v podobě Prahy tam neoddiskutovatelně je. V knize vedle sebe skvěle funguje autorská první liga i pár relativně nových jmen – je zřejmé, že Michael Bronec je zkušený editor dokázal skloubit kvalitu a kvantitu. Potěšující je i fakt, že u námětů v podstatě vůbec nedošlo na klasiky typu Karlův most, císař Rudolf a podobná oberklišé, naopak – autoři vyrukovali na čtenáře se svěžími a mnohdy neočekávanými nápady, které nabízí Prahu neobvyklou optikou.

Takže pokud si budete chtít přečíst o městě velikém, jehož sláva hvězd se dotýká, Praga Caput Regni vám otevírá své brány dokořán.

Michael Bronec (editor): Praga Caput Regni

Vydaly: Straky na vrbě, 2019

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 656

Cena: 450 Kč

Výherce soutěže o knihu Kristiny Haidingerové Děti Raumy

13. Únor 2020 - 9:01

Děkujeme všem, kteří se zúčastnili soutěže o knihu Děti Raumy.

Celkem nám přišlo 32 emailů, a všechny odpovědi byly správné.

Štastnou výherkyní se stává:

Ema Jandová

 

 

 

Dokud nás smrt nerozdělí

13. Únor 2020 - 8:57

Napriek tomu, že horory stále stoja na akomsi pomyselnom okraji, začínajú vzbudzovať zaslúžený záujem čitateľov. Veď kto by sa raz za čas rád nebál? Hlavne, ak sa niečo také netýka nás, ale nejakej postavy. Príbehy nám občas pripomenú naše nočné mory. No na dlhé, stále zimné večery, niet nič lepšie, ako sa zababúšiť do deky, začítať sa do dobrých hororových príbehov a nechať si po tele behať zimomriavky.

Odporné, osudné, tragické

Zažili ste radosť z vlastného bytu? Občas je súčasťou  starého rozpadávajúceho sa domu a má vlastnú históriu. Z niektorých miest máme neurčitý, zlý pocit. Snáď je to zhluk negatívnej energie, azda voľačo iné, obyčajným zrakom neviditeľné. Je dobré vedieť, do čoho idete skôr, než do bytu vstúpite. Petr BočekSchody.

Vynikajúco napísané. Postavy, ich osudy a beznádej, ktorá vládne okolo nich, priam cítite.

O beznádeji vedia svoje aj hrdinky poviedky Šváby v břiše Romana Bíleka. Celý život sú ponižované, nenávidené ľuďmi pre to, aké sú. Človek nemôže za to, aký sa narodí. No mnohí pri prvej príležitosti ubližujú každej bytosti, ktorá sa odlišuje telesne, názorovo, či spôsobom života. Pretože s patentom na rozum sa niektorí zrejme rodia. Nuž, a napokon príde pomsta.

Napínavý text. Snáď pocítite s hrdinkami súcit, možno nimi budete opovrhovať.

Aj nábytok má svoju vlastnú históriu. Niekedy dokáže vzbudiť hrôzu a inokedy závislosť. František miluje Minervu. No Minerva má vlastné plány. Ak nebude František, bude jej slúžiť niekto iný, lebo je mocná a nezničiteľná… Balada o Minervě a Františkovi od Jiřího Wolkera Procházku vás nadchne. Nie tým, že Franta je smradľavý, tlstý a nechutný chlap a robí ešte odpornejšie veci.

Ten zápach aj strach prežijete, akoby ste tam boli. Overená klasika nestarne.

Ľudia zvyčajne túžia po živote. Veď komu by sa chcelo starnúť, chradnúť a nakoniec zomrieť? Máte pravdu, každý by to nechcel. Sú aj takí, ktorí si umrieť želajú. Nuž, proti gustu žiaden dišputát. Čo sa stane s túžbami a snami Davida Pongráca? A kto to vlastne je? Aj o tom je Život věčný Kataríny Soyky.

Krátky textík, pekné opisy a kopa zúfalstva.

Radi čítate? Zbytočná otázka. Berte ju ako nešikovný úvod, vďaka ktorému sa prepracujem k poviedke V zajetí knih od Jiřího Šedého. Mládenec, ktorý nesmie prestať čítať, inak neuveriteľne trpí. Dôvod, kvôli ktorému vznikla celá zápletka, autorovi neuveríte. Nič hrozné sa nestalo, no on sa z toho silou mocou snaží spraviť tragédiu. Neúspešne. Nezachráni to ani záver.

Mrtvola, ktorú napísal Ondřej Kocáb je divná. Tvrdí, že je mŕtvolou, no napriek tomu žije. Trpí amnéziou a lekári sa ho rozhodnú prepustiť do domáceho ošetrenia. Práve sídlo rodiny Bleakovcov je miesto, kam sa mŕtvola potrebuje dostať. Prečo? A čo to spôsobí ostatným obyvateľom domu?

Tajomný príbeh plný zimomriavok.

Posledná cigareta Ivana Kučeru vychádza z príbehov s policajným kapitánom Enzechštejnom, hoci hlavným protagonistom nebude. Chceli by ste sa ocitnúť na mieste vraždy, prípadne tam zostať aj po odchode polície? Nebáli by ste sa, že sa že sa páchateľ vráti na miesto činu? Možno by ste sa mali báť, a nielen páchateľa.

Dobrý začiatok, atmosféra a … koniec. Príde bez vysvetlenia mnohých prečo, zostanú iba nezodpovedané otázky .

Obsesie naše každodenné… Ak je to iba neustále umývanie rúk či kontrola dverí, či sú zamknuté, je to v pohode. Horšie by bolo, ak by vás posadla nezvládateľná túžba vidieť niečiu smrť. Niečo také prežijete vďaka Jakubovi Kaderovi a story  Obsese. Je hlavný hrdina šialenec alebo postihnutý chudák?

Začiatok je vynikajúci, no potom to autor poserie a výsledný dojem nezachráni už ani skvelé zakončenie. Škoda.

Škoda však nebude, ak preskočíte Pronásledovatelku od Iva Fencla. Čo o nej napísať? Cyklistu prenasleduje cyklistka. Okolo nájdete kopu (občas) zmätených viet, že nebudete tušiť, o čom je reč a nedočkavo začnete vyhliadať koniec. Prípadne to úplne zabalíte.

Cesta domov v hustej hmle a lejaku sa zmení na nervák. Klišé, sťa z hororu. O čo ide, kto je čím a čo sa komu stalo pochopíte takmer okamžite.  No hrdinka má dlhé vedenie… Preto nečakajte postupne odkrývané tajomstvá a záhady. Teda, aby som bola spravodlivá, jedno tajomstvo sa na konci dozviete. Na to, aká je zápletka väčšinu času neskutočne detinská a priehľadná, je to aspoň napísané spôsobom, že si príbeh bez problémov prečítate. Něco mi dlužíšAnna Šochová.

Osudová láska, a nielen tá od Tomáša Martona, čaká na každého. Ak má ale všetko dobre dopadnúť, nesmiete si tú svoju osudovú nechať vyveštiť od kartárky. Pretože nikdy neviete, čo za osobu to je. Nemuselo by sa všetko skončiť tak, ako si želáte.

Napínavé, zaujímavé a poučné.

Na záver natrafíte na dva vynikajúce príbehy. Poviedka Vládcové věží Lenony Štiblaríkovej je zrejme najlepším textom v antológii. Je skvele spracovaný a nápaditý. Na konci si poviete, že by vám nevadilo prečítať si o svete, kde má každý človek svoj mrakodrap s množstvom inteligentných strojov, ktoré sa luxusne starajú o jeho blaho, aj nejaký dlhší útvar. Hrdinov by v podstate nemalo nič trápiť. No samota, tá je nesmierne ubíjajúca.

Odcestujte do vzdialenej minulosti, kedy sa rodili nástenné maľby. Spoznajte Umelkyňu a Stína. Kto má právo vládnuť a rozhodovať? Žijú tiene dlho a čo sa s nimi stane za bezmesačnej noci? Zaujímavý pohľad na dve bytosti ktoré sa priťahujú a azda aj potrebujú, napísala Jana Dvořáčková. Má názov Dokud nezhasne poslední slunce.

Ďalšia dobrá vec, ktorú zhltnete s chuťou a radosťou.

Keď zazvoní ten pomyselný zvoniec…

Zostavovatelia, Kristina HaidingerováVratislav Trefil, nám priniesli rôznorodú zmes hororových príbehov, nenápadne spojených smrťou, od českých aj slovenských autorov. Je to množstvo variácií, možností a každý ich uchopil a stvárnil po svojom. Niekedy skutočne pútavo, inokedy horšie.

Antológia sa vyznačuje aj množstvom ilustrácii. Ak patríte k milovníkom výtvarného umenia, budete spokojní. Vynikajúce sú najmä od Anny Korbelovej, Jiřího Dvorského, Terezy Rzacze Alešovej, či Kristiny Haidingerovej.

Takže hor sa na to! Ak sa nebojíte smrti, nevadia vám mŕtvoly, či rôzne pochybné existencie, určite túto antológiu nevynechajte.

 

Názov:                          Dokud nás smrt nerozdělí

Zostavili:                      Kristina Haidingerová & Vratislav Trefil

Autori poviedok:      Petr Boček, Roman Bílek, Jiří W.Procházka, Katarína Soyka, Jiří Šedý, Ondřej Kocáb, Ivan Kučera, Jakub Kadera, Ivo Fencl, Anna Šochová, Lenona Štiblaríková, Tomáš                                                  Marton, Jana Dvořáčková

Vydalo:                        Nakladatelství Netopejr v roku 2019

Ilustrácie:                  Eliška Císařová, Tereza Némethová, Danica Pružincová, Nelly Pařízková, Eva Mária Ondová, Jakub Kadera, Jitka Vondrová,  Zdenek Svoboda, Anna Korbelová, Jiří Dvorský,                                          Tereza Rzacze Alešová, Kristina Haidingerová

Počet strán:             288

Cena:                           229 Kč

Pevnost 02/2020: V zajetí science fiction

12. Únor 2020 - 10:56

Trochu toho bilancování

Vytváření žebříčků toho nejlepšího z uplynulého roku je taková menší tradice. A Pevnost v tomto bodě nemůže samozřejmě zůstat pozadu! Navíc – kdo jiný by měl mít větší přehled než právě posádka tohoto časopisu, že? Redaktoři v únorovém čísle připravili rovnou několik TOP 10 – Jiří Pavlovský sestavil svůj žebříček těch nejlepších filmů roku 2019, Boris Hokr s dalšími členy pevnostní posádky představuje deset nejlepších knih a Karel Kališ se pro změnu soustředil na ty nejlepší počítačové hry.

Seznamy toho nejlepšího jsou sice fajn, ale celý časopis na tom postavený být nemůže. Dál se proto můžete těšit na několik rozhovorů. Michaela Merglová vyrazila na pokec s Predragem Bjelacem, jehož ve fantastických vodách proslavil především čaroděj Igor Karkarov z Harryho Pottera. Fanoušci téhle série by si rozhovor určitě neměli nechat ujít! Druhým vyvoleným se stal kreslíř Dan Černý, jehož vyzpovídal Boris Hokr ohledně jeho práce na Stopařově průvodci po galaxii, pevnostním stripu a k tomu si poklábosili i o dalších zajímavých věcech. A do třetice všeho dobrého je tady Martin Bečvář se sedmi otázkami pro Jakuba Maříka.

Harley Quinn a její parťačky

V únoru se do kin chystá vrhnout šílená antihrdinka Harely Quinnová se svými kámoškami, aby společně nakopaly záporáka zvaného Black Mask do zadku. A tak přichází vhodná doba na to podívat se téhle psychopatce na zoubek. Vendula Kreplová vám řekne všechno, co potřebujete o Harley Quinn vědět. Však to znáte, ne? Něco k originu, kde se tahle postava poprvé objevila, s kým vším měla milostné pletky a kde se vzaly Birds of Prey. A samozřejmě nesmí chybět ani článek k novému filmu Birds of Prey, abyste věděli, co od něj čekat.

A u filmů ještě chvilku zůstaneme – Jiří Pavlovský vám prozradí, jak dopadl Králiček Jojo, Jakub Merc oslavil Černé vánoce, Filip Gotfrid zase zjistil jaké je to Pod vodou a Kateřina Stupková se pro změnu přidala ke Špionům v převleku.

Únor – měsíc science fiction

Zdá se, že únor přeje science fiction, protože tohle číslo Pevnosti přetéká právě tímto žánrem. Alexandra Petáková se například zaměřila na nový knižní počin ze světa Star Treku – Picarda s podtitulem Nejposlednější z nadějí (Lina McCormack). Redaktor Jan Nohovec se vydal do vod klasické sci-fi z poloviny 20. století, která má dle jeho slov současným čtenářům stále co nabídnout. Řeč je o Henrym Kuttnerovi a jeho románu Zuřivec. Military science fiction si vzal na starost Tomáš Dostál, který se ve svém dvoustránkovém článku věnuje sérii První linie Marka Klosse a jejímu poslednímu pokračování – Dezerce, a také Martin Bečvář, který se podíval na military sci-fi říznutou detektivkou (!) Ve stínu slunce Jakuba Maříka.

Sci-fi vévodí i povídkové sekci. Tentokrát si můžete přečíst postapokalyptickou povídku Muž odnikud (Tomáš Dostál) nebo se vrhnout na příběh s názvem Navždy od Petry Slovákové. A u Pevnosti Plus se nachází román Veniss Underground (Jeff Vandermeer), či Pátrání po Jackovi (China Miéville).

Ale ani fantasáci nepřijdou zkrátka. Tak například Boris Hokr se věnuje Christopherovi Tolkienovi, který dal do kupy otcovy poznámky a přivedl tak na svět další příběhy z oblíbeného světa Pána prstenů. Pokud máte rádi příběhy z 19. století odehrávající se v kulisách pošmourné viktoriánské Anglie, pak byste neměli minout článek Moniky Dvořákové, která se ponořila od tajů Případu alchymistovy dcery od Theodory Gossové, v němž se potkává Sherlock Holmes a jeho věrný Watson s dcerou pana Hyda (ano, toho Hyda, co se kamarádil s jistým Jekyllem). A u detektivky ještě chvilku zůstaneme, protože Michaela Merglová vás seznámí s novým noirovým románem Jakuba Ćwieka – Vlk! Fanoušci urban fantasy sérií si přijdou na své u článečku Žanety Pásztorové o závěrečném dílu série o Kate Danielsové – Magie vítězí (Ilona Andrews). Zástupcem Young Adult je Krvavý lístek Crystal Smithové, který dostala na starost Kateřina Stupková. A potom je tu třeba ještě Bakly: Armáda (Miroslav Žamboch) nebo Hemživý chaos (H. P. Lovercraft). A jestli fandíte různorodým fantasy subžánrům a chtěli byste nějakou inspiraci, pak určitě jukněte na článeček Kateřiny Stupkové o edici Pendragon z nakladatelství Fragment.

Komiksy, deskovky a hodina dějepisu

Komiksová sekce je sice poněkud slabší, ale kvantita není vše, že. Redaktoři se tento měsíc zaměřili na Bouncera, Birds od Prey kniha I.: Kdo je Oracle, Počítání mrtvých, třetí díl Žoldnéře a Punishera MAX: Vánoce na odstřel.     

Nikdo nemůže popírat, že ty dlouhé zimní večery většinou není moc co dělat, takže se hodí nějaké to rozptýlení. A co může být lepšího, než vytáhnout nějakou tu deskovou hru k ukrácení dlouhé chvíle. Filip Gotfrid si vzal na paškál deskovku s krátkým a lehce zapamatovatelným názvem Mezi dvěma zámky šíleného krále Ludvíka, jíž ocení každý, kdo kdy snil o tom, že by postavil nějaký ten hrad nebo zámek. A Jakub Zahradník se podíval na Gizmos a Únikovku s podtitulem Záhada Eldoráda.

A nakonec trocha té historie. S Martinem Ďáskem se můžete vydat do Vatikánu, abyste se dozvěděli něco o hlavě katolické církve, papeži. A pokud fandíte spíš moderním dějinám, tak je tady Tomáš Bandžuch s článkem o Lazarovi Mojsevičovi Kaganovičovi, který patřil mezi jedny z nejoddanějších lidí Josifa Vissarionoviče Stalina.

Jo, ještě bych neměla zapomenout na takovou menší pozvánku na PevnostCon 2020, který se bude konat 2. května v areálu TJ Zlíchov. Míla Linc nastíní, na co se můžeme v druhém ročníku těšit! Za sebe říkám, že to vypadá vskutku epesně!

Takže pokud ještě únorovou Pevnost nemáte, tak neváhejte a sežeňte ji v nejbližším stánku s novinami!

Vyhráli jste ve velké vánoční anketě?

11. Únor 2020 - 8:20

Nebudeme vás dlouho napínat – losovali jsme a losovali, a přitom se snažili, aby každý dostal jednu z trojice knih, po kterých toužil.

Vylosované výherce budeme (pokud nám aktivně adresu a telefon neposlali) kontaktovat na email, ze kterého byla odeslána odpověď! Případně se nám ozvěte sami na email redakce@fantasyplanet.cz.

A jak to dopadlo?

Ve stínu magie – Jirka Veselý

Inferium – Roman Málek

Píseň oceli – Pavla Vaňková

Oneiros  – Libuše Pechová

Nacimars – Adam Seidler

Grafické umění Blizzardu – Petr Šichta

Emisar – Mirka Holcová

 

Jen pro úplnost: nejvíc zájemců bylo o knihu Ve stínu magie,; bohužel, máme jen jeden kousek. Zájem byl i o Píseň oceli a překvapivě i o Emisara – ostatně ona si ta “exotická” fantastika nevedla špatně ani v rámci naší ankety.

 

A ještě vám dlužíme odpověď na otázku: Jaký vánoční dárek jste si loni nejvíc přáli pod stromek?

Inu, byli jsme trochu zklamáni, protože na tuhle otázku se vám příliš odpovídat nechtělo, ale dali jsme dohromady těch pár odpovědí… A překvapivě vyhrála… tadáá – antologie Ve stínu magie, která se objevila hned pětkrát.

Opět jsme to vzali metodou kopírování, snad nám to prominete.

Vzhůru k obloze – Brandon Sanderson

Spousta – Brandon Sanderson

Nimbus – Neal Shusterman

Trhlina – Josef Karika (ale stejně zase dostanu ponožky!)

Ve stínu apokalypsy – editoři Boris Hokr a Leoš Kyša

To bylo tvé jméno (manga) – Makoto Šinkai

Hladový národ – Vendula Brunhoferová

Kulový blesk – Liou Cch’-sin   Všechno od Liou Cch’-sina hned ke mně!

5x Ve stínu magie – editoři Boris Hokr a Leoš Kyša  Přála bych si knihu Ve stínu magie. Miluji české antologie, protože máme opravdu skvělé autory povídek a já se vždy těším, jaké další jména a přiběhy objevím.

Moje přání pro letošní rok k Vánocům je cokoliv ze Strak na vrbě, ale abych byl konkrétní, tak nejvíc by mě zajímala Hvězda od Roberta Fabiana

Ježíšek mi doufám přenese Les přízraků Pád Gondolinu

Endymion – Dan Simmons

Na Vánoce bych chtěla od Pratchetta nové ilustrované vydání Dobrá znamení

Pod stromečkem bych si přál rozbalit dárek s knihou Elénium  Davida Eddingse (souhrnné vydání trilogie)

Stavitelé – Daniel Polansky

Pod stromečkem bych nejradši našla Jméno větru od Patricka Rothfusse

Letos asi Kronovy děti od Pavla Bareše.

Chtěl bych Hráče od Bankse.

Prý by měl být nový Žamboch, ale to pod stromeček určitě nevyjde.

Letos chci rozhodně Lebky od Staveleyho!!!

Kotouč – Císař v exilu

Moc moc moc chci Batmana v černé a bílé.

Star Wars knížky, komiksy nebo Lego

Tajemství Nágů od Tripathiho

Frosta od Fuchse, slyšela sem o něm od kámošů co mají rádi Kotletu a má to bejt vážně skvělý

 

Ještě jednou děkujeme všem, kteří si našli chvíli času a chuti se s námi podělit o  své knižní radosti. Ať vás čtení baví i v roce 2020.

Rok 2019 – tentokrát očima našich čtenářů

10. Únor 2020 - 14:07

Ze všeho nejdřív děkujeme téměř padesátce čtenářů, kteří se s námi podělili o své nejlepší přečtené knihy za uplynulý rok. Motivací vám samozřejmě byly pěkné ceny, které byly s anketou spojené – ale ještě vás budeme chvíli napínat a jména výherců zveřejníme až zítra.

Rovnou přiznáváme, že jsme to trošku přepískli. Vzhledem k tomu, že jsme nezadali jednotný mustr jak by měly odpovědi vypadat, trvalo dohledávání roků vydání, vydavatelství a sem tam i jména autora drahnou dobu. Omlouváme se za zpoždění a příště budeme chytřejší (radši vymyslíme něco úplně jiného!).

Někteří čtenáři jen stroze napsali seznam jednoho až tří knižních titulů. Někdo připsal i pár slov navíc, což nás vždy potěšilo, protože z některých vašich komentářů bylo opravdu citelně znát, že si knížku užil. Proto jsme pár takových komentářů vybrali a uvedeme je jako samostatnou kategorii.

Pár slov k výsledkům

Ze všeho nejdřív je třeba říct, že z ankety pro 48 čtenářů nechceme dělat nějaké dalekosáhlé závěry a předvádět tu nějakou statistickou ekvilibristiku.

Cílem „průzkumu“ bylo to, jestli máme s vámi, čtenáři, podobný vkus, nebo zda na nás nevyplave nějaká pecka, kterou všichni četli a my o ní nevíme. Uff, no… vyplavala, a my se pokusíme dohnat resty (jen co se v redakci vzpamatujeme z počítání).

Mezi vydavateli měla nejvíc příznivců Epocha

Co se titulů týká, sešel se pěkný mix české i zahraniční literatury. Četly se kusy starší i zbrusu nové, žánrové i pár mimožánrových; jen u komiksů a young adult jsme čekali možná přece jen větší počty fandů. Na druhou stranu – když už téhle kategorii fandíte, jste opravdu srdcaři.

Co se týká nakladatelství, největší podporu měla mezi čtenáři Epocha, dokonce byla i třikrát výslovně zmíněna jako nej nakladatelství. Potěšilo nás ovšem i zastoupení „malých“ nakladatelů, které, jak se zdá, úspěšně bojují s vydavatelskými giganty. Body u vás, čtenářů, posbíral také Talpress.

Co se četlo?

Ve výsledcích si lze všimnout poměrně očekávatelných věcí. Čtenost hodně ovlivňuje seriálová/filmová tvorba, a tak se v popředí objevují fenomény poslední doby: Zaklínač či Hry o trůny. Mimochodem, pokud několik čtenářů uvedlo různý díl jedné série, schovali jsme tuto skutečnost pod označení série, což trochu výsledky zkresluje.

Druhá očekávaná věc je, že milujete dobré příběhy a silné hrdiny. Mezi autory se o prvenství popraly opravdu těžké váhy: v červeném rohu nastupuje Miroslav Žamboch a František Kotleta, v modrém pak Terry Pratchett a Brandon Sanderson. Bezesporu mistři fantastiky, do jednoho.

A co potěšilo nás? Že lidé ztrácejí ostych se sborníků. Už jen to, že o antologii Ve stínu magie byl největší zájem v rámci cen, považujeme za určitý signál, nehledě k tomu, že tato kniha se objevila nejčastěji i jako dárek pod stromečkem (většinou u lidí, u kterých byla antologie Ve stínu apokalypsy v TOP knihách). Ale ani Praga Caput Regni ze Strak na vrbě si nevedla zle.

Každopádně: Mirek Žamboch a jeho Bakly: V objetí smrti zválcoval všechny! Gratulujeme!

V těsném závěsu se usídlili Králové Wyldu, Pád Gondolinu a trochu překvapivě i teoretické texty Ursuly K. Le Guinové Proč číst fantasy jak to že zvířata v knížkách mluví a odkdy se američané bojí draků. I zde je na místě velká gratulace.

Celý žebříček vypadá takhle:

PS: Pod žebříčkem ještě najdete vaše komentáře k jednotlivým titulům.

Bakly: V objetí smrti – vítěz naší ankety!

Bakly :V objetí smrti – Miroslav Žamboch, vydal Triton, 2019 – 7 hlasů

série Zaklínač – Andrej Sapkowski, vydalo Leonardo  -6 hlasů

série Problém tří těles – Liou Cch’-sin, vydal Host, 2018 – 6 hlasů

Série Malazká kniha padlých – Steven Erikson, vydává Talpress – 5 hlasů

Králové Wyldu – Nicholas Eames, vydal Host, 2019  4 hlasy

Pád Gondolinu – J. R. R. Tolkien, vydalo Argo, 2019 – 4 hlasy

Proč číst fanrtasy…. – Ursula K. Le Guinová – vydal Gnóm!, 2019 – 4 hlasy

Zbouchnul jsem Satanovu dceru – Carlton Mellick III, vydala Carcosa, 2019 – 3 hlasy

Ve stínu apokalypsy – Boris Hokr a Leoš Kyša, vydala Epocha, 2018 – 3 hlasy

série Hra o trůny (my víme) – G. R. R. Martin, vydal Talpress, 2011 – 3 hlasy

Hráč – Iain Banks, vydala Planeta9, 2019 – 3 hlasy

Stavitelé – Daniel Polansky, vydal Fragment, 2019 – 3 hlasy

Zřídla – Kristýna Sněgoňová, vydala Epocha, 2018 – 3 hlasy

Ready Palyer One – Ernest Cline, vydala Jota, 2012 – 2 hlasy

Smrtka – Neal Shusterman, vydalo Yoli, 2018 – 2 hlasy

Poutník z Mohameda – František Kotleta, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Drsný spasitel -Miroslav Žamboch, vydal Triton, 2007 – 2 hlasy

Praga Caput Regni – Michael Bronec, vydaly Straky na vrbě, 2019 – 2 hlasy

Terminus – Tom Sweterlitsch – vydala Planeta 9, 2019 – 2 hlasy

Stalingrad – František Kotleta, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Inferium – Roman Bureš, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Ani Králové Wyldu si nevedli u čtenářů vůbec špatně.

série Kronika Netesaného trůnu, vydal Fantom Print, 2016 – 2 hlasy

Poslední bůh – Lucie Lukačovičová, vydal Klub Julese Vernea, 2019 – 2 hlasy

Krev je můj chleba – Laird Barron, vydal Gńóm, 2019 – 2 hlasy

Cyklus Algor – Jan Hlávka, Jana Vybíralová, vydává Brokilon – 2 hlasy

Série Hunger Games – Suzanne Collins, vydal Fragment – 2 hlasy

Ritmatik – Brandon Sanderson, vydal Talpress, 2014

Pavoučí válka – Daniel Abraham, vydal Laser, 2019

Svědkyně zítřka – Mike Ashley, vydal Plus, 2015

Světy science fiction – Jaroslav Olša jr., vydal AFSF, 1993

Čaroprávnost – Terry Pratchett, vydal Talpress, 1994

Píseň oceli – Michaela Merglová, vydala Epocha 2019

Povznesení – Stephen King, vydala Beta-Dobrovský, 2019

Zatím dobrý – Jan Novák a Jaromír 99, vydalo Argo a Paseka, 2018

Stranger Things: Tajný experiment – Gwenda Bond, vydal Fobos, 2019

Tereza Raquinová – Émile Zola, vydal Odeon, 2014

Oheň probuzení – Anthony Ryan, vydal Host 2018

Písečný muž – Lars Keppler, vydal Host, 2013

Šílený les – Vladimír Šlechta, vydaly Straky na vrbě, 2008

Pobočník – D.M. Cornish, vydal Fragment,2 015

Krajina háďat – Jan Kravčík, Hana Fruhwirtová, vydala Gorgona, 2019

Juraj Červenák – Hradba západu, vydal Brokilon 218

Noční labuť – Zuzana Hartmanová, vydala Gorgona, 2017

Zaujal vás i nový Tolkien

Živí mrtví 28: Neodvratný osud – Robert Kirkman, vydala CREW, 2019

Mýty 15: Růženka – Bill Wilingham, Marc Buckingham, vydala CREW a Netopejr, 2019

Murena: Cyklus matky – Jean Dufaux, vydal Josef Vybíral, 2019

komiksová série Myší hlídka – David Petersen, vydalo Comics Centrum 2016-17

Příběh služebnice – Margaret Atwood, vydal BB Art, 2008

Sedm smrtí Evelyn Hardcastle – Stuart Turton, vydala Vendeta, 2019

Dobrá znamení – Terry Pratchett & Neil Gaiman, vydal Talpress, 2007, ilustrovaná reedice 2019

Abarat – Cilve Barker, vydal BB ART, 2004

Abarat: Magické dni krvavé noci – Clive Barker, vydal BB ART 2005

Hvězda po hvězdě – Troy Denning, vydal Egmont, 2010

Ježibabin vysavač a jiné příběhy – Terry Pratchett – vydal Talpress, 2019

Strašidelná vagina – Carlton Mellick III – vydala Carcosa, 2018

Cesta šamana: Hrad fantomů – Vasil Mahaněnko, vydal fantom Print, 2019

Skrytá rizika kvantové démonologie – Petr Heteša, vydal Brokilon, 2019

Mág: Učedník – R. E. Feist – vydal Poutník, 1996

Kolejmoří – China Miéville, vydal Laser Books, 2013

Krocení sopek – Goh Jaymee, Joyce Chng, vydala Gorgona, 2016

Brána z obelisků – N. K. Jemisin – vydal Host, 2019

Město mrtvých – Jiří Pavlovský, vydala Epocha, 2012

Řetězová reakce – František Kotleta, vydala Epocha, 2018

Trochu nečekaný titul, ale máte ho rádi.

Anihilace – Jeff VanderMeer – vydalo Argo, 2015

Projekt Kronos – Pavel Bareš, vydal Host, 2017

Světci – Larry Correia a John Ringo, vydal Fantom Print, 2019

Valkýry – Robert Fabian, vydaly Straky na vrbě, 2018

Jiskry války – Gareth Powel, vydal Triton, 2018

Lars láme kosti – Daniel Gris, vydal Mystery Press, 2019

Křížová palba – Štěpán Kopřiva, vydala CREW, 2019

Hranice impéria – jan Kotouč, vydal Fantom Print, 2019

Organická oprátka – Vilém Koubek, vydal Host, 2019

Deadpool: OSA – B. E. Posehn, vydala CREW, 2019

Harley Quinn: Červené maso – Jimmy Palmioti, vydala CREW, 2019

Město a město -China Miéville, vydal Laser, 2019

Svět s čokoládou – Jana Rečková a Jiří Dluhoš, vydala Fortna, 2019

Nesmrtlení z Meluhy – Amish Tripathi, vydala Omega, 2018

Nikdynoc – Jay Kristoff – vydalo CooBoo, 2019

Den Trifidů – John Wyndham, vydal BB ART, 2017

Naslouchač – Petra Stehlíková, vydal Host, 2016

 

A jak jsme slíbili, přidáváme ještě pár komentářů, z nichž je cítit vaše vášeň pro knihy.

Pozn: některé komentáře mohou být drobně redakčně upraveny či zkráceny.

Svědkyně zítřka (2015). Je to antologie viktoriánských autorek. A určitě zajímavý výběr povídek. Třeba taková Manželka na zakázku je vlastně předchůdkyní Stepfordských paniček.

Světy science fiction (1993) – také příjemné překvapení – povídky od autorů z celého světa (americké, britské, čínské, egyptské, indické, italské, kanadské, kostarické, lužicko -srbské, německé, polské)

Ready Player One (2012) – Tuto jsem vybrala proto, že má velmi napínavý děj. Navíc pro někoho jako já, kdo zažil hry 80. a 90. let, je tohle něco neskutečně poutavého, co přikove na místě a nepustí, dokud nedojde k poslednímu písmenku poslední stránky.

Vyybrala bych Oheň probuzení (vydáno 2018). Naprosto skvělá fantasy a autor používá hodně krásný jazyk, to jak si dokáže pohrát se slovy a popisováním prostředí je skvělé. A přesto, že přece jenom série Stín krkavce byla pro mě lepší, tak tohle byla prostě skvělá high fantasy.

Šílený les – Vladimír Šlechta –  pro mě osobně první setkání s Vladimírem Šlechtou a rovnou neskutečně čtivá fantasy s velice dobrým příběhem, zároveň se pro mě stala i vstupenkou do světa osobitého vydavatelství Straky na vrbě, u kterého jsem v průběhu roku nezažil špatnou knihu v rámci sci-fi nebo fantasy…

Problém tří těles – Liou Cch´-sin – těžké sci-fi, které se ze začátku nedá uchopit, abych v závěru byl v šoku z geniálního námětu, který si tvůrce přichystal. Svěží vítr do sci-fi a celá řada neotřelých nápadů, které stojí za zamyšlení

Vybírám Juraje Červenáka – Hradbu západu, vyšlo 2018. Bathoryho musím číst nahlas pro svého manžela a samozřejmě si ho moc užíváme. Prostě mozkýýý, prach na pánvičkách a velké finále příběhu, který máme rádi už léta.

Série komiksů Myší hlídka (2016 – 2017) – uchvátilo mne především nádherné grafické zpracování a návrat ke klasickému žánru fantasy

Bakly, V Objetí smrti – M. Žamboch (2019)  – Baklyho příběhy nikdy nezklamou, ani tento nebyl výjimkou

Stuart Turton – Sedm smrtí Evelyn Hardcastle (2019) – Záhada “zamčeného pokoje” a 8 různých pohledů v 8 dnech, ve kterých se stále opakuje to samé – velmi neobvyklá detektivka s nečekaným koncem (nadpřirozeno/scifi? na konci included)

Troy Denning – Hvězda po hvězdě (česky 2010). Klíčová kniha série Nový řád Jedi. Celý konflikt s Vongy se dostane do kritické situace a dokonce tam zemře významná osoba světa Star Wars. Pro mě jsou tyto knihy lepší než nové SW filmy. Škoda, že tvůrci nových filmů raději některé knihy z univerza nevyužili na scénář

J.R. R. Tolkien – Pád Gondolinu (2019) – Další kniha z pozůstalosti mistra. Opět skvělá. Děkuji jeho synovi, že pomohl dokončit.

Krocení sopek – Goh Jaymee, Joyce Chng; 2016 – Krocení sopek obsahuje najlepšie poviedky, ktoré kedy vznikli v juhovýchodnej Ázii. Pre našinca sú námety originálne, s ničím podobným sa v “bežnej” literatúre nestretávame.

Anihilace (2015) – Knížka si pohrávala s mojí psychikou  od začátku mi pěkně brnkala na nervy

Projekt Kronos, 2017 – první knížka od Bareše a je to strašná bomba osuper(ne)hrdinech, perfektní postavy a má to atmosféru

Císařovy čepele a další díly cyklusu z Fantom Printu – skvělá fantasy, díl od dílu lepší, je to něco, co člověk nečte zas tak často a hrozně si to užívám

Poutník z Mohameda – F. Kotleta (2019) – zajímalo mě, jak to autor po čase přepracoval pod svým alias. A spokojenost

Živí mrtví 28 – moje nejoblíbenější komiksová série, tenhle díl mě letos dostal nejvíce – když s těma potavama “žijete” už několik let, tak pak to co se stalo v tomto díle má emoční dopad

Nesmrtelní z Meluhy – indická fantasy je prostě úžasná, takový starý indický báje a pověsti

Čtenářská povídka: Další dlouhej den

7. Únor 2020 - 9:56

Ano, opět je tu náš oblíbený Murdoc Jednoruký, a opět se podíváme do Brna. V Brně je totiž dost živo – nebo mrtvo, jak se to vezme.

Upozorňujeme, že text může obsahovat drastické scény a vulgární výrazy, dětem před spaním ho rozhodně nepředčítejte!

A pokud i vy chcete obohatit naši stránku svoji povídkou nebo nám jen budete chtít sdělit jak se vám povídka líbila, je tu pro vás náš redakční email: redakce@fantasyplanet.cz.

Další dlouhej den

Nad Brnem se snášela všudypřítomná mlha

 smíchaná s pořádnou porcí smogu. Bylo teprve brzké poledne, ale zdálo se, že se stmívá.

Dupárna v okrajové části Brna, v Šimicích, byla téměř prázdná. Rozlehlá hospoda, jedna z největších mimo Centrum. Halogenové zářivky poblikávaly a starý jubox hrál asi sto let starou píseň Bad Day. Pár hostů u kulečníku, dva z Lebkounů na baru, několik kšeftařů v boxu.

A tři pochybní týpci u svého oblíbeného stolu v rohu.

„Tak to je dneska poslední“ řekla Marta, mladá, nyní růžovovlasá servírka, která tady pracovala. Všichni tři ji znali, byla to technomágyně, co se vyznala ve starých technologiích. Občas se s nimi zapletla do nějaké akce, ze které se dalo dostat jen pomocí kvérů. Štíhlá, v těsném, krátkém oblečku byla často cílem pohledů místního osazenstva, ale nikdo si k ní nikdy nic nedovolil. Cizinci sem nechodili a starousedlíci ji znali jako drsnou a nebezpečnou ženu, která nemá k vytažení nože daleko.

„Kurva už?“ zamžoural podsaditý zjev, kterému hnědý, přelámaný klobouk stínil zelenou tvář s přerostlými spodními špičáky. Říkal si Pes a byl mutant. Nepříliš vysoký s dlouhýma rukama, věčně nahrbený.

„Zdá se,“ prohodil obrovitý černoch s holou hlavou. Nevzrušeně si četl jakési, hodně ošmatlané noviny. „Budeme muset jít o hospodu dál.“

„Ale mě se nikam nechce,“ namítl Pes a podrbal křížence rotvajlera a něčeho, ještě většího. Jmenoval se Bertík.

„Znáš pravidla,“ usmála se Marta. „Přijde Berta a ta vyhodí tebe, tvý kámoše a Bertíka…“ jako vždy se zasmála, když se podívala na obrovské zvíře a vzpomněla si na kolegyni.

„Jen si dočtu článek…“ zabručel obrovský Bob a očima kmital po stránce novin. Marta mu nakoukla přes rameno. „Brno porazilo Spartu,“ četla polohlasně. „Často trestaný Zelenka dal svůj první gól… Co to je za nesmysl?“

„Reportáž o fotbale,“ řekl Bob a stočil noviny do ruličky kterou strčil do jedné z vnitřních kapes.

„A jak je to staré?“

„Devadesát let.“

Pes jen zavrtěl hlavou a otočil do sebe zbytek pálenky. „Hele, Berta,“ upozornil Drápek a zvedl se. Do své téměř tří metrové výšky. Měl dlouhé ruce zakončené drápy, když šel, opíral se klouby rukou o zem a nebyl vyšší než dva metry. Zpod kabátu vzadu my vyčuhoval ocas podobný klokanímu.

„Tak čest chlapi,“ rozloučila se Marta a místní štamgasti se zvedli. Pokynuli na odchodu Lebkounům a vyšli ven.

Pršelo.

Rozbitá silnice, oprýskané domy. Všudypřítomný smog, který nerozptýlil ani déšť. Zaburácení motoru, jeden z Lebkounů projel okolo na motorce, drsný, arogantní pohled, kožená bunda, samopal v hostru u sedla. Lebkouni byli jakási zdejší domobrana, která udržovala jakési zdání pořádku. Nebo se o to aspoň snažila. Bob pozvedl ruku na pozdrav a motorkář pokynul hlavou.

 Zdálky zaznělo cinkání pancéřovaného vlaku, který jezdil mezi několika městy se zbožím.

Stáli před Dupárnou. Mohutný, černý Bob který měl velké znalosti světa před Tím, mutant Pes kterému se příroda za mutace odvděčila psyonickými schopnostmi a Drápek, geneticky upravené stvoření ze Zóny. „Dítě“ geniálního, lehce šíleného vědce kterého tady ve Vnějším městě všichni uznávali.

Kolem Psa se seběhla smečka psů a on vytáhl z kapsy několik kusů utopenců z hospody, které jim začal dávat. Psy radostně vrtěli ocasy, kníkali, poštěkávali a slintali.

„Hele,“ šťouchl Drápek do Boba a ten se podíval naznačeným směrem. Po ulici jelo pestře pomalované auto a z megafonu na střeše zněla melodie, která byla náhle přerušená hlasem. „Slyšte slyšte! Do vašeho města přijel cirkus! Navštivte nás po setmění ve Slanině! Uvidíte co jste ještě nikdy neviděli! Uslyšíte neslýchané…“ hlas zaniknul jak auto zajelo za roh.

„Půjdeme?“

„Půjdeme?“ zeptal se i Pes který se k nim zase přidal. Kolem něj se motali dva podvraťáci, Bertík a cosi vzdáleně podobného pudlovi. Kdyby měl běžný pudl téměř osmdesát čísel v kohoutku.

„Ale, Klubíčko, ty půjdeš s náma?“ zeptal se téměř něžně Pes.

„Můžu s ním jít na procházku?“ zeptal se Drápek a mlsně se olízl.

„Ty? Nikdy!“ ušklíbl se Pes který dobře znal kamarádův apetit.

„Pojďte“ pobídl je Bob. Do Slaniny je to celkem štreka.“

Tři tak rozdílní „lidé“ vyrazili ze svého území za kulturou.

 

Cirkus jim vzal dech. V deštivém počasí a pomalu postupujícím šeru se před třemi osobami z Šimic se vynořila hradba z dlouhých, pestře pomalovaných aut, před kterými se houfovali davy lidí. Ale i mutantů, ghůlů a dalších stvořeních žijících v tomto městě.

„Hele, Trojočko,“ prohodil Bob. „A támhle je Spálenec.“

Drápek se narovnal do plné výšky. „Jak říkáš,“ přitakal. „A támhle vidím bratry Řezníky.“

„Nezdá se vám že je tady dost Lebkounů?“ prohodil Pes. Klubíčko se už někam zatoulal, ale Bertík se mu věrně držel u nohy.

„Aby ne, toto je jejich území,“ zašklebil se Bob a pod kabátem si upravil dvouhlavňovou brokovnici. „Budou tady na ty typany dávat pozor.“

Zatím se došourali pomalu a v poklidu k pokladně, kde seděli tři mohutní chlapi a jedna moc pěkná dívenka v růžovém tričku. Dívka si je změřila pohledem. „Jdete spolu?“

„Jo.“

„Máte vstup zdarma“ usmála se na ně nádherně.

„Kdyby byla černá tak se mě líbí,“ zabručel Bob poté, co prošli na plac.

„Vole…“ ucedil Pes.

„Tady kdysi bylo letiště.“

„Co to je letiště černej?“

Odpověděl Drápek. „Místo odkud startovala letadla. Letadla jsou stroje pro pohyb ve vzduchu,“ dodal hned, jak viděl že se jeho negramotný přítel chce zeptat co to byla letadla.

„Ve vzduchu? To je pitomost…“

„Hele, začíná to.“ řekl Bob a opravdu.

„Pánové a dámy, vážené publikum!“ začal se rozkřikovat obtloustlý chlapík v cylindru a s hůlkou v ruce. Stál na vyvýšeném pódiu a v počínajícím šeru na něj byli zaměřeny mohutné reflektory.

„Zde uvidíte stvoření, která nikdo jiný než naší návštěvníci neviděli! Zde je první ukázka, čtyřruký muž se Zóny!“

Šest chlapů, pořízků, vyvlekli na pódium obrovské stvoření. Jediné oko, paže silné jak obyčejný muž stehna. Neforemná hlava a křivé nohy. Všechny paže měl spoutány silnými řetězy. Čtyřruký se pokusil vyrvat věznitelům, ale jeden z chlapů, vysoký silák v černé kožené bundě jej udeřil elektrickým obuškem. Obr se zapotácel a s řevem padl na kolena.

„Tuto stvůru jsme chytili v horách za Ovou, tam kde bývaly kdysi doly, místa, kde země slabě září!“ Obecenstvo zabouřilo a zabouřilo ještě víc, když se na pódiu objevila klec s čtyřnohou potvorou které ze hřbetu a tlamy kapal nazelenalý sliz.

Stvoření následovalo stvoření. Zmutovaní lidé, zvířata. Orel se zuby, srostlé děti i had, kterému z těla vyrůstaly přísavky.

„Některý už sem viděl,“ zašeptal Pes a pohladil nervózního Bertíka. „Přicházejí ze Zóny a zabíjí.“

„Ano,“ přitakal Drápek. Taky některé druhy znal. Pár jich osobně zabil. Bob jen kývl a fascinovaně hleděl na pódium. Zalitoval, že si neudělal rituál SAVE než sem šel. Začínal mít divný pocit.

A pak byl konec a lidi se začaly rozcházet.

„Pane,“ řekl ten mohutný chlap v kožené bundě s nášivkou blesku na rameni. Oslovil Drápka, ale jeho pozornost se vztahovala na všechny tři. „Máme tady pro jisté hosty pohoštění a vy jste zváni. Dost jsme o vás slyšeli.“ Chlap mluvil s jakýmsi přízvukem, který nikdo z nich nepoznával.

„Bezvadný. A máte chlast?“ zeptal se Pes, ale to už se Drápek hnal ke stolu na kterém se objevily kusy masa.

„Samozřejmě.“

„A vy jste kdo?“ zeptal se chlapa Bob, když jeho druhové zamířili za jídlem. Byla už tma, mrholilo a tábor osvětlovali jen reflektory a zvolna se rodící ohně.

„Heinrich pane. Najíte se také?“

„Později“ řekl Bob a díval se, že mimo jich tří tady zůstal taky Trojočko, Spálenej a pár dalších…. Všechno mutanti a ghůlové.

Několik chlapů se zbraněmi patrolovalo okolo… a Bob věděl, že ten špatný pocit bude oprávněný…

„To je paráda!“ mumlal Drápek s plnou tlamou. Pes přikývl, zaměstnaný žvýkáním sousta pečeného masa. Další kus nabídl Bertíkovi, ale obří rotvajler zavrčel a couvl.

„Ty si nedáš…“

A KURVA! Zaznělo šamanovy hlavou, když pochopil co znamená Bertíkovo odmítnutí.

A v tu chvíli se složil Spálenej.

„PAST!“ zařval Pes ve chvíli kdy vyplivl maso. Jeho ruka zajela pod plášť pro pistoli, ale zamotala se mu hlava.

„Pse!“ Drápkův výkřik zazněl nějak z dálky. Tři strážní na ně namířili zbraně. Jako v mlze viděl Pes Boba a jak na něj další strážný míří samopalem. Bob byl daleko a měl by šanci…

„Zabij,“ vyslal Bertíkovy myšlenku a promítl mu do hlavy pach chlapa který mířil na černocha.

A pak přišla tma.

Drápek rozpáral chlapa který mu byl nejblíž a do chladného vzduchu vystříkla horká krev. Zápach rozervaných střev. Mohutný skok, kolem netvora zahvízdaly kulky, ale strašlivý skok měl cíl, chlap se sice trefil, ale velká váha Drápka jej srazila na zem a drápy na nohách muže rozpáraly.

Štěkot zbraní, křik strážných.

Bob se podíval doslova smrti do očí, když se vzduchem mihlo tělo rotvajlera a jeho strašné zuby se zaryly strážci cirkusu do krku. Bob konečně vydoloval brokovnici zpod pláště. Zpoza kamionu se vyřítil chlap a dostal plnou nálož broků do ksichtu. Hlava mu ve vteřině zmizela z ramen a kouřící krev nahodila pestrý bok. Bob vypálil druhou ránu a skočil po automatické brokovnici kterou chlap měl. Sebral ji v kotoulu a řítil se k autu kam viděl zalézt šéfa.

Výstřel do dveří, chlap za nimi odlétl v záplavě krve.

„Kurva!!!“ zavyl černoch a proběhl rozstřílenými dveřmi. Klopýtl o mrtvého. Padnul na zem, nad hlavou mu zasyčela dávka, bez míření ustřelil nohu chlapa který po něm střílel.

Řev a pach krve. Bob se vymrštil a narval hlaveň kvéru chlapovi s cylindrem pod bradu. Ten sebou cuknul, když jej zahřátá hlaveň spálila.

„Ty zkurvenče zapičenej!“ ječel černoch až mu od huby létali sliny. „Zabiju tě čuráku vyjebanej!“

„Shaize!“ Heinrich uskočil téměř pěti metrovým skokem z dosahu Drápka a současně vytáhnul pistoli. Chlap na kamionu se trefil do obří postavy . Ze srsti Drápka vyrazila krev, kabát už dávno rozerval. Vyskočil na kamion a koupil další ránu z pistole do hrudi. Zapotácel se, ale jeho paže se mihla strašnou rychlostí a otevřela muži žebra. Jeho zvláštní mozek vyslal impuls a jeho tělo se začalo regenerovat. Jako vždy pocítil nával únavy.

Zatím dole, Klubíčko odtáhl Psa pod jedno z aut a olizoval mu obličej. Do zmátořeného podvědomí šamana se dostávalo psí vytí a to jej probíralo. Otevřel oči a první co viděl bylo tělo Bertíka. Dotkl se ho myslí a zistil že stále žije.

Zmocnil se ho strašný vztek a vydoloval zpoza opasku bouchačku.

Nohy chlapa co šel okolo auta.

Prásk, prásk, zaštěkala pistole. Kulky prostřelili chlapovy kotník, jak padal tak žebra a hlavu. Pes se vyvalil a po „cestě“ sebral starý samopal AK 47. Zaklekl a hledal cíl. Reflektory začali zhášet a střelba na chvilku utichla.

„Vy zmrdi zajebaný!“ řval Bob. „Mám vašeho zkurvenýho šéfa! Ustřelím mu palici kurva!“

„Shaize“ zazněl opět Heinrichův hlas. „Přestaňte střílet chlapy!“

Ticho po střelbě bylo .. divné.

„Bob stál nad klečícím šéfíkem a mířil mu brokárnou na hlavu. „Pustíte nás všechny, jinak bude mít z hlavy sračky rozsetý do široka!“

Heinrich váhal.

„Hele vole, ty seš taky na mušce“ zachraptěl Pes.

„Dobře, vy tři, běžte třeba do prdele.“

„Abys tam neskončil ty“ ozval se zesláblí hlas krví zbroceného Drápka.

„Kámo, vemeš mě Bertíka?“ zeptal se Pes.

„Jasně.“ Drápek seskočil do promoklé hlíny a vrhnul se k Bertikovy.

Ustupovali pomalu, Pes se samopalem a Bob stále držel na mušce tlouštíka.

„Mě neutečete“ zaskřehotal cirkusácký náčelník.

„My taky neutíkáme“ zavrčel Pes. „Esi Bertík umře, ste šici mrtví!“

„Nedržkuj zelenáči“ ozval se kdosi z chlápků.

„Klid Pse“ štěkl Bob když viděl jak se mutant nahrbil k útoku.  Ustoupili do tmy, poté černoch srazil principála na zem pažbou brokovnice a všichni tři se rozběhli pomalým poklusem do ulic Slaniny.

„Todlenc musime říct Lebkounům“ zavrčel Pes. „To těm zmrdům nesmí projít.“

Za nimi zazněla další střelba.

„Myslím že ti to už ví“ řekl klidně Bob a zastavil se. „Měl by ses postarat o Bertíka.“

„Už na tom dělám“ odvětil Pes a sklonil se nad obrovským zvířetem. Rotvajlera trefili dvě kulky, jedna jej jen lízla po hlavě a druhá proletěla zadní tlapou.

Vrčení motorů. Tmu prořízla světla dvou džípů.

Bob vytáhl brokovnici. „Klid vole. Taky Lukyn“ ohlásil se Lebkoun

„Jej, zdar Lukyne“ zašklebil se Bob.

„Co se tam kurva děje?“

„Ty zmrdi z cirkusu, zajali nějaký naše kámoše a my se s tama sotva dostali.“

„Hej, šéfe, že by ty zmrdi porušili dohodu?“ ozval se druhý plešatec v starých maskáčích a zelenočerně pomalovaným ksichtě.

„Už to tak vypadá. A ten bordel?“

„Viděli sme nějaký kluky vod vás“ řekl Pes který obvazoval Bertíkovy rány.

„Tak to jedeme taky!“ Z džípů se ozval radostný řev a Lebkouni zamávali zbraněmi. Burácení motorů a střelci vyrazili s bojovým pokřikem na bývalé letiště.

„Tak mizíme ne?“ nadhodil Drápek. „Sice se regeneruji dost dobře, ale stejně…“

„Tak padáme“ řekl Bob.

Bertík se vrávoravě postavil a se zakňučením udělal pár kroků.

„Nelíbí se mu to“ řekl Pes, ale chápe to.“

„Tak jdem“ ukončil to Drápek

Tři drsňáci z Šimic vyrazili tmou do svých ulic.

Přežili další den.

Rok 2019 očima redaktorů II.

5. Únor 2020 - 10:34

V rámci redakce jsme položili jejím jednotlivým členům dvě jednoduché otázky:

Jaké byly vaše TOP 3 knihy/komiksy  přečtené za minulý rok?

Jakou knihu byste rádi pod stromeček?

Vzhledem k tomu, že jsme při odpovědi nevyžadovali žádnou konkrétní formu odpovědi, může být následující text poměrně různorodý.

Mimochodem, všichni redaktoři své vysněné dárky pod stromečkem našli, jsme holt hodní, milí a držíme se hesla: „Kdo se stará, ten má!“

První část odpovědí jsme vám nabídli již včera (článek ZDE). A pokud jste v ní nenašli svého oblíbence či oblíbenkyni, pak dnes to určitě napravíme!

 

Adéla Kubíková

Dáma, které v žilách koluje young-adult literatura bez cukru

Půjčovna masa, Richard K. Morgan

V originále Altered Carbon. Půjčovnu masa vydalo nakladatelství Triton v roce 2005 v edici Trifid. Někdy na začátku roku jsem psala recenzi na seriál, který je natočen podle této knihy a vzhledem k tomu, že se mi seriál líbil, tak jsem si řekla, že vyzkouším i předlohu.

K mému překvapení musím prohlásit, že jako fanoušek seriálu jsem byla nadšená, jak moc se tvůrci drželi předlohy. Je tam samozřejmě pár rozdílů, ale vřele oboje doporučuju nadšencům sci-fi seriálů a knih. Je to zajímavá jízda.

Nikdynoc, Jay Kristoff (Cooboo, 2019)

Z žánru young adultovek jsem toho přečetla fůru. Možná proto mi po čase přijdou některé knihy téměř neoriginální a považuju je za nudné. Nikdynoc je ale po několika měsících docela příjemná změna, jelikož mě bavila od první do poslední věty. S klidem a čistou myslí můžu prohlásit, že jak hlavní, tak i vedlejší postavy, jsou na stejné úrovni a utkvěly mi v paměti všechny do jedné. Za plus považuju docela originální prostředí a styl psaní, kdy autor netvoří OPčkové postavy, ze kterých si čtenář sedne na zadek. Ne, ne, ne. Nic takového. Samozřejmě, že klišoidním situacím se nevyhne žádný autor, ale může se je pokusit pojmout trochu neklišoidním způsobem. To se tady Kristoffovi daří na výbornou.

Blood and Feathers, Lou Morgan (Solaris, 2012)

Nope, nevyšlo to u nás. Nope, není to přeložené. Yes, můžete si to koupit jako e-book. Yes, Lou Morgan je ženská. Tahle zhruba 400 stránková knížka ze mě (spolu s Rozsévačem větru od Kossakowské) udělala fanouškem andělů. Všem anglicky mluvícím/čtecím čtenářům vřele doporučuji tuhle prozatím duologii, protože je to super jízda. Není tam žádná romantika, hlavní hrdinka nechce s anděly mít nic společného a mimo seriál Supernatural je fajn číst o andělech jako o totálních kreténech/vojácích. Řekla bych, že Lou Morgan si své pomyslné nebe a peklo vymyslela, rozmyslela a rozdělila výborně. Nakonec si kreténské okřídlence (i ty padlé) stejně zamilujete, protože pochopíte, proč tohle všechno dělali. I když poněkud drastickým způsobem. Jako například nechat na určitém místě v Americe na zahradě nějaké neurčité rodiny objevit Pekelný chřtán, zatímco z nebe prší zuby. Lidské zuby. Prostě jobovka, to chce každej zažít.

Jakou knihu byste rádi pod stromeček?

Žádnou! Mám trochu problém s místem (ehm, proto jsem si těch knih k Vánocům objednala rovnou 11, 3 už mi stihly přijít). Hahaha. Ale prozradím alespoň pár, stejně u nás nevyjdou. Wicked Saints od Emily A. Duncan, Poppy War od R. F. Kuang (velmi zajímavě vypadající fantasy – look it up, fanboyos) nebo Skyward od B. Sandersona (po přečtení Aurora Rising jsem dostala chuť na young adult sci-fi), Empire of the Vampire, kde Jay Kristoff rozhodně slibuje, že jeho upíři nebudou disko koule, ale budou spíš připomínat krvesající démony, kterými by vážně měli být (nemůžu se dočkat!), asi by byl fajn i druhý díl Aurory, když už jsem přečetla ten první a na závěr Sarah J. Maas a její první dospělácký fantasy House of Earth and Blood. Ne, že by Skleněný trůn nebo Dvory byly vyloženě jenom pro mladistvé, ale nebudu kecat do toho, jak to škatulkuje nakladatel, že jo.

 

Zuzka Hloušková

Dáma s hlavou v oblacích a jednou nohou v budoucnosti

Mé TOP 3 knihy:

Karolina Francová: Tisícletý démon, Brokilon 2018

Čechy jsou středem světa. Z věže postavené nad magických zdrojem v Liberci vládá mocný mág veškeré politické dění. Všichni se učí česky a tamní poslušný lid těží z výhod udělených požehnání prosperitu, zdraví a bezpečí. Moci se teď navíc ujal hezký mladík a prožívá bolestný milostný vztah. Svrhl sice svého otce trochu nehezky (a ten mu to taky nedaruje), ale světu za to ukazuje vlídnější tvář, ať už jako diplomat, léčitel nebo módní idol. Ta kniha má prostě všechno, co má dobrý román mít! Napětí, magické souboje, trochu poezie, trochu nadhledu, lásku, zradu… No kdo by to nebral?

Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku, Epocha 2018

Konec rusalek v Čechách, teď nastala doba integrační. Víly a podobná havěť jsou nyní spořádanými občankami jakéhosi novodobého visegrádského paktu a postupně se začleňují do moderní společnosti. Podílejí se na ekonomické prosperitě čtyřstátí, obzvláště v zóně šedé ekonomiky a prostituce. Jenže instiktům neporučíš, kšefty s krevními konzervami pěkně sypou a co na tom, že občas zmizí nějaká ta mrtvola. Spor o to, kdo doopravdy stojí na konci potravinového řetězce, nevyznívá pro lidi vůbec optimisticky…  Mám ráda odvážné vize naší budoucnosti. Takže, je libo trochu hnusu a vílí stejčíček na vidličku?

Lucie Lukačovičová Poslední bůh, Klub Julese Vernea 2019

Hrabě de Peyrac vstal z hrobu, převlékl kabát i jméno, pořídil si pořádný hrb, našel si poněkud mladší a podnikavější partnerku a vyrazili společně do Indie. Z portugalského Goa až do Dillí a ještě dál vede cesta plná dobrodružství, tajemných spiknutí, architektonických skvostů, divokých tanečků, ozbrojených bitev, krásných princů, bůžků a jiných mýtických stvoření… Manželský pár se řítí krajinou, tu koni, tu po vodě, tu paromobilem, tu na opičím hřbětě… Toužíte po pestrém oddechovém čtení? Tak neváhejte ani minutku a bavte se jako já od začátku do konce.

Jakou knihu byste rádi pod stromeček?

Věra Mertlíková: Rok ztraceného hřebce, Gorgona 2019

Už Tři bábiny kobyly a Hořící kůň prokázaly, že česká historická fantasy zdaleka neřekla své poslední slovo. A tak se hodně těším na tento nový kousek, tentokrát dotvářející magické pozadí vlády Karla IV. Příběh začíná řadou ne vždy šťastných událostí, ale konec dobrý, všechno dobré a stádo spokojených klisen pádí proti zapadajícímu slunci… Tak to má být!

 

Martin Bečvář

Muž s knihami v hlavě a hlavou v knihách

Těch přečtených knížek bylo za poslední rok vážně hodně. Vyberu tedy tři, které jsem si užil ze všech nejvíc:

Daniel Polanski: Stavitelé (Fragment, 2019)

Nepříliš složitý příběh o zvířátkách. A taky dokonale napsaná pocta spaghetti westernu. Tenhle příběh má v sobě něco… užasného. Je to prostě ta klasická guilty pleasure, kterou si zamilujete na první dobrou.

Roman Bureš: Inferium (Epocha, 2019)

Už jen nápad, že by jednotky SS mohly zaútočit na peklo plné čertů, je prostě bomba. Celá knížka je plná fórů, vtípků, ale i mrazivých pasáží. Bureš má slabost pro pekelníky a specifický smyls pro humor navrch.

Petr Heteša: Co to žere a kde to spí (Brokilon, 2019)

Další z těch ryzích užívaček. Vesmírná detektivka, která má švih a spád a hlavně je neuvěřitelně vtipná. Heteša do ní navíc propašoval opět „něco navíc“: tentokrát sáhl do hudební oblasti a přidal k tomu trochu erotiky.

Nicholas Eames: Králové Wyldu (Host, 2019)

Já vím, tři. Když tahle knížka o staříkách, co se znovu zkouší na starý kolena proměnit v hrdiny prostě nemá chybu. Navíc to nejsou úplně klasičtí hrdinové. Jo, já mám holt pro tyhle šílenosti slabost.

Ale popravdě vybrat jen čtyři… Ono by se dalo jmenovat ještě Město nedlouho poté (to už sem četl 4x a pořád úžasný), sborníky Ve stínu magie nebo Praga Caput Regni, Kronovy děti od Pavla Bareše, Centrální impérium od Kotouče, Křížová palba od Kopřivy, Emisar, Organická oprátka, Cesta šamana, Havraní pláč…. Eh, přístě musíte udělat aspoň TOP 30. Omlouvám se všem, na které jsem zapomněl.

A co pod stromek?

Lebky Briana Stavelyho – na ty se fakticky těším jak malej kluk.

 

Pepa Horký

Uznávaný komiksový guru, leč trochu nehovorný člověk

Skalpy (CREW, 2019) – uzavření skvělé komiksové série
Stopařův průvodce po galaxii jazyků (Yens Wahlgren, Paseka 2019) – pro geeky i lingvisty
Tohle je moře (Mariana Enriques, Host 2019) – ne dokonalá, ale těžko zapomenutelná magická jednohubka

K Vánocům bych chtěl Rváče od Jeffa Lemireho!

No a příště se dozvíte, jak viděli rok 2019 čtenáři Fantasy Planet – a konečně se dozvíte i jména výherců vánoční soutěže!

PR: Comic Con startuje již v pátek 7.2. 2020 v Praze

4. Únor 2020 - 14:25

Návštěvníci Comic-Conu Prague se mohou těšit nejen na fotografování, autogramiády a besedy se zahraničními i domácími herci a umělci, ale i na promítání, workshopy, soutěže, výstavy, koncerty a také na hraní videoher a stolních her nebo prodej fanouškovského zboží.

Hvězdní hosté

Moc nás potěšilo, s jakou odezvou se setkala poslední ohlášená jména našich hereckých hostů. John Rhys-Davies, známý třeba jako trpaslík Gimli z Pána prstenů, nebo Danny John-Jules, kterého si fanoušci Červeného trpaslíka pamatují jako charismatického Kocoura, vzbudili nadšení. Věřím, že spolu s Ronem Perlmanem, Brandonem Routhem, Casperem Van Dienem a dalšími tvářemi máme silnou hereckou sestavu, která může směle konkurovat zahraničním Comic-Conům s mnohem delší tradicí,“ uvádí Pavel Renčín, marketingový ředitel Active Radio, jejíž produkční divize NoLimits akci spolupořádá. Z řad herců a hereček se dále představí: Ian McElhinney, David Nykl, Vladimír Furdík, Predrag Bjelac, Stefan Kapicic, Anna Shaffer, Tracy Scoggins a Daniela Tlumačová.

Společnou fotografii s oblíbenými herci a jejich autogramy je možné zakoupit přes e-shop, navíc se na místě budou zdarma podepisovat i komiksoví tvůrci, spisovatelé a další známé osobnosti.

Svoji účast již také potvrdili například spisovatelé Ben Aaronovitch, Ondřej Neff či František Kotleta a scénáristé a výtvarníci Brian Azzarello, John McCrea, Rafa Garrres, Alvaro Martínez, Marco Turini, Petr Kopl, Dan Černý, Jonáš Ledecký a mnoho dalších. Zástupce advokátní kanceláře HKDW Legal bude na místě morálně osvědčovat autenticitu podpisů umělců. 

Program

Na Comic-Conech lidé milují kostýmy, u nás si jich užijí opravdu dost. Kromě toho, že v nich mnoho účastníků na akci dorazí, v sobotu večer proběhne i naše vlastní kostýmová soutěž PragoCosplay. Při hodnocení takových soutěží nezáleží jen na kvalitě samotného kostýmu, ale i na hereckém ztvárnění vybrané postavy,“ říká programový ředitel festivalu Václav Pravda.

Na páteční slavnostní zahájení v 18:30 hodin dorazí i primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib, který svoji účast komentuje následovně: „Jako velkého fanouška komiksu, sci-fi a fantasy mě moc těší, že jsme se v Praze dočkali prvního ročníku Comic-Conu a jsem rád, že jsme ho jako město mohli podpořit. Věřím, že se akce vydaří a všichni si odnesou nezapomenutelné zážitky. Z programu se nejvíce těším na setkání s legendárním kocourem z Červeného trpaslíka Danny John-Julesem a Gimlim z Pána prstenů Johnem Rhays-Davisem. Velmi se také těším na cosplayovou linii – především na blok cosplayerů věnujícím se Hře o Trůny. Comic-Con is coming!“  Pestrý program proběhne za účasti cosplayerů i vybraných hvězdných hostů, plynule na něj naváže koncert Pražského filmového orchestru vedeného dirigentem Jiřím Koryntou.

Videoherně a deskoherně bude vyhrazena plocha přes 1400 m2. V rámci obří videoherny budou představeny nové i retro konzole, videohry, virtuální realita, ale také počítače, notebooky atd.

Deskoherna pak nabídne desítky stolů pro karetní a deskové hry, hlavolamy.

Na programu Comic-Conu Prague je rovněž řada dalších specialit a skvělých projektů. V Artist Alley bude prezentovat a prodávat svá díla řada známých i začínajících kreslířů z různých zemí. Za návštěvu pak jistě bude stát i výstava Star Wars modelů či výstava komiksů. Díky společnosti HBO usednou účastníci dokonce na originální Železný trůn. A to samozřejmě není zdaleka vše, na co se mohou návštěvníci Comic-Conu Prague těšit. Program pořadatelé neustále aktualizují na webu, Facebooku i Instagramu akce.

 

Novinky a aktuality o akci můžete sledovat na webu a sociálních sítích, kam budou postupně přidávány nové podrobnější informace.

Web: https://www.comiccon.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/comicconprague/

Instagram: https://www.instagram.com/comiccon_prague/

Rok 2019 očima redaktorů I.

4. Únor 2020 - 10:06

V rámci redakce jsme položili jejím jednotlivým členům dvě jednoduché otázky:

Jaké byly vaše TOP 3 knihy/komiksy  přečtené za minulý rok?

Jakou knihu byste rádi pod stromeček?

Vzhledem k tomu, že jsme při odpovědi nevyžadovali žádnou konkrétní formu odpovědi, může být následující text poměrně různorodý.

Mimochodem, všichni redaktoři své vysněné dárky pod stromečkem našli, jsme holt hodní, milí a držíme se hesla: „Kdo se stará, ten má!“

 

Filip Gotfrid

Muž s hlavou plnou deskových her a jiných krabic

Mezi mojí TOP trojku přečtenou za rok 2019 by patřily:

Černá křídla Cthulhu 4 – sborník, editor S. T. Joshi, vydal Laser 2019

– protože je to na motivy Lovecrafta a protože je v nich naprosto bezvadná povídka o tom, co by nastalo potom, co by nejrůznější cthulhu monstra obsadila Zemi

Providence – komiks, autor Alan Moore, vydalo Argo 2019

– protože je to na motivy Lovecrafta a jeden z nejtlustších komiksů, jaké u nás kdy vyšly.

Requiem, upíří rytíř 1 a 2 – komiks, autor Pat Mills, vydala CREW 2019

– protože je to jeden z největších komiksů, jaké u nás kdy vyšly, a je mírně řečeno vizuálně naprosto dokonalý.

A co pod stromeček?

Čtyřlístek: První půlstoletí v Třeskoprskách

– protože začal vycházet dávno předtím, než jsem se narodil, a bude vycházet dlouho potom, co se odrodím, a já se o něm dozvím, co ještě nevím…

 

Erika „ENA“ Adamcová

Dáma s hlavou na správném místě, specialistka na přeshraniční literaturu

Medzi moje TOP knihy tohto roku patrí :

zborník poviedok od Honzy Vojtíška & spoluautorov z Poľska, Slovenska a Čiech  Sešívance. (vydal Golden Dog) Je to kniha ešte z roku 2018, no mne sa do rúk dostala až toto leto. Radšej neskôr, ako nikdy.

Vzestup a pád agentury DODO (vydalo Argo) autorov Neal Stephensona & Nicole Gallandovej. Vyšla v roku 2019 a je to uletená fantasy o cestovaní v čase a prebujnelej byrokracii.

Zlo je rodu mužského  (vydala Pointa) od začínajúcej autorky Evy Grestenbergerovej, ktorá vyšla taktiež v roku 2019. Táto kniha je pre mňa debutom roku,a verím, že o autorke budeme ešte počuť.

Čas hrdinov II (vydal Artis Omnis) vyšla na Slovensku v tomto roku (2019). Je to milá antológia v ktorej nájdete známych aj neznámych autorov.

Medzi skvelé knihy patrí aj Zbouchnul jsem Satanovu dceru (vydala Carcosa) od Carltona Mellicka II. Jeho bizarofiction má všetkých 5P.

 Prasa… horor od slovenského autora Ivana Kučeru vás zavedie do hôr, rázovitej dedinky, kde šarapatí jeden nenažraný, obrovský domáci miláčik. Rok vydania 2019

Inferium Romana Bureše je surové, pekelné a pritom neskutočne dobré čítanie. Vyšlo v roku 2019.

Ako poslednú spomeniem knihu Krev je můj chleba, ktorú napísal Laird Barron. Nie je to fantasy, no miestami zabieha do splatteru. Je to mafiánsky krvák a ja sa už teším na pokračovanie. Vydané v roku 2019

 

Lucka Kokaislová

Milovnice Brandona Sandersona a dobrých příběhů obecně

Králové Wyldu – Nicholas Eames (2019, Host)

Ano, ano tahle knížka sice není dokonalá a lze jí některé věci vytýkat – třeba bossfight s hlavním záporákem nebyl tak epický, jak by se mi líbilo – ale to nemění nic na tom, že se jedná o příjemné oddechové čtivo, u kterého se stránky otáčí samy. A navíc je docela příjemná změna, když mladé pubertální hrdiny, jimiž se to v knihách docela hemží, vystřídají ostřílení matadoři, kteří mají už něco za sebou. 

Vzhůru k obloze – Brandon Sanderson (2019, Talpress)

Science fiction a young adult se nachází na úplném okraji mého literárního zájmu, a když už se odhodlám po něčem z těchto soudků sáhnout, tak už to vážně musí být něco. Vzhůru k obloze by kolem mě mělo tudíž jít velkým obloukem. Ale přeci jen to Sanderson! Je to vtipné, je to čtivé, je to skvěle odvyprávěné a s pořádným cliffhangerem na konci. A kdyby už měl Talpress vydaný druhý díl, tak po něm okamžitě sáhnu!     

Kvítek karmínový a bílý – Michel Faber (2018, Argo)

Tento opus sice nespadá ani do fantasy, ani do sci-fi, a ani mezi horory, ale čas od času snad nevadí zabrousit i do jiných žánrových vod. Prostě nemohu popřít, že Kvítek karmínový a bílý je pro mě nejlepší knihou, jíž jsem v uplynulém roce přečetla! Jedná se o jednu z mála knih, od nichž se člověk těžko odtrhne a nemá nejmenší problém se po pár předčtených řádcích nechat pohltit příběhem. A ta necelá tisícovka stránek uplyne jak voda! A navíc to, že příběh v tomhle případě vypráví samotná kniha, je zatraceně sexy!

A co bych si přála od Ježíška pod stromeček?

Určitě Spoustu do Sandersona, protože Mečem přísahy už jsem si udělala radost sama. A pozdější Ježíšek by mi třeba mohl přinést román Radujme se od Stevena Eriksona, který má Taplress v plánu vydat již v lednu 2020.      

 

Sebastian Komárek

Mladý muž s duší superhrdiny

Moje Top 3 knihy/komiksy

Uncanny X-Men Omnibus vol. 1 (Chris Claremont, John Byrne, Dave Cockrum) – nedokážu si představit lepší výlet do minulosti, než si přečíst osmdesátkové X-Meny… a co více, osmdesátkový Marvel, jehož předčí snad jen ten devadesátkový.

Green Lantern od Granta Morrisona – Dobrodružství Hala Jordana nebyla takto fascinující od dob “eventu” Blackest Night. Nu, a přiznejme, není to díky nikomu jinému, než Morrisonovi, jehož komiksy jsou literární obdobou LSD.

Batman: Last Knight on Earth (Scott Snyder, Greg Capullo) – Co jiného očekávat od dua Snyder/Capullo, než temně akční netopýří jízdu, která je na jednu stránku četbou odpočinkovou, a na druhou hluboce filozofickým a metafyzickým zamyšlením nad existencí, osudem a alternativními realitami? Na Snydera se bez váhání dá pohlížet jako na Morrisonova spisovatelského/filozofického učedníka a nástupce.

Poznámka redakce: žádná ze tří uvedených knih zatím nevyšla v češtině

Co bych chtěl dostat pod stromeček?

– knihu, kterou jsem nakonec skutečně dostal, a sice druhý díl omnibusu Morrisonova Batmana.

A na odpovědi zbytku redakce se podíváme zítra!

Trocha toho novoročního bilancování

3. Únor 2020 - 11:40

Jako první se pojďme podívat, co se podařilo.

Ačkoliv jsme nepříliš početná redakce, daří se nám držet poměrně vysokou frekvenci článků. Rozhodli jsme se primárně zaměřit na knižní recenze a komiksy, být především literárně orientovaným webem a zároveň poskytnout autorům prostor vyjádřit se, tudíž na webu najdete i větší množství rozhovorů.

Z literárních projektů se nám daří s Prvňáky – projektem pro začínající autory s maximálně dvěma vydanými knihami! Odvážlivcům nabízíme recenzi a rozhovor, aby se mohli alespoň trochu zviditelnit v očích potenciálních čtenářů a postěžovat si na těžký život začínajícího spisovatele. Je skvělé, že projekt zaznamenali i sami začínající tvůrci a obrací se na nás se žádostmi o recenze jejich výtvorů, čehož si vážíme.

Zajímavým projektem se ukazuje i zahraniční okénko – V Čechách (drze) po Slovensky. Zásluhu na tomto projektu má duo Zuzka Hloušková a Erika „Ena“ Adamcová, speciální poděkování míří i do nakladatelství Artis Omnis! A přesto, že v Čechách vychází fantastiky dost a podíl té opravdu kvalitní se stále zvyšuje, rozhodně není od věci upozornit na dobré „zahraniční“ knihy, které má český čtenář v podstatě na dosah ruky.

Občas se podaří proložit obsah i recenzí nějaké té hry, což je specialita Filipa Gotfrida, nebo filmem či seriálem, nad čímž bdí Josef Horký a Robert Šustr.

Mimochodem: tím, že jsme nejmenovali osobně, rozhodně neupíráme nikomu zásluhy!! Vy, čtenáři, určitě víte, které z našich recenzentů čtete nejradši nebo které naopak rádi nemáte.

Za podařené považujeme i zavedení povídek – uvidíme, jak dlouho nám redakční zásoby vydrží, ale náš tajemný ctitel Murdoc Jednoruký nás zásobuje poměrně pravidelně.

Ale dost bylo chvály, byly i věci, které se nedopadly podle našich představ.

Předně jsme koncem roku řešili technické problémy s webem. Naštěstí už by vše mělo běžet…

Smutnou zprávou je, že nám umřely Nedělníky. Díky kopě jiných starostí v rámci redakce a neaktivitě našich čtenářů (aneb můžete si za to sami!) se zkrátka nedaří dávat tyhle krátké literární sloupky dohromady. Je to škoda a určitě se k této tradici chceme vrátit alespoň formou občasníků.

Také jsme chtěli trochu přidat ve filmech a seriálech, ale nějak se nám nepodařilo najít kombinaci filmového nadšence a schopného pisatele. I na tomhle restu intenzivně pracujeme, leč štěstěna je potvora vrtkavá.

Takže pokud máte touhu přiložit ruku k dílu, stát se členem naší redakce a psát o knihách, filmech a seriálech, napište nám na email redakce@fantasyplanet.cz. Nebo na nás odkažte své známé s nedělníky, povídkami nebo knižními prvotinami. Tenhle web je totiž především pro vás, a za vaši aktivitu budeme rádi.

Podobná situace jako u předchozího odstavce panuje bohužel i u audioknih.

V současné době znovu rozjíždíme aktivitu na Facebooku a zkoušíme přidat i v oblasti zajímavostí, ať již ve formě akcí, conů, křtů či nově vydaných knih.

Poměrně intenzivně jsme uvažovali i o rubrice pro starší kultovní kusy, ale doba přeje reedicím, a tak tahle rubrika zmizela z našich redakčních plánů tak nějak organicky.

Jak vidíte, nebylo vše růžové, ale věřte, že děláme, co můžeme, abychom vám přinášeli dobrou zábavu a slušnou porci recenzí!

Vidíte sami, že dělat web je boj a nikdy předem nevíte, co vás překvapí. Ale máme signály, ať již od našich partnerů z řad vydavatelství či od samotných čtenářů, že nejdeme po úplně špatné cestě, a že vás naše články baví a zajímají.

Za celou redakci si přejeme: zachovejte nám přízeň i v tom nakousnutém roce 2020!

PS: Pokud máte jakékoliv nápady, připomínky, chcete nás pochválit či nám vynadat, náš redakční email redakce@fantasyplanet.cz je vám plně k dispozici.

Parazit Davida Koeppa – novinkový sci-fi thriller z Tympanum.cz

3. Únor 2020 - 8:36

Abychom vás trochu nalákali, přidáme ještě oficiální text:

Znepokojivé sci-fi od scenáristy filmů Jurský park, Smrt jí sluší, Mission: Impossible, Spider-Man, Válka světů či Indiana Jones a dalších.

Odborníci na bioterorismus Roberto Diaz a Trini Romano nechají srovnat se zemí vesnici uprostřed australské pustiny, jejíž obyvatele pozabíjela parazitická houba či plíseň, která sem „spadla z nebe“ v jednom z pozůstatků vesmírné stanice Skylab. Do USA převezou jediný vzorek, který pro případné budoucí válečné účely uloží ve vojenském podzemním skladišti. Po třiceti letech se však organismus začne šířit a pouze agent v důchodu Roberto Diaz ví, jak velkou hrozbu pro svět představuje. Nad bývalým armádním prostorem mezitím vyrostl systém skladovacích kójí, jehož ostrahou je smolař Travis a svobodná matka Naomi, kteří nemají nejmenší potuchy, čemu budou muset čelit.

 

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit ZDE.

PVŃÁCI 18: Rozhovor s Michaelou Merglovou

30. Leden 2020 - 10:08

Začneme zcela obligátně: zkus se našim čtenářům představit.

Jsem normální holka před třicítkou, co má ráda červené víno, koťátka a zabíjení lidí na papíře.

Ze tvých povídek a novinkové knihy, Píseň oceli, se dá vypozorovat, že holduješ fantasy žánru meč a magie? Co nebo kdo tě k ní přivedlo?

Už jako malou mě bavily mýty a legendy a později jsem přirozeně přešla ke čtení klasiků žánru jako Leiber, Sapkowski, Gemmell. Zvlášť gemmellovky dodnes miluju a pořád se k nim vracím.

Která póza v rámci žánru tobě osobně sedí nejvíc? Temná, krvavá a „špinavá nebo spíš lehká, pohádkově zasněná?

Upřímně, užívám si obě. Je to hodně o náladě. Když se cítím v pohodě, hrdinové se na stránkách špičkují, když mě někdo naštve, uřezávám hlavy.

V minulosti ses úspěšně účastnila mnoha povídkových soutěží. Jak vznikala tvé první díla a co bylo impulsem pro zaslání do literárních soutěží?

Úplně první věc, kterou jsem kdy napsala, byla bohatě ilustrovaná verze Vinnetoua nazvaná Vinnetou ve skalách, když mi bylo asi sedm nebo osm. Fantasy jsem pak propadla ve chvíli, kdy jsem v Pevnosti č. 2 objevila Lince, Antonína, Žambocha a Lukačovičovou a uvědomila si, že tenhle žánr nepíšou jen lidé, co jsou zahraniční a mrtví. V osmnácti jsem dostala klepec, když jedno nakladatelství odmítlo můj rukopis v cimrmanovském duchu „Nepište nám a pokud možno nepište vůbec“, ale o pár let později mě stejně vyhecovala moje sestřička Linda Koutová, ať zkusím literární soutěže. Tak jsem to zkusila, skončila jsem v Kočasu a od té doby jsem nesundala prsty z klávesnice. Sice je to trochu problém, když člověk potřebuje jít na záchod, ale co bych pro svůj koníček neudělala…

Jakou cestou se plánuješ vydat teď, po vydání tvého prvního románu? Vrátíš se k povídkám, nebo už máš rozepsaný další román?

Jsem megaloman, druhou knížku má teď u sebe redaktorka, a vydání je plánované na duben. Bude to zase fantasy meče a magie, ale tentokrát se zloději, špinavým přístavem… A další knížku mám rozepsanou a pokud všechno půjde dobře, mohla by vyjít před koncem roku.

A když už jsme to naťukli: jak obtížné pro tebe bylo napsat první knihu? Cítila jsi nějaký zásadní rozdíl oproti psaní povídek?

První knížka je obrovská škola. Moje největší obava byla, že je to moc krátké. Takže z toho nakonec vypadl špalek o 600 stranách. Ale zásadní rozdíl oproti povídkách jsem necítila, částečně i proto, že je Píseň oceli koncipovaná epizodně jako šest na sebe navazujících příběhů.

Kupa autorů pěkně na jedné fotce: zleva Martin D. Antonín, Míla Linc, Michaela Merglová, Pavel Bareš a Kristýna Sněgoňová škrcená Leošem Kyšou

Člověk si nemůže nevšimnout, že se přátelíš s jinou mladou a talentovanou autorkou – Kristýnou Sněgoňovou. Jak jste se vy dvě vlastně daly dohromady?

Bylo to takové magické – Fénixcon, víno, krajková košilka… Potkávaly jsme se roky na vyhlašování soutěže O nejlepší fantasy, pak jsme se jednoho večera strašně opily hnusným červeným vínem a přeskočila jiskra. Tedy, to je oficiální verze. Ta neoficiální je, že mám doma woodoo panenku s Kristýninou tváří a použila jsem černou magii, aby se se mnou začala přátelit.

Obě píšete dost odlišně. Dokážeš říct, zda vzájemně svoji tvorbu nějak ovlivňujete?

Spíš spolu diskutujeme, když si potřebujeme s něčím poradit. A občas si knihy vzájemně hodnotíme, jako když jsem četla Kristýninu Krev pro rusalku a řekla jsem jí, že bez antidepresiv bych to nezvládla, a ona mi při čtení mého posledního rukopisu psala, že si jde vzít čtyři ibalginy, aby utlumila bolest, kterou jí můj text způsobuje. Jsme k sobě prostě takové hodné a laskavé a vzájemně se podporujeme.

Nechystáte nějaký projekt společně?

Chystáme spoustu společných projektů. Ovšem žádný literární.

Máš nějaký univerzální recept na literární úspěch?

Abych ho předala dalším lidem, kteří by ho jednoduše zkopírovali? Cha! It’s a trap!

Ale vypozorovala jsem určitou korelaci mezi úspěchem a tvorbou – když nic netvoříte, nejste úspěšní. Ale jakmile začnete tvořit, začnou se dít věci. Takže moje první a asi jediná rada je sednout na zadek a psát.

Přiznej se: jak často a co čteš?

Čtu prakticky pořád. Dočítání už je nicméně trochu jiný příběh…

Míša a Kristýna: to woodoo stále funguje

Jsi vnímána jako autorka mladé nadějné generace. Vnímáš tak sama sebe také nebo ti tahle „škatulka“ nevyhovuje? A koho bys případně do téhle kategorie zařadila ty sama?

Mladí a nadějní – to zní jako název nějakého devadesátkového sitcomu. Pořád je pro mě popravdě dost nezvyk, že mě někdo nějak vnímá, takže jsem o tom ani moc nepřemýšlela. Ale z té „mojí“ generace vidím jako hodně výrazné osobnosti zmiňovanou Kristýnu Sněgoňovou a pak Pavla „sexy-hipstera“ Bareše, který udělal vítr na české scéně tři roky zpátky s Projektem Kronos.

Máš nějaký velký tajný sen, o který jsi ochotná se s námi podělit?

Velkých a tajných snů mám spoustu, ale asi bych se o ně neměla dělit před desátou večer. Ale z těch publikovatelných – jednou si pořídím tři psy jménem Piškot, Špunt a Škyt a kočky Mefistotela, Desdemónu, Kapitána Shakespearea a Sama Elánia. A fakt, že mám alergii na kočky, na tom absolutně nic nezmění…

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů. Ať už těch literárních nebo při plnění tvých snů!

A děkujeme i za fotky z archivu samotné autorky! 

Michaela Merglová a trocha romantiky navrch

PRVŇÁCI 18: Michaela Merglová – Píseň oceli

30. Leden 2020 - 9:26

Ačkoliv je Píseň oceli debutovým románem, Michaela Merglová rozhodně není žádný vyjukaný začátečník. Má za sebou úspěšnou historii na poli povídek, během níž nás tato dáma přesvědčila, že ve fantasy žánru meč a magie se cítí jako ryba ve vodě. V Písni oceli se držela toho, co umí nejlépe a co jí baví; a výsledný „špalek“ ukazuje, že dostatečně vyzrála, vypsala se a přechod z povídek na román zvládla bez většího problému (byť trochu šalamounsky). Její prvotina rozhodně stojí za pozornost a fanoušky fantasy klasiky pohladí na duši.

A teď nám zazpíváš, kamaráde!

Když se řekne klasická fantasy, představí si většina čtenářů několik věcí: chrabrého svalnatého hrdinu, krásné, vnadné a spoře oděné ženy a mocné čaroděje s bílým vousem metající firebally (ach, ta klišé!).

Hned první strany knihy představují jednu z oněch krásných, spoře oděných žen v objetí chrabrého svalnatého… Moment! Minangar není příliš svalnatý, o jeho chrabrosti by se také dalo debatovat – a když už jsme u toho, tak neumí ani moc utíkat. Ale nakonec ten úprk před rozzuřeným manželem  nějak zvládne a přes ztrátu důstojnosti, iluzí a svého nástroje zachrání alespoň holý život. Aby nedošlo k nějakým omylům s tím nástrojem: Minangar je bard; pěvec, umělec, básník a také svůdník. Jeho nástroj, harfa, je zdrojem jeho obživy. Života užívá plnými doušky a nejlépe s plnými ústy. Fyzická práce, stejně jako posilování, mu příliš nevoní.

Ale žádný strach, o chrabrého svalnatého hrdinu nepřijdete. Cuchenan je bývalý kovář, takže muskulatura mu rozhodně nechybí. Navíc hned na prvních stranách svého výskytu v knize zabije draka, byť spíš proto, že se ocitl ve špatný čas na špatném místě a navíc měl obrovské štěstí a našel kouzelný meč… Existuje snad něco hrdinštějšího?

Spojit si tyhle dva dohromady jakožto ústřední dvojici postav celého románu už nedá mnoho práce. Udatný bijec a rek a jeho dvorní bard, který hrdinné skutky (po patřičném přikrášlení) mění v písně, po kterých davy šílí – to k sobě pasuje na výbornou.

Stará dobrá klasika …

Merglová se rozhodně nebojí té opravdové a nefalšované klasiky (což ostatně sama přiznává i v rozhovoru), a k ní klišé prostě neodmyslitelně patří. Na druhou stranu na ty, kteří mají už v rámci žánru načteno nebo ho „jen“ mají v oblibě, dýchne určitá nostalgie. Je jedno, že jste podobné příběhy četli již několikrát/mnohokrát, vždy jde především o to, jak jsou vyprávěné. A přesně v tom tkví síla Michely Merglové: má obrovský vypravěčský talent a její příběh čtenáře dokáže chytit a nepustit.

Když už je řeč o příběhu, je třeba zmínit, že Píseň oceli je a není románem. Je členěna na šest kapitol, přičemž každá z nich obsahuje jedno uzavřené dobrodružství. Provázanost tu sice je, ale člověk by s klidem mohl říct, že se jedná o na sebe navazující povídky. Občas se stane, že některé předchozí činy jsou v dalším textu pozapomenuty; hlavním pojícím prvkem jsou především osoby dua ústředních hrdinů.

… tedy skoro

A nyní přijde ta část, kde si recenzent podřeže vlastní větev. Mnohokrát bylo použito slovo klasika. Píseň oceli je opravdu nostalgickou záležitostí nutící vzpomínat, že takhle se psala fantasy kdysi, před G. R. R. Martinem a dalšími autory z moderní vlny. Klasická dobrodružná kniha, předvídatelná co do chování hrdinů, s jasně definovanými dobrými a zlými postavami. Jenže Merglová je současná autorka, a pod nostalgickým kabátkem ukrývá věci, které dříve zvykem rozhodně nebyly.

Postavy totiž nejsou zdaleka tak šablonovité, jak by se mohlo zdát. Zejména Cuchenan skrývá mnohá překvapení. Kromě kováře je totiž také uprchlý otrok a jeho minulost ho nakonec dožene. Díky tomu pochybuje o svých činech, vnímá, jak na něj jeho okolí kouká skrz prsty kvůli jeho nízkému původu i rychlému kariérnímu postupu do osobní gardy samotného vládce a stydí se podívat do očí urozené ženě svého srdce. Přes to všechno – když jde do tuhého, porube se do krve a neváhá nasadit život, jak se na hrdinu sluší.

To Minangar se drží očekávání a šablonovitosti mnohem více. Pohledný chlapík se zájmem o ženy a dobré pití, který při pohledu na krev jde do vývrtky. Když se soustředí, má občas dobré nápady a jeho prořízlá pusa a levé ručičky jsou zdrojem mnoha problémů. Prostě typický změkčilý bard tyjící ze skutků svého svěřence. Ale i pod slupkou suveréna se skrývají traumata z mládí a občas ukážou zuby v tu nejnevhodnější chvíli.

To, že mezi oběma protagonisty probíhají břitké a zábavné slovní přestřelky, že protiklady se výborně doplňují a že tihle dva se postupem času stávají téměř bratry, je nasnadě. Ale stejně je příjemné celý ten pozvolný vývoj sledovat.

Michaela Merglová a její literární novorozeně

Autorkovský rukopis

Důležité je vyjasnit si čtenářská očekávání. Michealu Merglovou můžete znát ze všemožných povídek, přičemž v té nejnovější v antologii Ve stínu magie ukázala svoji drsnější tvář. Atmosféra by se dala krájet a nikdo se s nikým nemaže. To Píseň oceli je víceméně pravým opakem. Ladění příběhu je laskavé, humorné, poklidné… Nebál bych se mnohdy užít až slova pohádkové, protože některé pasáže pohádku opravdu připomínají. Setkáte se s různými bytostmi z povídaček a mýtů, kam neodmyslitelně patří i ty zlé a špatné. A v podobném duchu se nakládá i s magií. Nečekejte žádné všeničící kouzla plná ohně či ledu, vše je spíše v rovině mytické; nehonosné a nepříliš ohromující magie.

Na místě tedy může být varování: pokud čekáte nějakou drsnou akci, hutnou atmosféru, potoky krve nebo peprné sexuální scény, budete zklamáni. Těžce zklamáni; možná o to víc, že víte, že Merglová tyhle věci umí. Ostatně, na podobné radovánky láká i anotace… Jenže v tomto případě byl tvůrčí záměr evidentně jiný; veškerá debata o zjemnělém ženském a testosteronovém mužském pojetí příběhů si může trhnout nohou. A opět se budeme ohánět klasikou – ani tam netekla krev, násilí nebylo explicitně vyobrazováno a vše bylo tak nějak roztomilé. Možná tohle je ten hlavní důvod vnímání příběhu jako „staré dobré klasiky“.

A protože je Minangar bard, nemohou chybět ani všemožné popěvky a písňové texty – tu lyrické, tu zase opěvující kouzlo dam a dívek určené výhradně pro mužské publikum.

Píseň oceli neohromí námětem. O to více však může čtenáře okouzlit lehkým, svižným vyprávěním plným košilatých historek, hrdinských činů a řinčení oceli. Knihu budete číst s lehkým úsměvem, děj je podaný s nadsázkou a humorem. Duo hlavních postav se skvěle doplňuje a přes určitou šablonovitost dokáže překvapit svými nápady i pobavit slovními přestřelkami. Ze stránek dýchá pohádková romantika a rozverně vykukuje stará dobrá fantasy. Zkrátka: když se ocel rozezpívá, je radost její tóny poslouchat!

Michaela Merglová: Píseň oceli

Vydala: Epocha, 2019

Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

Počet stran: 600

Cena: 375Kč

Rok ztraceného hřebce: Magie, láska a smrt v Markrabství moravském

29. Leden 2020 - 10:30

Kterak chudý zeman pět dcer do roka provdal

Byl jednou jeden zeman, říkal si Martin ze Skály, a měl pět dcer (a žádného syna). Zeman to byl chudý, ačkoliv choval stádo koní, jenže převážně to byly samé klisny, takže když se mu ztratil vzácný flanderský hřebec, byl nahraný. Není hřebec, nejsou hříbata, není co prodat a za co jíst. Lesy jsou sice plné zvěře, ale kdo by měl čas lovit, když je tolik potřeba zjistit, co se nachází na dně poháru? A zatímco se Martin každý večer opíjí, jeho dcery si musí nějak poradit. Nejlépe, aby si ženicha našly samy. Což taky nakonec udělají.

Trochu jako pohádku jsem uvedla poslední román Věry Mertlíkové s názvem Rok ztraceného hřebce, ale berte to prosím jen jako nadsázku. Kniha aspiruje na „historickou fresku s prvky magie“ a i svojí obálkou připomíná středověký pergamen. Na pohádku je román poněkud rozsáhlý (bezmála 450 stran) a plný sexu. Od masopustu do masopustu v něm můžeme sledovat osudy obyvatel hradiště Skály a prožívat s nimi veškeré radosti i strasti. Ač se zrovna neválčí a císař Karel IV. se z Čech snaží udělat kultivovanou zemi, kruté zimy, horká léta, loupeživé bandy a morové rány se střídají v rychlém sledu. Pořád je tu strach, že bude zima a hlad, nebo že tvrz někdo vyrabuje.

Na druhou stranu se pořádají hony, rytířské turnaje, slavnosti a trhy. Pivo teče proudem, medovina není jenom vzácný lék a i v té nejzapadlejší tvrzi mají skvělé víno. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že středověk je tu přes všechnu autorčinu snahu vykreslen ve své romantičtější podobě. Děj je vsazen do doby, kdy stará slovanská magie ustupuje do stínu lesů před novým náboženstvím, které pomalu přebírá vládu. Ale ještě ne úplně, ještě v lidech přežívají staré zvyky a pověry… Ještě je možné za letní noci potkat v lese kdejakou havěť – hejkaly, rusalky, kněze i ďábla – a těžko chvílemi odlišit, co je skutečnost a co jenom zdání… Je to skvělá látka, po které Věra Mertlíková sáhla. Umně mezi historické postavy a události zamíchala ty smyšlené a děj přikořenila pořádnou špetkou fantasy rekvizit, byť nelétají magické blesky z prstů a ani se nemává kouzelnou hůlkou.

Protagonistkou příběhu je bezesporu nejstarší z Martinových dcer Barbora, řečená Baška. Je nejen hezká, ale i chytrá a na koni se nese jako královna, i když si oblékla jen otrhanou košili. Se vším se dokáže nějak poprat. Však je také jejím často opakovaným krédem, že „panna ze Skály si vždycky poradí“. Hned v úvodní scéně, kdy se bláznivě vydá do mrazivé masopustní noci ochránit rodící klisnu před vlčí smečkou, potkáváme i jejího protihráče Chvala ze Stráže. Ten samozřejmě v nějaké rozcuchané poběhlici nepoznává urozenou slečnu a chce ji znásilnit poté, co ji vyrve z náruče lapků, již se pokoušeli o totéž. Baška nakonec svou nevinnost ubrání a pak ještě mnohokrát, protože v tomhle je holt zásadová. Napětí mezi těma dvěma pak udržuje čtenářskou zvědavost až do konce. V centru vyprávěcí perspektivy však zůstává po celou dobu Baška, a proto musím upozornit všechny, kdo nemají rádi příběhy o ženách, aby prostě už nečetli dál.

Zatímco Baška se cudností užírá, Aneška si života užívá

To mladší sestra Aneška je Baščin úplný protiklad. Vždy se najde ochotný chlap, v jehož náruči najde uspokojení, ať už je to hezký zbrojnoš nebo sám Veles. Aneška se za všech okolností dobře baví a loví milostné zážitky jako mlsná kočka kuře. Na nějaký panenský věneček kašle, a na to, co si o ní myslí okolí, taky. Je svojí náruživostí i vzhledem blízká divoženkám, co běhají po lese a utancují zbloudilce k smrti. Obě dívky jezdí na koni jako nějaké divoké Mongolky, i přes rozdíly v povaze si nesmírně rozumí a vrhají se společně do každého dobrodružství. Tu odhalují vraždu, tu pronásledují přízrak obřího bezkopytného koně, tu se připletou do cesty zbojníkům, tu zase upadnou do intrik mladičké královny Elišky Pomořanské. V jakékoliv situaci se však nenechají ničím rozhodit, bojují jako lvice a svobodně se prohánějí na svých koních krajem.

Barbora je na svou nezávislost natolik hrdá, že dlouho odmítá Chvalovu nabídku k sňatku, i když si bez věna vybírat moc nemůže. Chrabrý rytíř má možná statečné srdce, ale také ožehlou půlku těla včetně tváře, takže vypadá spíš jako netvor než jako vysněný ženich. Krouží kolem Bašky a vyčkává, dokud mu nedojde trpělivost a prostě nevěstu neunese na své sídlo. Svůj záměr ale nedokáže dotáhnout do konce, na dívku to zkouší lstí, aby ji donutil souhlasit se sňatkem. Nakonec ho musí Baška zachránit před popravou právě tímto pradávným způsobem. Vdávat se nechtěla, teď už nemá jinou možnost. Baška ví, že není o co stát, pamatuje si na utrpení své matky, ale udělat to musí, aby byl zachován určitý řád. Bez její oběti by to nešlo. Pohádka, o které snila jako děvče, se mění v tvrdou realitu – a dětský hrdina bez bázně a hany se mění nejprve v netvora, neurvalce a zloděje – a později taky v manžela. Zvítězí pudy, nic víc. Ty jsou silnější než „krev, bolest a zloba“, které ji v budoucnu čekají a o kterých se v písních potulných truvérů nic nezpívá. První společná noc je sice plná vášně (no jak jinak) – ale ono taky přijde ráno a romantické mlhy se rozplynou. To už by byl ale trochu jiný příběh, který si musíme domyslet, kniha samotná v tomto momentu končí.

I pro Anešku si nakonec přijde jeden z jejich milenců a pošle dokonce celé procesí víl a satyrů, aby nevěstu vyprovodili na cestu z domu – NE tu prostě není přípustná odpověď. A tak symbolicky Barbora volí křesťanství a hrad, zatímco Aneška magii a les. Třetí ze sester – Marie – pak vybírá rozumem a jako vášnivá kuchařka se elegantně vloudí do kupecké rodiny, čtvrtá, Květoslava, ještě puberťačka, pošilhává mnohem výš a šikovně si připravuje cestu, jak se i bez věna vyšvihnout ze zemanského stavu. Poslední, Dobruna, slepá vědma, vtělení bohyně v dětském těle, si vyhlédne mladého čaroděje židovského původu, který je stejně ohroženým druhem jako ona.

Emancipované, a přesto vdavekchtivé

Ženy jsou to prostě v hlavní roli a muži jim většinou dělají kompars. Jsou snadno manipulovatelní, jsou průhlední a málokdy si zaslouží respekt. Je snadné je svést, je snadné je opít, je snadné je obelhat. Nic proti ženám v hlavní roli, ba naopak, ale dobové realitě to asi moc neodpovídá. Dívky ze Skal si nic moc nedělají ani z otce, de facto si dělají, co chtějí. To je samo o sobě dost zvláštní a výrazně emancipující. Respekt k rodičům a jejich vůli dlouhou dobu patřil k samotným základům fungování rodiny i ke křesťanským zásadám. Dcery představovaly dobrý artikl k obchodování, skvělý nástroj pro uzavírání výhodných obchodů, slučování pozemků či vysňatčení pracantů (když chyběli v rodině synové). Samozřejmě byla hlavní tržní hodnotou ženina plodnost, která se však dala dopředu jen těžko zaručit, obzvláště při závazku panenské cudnosti až do svatební noci. Dívky ze Skal si však s tímhle hlavu nelámou. O Aneščině morálce už byla řeč. Když dojde k Baščině únosu a ona se přes noc stane prostě „paní ze Stráže“, jak ji začnou všichni ráno oslovovat jako nějakou samozřejmost, chlácholí ji jedna ze služebných, že každý pochopí, proč si Baška před oficiální svatbou trošku „pospíšila“. Sňatek byl prostě uzavřen okamžikem, kdy bylo manželství konzumováno a hotovo.

Román nám však nabízí mnohem modernější pojetí přístupu k ženám – Baščin otec i ženich respektují její vůli a čekají, až se jí „chce“ (místo toho, aby ji rytíř prostě povalil do sena a udělal si dobře, příležitostí k tomu měl několik). Stejně emancipující princip se objevuje i u prostřední dcery Marie, která popadne příležitost za pačesy a požádá kupce Hanse z Dresdenu „o ruku“ sama. Být zkušenou vdovou nebo tak něco, tak to celkem beru, ale na sotva dospělé děvče, co se točí hlavně v kuchyni, klobouk dolů… Každopádně se tu opět projevuje autorčina romantizující tendence – když se nad tím zamyslíme, je celkem jasné, že Marie bude mít brzy po sňatku s nějakým vařením na hostiny a urozené svatby utrum (mladé plodné ženy jsou obvykle víc času těhotné než netěhotné). Kariéra, o které sní, vezme za své. Tak jako Baščina nezávislost – také se zřejmě jako vdaná žena přestane jen tak prohánět na koni krajinou a strkat nos do cizích věcí. Jak naloží s Aneškou její pán z lesa, to suď bůh (jakýkoliv).

Holt si rádi věci romantizujeme. Staré časy, lásku i manželství. Květka dělá oči na svého vyvoleného, sotva odrostla dětským střevíčkům – asi taky věří, že si sňatkem polepší. Aby ne, možná někdy lépe být vdanou paní s plným břichem (teď mám opravdu na mysli jídlo), než se honit hladová mezi studenými zdmi otcova hradiště, nebo jít někam do služby či po žebrotě. I nejmladší Dobruna má jasno, ačkoliv žádnou nouzi neřeší. Nekontrolovatelné noční procházky v doprovodu milovaného (slepeckého) psa Zorky asi také vezmou za své, pokud ji nebude chtít mladý magik doprovázet. U nich je možná šance, že jako sobě rovní najdou nějakou formu partnerství, která nebude toho druhého omezovat. Která jednomu z nich nevezme prostor dělat činnosti, které má rád/a.

Aha, teď možná namítnete, že plnit základní ženskou roli je přece poslání a plně nahradí to, co člověk díky tomu ztratil. Ano, to klidně namítněte. Tak to zřejmě vidí i autorka, když čtenářům a čtenářkám tyhle hodnoty s intenzivní vervou neustále podsouvá. Tak trochu se pak obávám, že si tím ale půlku čtenářstva zbytečně odrazuje a dělá z původně zamýšlené historické fantasy román „pro ženy“. Jestli by bylo hlavním smyslem dostat všechny skalácké panenky pod čepec (včetně nedochůdčete Dobruny), považovala bych to za poněkud vyplácaný potenciál, který je v románu ukryt . Já se třeba podle názvu knihy těšila, že to bude víc o koních. Nebo aspoň o jednom, co se ztratil.

Já viděl divoké koně, běželi soumrakem… Běželi, běželi, bez uzdy a sedla…

O koních to samozřejmě je. Hledání ztraceného hřebce Renalda je také častým důvodem, proč se dvě nejstarší Martinovy dcery do něčeho zapletou. Románem se prožene celá řada koní, krásných i méně vyvedených, dobráků i divokých bestií, poslušných klisen i unavených valachů. Když přijde řeč na koně, Věra Mertlíková je umí mistrovsky popsat. Seznámíte se nejen jejich vzhledem, ale i povahou. Pravda, u klisen se vždycky ještě dozvíme, jaká bude mít hříbata, respektive jakým příslibem daná kobyla v tomto smyslu disponuje. Autorka při popisech koní využívá své praktické zkušenosti a je to prostě znát. Když do něčeho vložíte srdíčko, tak to stojí za to. Tyhle pasáže jsou opravdu radost číst.

Na druhou stranu, koně pořád jenom neběží. Jednak se brzy unaví, ale o to mi tolik nejde. Stádo koní musí představovat pořádnou starost, ale nikde jsem nenarazila na zmínku, že by děvčata přiložila ruku k dílu. Opravdu mají na všechno služebnictvo, že se nikde nedočteme, že by některá koně odstrojovala, hřebelcovala, přinesla jim něco na zub…? Divné, nebo mám tentokrát romantizující pohled já? Zdá se jenom mně přirozené, že milovanému společníkovi, na jehož zraku a instinktu kolikrát závisí život odvážných jezdkyň, věnují také nějakou péči a že ji provádí osobně? Navíc mám dojem, že v jejich situaci je to spíš nutnost než zábava. Nejméně třikrát v knize zazní, že chudá zemanka není víc než selka. Tudíž by se měly dívky při péči o celé hospodářství pěkně zapotit. Nebo bych čekala aspoň nějaké estetické zaujetí, kvůli němuž by podnikaly procházky kolem luk s cílem pokochat se na pasoucí stádo… Ne? Inu, když není zájem, pak se ani nedivím, že je tak snadné přehlédnout jednoho koně navíc a považovat ho za ztraceného. Dobře, je tu sice maličký háček, ale to už prozrazovat nebudu, ať z té knihy něco máte, až si ji koupíte. V téhle pointě je aspoň náznak typického autorčina humoru, který mám v povídkách Věry Mertlíkové moc ráda a který se mi tolik líbil i ve Třech bábiných kobylách. Vtip a nadhled považuji za autorčiny nejsilnější literární zbraně. Tím nechci říci, že by se v Roce ztraceného koně neobjevil tu a tam humornější moment nebo úsměvná hláška, ale autorka hodně ubrala. Zda ke škodě nebo ne, to už posuďte sami.

Můj nejsilnější dojem z knihy, který zůstává i dlouho poté, co jsem ji odložila, je představa dvou pohledných dívek, kterak ujíždějí na koních divokou letní nocí, s vlasy vlajícími jako hřívy neosedlaných koní. Jedna světlovlasá a druhá tmavá se jen v prostých šatech prohánějí krajinou jako vítr a bosými patami pobízejí koně do běhu. Není to nádhera? A ještě vidím zasněženou krajinu (lidi, hovořím tady o skutečném sněhu! Sníh až po pás, rozumíte?) a slyším, kterak bílá pokrývka křupe pod nohama a za jasné zimní noci jiskří jako posetá démanty. Ach ano, obojí je nenávratně pryč!

A tak je kniha i jakýmsi mementem ztracených krás. Když se vám po nich hodně stýská, prožíváte něco, čemu Portugalci říkají „saudade“, jakýsi stav mezi sněním a nemocí. Tou nemocí je touha po něčem nádherném, co už ale nemůže nastat, co je příliš daleko nebo to vzal čas. Tak pokud také toužíte po starých časech, kdy byl kůň hlavním dopravním prostředkem, budete poslední knize Věry Mertlíkové rozumět a ona vám bude mluvit z duše. Navíc je to vzhledově přitažlivá kniha a příjemná do ruky (a tím nakladatelství Gorgona skutečně plní slib, že bude vydávat jen krásné knihy).

Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená, kdo do ní vejde…

V mýtu o Zlatém vršku, který je rodu ze Skal přisouzeno chránit, ale který chce uražená a mocná víla Mojena zničit, ještě naposledy zachvívá stará slovanská mytologie. Od autorky tu dostaneme jednu z možných interpretací, kam Zlatá brána vede, jednu z těch přívětivějších. Mně osobně tolik neseděla, ale to je celkem vedlejší. Je však obdivuhodné, jak autorka dokázala vyvolat dojem starého jazyka a vytvořit v něm mýtus nový s využitím prosté symboliky – dub jako ochránce mužů a javor jako strážce žen. Z toho javorečka bude kolíbečka, kolíbati bude pěkného synečka… Motiv, který se zachoval v jedné méně známé vánoční koledě, zde ožívá ve své dřevní, předkřesťanské podobě.

Věra Mertlíková svou poslední knihou prostě předvádí vzácnou schopnost jít až na archetypální dřeň našich pohanských kořenů, jak už to umí jen Františka Vrbenská a Alexandra Pavelková. Pravda však je, že všechny tři zmíněné autorky tento fenomén také velkou měrou romantizují a nebojí se přitom jít až na hranice únosného patosu. Zcela jiný přístup pak vidíme třeba v Krvi pro rusalku Kristýny Sněgoňové nebo ve Snovačce Vilmy Kadlečkové. Jejich snahou je demytizovat mýty a najít jejich modernější interpretaci, čímž se přibližují zejména mladším čtenářům. Návrat ke klasice – ve vyprávěcích postupech i jazyku – jak to předvádí Rok ztraceného hřebce – to je spíše dílo pro fajnšmekry. Říkanky, rčení, folklor – to už se v partu vypravěče (čky) skoro nevidí. Tady to ale máte zpátky a naplno. A tak by tato kniha rozhodně neměla v  knihovničce milovníků staré klasiky chybět.

Věra Merlíková – (C) nakladatelství Fortna

Samozřejmě by se našlo i pár věcí, které by se daly románu vytknout. Třeba určitá rozporuplnost, pokud jde o ženy. Na jednu stranu moderní a emancipované, na druhou se nechají ošálit klišé, kterým se rozum zdráhá uvěřit, typu „silné ženy rodí syny, slabé (resp. neduživé) rodí dcery“. Nu a proti tomu stojí Baška, která si klidně oblékne otcovu zbroj a vyrazí na kolbiště. Která se s kopím v ruce postaví hordě hladových flagelantů. Která pochodní rozhání vlky. Která pod sukní běžně nosí mužské nohavice (je to praktické). Která se nezalekne potulných lapků, ani bytostí z lesa. Klidně vyskočí do sedla cizího koně, nebo na hřbet jelena. Bez problémů prohledává mrchoviště uprostřed noci. A tak dále. Je to prostě postava neuvěřitelná a svým způsobem nekonzistentní. Na jejím příkladu je patrné, jak to ale nahlodává věrohodnost všech ženských postav. Jakoby se prostě nemohly rozhodnout, zda chtějí být matkami, nebo svobodnými divoženkami. Jedno je však jisté, ženy se sice navenek chovají podle požadavků řádných křesťanek, v nouzi se však obracejí k magii a naslouchají šestým smyslům. „Bůh křesťanů je dobrý pro muže, ale nám ženám nepomůže,“ říká jedna z  postav. Takto jsem na křesťanství ještě nenahlížela, ale možná na tom opravdu něco bude. Nám ženám zůstává stará víra, protože zákon přírody je silnější než zvuk kostelních zvonů. Ty totiž zní jen v neděli, ale hlas větru v korunách stromů můžeme slyšet každý den.

Zcela v souladu s „přírodním řádem“ je také kompozice knihy opřená o střídání čtyř ročních období. Sice se jeví maličko nekonzistentní, každá totiž inklinuje k trochu jinému žánru (středověká detektivka, dvorský román atd.) – proč ne, nápad je to pěkný a já jsem pro pestrost, někdy jsou ty části ale snad až příliš samostatné. Rušivým mi pak přišlo opakování myšlenek, které už mnohokrát zazněly, ale i vršení polouzavřených epizod, které jsou k sobě přišité nepříliš pevně. Věra Mertlíková sice využila stejný postup, který se jí hodně osvědčil ve Třech bábiných kobylách, kdy jednu z dějových linií nechává vinout celou knihou jako tenkou červenou nit. Čtenáře pak nutí složit si tuhle linii v retrospektivách a v pravý moment pochopit její vliv na celý příběh, jenže zatímco v předchozí knize byla tahle dějová linka nosná, tady je vyzrazená jaksi předem a zmarněná. Je to škoda, že vyznívá její poslání naprázdno a že vytoužený zlatý poklad mizí v propadlišti dějin. Ale tak už se to děje často, od Stříbrného jezera se taky vrátili s prázdnýma rukama, Svatý grál se zřítil do hluboké pukliny v zemi a zisk z objevu bájného města Cibola spolkl děravý rozpočet Kongresu.

Čemu jsem opravdu neporozuměla, bylo střídání přídomku „ze Skály“ místo správného „ze Skal“ (pokud se hradiště jmenovalo Skály, nicméně řeč bývá často o „skále“ u řeky). Ale buď mi tady něco uniká z  jazykových zvyklostí té doby, nebo je v tom nějaký záměr (třeba „ze Skal“ není tak dobře?). Ale, nechme gramatického hnidopišství. Kniha je jinak napsaná skvěle a užité jazykové prostředky významně přispívají k vykreslení dobové atmosféry. Autorka sahá k archaismům, pojmenovává zasvěceně jednotlivé části postrojů a vše kolem koní, zařadí i obhroublé vyjadřování o intimních záležitostech, takže postavy hovoří, jak jim huba narostla. Kromě toho pak ale mluví všichni až moc spisovně a také dost stejně, tady by si šlo určitě víc vyhrát a i pomocí jazyka postavy lépe individualizovat. O prolínání foklorních průpovídek do prostoru mimo řeč postav jsem se už zmínila, funguje to však bezvadně a vypravěč/ka se tak stává součástí světa příběhu. To celé pak dělá dojem, že vyprávění se skutečně odehrává ve staré době a že jsme otevřením knihy skočili do úplně jiného století. Někoho to však může zpočátku mást, než si na tenhle styl zvykne.

Kočárem v blátě podél skal

Přes všechny výše uvedené výhrady jednu věc ale Věře Mertlíkové nelze upřít. Příběh umístila do lokality, kterou jako zlínská rodačka dobře zná. Popisuje ji tak živě, že mě dokonce motivovala k pátrání po předobrazech tvrzí, o nichž se v knize mluví, ale nic, co by s jistotou odpovídalo Skalám či Stráži se mi objevit nepodařilo. Víme, že je to poblíž Olomouce a můžeme hádat, že tou magickou řekou, u které si Martinův předek vystavěl sídlo, je Morava. Také nám může napovědět, že kolem obou tvrzí vede silnice, a tím myslím opravdu silnici, takže je bezpochyby zpevněná (vydlážděná, když o ni zvoní kopyta koní, že?), tedy stará římská cesta a s největší pravděpodobností i jedna z větví legendární Jantarové stezky. Na druhou stranu, u jakési Křižovatky zapadne kupecký vůz hluboko do bláta, což odpovídá běžné středověké realitě (ale může to také znamenat, že byl poblíž brod). Poslední nápovědou je rodící se řádová komunita (v příběhu představuje spíš skupinu bláznivých mnichů v jeskyni, ale takhle začínalo mnoho klášterů, které pak v budoucnu měly i velkou politickou moc) a kostel sv. Vavřince – jeden takový, s historií sahající až do 13. století a ležící blízko Olomouce i hlavní silnice, se nachází ve Štěpánově.

Ale kdoví, všechno může být i jinak, a omlouvám se, pokud dělám z knihy návod na geocachingovou hru. Nakonec, není to tak důležité, nebo naopak, je to skvělý námět pro rozhovor s autorkou, který bych moc ráda udělala. A i kdyby se jednalo jen o místa smyšlená a moravskou krajinou pouze inspirovaná, já dávám body plus, že to není naprosto fiktivní země s uměle nakreslenou mapou, která v důsledku není ničím inovativní (všude jsou lesy, řeky, hory apod.) a jenom poukazuje na určitou autorskou lenost a neschopnost použít zdroje, co jsou na dosah ruky. Odpor ke znalosti vlastní historie upřímně nechápu, narážím u něj hlavně u mladých lidí (ale nechci je tímto prohlášením ostrakizovat, jistě to neplatí na všechny), a tak je dílo přesně z opačné strany pomyslné barikády hojivým balzámem na duši.

Ruku na srdce, historické fantasy je v současné době jako šafránu, a tak to možná byla ze strany autorky (nakladatelství) tak trochu sázka na jistotu. Protože však ze stránek čiší nefalšovaná vášeň pro doby minulé, koně, slovanskou mytologii a charakterově silné ženské postavy, o kterých (bohužel) dějiny mlčí, ačkoliv existovat musely, jinak by se totiž nemohli narodit všichni ti báječní muži (s klikou i bez), je to dílo ryzí a obdivuhodné. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Rok ztraceného hřebce sklidil mnoho pochvalných recenzí a i nějakou tu literární cenu. Chcete si knihu přečíst dříve, než nebude k mání? Vřele doporučuju si pospíšit do knihkupectví a e-shopů.

Procentuální hodnocení: 70%

Věra Mertlíková: Rok ztraceného hřebce

Vydala: Gorgona, 2019

Obálka: Jan Kravčík

Počet stran: 446

Cena: 399 Kč

Liščí gambit aneb Když dva dělají totéž…

28. Leden 2020 - 5:16

Nakladatelství Host je v oblasti fantastiky průkopníkem. Vezměme například oceňovanou trilogii Vzpomínka na Zemi Liou Cch´-Sina nebo Kulový blesk od stejného autora či kupříkladu Organickou oprátku Viléma Koubka, ať nelovíme jen v zahraničních vodách. Tyhle knihy rozhodně nejsou typický mainstream a vzbudily mezi konzervativním českým čtenářstvem slušný rozruch – a především ukázaly, že i kroky mimo zaběhnuté koleje mohou být zajímavé a úspěšné, byť v rámci čtiva, které rozhodně není pro každého.

Další skvělý „výlet mimo“

Jak již tušíte, je Liščí gambit dalším odvážným krokem nakladatelství Host. Dobře, kniha, která získala v roce 2017 v originálu cenu Locus za debutový román a byla v kategorii nejlepší román nominována na cenu Hugo i Nebula, určitě svoji kvalitu má, ale…

Ano, je tu jedno velké ALE. Liščí gambit totiž dlouho nepřipomíná nic, s čím jste se až doposud setkali. Je to sice military sci-fi, ale kulisy a pojmy, se kterými Yoon Ha Lee pracuje, budou čtenáři zcela neznámé. Není to pouhá snaha přebalit něco, co už tu bylo mnohokrát, do nového, zcela neznámého, balicího papíru; není to ani snaha šokovat čtenáře a ukázat mu, zač je toho loket a vyrazit mu dech něčím za každou cenu novátorským. Yoon Ha Lee se prostě rozhodl, že si udělá military sci-fi po svém, bez ohledu na zaběhnuté konvence!

Výsledkem je, že vám možná bude chvíli trvat než se do knihy začtete a dáte si dohromady alespoň rámcově souvislosti. Drobnou nápovědou může být přehled frakcí obsažený v samém závěru knihy, ale ani po jeho přelouskání stejně pravděpodobně nebudete o mnoho moudřejší.

První krůčky

Zcela upřímně: zpočátku budete zaraženě koukat co že to vlastně čtete a kde jste se to ocitli. Autor vám nic rozhodně nehodlá usnadnit – prostě na vás vytasí zcela neznámý systém, kalendářní válku (opravdu!), různé frakce reprezentované zvířaty (o čemž se ovšem ujistíte až po mnoha stranách)… Troufnu si kacířsky tvrdit, že pro „čtenáře literatury v MHD“ bude Liščí gambit nestravitelný.

Postupem času se začnou vynořovat ostrůvky důvěrně známých věcí, kterých se budete moci chytit.  A začnete zjišťovat, že dějová linka vlastně není nikterak složitá. Navíc je co do počtu postav i poměrně komorní, což výrazně napomáhá orientaci.

Pozvolna se začíná rýsovat příběh o tom, kterak je kapitánka Čeris vybrána, aby vedla do bitvy o Pevnost rozsypaných jehel jednotky a zlikvidovala kacíře. Jenže Čeris není příliš zvyklá velet, je spíše stvořena k poslušnosti, jak její frakci kel přísluší.  A tak dostane pomocníka. Problém tkví v tom, že generál Jedao, jak se její nerozlučný druh jmenuje, je sice geniální, ale také pořádně vyšinutý a hlavně již pár století mrtvý. Čeris dostane do hlavy pouze ducha tohoto geniálního stratéga lapeného do přístroje, ve kterém téměř každému po delší době hrábne. Tahle nerozlučná (ano, nerozlučná, ducha samozřejmě nelze zabít, a když zemře Čeris, vezme Jedaa s sebou) dvojka vyráží  na zteč! Je tady ovšem jeden malý problém: každý má své vlastní cíle.

Střepy fascinace

Jak již bylo řečeno, je neopakovatelné kouzlo této knihy v prostředí, které autor vytvořil. Zlomek fascinace na vás bude číhat na každém kroku.

Předně se budete muset srovnat se spoustou neologismů. Ačkoliv vám tahle slova zpočátku mnoho neřeknou a Yoon Ha Lee nehodlá rozhodně nic polopaticky vysvětlovat, jejich libozvučnost a hravost vás zaujmou. Zde je třeba vzdát hold překladatelce Daně Krejčové, která má s podobnými autory-slovními hračičky a tvůrci originálních pojmů bohaté zkušenosti. Liščí gambit je další masterpiece, malý klenot; z textu je zřejmé, že si Krejčová překládání užívala a pocit zábavy se přenáší i na čtenáře.

Fascinovat vás bude i komplexnost světa, ve kterém se kniha odehrává. Autor propracoval systém frakcí, jejich rolí v celé hierarchii hexarchátu a přidal i sedmou frakci, která má být raději zapomenuta. Stvořil svět, ve kterém vše funguje jako hodinky a cokoliv mimo systém je nepřípustné. Dal každému místo, roli, účel; běda tomu, kdo se jí nebude držet!

Mrazivý systém

A právě ona role, poslušnost, služba systému je svým způsobem nesmírně mrazivá a deprimující. Systém funguje a v provozu ho udržuje slepá poslušnost. Jakákoliv odchylka je vnímána jako kacířství, kacířství znamená rychlou (a mnohdy bolestivou) smrt. Funkční společnost nebo totalita – jaký je v tom rozdíl? Pro tenhle „systém“ byl kdysi vymyšlen Hanou Arendtovou pojem banalita zla, své by k tomu řekl určitě i Machiaveli. Vraždění je totiž pouhý prostředek, o kterém se mluví jako o běžné součásti udržování pořádku. Některé věci zůstávají nevyřčeny – a ty na čtenáře dopadnou ještě mnohem tíživěji než ty řečené.

A navíc je tu konflikt mezi Čeris a Jedaem – dvě zcela odlišné osobnosti s rozdílným přístupem k životu a válčení jako takovému. Hlas v hlavě, který našeptává; spoluobyvatelé jednoho těla, kteří však rozhodně nemohou být jednotní. Ačkoliv tento motiv není originální, dokáže autor se čtenářem hrát prostřednictvím „dvojpostavy“ zajímavou hru a podprahově budete tušit, že někde nějaký ten zakopaný pes prostě musí být!

Ještě se sluší říct, že Liščí gambit je prvním dílem v originále již dokončené trilogie; a přesto, že na konci prvního dílu nechybí klasický cliffhager, běží i pojetí závěrečného finále mimo zaběhnuté koleje, tudíž nečekejte na závěr knihy žádnou velkolepou vesmírnou rubačku.

A nyní už je to, milí čtenáři, na vás. Rozhodněte se, zda se pustíte do boje s Liščím gambitem. Pod nepřístupnou slupkou je ukryta kniha plná originality, svěžích nápadů, inovativních kulis a starého dobrého útlaku; jde jen o to se pročíst k tomu zábavnému jádru – a to vyžaduje trpělivost!

Yoon Ha Lee: Liščí gambit

Vydal: Host, 2019

Překlad: Dana Krejčová

Obálka: Chris Moore

Počet stran: 336

Cena: 349 Kč

SOUTĚŽ: Vyhrajte Děti Raumy od Kristiny Haidingerové

27. Leden 2020 - 10:04

Pokud chcete vyhrát Děti Raumy, budete se muset trochu snažit – otázky pro vás vymyslela samotná autorka – a svoje dílo rozhodně nedá zadarmo.

Mimochodem, pokud budete potřebovat nápovědu, zapátrejte přímo v recenzi na soutěžní knihu Děti Raumy  nebo v rozhovoru s autorkou.

 

A nyní již k tomu hlavnímu:

Soutěž probíhá do neděle 9.2.2020 do 23h a vše, co po vás chceme, je zaslat nám na email soutez@fantasyplanet.cz odpovědi na následující otázky:

  1. Jak se jmenuje první román ze světa Violetů?
  2. Jakou barvu má krev Violetů
  3. a) červenou
  4. b) modrou
  5. c) fialovou
  6. Jak se jmenuje autorčin erotický román z roku 2016?

Ze správných odpovědí vybereme výherce náhodným losem.

Přejeme mnoho štěstí a hororu zdar!

Shadow Master: Šalba a klam, co světlo dá nám

25. Leden 2020 - 5:04

Kdo si nikdy „nehrál“ se světelnými efekty, s tím, jak se mění stín na stěně podle toho, jak natáčíte osvětlený předmět, kdo nikdy nepředváděl divadlo se stínovými zvířátky z prstů, nebo kdo alespoň neviděl Grand restaurant pana Septima a báječnou hitlerovskou kreaci Louise de Funese, toho je nám líto a ten bude v této hře poněkud znevýhodněn – ale už jste si asi zvykli, že v téhle rubrice mají hračičkové navrch.

Rychle, ale taky správně

Princip hry spočívá v jednoduchém rozpoznávání složité kompozice stínů. V každém kole je na stole menší karta s černým (ú)tvarem aka stínem, který by vrhala kupa na sobě navršených předmětů. Instrukce navede hráče k větší kartě s devíti obrázky a k informaci, kolik z těchto devíti věcí leží kdesi v pomyslné hromadě. A pak už je jen na každém, jak rychle objeví, které to jsou, a označí je na své tipovací kartičce.

Pokud máte hotovo, měli byste si vzít žeton s bonusovými body za rychlost, který ale platí, jen pokud jste správně uhodli všechny předměty. Když mají dotipováno všichni, odkryjí se zástěny, které chrání před okostičkováním (podle vzoru „opisování“ – tipuje se stylovými černými kostkami), odhalí se správný výsledek a rozdají body. Co správný předmět, to postup k cíli o jedno pole, plus pohyb za rychlost s výše uvedenou podmínkou. Končí se, když dojdou karty nebo někdo dojde na konec postupové spirály.

Chtě nechtě musíme podtrhnout jednoduchý a neoriginální, ale přesto vysoce funkční trik, kdy se body za rychlost hádání počítají jen těm, kteří dají všechny předměty. Natipovat si něco nazdařbůh a hrábnout po nejhodnotnějším rychložetonu je tak k ničemu a mnohdy jsou ti pomalejší těmi úspěšnějšími. Důsledkem je, že ten nejlepší hadač může pelotonu snadno utéct, ale při pár neúspěších jej další relativně snadno dohoní.

Včera večer po šťourání

Šťouralové tělem i duší budou mít námitky vůči tomu, že klavír je v této stínohře velikostí roven jabku, ale ty lze snadno usadit prohlášením, že klavír je prostě od zdroje světla dál (nebo na ně shodit pianissimo).  Šťouralové pragmatici poukáží na fakt, že po pár hrách si zapamatujete některé typicky atypické detaily stínů a tu a tam budete mít některý tip „zadarmo“, ale to je jednak holt daň za to, že máte před sebou hotové obrázky a nemusíte si vršit barikády krámů před stolní lampičku, a druhak to zase není tak často.

Čímž jsme konkrétní námitky proti Pánu stínů vyčerpali.

Ne, Shadow Master není hra, kterou byste se zabavili celý večer, je poněkud monotónní a po třetí, čtvrté partii vám možná začnou z koukání do stínů před očima lítat mžitky, ale ono se tu nic netváří, že by chtělo soupeřit s mnohahodinovými deskovkami. Když jej budete brát jako možnost občasného výletu do hájemství stínů, zjistíte, že si našel velmi příjemnou mezeru v hádacích hrách, mezi Dixity na jedné a Krycími a jinými jmény na druhé straně.

A tak je tahle hra na tom podobně jako hrátky se stejnými inciálami: SM. Bušit do toho (do ní, do něj…) od večera do rána se nedá, ale občasná třičtvrtěhodinka je velmi příjemným originálním rozptýlením.

Shadow Master

Autor: Wolfgang Warsch

Počet hráčů: 3 – 6

Doba hry: 40 min.

Doporučený věk: 8 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: Piatnik Praha s.r.o.

Cena: 699 Kč

Stránky