Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 5 hodin 39 min

Čtenářská povídka: Spravedlnost má jméno Cataractis

5. Duben 2020 - 15:39

Svoji druhou povídkou se prezentuje Jan Horský. A tentokrát se jedná dle slov autora o povídku v “hodně zaklínačském stylu”.

A pokud i vy chcete, abychom uveřejnili vaši povídku na Fantasy Planet, zašlete nám svůj text na email redakce@fantasyplanet.cz.

Nebo nám prostě jen napište, jak se vám povídky líbí.

 

Spravedlnost má jméno Cataractis

Herberta probudilo bolestné nutkání močit. Vymotal se z hromady pokrývek a posadil se na okraj postele. Zatímco proklínal své zdravotní trable, automaticky se předklonil a poslepu se pokusil nahmatat nočník pod postelí. Nic. Zkusil to znovu. Teprve ve chvíli, kdy si říkal, že bude muset rozsvítit svícen, aby se po nočníku podíval, došlo mu, že už přece žádný nemá. Jak mohl zapomenout? Právě toho dne byl dokončen moderní toaletní výklenek, který si nechal za nemalou částku zbudovat ve stěně. Vydal se pomalu, krok za krokem, s rukama nataženýma před sebou k místu, kde tušil dvířka na toaletu. Pod bosýma nohama cítil chlad kamenné podlahy. Konečně nahmatal kliku od dveří. Pohodlně se usadil na měkkém polstrování. To bylo něco jiného než plechový nočník, liboval si. Vítr mu ovíval místa, která polstrováním podložena nebyla a Herbertovi se začaly na pohodlném sedátku zavírat oči.

Už se pomalu propadal do říše snů, když ho vyrušil náhlý zvuk zvenčí. Jeho ospalá mysl se ani nestačila zamyslet, co by to mohlo být, a ozval se další, mnohem hlasitější zvuk. To zakvílely hřeby trhané ze zdi. Svět se s Herbertem zatřásl a otočil se vzhůru nohama. Na okamžik cítil, jak letí vzduchem i se svojí zbrusu novou toaletou, než s žuchnutím dopadl do hromady kompostu u stěny za domem. Hned nato ho čísi ruce vytáhly z páchnoucího svinstva ven. V puse mu přistál roubík, a ruce mu neznámý bolestivě zkroutil za zády, načež je pevně spoutal kusem provazu. Herbert nevěděl, která bije. Silné paže ho popadly za pas, bez námahy ho zvedly do vzduchu a přehodily přes hřbet koně. Pak už si pamatoval jen nekonečné natřásání a neutuchající puch, který, jak si ke svému znechucení uvědomil, vycházel přímo z něj.

 

*

Země byla po dešti vláčná jako měkké těsto, pokaždé, když se z ní s námahou vynořilo kopyto koně, ozval se pleskavý, čvachtavý zvuk. Hustý prales, jako by po tolika propršených dnech už ukojil svoji žízeň a odmítal přijmout více vody. Ta byla všude. Jezdec cítil, jak se mu odpařuje z kůže a z oblečení a sledoval obláčky mlhy, do kterých se halil okolní podrost, jako by zhluboka vydechoval. Déšť sice ustal, ale malé potůčky trpělivě stékající z listu na list až na zem, dávaly sbohem naději, že by snad konečně mohl uschnout.

Trhnul provazem, který měl pevným uzlem přivázaný k hrušce sedla, a za ním se ozval výkřik přerušený plesknutím něčeho těžkého o zem. Ohlédl se na svého zajatce. Ležel rozplácnutý v bahně a prskal z širokých úst vlnu hlíny prokládanou nadávkami.

„Stěžoval sis, že ti nedávám dost najíst. Tak jen si dej, kolik hrdlo ráčí.“ Křiknul a snažil se potlačit úšklebek při tom komickém pohledu.

Tlusťochovi už se mezitím podařilo ztěžka vyškrábat na nohy. Celý pokrytý červenohnědou mazlavou hmotou připomínal čerstvé lejno. Utřel si obličej, jak nejlépe mu to spoutané ruce dovolovaly. Z bledé odulé tváře sršely blesky a čiročirá nenávist.

„Ty bastarde! Ještě ti nedošlo, jakou děláš chybu?“ prohlásil tak jedovatě, že by se za to nestyděl kdejaký had, kdyby byl poslouchal.

„Ale Herberte. Nebuď takový. Nebo si to ještě rozmyslím a zabiju tě hned teď a tady.“ zahalekal na něj přes rameno jezdec.

„Oba dva víme, že to neuděláš. Vždyť by sis pokazil pověst.“

„Pověst? Chachá.“ Upřímně se zasmál. „Copak ti to ještě nedocvaklo? V tomhle pralese neexistuje žádná pověst. Co se stane tady, to se nikdo nedozví.“

*

Tlustý Herbert se už zase klopýtavě klátil za zadkem hnědého grošáka, který se na pobídnutí svého pána dal znovu do pohybu. Přemýšlel, jestli je tenhle člověk ve skutečnosti tak hloupý, nebo tak geniální. Věděl, že po něm pase spousta lovců odměn, ale nikdy se žádnému z nich nepodařilo ho zastihnout nepřipraveného. Jeho strážci byli profesionálové, a nikdy nebyli daleko. Koho by napadlo, že ho překvapí zrovna v tak ošemetné chvíli. Už to byly tři dny, co byl nucen nedobrovolně opustit své luxusní sídlo. Takto nenadálý odchod byl také důvodem, proč se teď plahočil džunglí jen v hedvábných, teď už notně ušpiněných a zapáchajících trenýrkách.

Ten hajzl si přece nemohl myslet, že se mu podaří uniknout před jeho muži. Herbert nechápal, že je nedohonili už dávno, ale nepřipouštěl si žádné obavy. Věřil ve svou schopnost, dostat se z každé šlamastyky. Nikdy by se nestal tak úspěšným, kdyby si nedokázal poradit v složitých, někdy až bezvýchodných situacích.

Když únosce po počátečním úprku konečně zastavil a dovolil Herbertovi se umýt a napít v řece, mohl si ho Herbert poprvé pořádně prohlédnout. Poznal, s kým má tu čest. Dobře se seznámil se všemi potenciálními hrozbami, které se v okolí potulují, a vysoká robustní postava, hladce oholená lebka s chybějícím kouskem levého ucha a hustý hnědý knír s bradkou, ho nenechaly na pochybách. Byl to lovec lidí, nikterak úspěšný, pokud by si měl Herbert vsadit na to, kdo ho nakonec dostane, rozhodně by vybral řadu jiných jmen. Tenhle vyčníval snad jen tím, že za ním prý nezůstávali mrtví. Což ovšem nebyla pro lovce lidí žádná ctnost. Při své práci prostě dělali nepořádek, a kdo se vyhýbal nepříjemnostem, byl považován za zbabělce a nemohl nikdy tolik prosperovat. Říkali mu Vernon. Pocházel z východních krajů, odkud musel bůhvíproč prchnout.

*

Vernon zastavil koně a zaposlouchal se. Mezi kapáním vody, sípavým oddechováním Herberta za sebou, šelestěním listí vysoko v nedosažitelných korunách stromů nad jejich hlavami a křikem tajemných zvířat, rozpoznal nějakým zázrakem také zvuk tekoucí vodní masy. Dával si záležet, aby se mu řeka neztratila z dosahu, i když neproniknutelný terén je občas donutil vzdálit se jí a hledat snazší cestu. Byla jeho jediným vodítkem, přírodním kompasem, podle kterého věděl kam směřuje. Nebýt jí, už by se v té zelené spleti jistě dávno ztratil. Řeka byla jediným pojítkem mezi světem, který nechali za sebou, a světem, který na ně napjatě čekal.

Byl už unavený z dlouhé cesty a rozčilovalo ho, jak pomalu hustou džunglí postupovali. Chtěl mít Herberta konečně z krku. Jen doufal, že se rozhodl správně. Nebýt slibu, který kdysi složil, zabil by ho hned první noc. Ne že by si to Herbert nezasloužil. Za to, co páchal ve Fritagnii by to byl více než zasloužený trest, jenže Vernon nechtěl porušit dané slovo. Zakázku na něj žádnou nedostal, jeho únos provedl pouze z vlastní iniciativy, jenže brzo mu došlo, že vlastně neví, co s ním. Předat ho zákonu v okolních městech by byl nesmysl, věděl dobře, že Herbertův vliv a známosti sahají daleko, a bylo možné, že by se z toho vykroutil. A tak když přemýšlel, co s polapeným zločincem udělá, vzpomněl si na pověst o Cataractisu. Bájném městě v džungli, kde sídlí domorodý kmen opředený mnoha legendami. Tamější lidé mají prý jedinečný smysl pro čest a spravedlnost, nic pro ně neznamená víc. Zločiny, které Herbert napáchal na lidech džungle nemohly být ponechány bez trestu, a kdo jiný, než spravedliví obyvatelé starého pralesa by měl rozhodnout o jeho osudu.

Vydal se tedy na nejistou cestu do města, o kterém toho nikdo moc nevěděl. Bázlivé zvěsti mluvily o neuvěřitelné kráse, kterou Cataractis oplýval, ale také o nebezpečí, které tam na cizince může číhat. Vernon strach neměl. Na svých cestách zjistil, že lidé jsou všude stejní. Nezáleželo na tom, jak daleko od domova se nacházel. Lidé všech barev, velikostí, ale i nelidé. Ty všechny poháněly stejné myšlenky, stejné starosti a stejné cíle. Neviděl rozdíl mezi domorodými obyvateli džungle a lidmi, kteří si říkají civilizovaní.

Řeka se zničehonic vynořila před nimi mezi stromy, neslyšně šumící, nenápadně se zarývající do země, vytrvale, jako by věděla, že má k dispozici všechen čas na světě. Voda v barvě mazlavého jílu se nezadržitelně valila vpřed. Všudypřítomný mlžný opar v sobě skrýval pohled na druhý břeh, a Vernon mohl jen odhadovat, jak je v těch místech tok široký. Poznal, že něco na řece se změnilo. Byla napjatá v očekávání toho, co ji čeká. Jako by se i sama voda těšila, až konečně smočí stěny Cataractisu.

Vernonovi se ten okamžik vryl hluboko do paměti, a do smrti si pamatoval na chvíli, kdy za úsvitu slunce poprvé spatřil město Cataractis. Drželi se klikatící se čáry toku a jeho vzrušení stoupalo s každým krokem od chvíle, kdy uslyšel z dáli burácení vody. Řeka se zde zužovala a stávala se divočejší. Před nimi se nacházel Obří schod. Místo, kde jako by se džungle roztrhla na dvě části, a jedna z nich o několik stovek metrů poklesla. Dlouhý kolmý sráz se táhl několik kilometrů pralesem na obě strany. Vernon s Herbertem se nacházeli na horní straně Schodu, a společně s řekou mířili k jeho okraji. Burácení vody sílilo, až konečně stanuli na místě, které hledali. Nebyli ještě přímo na okraji Schodu, ale kus před ním. Ani jeden z mužů nenacházel slov, když sledovali prapodivné dílo přírody. Řeka se zde lámala přes okraj obrovské jeskyně a stékala po strmém svahu dovnitř do tmy. Vernon věděl, že řeka mizí v zemi, aby se prodrala dlouhou jeskyní, a nakonec vytryskla jako vodopád přímo ve stěně Schodu o kus níž.

Už jenom samotné uspořádání, které bylo z části dílem přírody a snad ještě více náhody, bylo skutečným zázrakem. Dojem bizarní scény však umocňovalo především to, že tuto hříčku přírody osídlili lidé. Vernon s Herbertem s úžasem sledovali okna zející ze skály nad zpěněnými peřejemi. Lana a provazy natažené přes řeku a tvořící kymácející se spleť vysutých mostů a žebříků. Dokonce několik velkých člunů, pevně uvázaných, se natřásalo v proudu a mohli jen hádat, k čemu slouží. To byl Cataractis. Město ve skále a v jeskyni a také město na řece. Z principu nedobytné, protože jen blázen by se o něco takového pokusil. Vernon tak trochu blázen byl, ale Cataractijští obyvatelé měli štěstí, toho dne nepřišel jejich město dobýt.

„Nenene. K tomu mě nedonutíš.“ Zuřivě kroutil Herbert hlavou, když ho Vernon postrčil před sebe na úzké schůdky vytesané ve skále. Hlína na něm zaschla a vybledla, takže teď vypadal jako hliněná socha pravěké bohyně s kyprými tvary.

Vernon do něj dloubnul ukazováčkem, a pousmál se při vyděšeném výkřiku, který vyšel z tlouštíkova hrdla. „Jen pokračuj.“ Bavil se nad strachem, který teď ovládl tělo i mysl jeho zajatce. „Vidíš támhlety dveře?“ Ukázal o notný kus níž, kde se ve stěně vyjímala malá dřevěná brána. „To je náš cíl. Vstup do síní Cataractisu. Už abychom tam konečně byli a já se tě zbavil. Tak se pohni!“ Křiknul hlasitě, aby přehlušil hluk valící se vody, a aby dodal svým slovům důraz, ještě Herberta nakopnul.

To už bylo na starého, polonahého chudáka moc. Upadnul na schůdky, zůstal na nich rozplácnutý ležet a strachy se rozplakal. Nebýt toho, že do něj jeho věznitel neustále strkal a kopal, býval by tam zůstal ležet a ani se nehnul. Ale nepřestávající příval pádných povzbuzení ho donutil dát se znovu do pohybu. Jestli se v tu chvíli díval někdo z obyvatel města vzhůru na jedinou suchozemskou přístupovou cestu, musel si myslet, že na ně útočí jakási obří slizovitá stvůra. Tak nějak vypadal Herbert, když se s brekem, přilepený na skalní stěnu, co nejdál od hrany schodiště plazil a sunul směrem k bráně.

Když konečně stanuli před vstupem, Vernon popadl do ruky chladné kruhové klepadlo a třikrát zabouchal. Oprýskané dřevo zadunělo. Nic se nestalo Nikoho neviděli ani neslyšeli. Jen hučení vody. Přesto měl Vernon podivný pocit, jako by někdo stál přímo za ním a díval se na něj. A když se rozhlédl po prostoru kulatého kaňonu, temná zející okna na něj zírala jako pronikavé oči. Vtom se dveře pomalu otevřely dovnitř. Až nepřirozeně bezhlučně. Herbert, který se stále ještě válel na zemi, se teď vyděšeně vydrápal na nohy a couval, až do chvíle, kdy si uvědomil, že za ním se nachází hluboká propast a místo k ústupu mu dochází. Pečlivě se snažil najít místo na plošině, kde by měl bezpečný odstup jak od srázu za sebou, tak od temné místnosti před sebou.

Vernon se dvakrát nerozmýšlel. Postrčil Herberta před sebe a oba vstoupili do nitra skály. Ani jeden z nich z toho neměl dobrý pocit.

Ovanul je mrazivý vzduch. Jak už to tak v jeskynních stavbách bývá, klimatizace tu fungovala naprosto přirozeně. Ať bylo venku sebevětší horko, uvnitř panovala stále stejná teplota. Sestupovali dolů po schodech, které se lehce stáčely, jak opisovaly křivku řeky. Kámen pod jejich nohama byl hrubý a na stěnách bylo možné rozpoznat záseky po dlátech a jiných nástrojích, které kdysi dávno použili první obyvatelé a stavitelé města. Vernon držel ruku na jílci svého meče a uši měl napnuté, nerad by se nechal překvapit. Herbert vycítil, že bude bezpečnější držet jazyk za zuby, a tak tiše postupoval kupředu a vyděšeně nakukoval do každého výklenku, který se ve stěně otevřel. Na žádné nebezpečí však nenarazili, ani na známky života. Odbočky do nitra hory byly většinou zatarasené zamčenými dveřmi, a tak jim nezbývalo než klesat stále níž a níž po hlavním schodišti.

Ostražitému Vernonovu sluchu neunikl hlahol nesoucí se chodbou vzhůru. Čím více klesali, tím byl ryk větší. Cesta končila opět branou, která byla ovšem už otevřená. Vernon vyšel, a Herbert se po kopanci, jež byl odměnou za jeho zdráhání, skutálel na širokou plošinu, která se klenula nad řvoucím tokem. Jedna její část se spojovala s protější stěnou a vytvářela tak nad řekou jakýsi můstek. Při pohledu proti proudu se tajil dech, když se na vás seshora valila nekonečná masa vody. Podtékala pod plošinou a na druhé straně za ní se řeka vrhala ven, střemhlav jako vodopád padala dolů, do kraje pod Schodem. Na okraji plošiny stáli lidé Cataractisu, ozářeni sluncem, které se stále ještě krčilo kousek nad obzorem a teď svítilo přímo do obří jeskyně. Záblesky hrály na stěnách, jak se svit odrážel od deroucích se vln.

Nových příchozích si nikdo nevšiml, všichni byli zaujati něčím, co se odehrávalo pod nimi, tam kde voda padala přes hranu dolů. Oba cizinci přistoupili k okraji, kus od shromážděného davu, aby si prohlédli, co je tak zaujalo. Herbert zalapal po dechu. Naskytnul se jim vskutku výjimečný pohled. Z výšky hleděli na nekonečný zelený oceán pod sebou. Džungle se táhla do všech směrů, kam jen oko dohlédlo. Občas se mezi stromy zaleskl odraz široké řeky, klikatící se bezcílně k východu, toužící po mořském břehu. Ptáci kroužili pod nimi, a jim to připadalo, jako by na ně shlíželi snad ze samotných nebes. Pohled jim však téměř ihned sklouzl k něčemu jinému. Teď viděli důvod podivného shromáždění. Po obou stranách skalní stěny vedly úzké schůdky až k okraji, těsně nad vodopád. Na každé straně stáli tři urostlí, snědí muži. Vlasy měli tmavě černé, svázané do copů a poskládané na hlavě do vysokých drdolů. Čtvrtý muž, na pravé straně, měl spoutané nohy i ruce, a hlavu holou a bledou. Mezi stupínky nad řekou byla natažena dvě lana tlustší nežli prst, a jejich konce teď pevně svíraly mužovu levou ruku a nohu. K pravým končetinám pak byla uvázána další dvě lana, která postupně odvíjela trojice za ním.

Dav zašuměl a Vernon zatajil dech. V tu chvíli totiž spoutaný nedobrovolně přepadl z plošiny. Svaly na rukou se napjaly, jak se obě skupinky daly do práce. Na jedné straně lano povolovali, na druhé přitahovali, a uprostřed mezi nimi, se těsně nad pěnící vodou ve vzduchu vznášel nebohý holohlavec. Ústa měl doširoka rozevřená a v šílených očích svítil děs. Jeho křik zanikal v burácení vody. Když se oběma skupinkám společnými silami podařilo umístit ho přesně doprostřed toku, podívali se na sebe a pokývli na souhlas. Popustili provaz a visící muž se zanořil do vody, muži na plošinách měli co dělat, aby se udrželi na nohou, když sebou provazy škubly, jak voda bez uzardění rvala teď už potopeného chlapíka k hraně vodopádu. Po získání pevné půdy pod nohama uvázali všechna čtyři lana ke skobám zapuštěným do skály, nejspíše sloužícím přesně k tomuto účelu. Provazy byly napjaté jako struny na dobře vyladěné loutně a Vernon se neodvažoval domýšlet, jak hrozné utrpení musí teď holohlavý muž prožívat.

Druhá vlna zašumění projela davem ve chvíli, kdy si první z nich všimli nečekaných návštěvníků. Herbert couvl až ke dveřím a snažil se krýt za Vernonem. Kolem nich se pomalu sevřel kruh z lidských těl. Cítili se mezi nimi jako poníci mezi koňmi. Vernon nebyl žádné párátko, a Herbert by svým objemem vydal za dva obyčejné vesničany, ale proti místním to nebylo nic. Muži byli vyšší o hlavu a ženy alespoň o půl hlavy. Všichni urostlí a svalnatí, ramena měli široká a končetiny obalené pevnými svaly. Z tmavých očí se dala vyčíst hrozba.

Ozvalo se několik ostrých rozkazů a během chvilky už Vernon s Herbertem pochodovali po schodech zase nahoru, ruce pevně spoutané za zády hrubým lanem. Bránit se takové přesile nemělo cenu, a pokusy protestovat také k ničemu nevedly.

Jedny ze dveří, kolem kterých museli při své cestě dolů projít, se teď otevřely a úzká, temná chodba za nimi je dovedla do klenuté síně. Na obrovských podstavcích tu plápolal oheň a barvil tak šedé stěny do různých odstínů žluté a oranžové. Vzduch se tu zdál těžký a špatně se dýchal. Spolu s nimi se sem přesunul celý dav zezdola. Pravděpodobně plni radosti, že dnešní den, ještě zdaleka neskončil podívanou nad vodopádem.

Když je postavili doprostřed místnosti, Vernon si uvědomil, že na vyvýšeném stupni před nimi, který až dosud považoval za prázdný, stojí něco jako široká zdobená lavice. Ve stěně za ní se otevřely dveře, a světlo v místnosti za nimi dokonale promítlo siluetu postavy, která vstoupila. Vernon nikdy předtím nic takového neviděl, a podle výrazu, který se objevil v Herbertově tváři, usoudil že ani on ne. Až když světlo tančících plamenů osvítilo lavici, uvědomil si, co skutečně vidí. Člověk sedící nad nimi, měl dvě hlavy, dva páry nohou a dva páry rukou, ale u pasu se dvě samostatná těla sbíhala dohromady a spojovala v jedno. Takže to byli vlastně dva lidé, jenže v jednom jediném těle. Vernon slyšel o tom, že se někdy narodí dvojčata, jejichž těla jsou srostlá dohromady, ale nevěděl o tom, že by některá byť jen přežila porod, natož se dožila dospělosti.

V síni nastalo úplné ticho, když jedna ze čtyř rukou pokynula v uklidňujícím gestu. Pak obě dvě hlavy obrátily pozornost ke spoutaným hostům.

„Už je to dlouho, co do našeho domova zabloudil nějaký cizinec.“ Promluvila hlava muže vpravo.

Druhý přikývl, aby potvrdil slova svého dvojčete.

„Bez pozvání jste vkročili na posvátnou půdu města, a navíc jste byli svědky obřadu očisty. Můžete nějak vysvětlit důvod vašeho nečekaného příchodu?“

„Je mi velice líto, že jsme bez svolení narušili poklidný život ve vašem překrásném městě.“ Začal Vernon opatrně vysvětlovat a vstřícně se usmíval. „Věřte prosím, že to nebylo bez důvodu. “

„Jaký je tedy tvůj důvod, cizinče?“

„Jsem mužem spravedlnosti, pane. Mou prací je chytat lotry a zločince a předávat je do rukou práva.  A tady jednoho takového mám.“ Kývnul hlavou k Herbertovi. Záměrně mluvil k hlavě muže na pravé straně, protože se mu zdál vlídnější. Něco v pohledu jeho dvojčete ho totiž znervózňovalo. „Slyšel jsem, že Cataractis je městem, kde vládne spravedlnost a čest, a že jeho vládcům se v bystrém úsudku nikdo nevyrovná. Každému se tu prý dostane toho, co si zaslouží. To je ten důvod, proč jsem zdaleka putoval právě do vašeho velkolepého města. Tento muž, Herbert Postříž, je hanebný zloděj, vrah, tyran a – „

„Lže!“ vykřikl Herbert, který si konečně uvědomil, že teď začíná jeho boj o život. „Přísahám bohu, že lže. Jsem jen počestný obchodník. Ten chlap mě sprostě unesl, nedal mi ani najíst, nechal mě válet se v bahně, tak se chová jenom – “

„Tak dost!“ ozvalo se současně z obou úst. „Jeden po druhém, oba dostanete svůj prostor. Pokračuj. A prozraď nám i ty svoje jméno cizinče.“

„Děkuji. Říkají mi Vernon. Nic víc, nic míň. O zbytek svého jména jsem přišel spolu se svým domovem.“

„Vernone, jakých zločinů se měl tvůj zajatec dopustit?“

„Není toho málo vaše výsosti.“ Začal Vernon opatrně, aby si mohl svá slova dobře rozmyslet. „Zastává funkci radního ve Fritagnii, městě na okraji džungle. Toho postavení ale nedosáhl nijak jinak než za pomoci svých špinavých peněz, které získal prodejem otroků. Otroků, které jeho lovci pochytali v džungli. Na jeho příkaz vyplenili mnoho vesnic a jejich obyvatelé byli odvlečeni do tábora, který nechal zbudovat za hradbami Fritagnie. Tam žijí ve strašlivých podmínkách, dokud si pro nepřijde kupec nebo smrt. Ti lidé umírají na všemožné nemoci, ale také rukou svých věznitelů. Pokud totiž neprodá otroka déle než za několik měsíců, jednoduše ho nechá popravit, aby ho zbytečně nemusel živit. A to je jenom začátek. Se jménem Herberta Postříže se spojují strašné zločiny, ale o těch mnoho nevím, a tak mu je nechci přičítat ke zlému. Vím jen, že kdybych ho předal posádce ve městě, trestu by ušel, protože jeho vliv sahá do nejvyšších městských kruhů. Proto jsem se rozhodl vyhledat pomoc u vás.“

Obě hlavy jednoho těla teď vypadaly zamyšleně. „Tato obvinění prozatím postačí. Co můžeš říci ve svůj prospěch Herberte Postříži? Můžeš se nějak bránit proti těmto nařčením?“

Herbert polkl, narovnal se, a i přes svůj nepříliš reprezentativní vzhled se snažil působit tak, jako by měl vše pevně pod kontrolou. „Vaše veličenstvo, mohu s klidným svědomím prohlásit, že tato tvrzení jsou pouze výsledkem pomluv, které o mě šíří různí závistivci, kteří se cítí být dotčeni mým úspěchem, a tak na mě hledají jenom to špatné. Navíc mám mnoho přímých obchodních konkurentů, kteří by se mě rádi zbavili. Teď na mě dokonce poštvali tohoto přivandrovalce, který mě unesl z vlastní ložnice uprostřed noci, vláčel mě dlouhé dny pěšky, ačkoliv se sám nesl na koni, a teď mě chce nechat odsoudit za činy, kterých jsem se nikdy nedopustil.“ Pohlédl znechuceně na Vernona. „Odpusťte milosti, ale žádnou spravedlnost v tom nevidím.“

„Co je a co není spravedlnost můžeš nechat na našem uvážení.“ Odvětila mu příkře levá hlava náčelníka.

Herbert sklopil zrak a na okamžik polevil ve svém hrdém postoji, nikdo by si toho ani nevšiml, pokud by se nedíval opravdu pozorně. Hned se uklidnil a ve tváři se mu objevil zarputilý výraz. Dokud se plahočil pralesem, bylo jasné, že nemá šanci uniknout svému únosci jedoucímu na koni, ale situace se změnila. Teď došlo na mluvení, vyjednávání a pádné argumenty, a to bylo jeho pole působnosti. Jak jinak by získal své bohatství, než bystrou myslí a obratným jazykem. Byl si jist, že v tom Vernona předčí. Cítil, jak se jejich síly v chladné místnosti vyrovnávají.

„Tvrdíš, že obvinění, která proti tobě vznesl Vernon jsou falešná?“ zeptal se náčelník po chvíli tíživého ticha.

„Přesně to tvrdím!“ vzkřikl Herbert a vypjal objemnou hruď.

„Jsi občanem města Fritagnie na okraji velkého lesa?“

„To vskutku jsem.“

„Zastáváš tam pozici městského radního?“

„Ano, milosti.“

„Pak něco z toho přeci je pravda.“

„To samozřejmě – “

„Mlč! Odpovídej na otázky.“ Přerušila ho levá hlava, která nějakou chvíli nechávala mluvit své dvojče.

Herbert se zamračil. Pokud ho nenechají ani doříct větu, pak mu je jeho výřečnost k ničemu.

„Vlastníš tábor za městskými hradbami? Mluv pravdu!“ pokračoval výslech.

Herbert zaváhal jen zlomek vteřiny. „Vlastním.“

„A žijí v něm lidé, které jsi podle zajal, mučil, chystal se prodat do otroctví nebo zabít?“ zvýšený hlas se nesl až ke stropu a nenápadná ozvěna ho v záchvěvech vracela zpět.

„Nic takového!“ odvětil Herbert. „Ten tábor jsem nechal zbu –“

„Žijí v něm lidé umírající hladem, protože jim dáváš jen staré plesnivé zbytky z vlastního stolu?“ vyptávala se ho levá hlava dál, stále naléhavějším hlasem, aniž by čekala na odpověď. „Umírají tam ženy, které jsi nechal svým mužům na povyražení? Mužům, kteří právě teď mučí obyvatele města, aby se dozvěděli příčinu tvého zmizení.“

Vernon i Herbert měli pocit, jako by místnost potemněla a stěny se stáhly kolem nich. Trůn před nimi se teď zdál výše a hrozivě čněl nad hlavy všech přihlížejících, jejichž oči ve tmě zlověstně blýskaly. Závan ledového vzduchu se prohnal po podlaze a Vernonovi naskočila po celém těle husí kůže.

A tvrdý hlas dál obviňoval. „Neleží snad v zahradě Řehoře Mlaty, dvě stopy pod zemí, kosti ohlodané od prasat, patřící lidem překážejícím ti ve tvém vzestupu? Pověz Herberte.“

Herbert zbledl a sebejistota, kterou se do té doby snažil oplývat rázem zmizela. Ani Vernon nedokázal skrýt svůj údiv. Jak mohl náčelník tohle vědět? O ničem takovém se ani jeden z nich nezmínil.

„Nevím, kdo vám řekl něco takového, ale jsou to jen prachsprosté lži. Přísahám bohu.“

„Přísaháš bohu?“ odvětili obě hlavy společně mrazivými hlasy. „Jak je libo.“ Náčelník povstal se strašlivým úšklebkem ve tváři.

Znenadání zavládla naprostá tma. Ozvalo se vzdálené dunění, jako by se uvnitř hory rozezněl obrovský buben, podlaha se zachvěla a Vernon klesl na jedno koleno, když nedokázal udržet rovnováhu. Snažil se prohlédnout tmou, ale neviděl ani před sebou natažené ruce. Z ničeho nic se zablesklo a on v bledém světle zahlédl vysokou temnou postavu tyčící se skoro až ke stropu na místě, kde stál trůn. Zaslechl Herbertův výkřik a svět se znovu rozplynul v černé barvě.

Chvění ustalo a plápolavý oheň na podstavcích rozlil své světlo po stěnách a sloupoví. Vernon se rozhlédl kolem. Po oné zvláštní postavě nebylo nikde ani stopy. Na trůně seděli oba náčelníci v jednom těle, Herbert se krčil na zemi a třásl se, a v kamenných výrazech ostatních přihlížejících nebyl ani náznak údivu nad tím, co se právě odehrálo.

„Cataractis je svaté město.“ Dal se náčelník do řeči. „Bůh je tu přítomen s námi. Posílá nám životadárnou vodu a s ní i potravu. Stará se o naše bezpečí. A také miluje pravdu a spravedlnost. Vy, civilizovaní lidé, máte mnoho bohů.“ Poslední slova byla nasáklá opovržením. „Ale zdá se mi, že vaši bohové milují spíše lež a přetvářku, jinak by vás museli ztrestat už dávno. A nakonec jsme to my, barbaři a nevzdělanci, za kým se potulný mordýř utíká, když hledá spravedlnost. Copak není vaše společnost dost veliká a rozvinutá, aby dokázala vyřešit své problémy sama?“

Vernon opětoval bodavý pohled dvou párů očí a mlčel, stále ještě otřesený předchozím výjevem. Neměl k tomu co říci. Cítil, že mají pravdu.

„Bůh nás navštívil. A snadno se zjevila pravda jeho vznešené moudrosti, pohlédl hluboko do vašich duší a svědomí.“

„A rozhodl.“ Doplnila své dvojče druhá hlava. „Tobě otrokáři tvoje falešné přísahy nebyly k ničemu. Za svoji krutost a bezohlednost, se kterou jednáš s ostatními bytostmi, jako by jejich život neměl hodnotu větší než několik rezavých mincí, budeš potrestán po zásluze. Zjistíš, jaká je skutečná cena lidského života. Zjistíš, že ani všechno zlato světa se lidskému životu nevyrovná. A zjistíš to brzy.“

Herbert zaúpěl a skryl tvář v dlaních, zato na Vernonově tváři se mihl spokojený úsměv.

„A teď k tobě starý válečníku.“ Obrátila se pozornost k Vernonovi. „Přišel jsi k nám pro spravedlnost a dočkáš se jí. Náš bůh nezná rozdílu mezi lidmi, a stejně jako zjevil pravdu o tomto špinavci, zjevil pravdu i o tobě. Pohlédl do tvého svědomí. Přivádíš sem jiného, aby byl potrestán, zatímco ty sám jsi vinen hroznými hříchy.“

Vernonův úsměv zmizel, jako by nikdy ani neexistoval. Takový obrat nečekal. Přesto zůstával sebejistý. „Každý je něčím vinen výsosti. Ani já nejsem výjimkou.“

„Ano, ani ty. Myslíš si, že ses změnil, ale stará provinění v tobě hlodají jako hladové krysy. Sám zrazen, dvakrát jsi zradil. Tolik životů zhaslo pod tvýma rukama. A nakonec to byli tví milovaní, koho jsi dovedl do záhuby.“ Náčelník si nevšiml zlověstného blýsknutí v Vernonových očích a pokračoval v promluvě. „Myslíš si, že když nebudeš dál zabíjet, něco se tím spraví? Ne, Vernone. Lidé ještě stále trpí následky tvých činů.“

„Vím, čím jsem se provinil. A dnes bych spoustu věcí udělal jinak, snažím se odčinit škody, které jsem během života napáchal.“ Vysvětloval zvučným hlasem to, o čem byl přesvědčen, aniž by dával najevo bolest a hněv, které v něm náčelníkova obvinění vyvolala. „Ale vinu za smrt mé ženy a dětí nese někdo jiný.“

„Vina je tvoje!“ zakřičela na něj levá hlava. „Bůh nám zjevil své rozhodnutí. A náš bůh je spravedlnost. Za vaše hříchy patří trest vám oběma!“

Vernon rozčileně vykřikl. „Tak taková je tedy spravedlnost Cataractisu? Pěkně děkuju. Nakonec jsi přece jen neměl o naší civilizaci pravdu, náčelníku. Máš dvě hlavy a přesto rozumu, co by se za nehet vešlo.“ Ušklíbl se, když uviděl v kamenných tvářích náznak ublíženého hněvu. Pokračoval by dál, ale to už k němu, stejně jako k Herbertovi, přiskočili dva svalnatí muži, a během chvíle je vedli, spoutané a s ústy ucpanými roubíkem, temnou chodbou kamsi do nitra hory.

*

Seděli opřeni o chladnou vlhkou zeď, kapky vody se co chvíli odpojily od povrchu stropu a s tichým, sotva patrným šplouchnutím dopadaly do mělké louže na podlaze. Ozvěna toho zvuku byla jediným, co rušilo hrobové ticho v temné kobce. Roubík v Vernonových ústech měl nepříjemnou pachuť hniloby a plesniviny, Vernon měl co dělat, aby potlačil úporné nutkání zvracet. Stálo ho značné úsilí, než se mu konečně podařilo dostat špinavý hadr z pusy ven. Rozhlédl se po stísněném prostoru, než jeho pohled sklouzl k Herbertovi.

„To jsme spadli do pěkný bryndy, co?“ zeptal se ho, a v duchu se smál nasupenému výrazu tlustého obličeje, který s hnědým hadrem trčícím mu z pusy vypadal snad ještě širší než obyčejně.

„Uznávám, představoval jsem si to jinak.“ Povzdychl si. „Budeme si muset nějak poradit.“

Žádná odpověď, jen chrčivý zvuk, jak se Herbert snažil křičet přes roubík.

„Máš pravdu. Z tohohle se vyvlíknu jen těžko, kdybych aspoň tušil, co na nás chystají.  Myslím, že žádný jiný trest, než smrt ani neznají. Ale otázkou je, jak to chtějí provést, a jaká je při tom možnost, že se mi podaří uniknout.“ Přemýšlel dál nahlas. Domníval se, že událost, které byli svědky u přepadu vodopádu, když přišli do města, by mohla být odpovědí na jeho otázky. Nemohl dostat z hlavy obrázek vyděšeného muže, který se potápí do drtivého, nezastavitelného proudu řeky.

Z přemýšlení ho vytrhl dávivý zvuk, který teď Herbert vydával. Dusil se. Vernon ho chvíli nezaujatě sledoval. Nakonec se bez velkého nadšení naklonil, a s rukama spoutanýma za zády skousl jeho roubík v zubech a vytáhl ho ven. Následoval záchvat kašle a vlna zvracení. Trvalo hodnou chvíli, než se Herbertův dech uklidnil. Vernon mezitím dlouze uvažoval, jestli ho raději neměl nechat udusit, aspoň by měl v posledních chvílích života klid, a nemusel by ho poslouchat.

„Že ti to trvalo. Myslel jsem, že mě necháš udusit.“ Obořil se na něj Herbert, jen co stačil popadnout dech.

„Uvažoval jsem o tom.“

„To bys neudělal.“ Uchechtl se Herbert, a Vernon začal svého rozhodnutí upřímně litovat. „Co teď s námi bude?“

„Zabijí nás.“

„Jen tak? Bez soudu?“

„Soud už proběhl ty idiote! Myslíš, že potřebují něco víc než svolení náčelníka k tomu, aby se nás zbavili?“

Herbert pár minut zaraženě mlčel. „Jak to udělají?“

„Vzpomínáš na toho chlapíka v řece?“

„Samozřejmě.“ Pak zaváhal. „Ty myslíš… že by mohli… no to snad ne!“

„Můžou nám udělat co chtějí. Nebo spíš co chce náčelník s tím svým zpropadeným spravedlivým bohem. Nejspíš to je jejich tradiční způsob popravy. Řeka je pro ně velice důležitá, proto svěřují tu záležitost do jejích rukou. Ale já teď myslím spíš na to, jak se z toho vyvlíknout.“

„Ti zasraní barbaři!“ ulevil si Herbert.

„Být tebou, tak moc nenadávám, nebo ti to ještě přičtou ke všem ostatním hříchům.“ Neodpustil si Vernon popíchnutí.

Herbert se zachvěl, když si vzpomněl na děsivé zjevení v trůním sále. „Ale jak se zdá, tak taky nejsi žádný svatoušek.“

„To nejsem, a ani to o sobě netvrdím. Jsem si toho moc dobře vědom a pranic mě to netěší.“

„Těší netěší, zemřeme oba. Podívej se, kam tě dovedla tvá milovaná spravedlnost.“

Vernon nic neříkal.

„Máš aspoň nějaký nápad, jak by se dalo uniknout?“

„Nemám. Obávám se, že ani mít nebudu. Ale třeba se najde příležitost o něco se pokusit.“

Herbert zklamaně sklopil hlavu. Pak už nikdo nepromluvil. Netrvalo dlouho, a hlava tlustého muže klesla na rameno, jak ho přemohl neklidný spánek. Vernonovy oči zůstaly otevřené, a bdělá mysl pracovala na plné obrátky

*

Přišli si pro ně brzy. Silné ruce je postavily na nohy a vedly je chladnými chodbami až ke schodišti, které oba muži dobře znali. Herbert se vzpouzel, snažil se věznitelům vykroutit, prosil o milost. Vernon šel klidně, beze slova, s hlavou vysoko vztyčenou. Prošli otevřenou bránou a ocitli se na plošině nad vodopádem. Musela být už hluboká noc, protože temnota zahalovala celý obzor, který bylo možné z ústí jeskyně vidět. Džungle pod nimi teď nebyla ničím jiným než tmavým oceánem stínů. Oheň na velikých podstavcích praskal a osvětloval celou plošinu mihotavou září. Prostranství bylo plné, muži, ženy i děti tu stáli namačkaní vedle sebe, aby mohli být svědky pokračování dnešních neobvyklých událostí.

Vernon si všiml, že na úzkých schůdcích vedoucích z plošiny jsou na každé straně nachystaná klubka pevného lana. Jeho domněnka se tedy potvrdila, čekal je stejný konec, jako holohlavého muže dříve toho dne. Přemýšlel, jestli ho nakonec vytáhli na lanech zpět nahoru a pohřbili, nebo prostě odřízli lana a nechali ho napospas vodopádu. A bylo by možné, aby byl v té době ještě naživu? Takové myšlenky tížily jeho hlavu, když je postavili na okraj plošiny a dav se rozestoupil. Pomalým kolébavým krokem před ně předstoupil náčelník. Voda burácela, jak se její nekonečné masy valily přes okraj přepadu. Přesto byl jeho dvojhlas slyšet zřetelně.

„Stěny svatého Cataractisu pláčou žalem. Truchlí nad životem, který byl dnes ztracen, a nad dalšími, které ještě ztraceny budou. Není však zbytí. Zločiny spáchané těmito cizinci nemohou zůstat nepotrestány. Taková je vůle boží!“

Shromážděným davem se ozvalo souhlasné mumlání.

Vernon naslouchal horlivému proslovu, zároveň ale sledoval okolí a hodnotil situaci. Ruce měl stále svázané, a kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo se osvobodit, čekala by na něj obrovská přesila. Plošina byla naplněná do všech okrajů, několik strážců bylo ozbrojeno dlouhými oštěpy s kovanými hroty a dalším visely u pasu krátké zakřivené meče. I přes bezvýchodnost této situace byl připravený. Čekal na jakékoliv malé zaváhání, aby se pokusil o zázrak. A pak, byl válečník, raději by zemřel v boji proti přesile, než by se nechal zadusit špinavou vodou.

„Slyšte provinění těchto zločinců. Herbert Postříž. Zloděj, vrah, otrokář. Mnoho lidí kvůli němu vedlo život, který se sotva dá životem nazvat, a mnoho z nich o něj jeho zásluhou přišlo. Jednal s lidmi jako se zvěří, zaslouží smrt!“

„Zaslouží smrt!“ jednohlasně zazněl ortel z hrdel přihlížejících.

„A Vernon, nájemný vrah. Zradil svého krále jednou, zradil svého krále podruhé. Způsobil tím smrt své rodiny, získal proslulost zabíjením a násilí je jeho věrným společníkem. Zaslouží smrt!“

„Zaslouží smrt!“

„To víš, že jo, zasloužím smrt.“ Zamumlal si pro sebe Vernon. „Ale mrtvých tu bude víc.“

Náčelník zvedl do výše všechny své ruce a ohně na podstavcích vysoko zaplály. Skupina svalnatých domorodců s drdoly na hlavách se vydala po schůdcích na levé straně, druhá skupina vedla nejdříve Herberta, pak Vernona na druhé straně. Herbert se třásl, kolena se mu podlamovala, a Vernon si říkal, jestli neskončí ve vodě vlastním přičiněním. Snad by to tak bylo jednodušší. I Vernon zvážil tuto možnost. Ale ne, nevzdá se tak snadno.

Došli až na okraj úzké cesty, plošina se zvědavci se teď klenula o kus výš nad nimi, a jim se naskytl pohled do nekonečné hlubiny pod vodopádem. Muži na levém výčnělku rozmotali klubka provazu a ke konci uvázali těžké kameny. Pak jeden z nich s neuvěřitelnou lehkostí vrhl balvanem na druhou stranu. Lano se rozmotalo a letělo vzduchem, kámen narazil s řachnutím do skalní stěny a zřítil se do vody. Vrhač ho trpělivě vytáhl zpátky a opakoval svůj pokus. Nakonec se podařilo dlouhánům vedle Vernona s Herbertem zachytit oba konce provazů, a bylo možné přejít do další fáze. Rozvázali Herbertovi pouta, a ke každému zápěstí a kotníku mu přivázali jeden provaz. Křičel, bránil se, snažil se vykroutit, ale nebylo mu to nic platné, silné ruce ho svíraly pevně. Když bylo vše připraveno, tváře katů se obrátily vzhůru k místu, kde se tyčila postava náčelníka. Herbert vyděšeným a prosebným pohledem vyhledal Vernonovy oči. Nedokázal z nich vyčíst vůbec nic.

„Bůh promluvil!“ zaburácel náčelníkův hlas, aby přehlušil hukot řeky. „Nechť řeka očistí půdu Cataractisu od špíny.“

Do Herberta někdo strčil, a on se s nervy drásajícím křikem zřítil ze schůdků směrem k pěnící vodě. Na poslední chvíli snad ještě zahlédl záblesk v očích svého únosce a letmý úsměv na jeho tváři. Neměl čas nad tím přemýšlet, ucítil škubnutí, tělem mu projela palčivá bolest a jeho pád se zastavil. Provazy se napjaly a stejně tak výrazy ve tvářích mužů, kteří je svírali. Herbert byl jednak tlustý, a jednak pořádně těžký, Vernon sledoval muže před sebou, a viděl, jaké úsilí je stojí, aby udrželi tu horu sádla ve vzduchu. Stejné potíže měli i na druhé straně. Vzpomněl si na popravu, které byli svědky po příchodu, a došlo mu, že okamžik, na který čekal se blíží. Herbert pomalu, trhaně klesal dolů, jak lana projížděla drsnými dlaněmi. Pak přišel náraz, když se plocha rozložitého těla střetla s tlakem vody. Muži na schůdcích zakolísali, div je trhnutí nestáhlo dolů. Pot stékal po ramenou napjatých úsilím. Nalevo se skupince podařilo přivázat provaz k úchytu ve skále a všichni si tam viditelně oddychli. Na straně, kde stál Vernon, bitva stále ještě pokračovala. V tom se stalo něco, s čím už nikdo ze znavených tahačů nepočítal. Herbert, zřejmě v proudu zápasící o poslední zbytky vzduchu, sebou začal škubat. Tento nápor navíc stačil, aby síly zdráhající se proudu povolily. Tři muži, neočekávající další odpor, zavrávorali, a jako na povel se zřítili do běsnící řeky. Čtvrtý stihl lano pustit, ale než se nadál, Vernon, který v něco podobného doufal, mu vytrhl zahnutý meč od pasu, oběma spoutanýma rukama mu ho vrazil do zad a pak skopnul jeho bezvládné tělo dolů za ostatními. Herberta mezitím stáhl proud přes okraj, a lana, která ho poutala ke skobám byla napjatá k prasknutí.

Nahoře na plošině se strhlo boží dopuštění. Ženy křičely, muži se zbraněmi se drali ke schůdkům a král zběsile gestikuloval a řval mocným hlasem.

Vernon na nic nečekal, pomocí meče se mu s obtížemi podařilo přeříznout pouta na rukou, a jen zázrakem si u toho nevyvrátil zápěstí, i když řezným ranám na předloktí se vyhnout nedokázal. Když se k němu s křikem přihnal první z ozbrojených strážců, byl už nachystaný. Potěžkal meč v pravé ruce, cvičně s ním zakroužil a usmál se, připomínal mu zahnuté šavle, které používali nomádi v jižních stepích, kde strávil mnoho let ve vyhnanství. Útočník se přihnal jako uragán a provedl zběsilý výpad mečem. Vernon jeho zbraň jednoduše odrazil a sám ťal s širokým rozmachem zprava. Nepřítel se zaúpěním padl do zpěněné vody. Další pokus dopadl stejně. Vernon, který měl skalní stěnu po své levé ruce, využíval toho, že se mohl plně napřáhnout k úderu zprava, na rozdíl od jeho protivníků, kteří byli bezvýhradně všichni praváci, jako ostatně každý obyvatel města.

Vernon se usmíval a meč v jeho ruce protínal vzduch jako ztělesněný blesk. Jednoduše odrážel údery útočníků, kterým překážela skála v tom, aby se mohli pořádně rozmáchnout. Stál pevně a útočníky jednoho po druhém pohlcoval vášnivý proud. Ani oštěp moc nezmohl, zběsilý nájezd Vernon jen ledabyle vychýlil z dráhy a nebohý voják následoval svoji zbraň po hlavě dolů.

Nenávistný řev sílil a proud mstitelů neustával. Vernon krok za krokem, nepřítel za nepřítelem, postupoval vzhůru. V očích přihlížejících se začaly zračit obavy. Ženy usoudily, že jejich zvědavost byla více než ukojena, a odváděly děti do jeskyní, tuhle zábavu rády ponechaly mužům. Dav na plošině prořídl a řídl dál, jak se Vernon blížil.

Slíbil sice, že nebude zabíjet, ale to neznamenalo, že se vzdá bez boje. Cítil se nejlépe za poslední roky. Tohle bylo něco, co znal, život na hraně, neustále hrozící nebezpečí smrti. Mohl opustit své hořké myšlenky a stal se bezchybným strojem, kvůli tomu strávil nekonečné roky výcvikem. Vykryl úder, udeřil levou pěstí do břicha, pak seknul zprava. A znovu.

Při pohledu na smrt kráčející po schůdcích i někteří ze svalnatých válečníků odvraceli pohled pryč a se svěšenými hlavami odcházeli za svými ženami do chladu a bezpečí hory.

„Stůjte zbabělci! Vraťte se!“ křičely za nimi obě náčelníkovy hlavy. „Zradili jste svého boha. Potrestá vás. Žádá smrt toho bastarda a taky ji dostane.“

Když Vernon s planoucím zrakem, připravený k boji, bez známek únavy vystoupil na plošinu, jeho protivníci zaváhali. Byli zvyklí v boji vyhrávat, a teď viděli, jak jeden jediný, malý bledý muž povraždil nejlepší válečníky kmene jakoby nic. Zůstal jich tam stát necelý tucet, v čele s náčelnickou dvojicí.

„Na co čekáte? Tak už ho zabte!“

Tři muži se vrhli vstříc Vernonovu úsměvu. Odrazil oštěp prvního, ohnal se po druhém a cítil, jak meč projel živým masem, sklonil se a vyhnul se tak výpadu posledního útočníka. Bleskurychle se otočil, jeden z nich ležel na zemi a z přeťatého stehna mu proudem crčela krev. Chytil oštěp, který mu mířil na břicho, trhnul a padající se už nestihl srovnat, než mu projela hrudí čepel meče. Poslední byl největším oříškem. Vytrvale odrážel Vernonovy údery a nepříjemně na něj dotíral. Osudnou se mu stala lehká nepozornost. Podklouznutí na zakrvácené zemi a ztráta rovnováhy, to Vernonovi stačilo. Krev na zemi se smísila s další, když ostří přeťalo krční tepnu.

Obrátil se ke zbývající skupině. Pokrytý rudou krví, s vlasy zcuchanými a slepenými k sobě, s ďábelským výrazem vypadal hrozivě.

„Zemřeš! Svému trestu neujdeš.“ zařvala na něj levá náčelníkova hlava.

„Já vím. Bůh si to přeje.“ Ušklíbl se Vernon, sehnul se a zvedl krví potřísněný meč. V každé ruce svíral jednu zbraň a postoupil kupředu. Náčelník, obě jeho části, vytáhl své meče a vrhnul se se zavřeštěním proti němu. Meče se srazily a hned zase odskočily od sebe. Náčelník, který byl vysoký i na poměry Cataractisu, byl vyšší skoro o dvě hlavy. Jeho útoky byly zuřivé a dopadaly drtivou silou. Jeho dvě těla však ztěžovala rychlý pohyb, ačkoliv Vernon čekal, že bude ještě daleko méně obratný. Skákal kolem něho jako kočka, uhýbal a odrážel jeden úder za druhým. Náčelník ho tlačil na okraj plošiny, kde za ním burácela voda a někde dole se koupal Herbert, který, pokud byl ještě naživu, neměl tušení, co se nahoře odehrává. Meče se točily v bláznivém tanci a za Vernonovými zády se otevírala propast. Náčelník se nadvakrát pousmál.

„Smrt ti byla souzena. Spravedlnosti nemůžeš uniknout.“

Vernon věděl, že je v úzkých, ale neměl co ztratit.

„Spravedlnost- “ začal a mrštil proti nepříteli obě své zbraně. Překvapený náčelník se sotva stačil vyhnout jednomu meči, druhý mu jílcem tvrdě narazil do brady pravé hlavy. Vernon na nic nečekal, využil chvilky překvapení a svalil se kolem nohou svého soka. Popadl oštěp a vrazil ho do jednoho z odkrytých lýtek. Zakvílení se odrazilo od mlčících stěn. Po druhém výpadu dřevo zapraštělo, když se střetlo se stehenní kostí. Vernon upustil zlomenou násadu a klidným krokem se vydal k jednomu z mrtvých, aby si vypůjčil jeho meč. Pohledem přejel zbytek diváků, žádný z nich se očividně nechystal zasáhnout. Vernon vykročil ke sténajícímu dvojobrovi, který se mezitím s vypjetím všech sil otočil k němu, stále ještě klečel na kolenou a kolem něj se rozlévala krvavá kaluž. Nenávist, která z něj vyzařovala, byla skoro hmatatelná.

„Spravedlnost… v Cataractisu nenajdeš.“ Pohlédl mu Vernon do očí, a zahlédl v nich strach, a také pocit, který znal. Věděl, jaké to je být zrazen někým, komu věřil. Avšak věděl, že náčelníkova bolest je větší než jeho, toho totiž zradil vlastní Bůh.

„Ale já ti ji dám.“ Zasyčel a vysoko se napřáhl. Čepel se zaleskla ve světle ohně a tvrdě dopadla do místa, kde se dvě ramena spojovala. Ostří zajelo hluboko a křik zaplnil noční síně Cataractisu. Následovaly další údery, než konečně křik ustal a k zemi se zřítila dvě bezvládná těla.

Vernon se několikrát zhluboka nadechl a mysl se mu projasnila. Obrátil se k šestici mužů, která stále ještě zůstala stát na plošině. Hleděli na něj se směsí údivu, zloby a uctivé bázně. Svírali v rukou zbraně, bez hnutí, snažili se pochopit to, čeho byli právě svědky. Oheň praskal, řeka bez ustání hučela, ale jinak vládlo hrobové ticho. Jeden z nich upustil na zem meč, kov zazvonil o kámen a muž se beze slova vydal k bráně. Ostatní následovali jeho příkladu, dva z nich však zůstali stát. S prázdnýma rukama se opatrně vydali k mrtvolám svého náčelníka, nespouštěli při tom oči z Vernona. Každý z nich se chopil jednoho těla, a k Vernonovu údivu je vrhli dolů do temné vody.

Pohled staršího z mužů, jehož vlasy prokvétalo stříbro, se střetl s Vernonovým. „Řeka vždy očistí Cataractis od všeho zlého.“ Pronesl chraplavým hlasem a spolu se svým společníkem odcházel pryč.

Vernon sešel po schůdcích k úchytu, k němuž byla přivázaná dvě lana. Podíval se, kde mizí ve vodě a míří za okraj. Oči mu sklouzly k meči, který ještě stále držel v dlani. Pak znovu k provazům. Dlouho hleděl na napnutá vlákna a přemýšlel, jak málo by stačilo k jejich přeříznutí.

Zhluboka vydechl. Položil meč na zem a oběma rukama uchopil lano. Zatáhl ze všech sil. Cítil zátěž visící na druhém konci, ale nepodařilo se mu s Herbertem, nebo jeho bezvládným tělem ani pohnout. Zaslechl kroky na schodech za sebou. Už se natahoval po meči, když si uvědomil, že je to starý muž a jeho společník. Sestupovali k němu, beze zbraní, s odhodlaným výrazem.  Nemuseli nic říkat, stačil pohled do starcových temných očí. Vernon jim podal lano, všechny tři páry rukou zabraly. Ve chvíli, kdy se konečně na úzkou cestu vykulilo obrovské tělo, byli všichni na pokraji sil. Chvíli si mysleli, že Herbert je mrtev, ale Vernon se podíval pozorněji, a všiml si, že tlustý pupek se lehce nadouvá a splaskává. Nepříliš vlídně strčil do Herberta nohou. Ten táhle zaúpěl a rozkašlal se. Když ze sebe dostal všechnu vodu, zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.

„Co se to…? Sakra. Co se stalo?“ chrlil ze sebe nechápavě, zatímco si ohmatával tělo, kam jenom dosáhl a bolestivě skučel. „Kdo tohle udělal? To jsi přece nemohl zvládnout sám.“ Hlesnul, a s Vernonovou pomocí se vydrápal na plošinu.

Vernon neodpovídal.

„To byly paže spravedlnosti.“ Pronesl chraplavě starý černoch stojící u brány. Pohlédl Vernonovi do očí, mírně se uklonil a zmizel ve tmě.

Když stoupali po zatočených schodech vzhůru, nikoho nepotkali. Nikoho ani neslyšeli. Postupovali pomalu, Herbert se sotva držel na nohou, na kterých zůstaly rudé zářezy od provazů. Neustále brblal, vyptával se a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Vernon odbýval jeho dotazy strohými odpověďmi, ze kterých se Herbert nic podstatného nedozvěděl.

Konečně vyšli horní branou a po uzounké stezce se vysoukali až nahoru, kde řeka začínala klesat do jeskyně, a kde jejich dnešní dobrodružství začalo. Herbert se naposledy ohlédl dolů. Procítěně si odplivl do řeky. „Zasranej Cataractis!“ ulevil si.

Vernon se neohlížel. Zamířil k místu, kde nechal uvázaného grošáka, a zaradoval se, když ho tam skutečně objevil. Kůň zaržál radostí a Vernon ho láskyplně poplácal po šíji. Zalovil v brašně u sedla a podal koni jablko, které si schovával na horší časy.

*

Když paprsky ranního slunce ozářily džungli, několika z nich se podařilo proniknout listím a haluzemi až ke dvojici mužů, prodírající se bahnem a nízkým porostem. Jeden z nich, hubený, větrem ošlehaný vedl koně za uzdu a kráčel zlehka. Druhý, o něco mladší, ale mnohem tlustší, se pomalu a ztěžka plahočil kus za ním.

„Vernone, k sakru!“ zaklel tlusťoch, když už po několikáté uvízl nohou v hlubokém bahně. „Kdy už mi konečně povíš, co se na té plošině seběhlo, zatímco já jsem se houpal snad kilometr nad zemí.

Druhý muž se otočil, a se zájmem sledoval snahu o uvolnění zaseklé nohy.

„Nic složitého.“ Prohlásil nakonec rozvážně. A v očích mu blýskly šibalské hvězdičky. „Tím, jak jsi sebou škubal jak ryba na suchu, jsi nám zachránil život.“

Herbert překvapeně strnul a na tváři se mu usadil samolibý úsměv. „Opravdu?“ zapředl.

„Ne, ty idiote. Prostě jsi je překvapil, navíc jsi dost tlustej a těžkej, takže jsi jich několik strhnul dolů, a já se dostal k meči. Pár jsem jich zabil, včetně náčelníka a zbytek utekl. Konec příběhu.“ Odpověděl uštěpačně Vernon.

„A co tvoje přísaha, že nebudeš nikoho zabíjet?“

„Čert vem přísahu!“ zavrčel Vernon. „Už jsem v životě párkrát přísahal, a k ničemu dobrému to nikdy nevedlo. Už bych se měl poučit a přestat s tím.“

Oba chvíli mlčeli a když se Herbert osvobodil, vyrazili dál.

„Ta věc v trůní síni… viděl jsi ji taky?“ napadlo Herberta.

„Viděl.“

„Proč jim nepřišel na pomoc?“

„Nad tím jsem taky přemýšlel. Nevím.“ Odmlčel se. „Jedině snad…, možná že byl bůh Cataractisu přece jen spravedlivý.“

Herbert se zamračil a uvažoval o podivné odpovědi. Napadla ho ještě jedna otázka: „A co bude se mnou?“

Vernon se na něj podíval. „Můžeš jít.“

„Cože?“ vykulil Herbert oči.

„Běž kam chceš.“ Pokračoval Vernon a pohlédl Herbertovi zpříma do očí. „Třeba do Fritagnie, třeba na konec světa. Chtěl jsem pro tebe spravedlivý trest, ale hledal jsem ho na špatném místě. Pro teď mám spravedlnosti plné zuby. Tak běž, než si to ještě rozmyslím. To, co jsme zažili, ať je ti výstrahou. Doufám, že nedělám chybu, ale tam ve svatém městě jsem se poučil, každý si zaslouží druhou šanci, a kdo jsem já, abych tě soudil, Herberte? Ale pamatuj si, že jednou se třeba do tvého města vrátím, a možná že dvě šance jsou víc než dost“ S těmi slovy vyskočil do sedla. Otočil se i s koněm na místě a naposledy upřel zrak na společníka. „Sbohem, Herberte.“

„Sbohem.“ Hlesl vykolejený tlouštík a sledoval záda jezdce, jak se vzdaloval pryč. „Počkej! A kterým směrem je Fritagnie?“ zakřičel za ním, ale odpovědi se nedočkal.

15 let JFK – JFKTalk: poaprílový speciál s Chuckem Norrisem

3. Duben 2020 - 8:54

Prvním hostem dnešního (po)aprílové speciálu je…Chuuuck Norriiis!

 

 

A protože je to host mimořádný, ještě chvíli se zdržel aby odpověděl na pár dalších zvídavých otázek moderátora Johna Francise Kováře

 

A na závěr ještě trochu ženské krásy: přivítejte Wonder Woman!

A my se pro dnešek loučíme a těšíme se na shledanou u dalších dílu diskusního pořadu JFKTalk.

 

Mrtvý lotr: Když nemrtvý bojuje o svůj (nejen) virtuální život

2. Duben 2020 - 9:05

Pavel Korněv je pro českého čtenáře známým jménem. Jeho série Příhraničí je ovšem urban fantastika říznutá sci-fi a navrch plná akce, vodky a zamotaných konspirací, zatímco Mrtvý lotr, první díl série Pouť mrtvého, je z úplně jiného těsta. Jedná se totiž o v současnosti velmi oblíbený literární žánr – LitRPG!

Když to má úspěch…

Fantom Print se LitRPG nebojí, ba naopak! Na základě komerčního úspěchu předchozích sérií Cesta šamana i Obránce perimetru se rozhodl naservírovat českým čtenářům novou LitRPG sérii – Pouť mrtvého. Korněv stylizuje svoji knihu do žánru fantasy, ale rozhodl se vydat trochu jinou cestou než konkurenční ságy doposud vydané v našich luzích a hájích. Cesta šamana byla klasickou heroickou fantasy, hlavní hrdina byl mladý, tudíž mnohdy naivní, šaman. To série Hraju, abych žil z Fragmentu je Pouti mrtvého tematicky o něco blíže – hlavním hrdinou je herní postava nekromanta, byť také stojící na světlé straně, což má k nemrtvým opravdu blízko. Jen dodejme, že série Obránce perimetru se pohybuje na pomezí space opery a military sci-fi, ať máme výčet všech doposud vydaných počeštěných LitRPGéček kompletní.

Hlavním hrdinou Mrtvého lotra je… Ehm, tadá: mrtvý lotr. Pokud přemýšlíte, co se vám teď snažím říct, pak vězte, že lotr je ekvivalentem anglického rogue, což je v RPG hrách poměrně oblíbené povolání. Jeho specializací je ukrývat se ve stínech a nečekaně udeřit. To se ovšem dost tluče s mrtvým, nebo v tomto případě spíše nemrtvým, který je na počátku své cesty tlustý, nemotorný a ublíží mu i obyčejné virtuální sluneční světlo; protože rychlost a obratnost je pro povolání lotra to, oč tu běží. Mrtvý lotr je kombinací obou těchto specifik, která se ovšem netváří příliš použitelně.

A ještě krátké opakování, protože mnozí z vás zatím doposud neměli s žánrem LitRPG co dočinění. Pokud máte rád počítačová RPGčka, zejména ta onlinová (jako příklad uvedeme Warcraft, ale jsou i tuny jiných), pak je tento žánr ve své podstatě literárním přepisem dění na herní obrazovce. A druhá část názvu, zkratka RPG, je známou zkratkou pro Role Playing Games, tedy hry, ve kterých si vyberete či rovnou vytvoříte hrdinu se vzhledem, rasou a povoláním dle vašeho gusta a následně ho vylepšujete, sbíráte výbavu, můžete se stát členy různých společenství (guild) a především hrabete zkušenosti (expy) a vaše postava se tím vylepšuje (leveluje). Kromě toho vidíte u každé postavy různé statistiky, podobně jako u předmětů. Pokud vám nejsou tyhle pojmy a styl zábavy cizí, pak vám zaručujeme, že LitRPG vás bude bavit. A pokud máte rádi „jen“ akční fantasy a jste ochotni vyzkoušet něco nového, pak tento žánr nabízí skvělé příběhy v nejlepším duchu fantastiky s trochou té „herní výplně“.

Digitální vězení

A hurá zpět k Mrtvému lotrovi. Korněv na počátku knihy krátce rozehraje situaci, když čtenáři představí hlavního hrdinu Jana. Ten momentálně sedí v domácím vězení a čeká na soud. Jeho zaměstnavatel ho totiž zapletl do nelegálních finančních toků – a pro ukrácení dlouhé chvíle si opět po nějaké době odskočí Jan (na doporučení svého právníka!) zahrát online RPGčko Věže moci.

Janovo herní alter-ego se jmenuje John Stín a je povoláním lotr. Je na nízkém levelu, a tak ho nabídka zdánlivě jednoduchého questu za slušnou odměnu zaujme. Zabít nemrtvého střežícího truhlu není pro lotra žádný velký problém; ale jak se ukáže, v každé příliš jednoduché věci tkví pořádný háček. V jeskyni se totiž objeví „posel“ s pozdravy od muže, který Jana v reálu dostal jednou nohou do kriminálu – a bez skrupulí nebohého lotra sejme.

To by samo o sobě nebylo nic strašného, vždyť zabité postavy se poměrně rychle znovuzrodí, jenže John se vrátí do hry… poněkud netradičně. Za prvé: v reálu upadne Jan do komatu, za druhé: ve hře se objeví v těle nemrtvého. Jak se ukáže, využil neznámý hacker nedodělaný modul pro duální charaktery, a tak se z Jana stane nemrtvý zloděj. Celý průšvih spočívá v tom, že systém nebere Janovu postavu jako hráče, ale jako NPC, neboli postavu ovládanou přímo hrou, takže není možné se spojit s adminem  ani se ze hry odhlásit. Jan je doslova a do písmene proti své vůli vtažen do hry.

Poměrně rychle po incidentu se John dozví o svitku umožňující vrátit (ne)mrtvé k životu, který jako jediný může jeho problém vyřešit. Ačkoliv získat tento předmět je téměř nereálné, upne se Jan ke své jediné šanci a jde si za ní.

Pavel Korněv na autogramiádě v pražském knihkupectví Fantazya

První nemotorné krůčky

Jak tomu u podobných typů knih bývá, začíná hlavní hrdina svoji pouť jako absolutní outsider. Oproti konkurenci se děj Mrtvého lotra ubírá trochu jinou cestou. Autor totiž dal svému charakteru do vínku fakt, že je NPC; veškerá další NPC, tedy postavy ovládané hrou se k němu chovají neutrálně. Tam, kde by na hráče rovnou a bez milosti zaútočili, může John beztrestně projít, což vede k zajímavým řešením a mnohdy i úsměvným situacím. Hráči naopak po spatření nemrtvého téměř okamžitě útočí, proto se hlavní hrdina musí všemožně maskovat a skrývat svoji tvář.

Postupem času se podíváme do různých prostředí: od klasických jeskyní a podzemích prostor plných monster přes les, obležené město, řeku… A podobně se přistupuje i k nepřátelům. Korněv se zkrátka snaží být variabilní a čtenář se díky tomu nenudí. K tomu přidejte pár zajímavých a invenčních nápadů; zejména systém znovuzrození po zabití má svoje kouzlo a dají se s ním podnikat doslova psí kusy.

Úhlavní nepřítel se objevuje, respektive John si ho svým chováním „vytvoří“, poměrně brzo, a tak má náš nemrtvý o pár posmrtných vrásek navíc.

Propracovaný je i systém vývoje postavy. Level za levelem se ústřední nemrtvák mění z neohrabaného otloukánka v mašinu na zabíjení. Korněv prezentuje zajímavý strom dovedností a možnosti různých bonusů, schopností a vychytávek, které postupně hrdina získává. Právě vývoj postavy působí ze všech zatím nabízených titulů asi nejkomplexněji, přičemž největší důraz je kladen na práci se zbraní obecně a na možnost naučení se specifických technik boje.

Zaměření na postavu je sice fajn, ale na druhou stranu se zase nedozvíte nic moc o herním světě jako takovém. Předem nejsou definovány žádné herní mechanismy a pomyslné mantinely toho, co postava může, a tak, kromě toho, že nevíte co čekat, máte občas pocit, že…

Pomoc! Pomoc!

… autor vodí svého hrdinu za ručičku až moc nápadně. Jasně, není sám, kdo svému charakteru nechává čouhat kliku ze sedacích partií (mnohdy opravdu přepálené, vždyť John sází jeden kritický úder za druhým!), ale občas je to opravdu okaté.

I různé dovednosti a bonusy jsou napasovány tak, aby hráli našemu nemrtvákovi do karet. Ale na druhou stranu: příběh se odvíjí logicky a autor nepoužívá žádné násilné zvraty, jen prostě občas pošťouchne věci směrem, kterým se to zrovna hodí.

Překvapivě poměrně málo řeší John ve hře dění v reálném světě. Člověk by si řekl, že v dané situaci bude myslet na „reál“ mnohem častěji a intenzivněji, víc se vztekat a zkoušet všechno možné i nemožné, a ne že se odevzdaně smíří s osudem a vyrazí na svoji mission impossible. Jenže to už je spíše hledání kosmetických vad, nikoliv opravdový problém.

A jedno překvapení na závěr: oproti konkurenci nevyužil Korněv cliffhangeru. Mrtvý lotr nekončí bombasticky, nebudete sedět „s otevřenou hubou“; ale cesta, nebo chcete-li Pouť nemrtvého, je teprve na počátku a možností jejího dalšího směřování se stále nabízí obrovské množství.

Mrtvý lotr je zkrátka LitRPG, zábavná četba doslova nadupaná akcí a nápaditými herními mechanismy připomínající (zcela záměrně) populární multiplayerové online RPG hry. Korněv si však našel svoji cestu – ať už formou atypické hlavní postavy nebo jejím využitím a některými aspekty. Pokud u téhle knihy něco nehrozí, pak je to zaručeně nuda. Autor totiž sází na variabilitu a svižnou akci.

Vstaňte chvíli od počítačů a zahrajte si trochu jinak – uvidíte, že vás LitRPG chytne.

Pavel Korněv: Mrtvý lotr (Pouť mrtvého 1)

Vydal: Fantom Print, 2020

Překlad: Kateřina Niklová

Obálka: Vladimir Manyukhin

Počet stran: 288

Cena: 299 Kč

Výherce soutěže k patnáctinám JFK

1. Duben 2020 - 14:22

Výherkyní soutěže k patnáctinám Agenta JFK se stává

Marie Provazníková

Gratulujeme a užijte si parádní čtení!

Pevnost 04/2020: Tipy, čím si ukrátit volný čas

31. Březen 2020 - 4:49

Videoherní zábava

Tentokrát to vezmeme trochu jinak. Začneme totiž videoherní sekcí, jelikož její hlavní redaktor, Karel Kališ, se v novém čísle propašoval i do velkého tematického článku, jenž otvírá dubnové číslo. Věnuje se v něm samozřejmě videohře. A ne ledajaké! Karel si vzal totiž na paškál fenomén s názvem Final Fantasy. Společně s ním si projdete, jak to s touhle herní legendou v průběhu let šlo. A k tomu ještě přichystal článek o plánovaném remaku Final Fantasy VII., po kterém fanoušci tak dlouho volali.

Dál můžete zavítat i do herní sekce, protože v ní se Karel Kališ věnuje rubačce One Punch Man: A Hero Nobody Knows a plošinovce Mega Man Zero.

Deskohraní a hodina dějepisu

Současný přebytek volného času lze ovšem také věnovat třeba i deskovým hrám. A pokud si nevíte rady, jakou deskovku vybrat, tak poradí Filip Gotfrid. Ten si připravil rovnou trojitou dávkou tipů! Těšit se můžete na „civilizační“ hru Tapestry, rozšíření Marsu: Teraformace s názvem Neklid a do třetice všeho dobrého je tady karetní hra Lotři.

Když už vám z toho všeho hraní půjde hlava kolem, tak jí můžete dopřát trochu toho vzdělání. Pevnostní profesorka Františka Vrbenská nabízí strastiplný příběh o životě Elišky Kateřiny ze Smiřic a Tomáš Bandžuch si vzal na starost přednášku z moderní historie. A dubnové téma? Kterak se české ženy na počátku 20. století mohly propašovat do kandidatury do místních sněmů. Hlavními hrdinkami tohoto příběhu se staly Františka Plamínková a Božena Viková.

Filmový obývák

Kina jsou sice zavřená, ale v bedně se dá čučet na ledacos. Od pevnostních redaktorů se vám dostane pozvání ke sledování třetí řady Westworldu nebo novinky z alternativní historie – Spiknutí proti Americe. Krom toho si můžete přečíst i o hororově laděném komiksovém filmu Noví mutanti z x-menovského univerza. Vendula Kreplová práskne, kde a jak se tenhle komiksový počin zrodil a na co se z ukázek můžete v tomhle snímku těšit. To, co zůstává ve hvězdách, je otázka, kdy tenhle kousek uvidíme.

Mezi filmový recenzemi se tentokrát objeví animák Frčíme (Kateřina Stupková), komiksový Bloodshot (Jiří Pavlovský), horor Neviditelný (Vendula Kreplová) a anime Kariguraši no Arrietty (Boris Hokr).

Obrázky na papíře

Na své si přijdou i milovníci komiksu. Jakub Zahradník se zaměřil na dobrodružství Jacka Wolfanga. Těšit se můžete i na článek Michala Tesáčka, který vám představí několika svazkovou komiksovou řadu s názvem Mýty a druhý svazek Conana z Cimmerie.

Komiksová dobrodružství si navíc můžete dopřát i v podobě přílohy Pevnosti Plus. Život vám v tomhle měsíci zpříjemní filozofování dvou koček – Pac a Pussy.

Na výlet do imaginárních světů

A nakonec hlavní náplň Pevnosti – knihy! Ponořit se do příběhů je beztak ten nejlepší způsob, jak zapomenout na okolní koronou prolezlý svět. Tak co na vás v dubnovém čísle čeká?

Před nedávnem vyšla novinka od Františka Kotlety, takže by bylo něco hodně špatně, kdyby na něj redaktoři zapomněli. Sám nejvyšší vládce pevnostního impéria, Martin Fajkus, vám krom nového sci-fi-postapo-steampunkového románu Underground naservíruje i rozhovor s Kotletou, největším řezníkem z Bruntálu! Do budoucnosti, alespoň té literární, můžete zavítat i v Médiu Williama Gibsona, jemuž se na zoubek podíval Josef Horký. Ze vzdálené budoucnosti je i román Vzpomínka na modrou planetu (Alastair Reynolds), jenž si vzal na starost Jan Nohovec. Wojta Běhounek pro změnu vyzkoušel Psí vojáky Adriana Tchaikovskyho, který se tentokrát rozhodl zkombinovat člověka, zvíře a robota v poslušného a namakaného vojáka.

Vzpomínáte, jak se před nějakou dobou Martin Bečvář rozepsal o LitRPG? Tak protentokrát se tenhle chlapík vrhnul na nový příspěvek z tohoto žánru. Do vod literární RPG totiž zavítal i Pavel Korněv s Mrtvým lotrem. Případně se s Martinem můžete vydat do alternativní historie Říše Romana Bureše. Ano, je řeč o německé říši v době druhé světové války, takže pokud vás zajímá, jak by to vypadalo, kdyby Hitler vyhrál, tak je tohle právě pro vás.

Michaela Merglová se pro změnu ocitla V zajetí tmy Naomi Novikové. Fandům neobvyklých a svým způsobem zvrácených příběhu přijde vhod Wojta Běhounek a jeho recenze Nespasitelných (Michael R. Fletcher). Svého se dočkají i čtenáři Young Adult, protože odbornice na slovo vzatá, Kateřina Stupková, se tentokrát podívala na Hlídku v Bezčasí (Marisha Pesslová). Za zmínku určitě stojí i obrazový průvodce filmovým světem Marvelu (Marvel Studios: Obrazový průvodce), který pečlivě prostudovala Vendula Kreplová. Pokud máte rádi příběhy s nádechem tajemna, pak jukněte na článek Moniky Dvořákové o románu Stalpi, volném pokračování Stallo od Stefana Spjuta. A pokud přeci jen máte rádi nefalšovaný horor, tak se můžete přečíst pokračování hororové povídky Jaroslava Mosteckého – Holka od Freshdeads. Případně můžete zkusit i druhý povídkový fantasy příběh Budu na tebe čekat Michala Ozogána.

V krátkých recenzích je přichystaný Bitevní mág (Peter A. Flannery), Zloba říše (Ian McClellan), Enchantée: Okouzlená (Gita Treleaseová), Dítě tmy (Miroslav Pech), Tři vyvolení (Stephen King) a mnoho dalšího.

Pokud hledáte něco, čím se doma zabavit, tak určitě sáhněte po dubnové Pevnosti, protože i samotný časopis vás na nějakou dobu zaměstnaná, a navíc v něm najdete plno inspirace a knižních/seriálových/komiksových tipů, s nimiž si můžete příjemně ukrátit čas.    

A pokud chcete slyšet pevnostní redaktory naživo, můžete si dát i pevnostní podcasty!

Dům do krajiny bezbožných otevírá své brány pod záštitou inspirace Lovecraftem

30. Březen 2020 - 9:15

Český horor není něco, co by neexistovalo, naopak je to něco, z čeho se stává pojem. I když je to pořád v podstatě undergroundová tvorba, o čemž svědčí i kniha Dům do krajiny bezbožných, která vyšla pod značkou True Paperback. Ta už názvem slibuje, že tohle bude spíše béčkové čtení, což samo o sobě ničemu nevadí, horor je vnímán jako brakový žánr, ale také to svědčí o tom, že ne všechno na knize bude takové, jak by si čtenář přál.

V první řadě je to skutečnost, že nikde na knize není uvedeno, že se vlastně nejedná o jeden příběh, ale že je kniha sbírkou dvou novel. Když knihu otevřete, čeká na vás titulka, na níž je uvedeno Starý dům do propasti času. Jeden by si řekl, proč je na titulce uvedený jiný název než na obálce. Snad se to ale vysvětlí. A ano, ono se to skutečně vysvětlí tím, že na stránce 107 následuje druhá titulka, která hlásá Sídlo těch Starobylých. Takže ne jeden, ale rovnou dva příběhy inspirované Lovecraftem. Aby nebylo pochyb, je tato informace („inspired by H. P. Lovecraft“) v knize uvedená hned několikrát. Poprvé hned na zadní obálce. A na přední obálce ještě citát z Necronomiconu, který se pro jistot ještě jednou v knize zopakuje.

Když už se tak moc vyzdvihává inspirace H. P. Lovecraftem, co to asi znamená? Je to inspirace jeho stylem? Jeho světy? Jeho postavami? Navazuje se na jeho povídky? Vypráví se povídky jinak? Novela Starý dům do propasti času dává jasnou odpověď. Tohle je jednoznačně inspirace stylem, takže dlouhé odstavce, dlouhé popisy, téměř neexistující přímá řeč a minimální děj.

Jenže tam, kde byl Lovecraft popisný a díky jeho stylu vyvstávají před očima neskutečné světy, tam je Ivo Hury jen popisný a ta velkolepost se v tom nějak ztrácí. Některá místa a předměty si na základě jeho popisů ani není možné představit, jsou jen tvarově tušené a někdy ani to ne. Po chvíli se pak dostavuje pocit, že se na sebe jen nabalují věty, ale jejich obsah je nulový. Plyne to i z toho, že dějová linka je velmi jednoduchá a plochá, o čemž svědčí i vynucené opakování toho, že hlavní postava usne, protože to je tak nějak jediný zlom, který mohl příběh posunout dál.

Novela Starý dům do propasti času tak přináší to, co je přežité. Tímto stylem bylo možné psát na začátku minulého století, ale dnes už takový styl vypadá zastarale, a to včetně některých volených slov. Jako kdyby ta inspirace Lovecraftem tkvěla v tom, že se bude kopírovat jeho komplikovaný, čtenářsky nevděčný styl. Ne, ta inspirace by měla být v tom, jak Lovecraft vnímal hrůzu. Hrůzu z neznámého. Ta by se zde měla vyskytovat, protože hlavní postava se dostává do podivného světa, ale místo toho přichází jen unylost příliš popisného vyprávění.

Tam, kde je první část Starý dům do propasti času v podstatě popisem cesty muže do neznámého světa, tam je druhá část, novela Sídlo těch Starobylých… no, vlastně to samé. Opět je zde zásadní prvek to, že se muž přestěhuje do domu – je to Angličan a přestěhuje se do Česka a nemá problémy s porozuměním – v jehož sklepení objevuje možnost přejít do jiného prostoru, možná i času. Je v tom metafyzično, ale do jisté míry má čtenář pocit, že je přítomna i temná, až démonická magie. Na rozdíl od prvního příběhu tedy konečně přichází čas i na horor.

Novela Sídlo těch Starobylých je jednoznačně lepší, i když ani ona není dokonalá. Začátek navnadí, protože je napsaný moderněji, dochází zde k interakci s dalšími postavami, což v první novele naprosto chybělo. A ukazuje se, že to je největší problém knihy. Jakmile je to jen popisné, bez toho, aby se odehrál nějaký zásah dalších postav, bez toho, aby na sebe postavy reagovaly, je to pro mozek otročina, jako kdyby se kniha nikam neposouvala, jako kdyby se jen vršila písmena, slova a věty bez významu. Jakmile ale dojde k interakci, je to živější, zajímavější, čtivější.

Bohužel většina novely Sídlo těch Starobylých opět spadne do popisů a není to nic jiného než variace na první příběh. Dějově to není moc odlišné, jen se hlavní postava, vypravěč, do druhého světa přímo nedostane, ale hledá k němu cestu. Tady si autor našel opět hodně prostoru k popisům, a tak popisuje. Naštěstí pak dojde na finále, kde příběh graduje, dokonce má i pointu a ukazuje, že i inspirace Lovecraftem by mohla být sexy. Ani zde se však autor nevyvaruje určitého nešvaru, jímž je v tomhle případě skutečnost, že opakuje nikoli jen krátkou část, ale rovnou několik stran z první kapitoly. Jistě, jde o to, aby navázal, ale jen zkopírovat několik stran? Určitě by to šlo elegantněji.

Kniha Dům do krajiny bezbožných láká fanouška na hezkou paperbackovou vazbu, která k hororu prostě hodí. Láká i na dobrou sazbu a kvalitní redakci, kdy chyb lze najít jen málo. Bohužel to hlavní, příběhy, kvalitu nemají. Dům do krajiny bezbožných je víc než inspirací Lovecraftem. Je to snaha kopírovat Lovecraftův styl. U druhé novely potěší alespoň zasazení do relativně známého prostředí, i když v povídkách celkově panuje určité bezčasí a na místě nesejde. Jinak se ale jedná o těžko stravitelné příběhy, kde možná lze cítit pokus o horor, ten ale nevyšel. Snaha kopírovat Lovecraftův styl už dnes těžko zafunguje bez nějaké invence. A ta zde jednoduše není.

Ivo Hury: Dům do krajiny bezbožných

Vydal: True Paperback, 2020

Počet stran: 238

Cena: 220 Kč

NEDĚLNÍK: Když se bůh rozhodne hrát Plague Inc. aneb několik vskutku užitečných rad, jak si užít blížící se konec světa

29. Březen 2020 - 15:10

Zákazy, příkazy a nařízení aneb budeš doma a hotovo!

Není den, aby neprobíhalo krizové zasedání (či co, že to ti naši pohlaváři vlastně dělají), aby se poradilo, jak tomu ošklivému viru přistřihnout křidélka, aby si neskákal z člověka na člověka, jak se mu zlíbí! Kdepak tohle se musí mít pod kontrolou! A proto neuplyne čtyřiadvacet hodin, aby nebyla zavedena nová nařízení, příkazy, zákazy a doporučení. I když zrovna to poslední zmíněné Češi moc neřeší. Inu, jsou to rebelové!

Vláda to má ovšem pevně v rukou a rozhodla se neposlušné občany výletníky uzavřít do čtrnáctidenní karantény. Ze zpráv a informací to všechno působí, že být dva týdny zavřený v bytě je mnohem horší než skřipec, lámání v kole, španělské boty a waterboarding dohromady.

A k tomu pro všechny ostatní ještě zákaz cestovat do ohrožených oblastí, zákaz mít otevřené restaurace po osmé hodině večerní, jelikož přes den nikdo určitě viry prskat nebude, a celkově tak nějak zavřené víceméně všechno. (Aktualizace: Pohlaváři asi došli k šokujícímu zjištění, že ta zpropadená corona úřaduje i během dne, a raději se rozhodli restaurace zavřít úplně). Takže ať chcete nebo ne, prostě ráno vstanete, skáknete si do práce, a potom pěkně hupky dupky zpátky domů. Vskutku hotová katastrofa vrátit se po práci domů a být s rodinou nebo se třeba věnovat koníčkům místo vysedávání v baru. Jasně, pro někoho obrovská změna, ale třeba pro introverty pohoda, neb doma je stejně nejlíp. Ale pokud se vás drží chmury, nezoufejte, protože i v domácím vězení se můžete skvěle bavit! A my máme hned několik užitečných tipu!

Lekce štrikování

Znáte takové to, když něco chcete udělat už dlouhou dobu, ale pořád si říkáte, že nemáte čas, nebo se vám prostě jen nechce? No, tak teď máte času habakuk, a prostě se k tomu dokopete, protože stejně nemáte nic jiného na práci. Takže vezměte do rukou jehlice, jehly, vlnu a nitě a začněte štupovat ponožky. A neříkejte, že v šupleti žádné prošoupané nemáte!

Že to ale potom tlačí? Však to neděláte proto, abyste je mohli ještě nosit, ale proto, abyste se zabavili a zdokonalili své pletací schopnosti. Ohánět se jehlicí se vždycky hodí! A netvrďte, že to tak není! Vždyť se říká, že jehlice je mocnější než meč, ne…? Nebo to je jinak…

Tak či tak tahle schopnost se určitě neztratí. Takže zapomeňte na zásoby toaleťáku (ten už si stejně rozebraly chrabré bojovnice v Austrálii), tuňákových konzerv, hladké mouky, čínské rýže a italských těstovin, protože mnohem důležitější jsou kila vlny a nití, několik párů jehlic a početné množství jehel. Někdo z rodiny by vám třeba mohl nového koníčka závidět a chtěl by ho provozovat společně s vámi. A v nejhorším případě můžete jehlici užít jako zbraň k sebeobraně, kdybyste třeba náhodou začali pociťovat ponorku, nebo dostali chuť na něco dobrého a museli vyrazit na ozbrojenou a dobrodružnou výpravu pro jedno kilo mouky. Zoufalá doba si však žádá zoufalé činy! Pokud doma klubíčka vlny nemáte a nechce se vám brouzdat na netu, tak holt budete muset odchytit nějakou ovečku a oškubat ji. Hlavně humánně a bezbolestně! Jasné?

Další uklidňující aktivity

Pokud ovšem této uklidňující ruční práci nefandíte, pak třeba můžete vsadit na skládání puzzlů. A nač troškařit! Takže se pěkně rozšoupněte a pořiďte si nějaké v odstínech černé, šedé nebo třeba s městkou zástavbou či tisícem různých lidí, ať máte nějaké vzrůšo. Hlavně ale neberte nic, co bude mít pod 20 000 dílků! Čím víc, tím líp, protože jedině tak vám dlouho vydrží!

Že ani tohle není pro vás? Tak v tom případě… Znáte ta cool videa s tisíci a tisící dominovými kostkami, které někdo tak pracně složí, a potom spustí řetězovou reakci? Vsadím se, že jste určitě taky snili o tom něco takového zkusit. Teď přišla vaše chvíle! Takže vyrabujte svým potomkům dětské pokojíčky! A pokud bydlíte v bytovce, tak to vezměte sakum prdum a oberte i děti v celém bloku! Jestli budou jejich rodiče odporovat, tak jim řekněte, že teď momentálně pracujete na fááákt důležitým projektu, a to domino nutně potřebujete! Hlavně ale nezapomeňte na roušku, abyste coronu neprskali kolem sebe! A jakmile dorazíte zpět do svého kutlochu, tak vycárejte celý lup v dezinfekci. Pokud už ji lidé ve vašem okolí vykoupili, zahrajte to na Babicu! Když nemáte dezinfekci, vražte tam savo! Když nemáte savo, šupněte tam líh! A jestli už jste ho vypili, tak kostky umyjte alespoň v teplé vodě a minimálně dvacet vteřin! A taky nezapomeňte pořádně vydrhnout i jednotlivé puntíky! Bezpečnost všech především! Teď zbývá jen stavět, stavět a stavět. Když to bude padat, nezoufejte, času máte víc než dost. Až ovládnete sílu dominových kostek, tak můžete přesedlat na stavby z karet. Když už nic, tak vás to alespoň naučí pořádné trpělivosti.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Pro ty méně manuálně zručné máme taky pár typů. Všichni víme, že celoživotní vzdělávání je důležité! A čím víc jazyků (pokud možno exotických) člověk umí, tím roste jeho atraktivita pro zaměstnavatele. Do knihkupectví a knihoven sice nemůžete, ale na netu nějakou učebnici pro samouky určitě seženete, na YouTube nějaké jazykové kurzy určo taky budou. Takže teď už je zbývá vybrat ten správný jazyk. Osobně doporučuji třeba takový sanskrt, latinu, koptštinu, avestánštinu staroslověnštinu, klingonštinu, goauldšinu nebo třeba queništinu se sindarštinou, a to samozřejmě v písmu tengwar, jak jinak! Jo a nesmím zapomenout na staroegypštinu, protože s tou se v okruhu hvězdných bran domluvíte úplně nejlíp. Inu, možností je hafo.

Můžete nám ale věřit, že ty zmíněné se budou skvěle vyjímat v životopise a na pohovoru budete mít o čem mluvit. A jako bonus s tím můžete machrovat před kamarády nebo potajmu někoho urazit. No, neberte to! Nebo můžete rovnou vymyslet svůj vlastní jazyk, však víte, jak to bylo s J. R. R. Tolkienem, ne? Než začnete psát ságu, musíte mít do detailu vymyšlený celý jazyk, jinak to ani nemá cenu!

Čtenářský kroužek kruh

Jestli ani studium není vaším šálkem čaje, pak se můžete věnovat četbě knižních restů. A opovažte se tvrdit, že žádné nemáte! Nás neoklamete! Moc dobře víme, že každý má doma knížky, které odkládá na někdy potom až bude mít čas, nebo nekonečně dlouhý seznam toho, co chce přečíst. Kdy jindy to chcete číst než teď, když stejně musíte být z nařízení vlády zalígrovaní doma, aha!? A výmluvy, že jste si tohle nebo tamto nestihli sehnat v knihovně neobstojí, protože e-shopy normálně fungují, takže vytáhnout seznam a pěkně postupně ty knížky dávat do košíku. Šup, šup! A než vám je česká pošta doručí – a ona doručí, protože výmluvu, že dotyčný nebyl doma, jim teď fááákt nikdo neuvěří – můžete číst to co máte ve své domácí knihovničce. Takže knížečky do ručky a jdeme na to!

Ale abyste neřekli, že jsme na zlí a neposkytli jsem v tomto bodě žádnou užitečnou radu, tak vám dáme několik bombastických tipů, který stojí za přečtení. Fanouškům hororu určitě doporučujeme sadomaso trilogii o panu Earlu Christianovi Greyovi. Z těch nervy drásajících mučících scén budete mít noční můry vážně dlouhou dobu! K tomu ještě ty propracované charaktery, hluboký a dojemný příběh a vycizelované dialogy. Kam se hrabe takový Stephen King! Existuje ještě čtyřdílný prequel o upírech, ten ale doporučujeme předně jedincům zbožňujícím high fantasy.

Čtenářům s cestovatelskou duší, anglofilům, milovníkům anglické krajiny a mnohovrstevnatých, komplexních a složitých dějů nemůžeme doporučit nikoho jiného než jednu z nejčtenějších autorek současnosti. Ano, máme na mysli jedinou a jedinečnou Danielu Steelovou!

A máme i super tip pro milovníky pohádek. Román Unesena T-Rexem (Taken by The T-Rex) má všechno, co potřebujete! Silnou a neohroženou ženskou hrdinku promenádující se na lovu jen v džínách a zlaté podprdě (alespoň tedy podle obálky). A máme tady děsivého záporáka T-Rexe, který naši hrdinku unese a… inu, řekněme jen, že se to celé nějak zvrtne a začnou se dít nevídané věci. Vhodná četba před spaním pro vaše ratolesti. Bohužel ale tenhle skvost u nás nebyl dosud přeložen, ale když vás to chytne tak to v té karanténě zvládnete i v originále. A že neumíte tak dobře anglicky? Tak se naučte! A když vás to bude bavit, můžete pokračovat dalšími originálními romány, kde je hrdinka unesena raptory, mimozemšťany nebo třeba pterodaktylem. Tohle prostě chcete!

Pojďme čučet na bednu

V zájmu vašeho duševního zdraví nedoporučujeme koukat na zprávy, protože hlavním tématem byl, je a bude koronavirus, neboť se nic jiného asi neděje. A nikdo nechce dostat osypky, depky nebo brát nějaké veselé pilulky. Takže místo toho raději dohánějte filmové a seriálové resty. Na bingwatching jsou nejlepší dlouhé seriály s několika řadami, protože otázku na co koukat dál řešíte až za hoooooodně dlouho. Pokud potřebujete nějakou inspiraci, máme samozřejmě pár osvědčených tipů. Třicátníkům a starším doporučujeme připomenout si jednu z pecek jejich dětství a mládí – Tak jde čas. Má to sice pomalejší rozjezd, ale čekání na to vymítání ďábla, kdy postava levituje různě po pokoji, stojí za čekání přes pár stovek dílů.

Jestli vám ale tohle přijde moc, tak můžete sáhnout pro podstatně kvalitnější české produkci. Třeba taková Ulice vypráví příběhy obyčejných lidí jako jste vy nebo já. Hrdinové zažívají osobní krize, podvádí se a rozvádí jen proto, aby se zase dali dohromady, každý zná každého, většina si prohazuje partnery atd. Úplně jako ze života! Jo a taky vám třeba prozradí, že půjčka od Monety je fakt výhodná. Zábavné a poučné zároveň. Hmmm… sice bych ráda věděla, jakou mají značku auta, telefon nebo jaké pivo to konzumují, ale nějak to nemůžu rozklíčovat, když tam není psaná značka a podle vizuálu nemám šanci to poznat… Jej, pardon, to jsem se nějak zamyslela. Raději zpět k tématu.

Tak co ještě bychom vám doporučili? Fandům seriálů z lékařské prostředí určitě doporučujeme nedoceněnou Ordinaci v růžové zahradě. Je nám jasné, že si teď říkáte, že myslíme jen holky, když zmiňujeme takovéhle slaďárny. Nebojte! Myslíme na velké tvrdé chlapy! Pokud chcete tu správnou chlapskou podívanou, pak doporučujeme nesmrtelnou Esmeraldu.

A když už ten srdceryvný příběh nebude moci vaše srdce unést, tak můžete přesedlat třeba na nějakou drsnou filmovou franšízu. U nás v redakci stoprocentně doporučujeme Sharknado.

Pár slov závěrem

Pokračovat by se dalo dál a dál a dál… Možností je nespočet, ale snad vám těch pár rad přijde alespoň trochu vhod a inspirují vás k dalším způsobům, jak naložit s volným časem v téhle… podivné době. A pokud máte nějaký další super nápad na zpříjemnění „domácího vězení“, tak ho vrzněte do komentářů! Já se loučím a mažu na filmový maraton!

Tma uvnitř nás. Tma, jejíž spáry vás bez milosti rozsápou

28. Březen 2020 - 4:54

Snad mi ten úvod prominete, milí čtenáři. Stejně jako autor knihy Dítě tmy Miroslav Pech sem se i já trochu zasnil při návratu do devadesátých let. Ale s tou idylkou jsem to možná přimaloval na růžovo až moc, ostatně hlavní hrdina knihy, Kryštof, by vám mohl vyprávět. I když je ještě školák, jeho život rozhodně růžový není – rodiče se bez ustání hádají, ve škole není zrovna populární a rovnice o dvou neznámých představují neřešitelný problém. Ještě že má nejlepšího kamaráda Vaška, se kterým podnikají všechny ty mladistvé „klukoviny“ a prožívají spoustu fajn věcí. Jenže tomu má být brzo konec.

Dvě hladiny strachu

Možná to tak až doposud neznělo, ale Dítě tmy se řadí k zástupcům českého hororu. Kromě toho je poctou dnes již kultovním devadesátým létům se vším všudy.

Hrůza obsažená v příběhu  má dvě v podstatě nezávislé, ale společně dobře fungující vrstvy.

První z nich je ta prvoplánová, viditelná. V té se pohybuje masový vrah, netvor, monstrum. Pech se nenamáhá ho nikterak skrývat, díky svým schopnostem se může volně pohybovat mezi lidmi a manipulovat jejich myšlenkami. Druhá vrstva se odehrává v osobní rovině. Mladý Kryštof vnímá dění kolem sebe ještě napůl dětskýma očima, ale přesto vidí spoustu věcí, které jeho svět doslova ničí.

Pojďme se na věci podívat trochu podrobněji; a začneme třeba v té osobní úrovni.  Každý měl někdy nějakého nejlepšího kamaráda či kamarádku. Byli jste nerozlučná dvojka, chodili se navštěvovat, jezdili spolu na kole a zkoušeli svoji odvahu a všemožně se hecovali. Přesně to je případ Kryštofa a Vaška – chodí do jedné třídy, koukají spolu na své oblíbené filmy, poflakují se venku… Okolí na ně kouká dost divně, jsou tím typem outsiderů, kteří si rozumí navzájem, ale s ostatními mají problém. A občas, když už nuda dosáhne vrcholu, vypraví se do osamělého továrního komplexu na kraji města – to je totiž pro místní mládež vrchol odvahy.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že mladí mají snadný život, není tomu tak. Kryštof má problémy ve škole (ach, ta matika), nerozumí si s otcem ani vrstevníky. Hádky v rodině, stereotyp v podobě uklidňování se otce alkoholem a „žehlení“ průšvihů… Už od prvních řádků na vás Pech začne přenášet znepokojení, vnitřní neklid. Pocit toho, že nic nefunguje jak by mělo, je chvílemi přerušen scénami čiré dětské radosti, ale v celkovém kontextu sílí když se Vašek začne chovat divněji a divněji, až jednoho dne zmizí. Následně se Kryštof snaží přidat do nové party, ale sociální bariéra je možná až moc silná. Do toho přidejme tajnou lásku a (ne zase tak) tajnou obdivovatelku; prostě strasti a slasti pubertálního života.

Jak v knize zjistíte, oněch osobních dramat a tragédií je mnohem víc. Pech však netlačí na pilu, nesnaží se vytvářet konflikty a problémy za každou cenu, díky čemuž vše působí jako něco, co by se s trochou smůly mohlo stát i vám.

Továrna na smrt

Jak je to s tím viditelným zlem jste si asi už domysleli. Hlavní „řezník“ přebývá v opuštěném továrním komplexu a pohybuje se mezi lidmi, kde si vybírá oběti. Umí číst myšlenky a manipulovat s nimi, takže si vybírá cíleně. Někoho sežere, pro někoho má úplně jiné využití.

Dalo by se říct, že v tomhle jde Pech v duchu devadesátkových filmů. Střídá pomalejší emotivnější scény s čirým hnusem a nechutnostmi, které nikterak nepřikrášluje. Brutalita, vraždy, maso a vnitřnosti – Pech se nikterak nekrotí. POZOR: Tahle kniha si rozhodně nálepku 18+ zaslouží!

Pro čtenáře může být problém, že výskyt antihrdiny autor nikterak nevysvětlí, vlastně na něj ani pořádně neupozorní. Prostě tam je, vraždí a hotovo. O moc víc se nedozvíte ani v průběhu knihy; funguje prostě jako bubák s kudlou tak se s tím, čtenáři, smiř.

Síla Dítěte tmy je v prolínání obou motivů. Vnitřní neklid se se syrovým pojetím dobře doplňují. Člověk by řekl, že skutečná hrůza pramení mnohem víc z civilní linie příběhu a řezničina je jakousi fyzickou protivahou. Pech je navíc řemeslně zručný vypravěč, který dokázal obě složky prolnout tak, aby dávaly smysl a zároveň jedna výrazně nepřevládla nad druhou. A mimochodem: předzvěst velkého finále se koná velmi stylově na diskotéce!

TO uvnitř

Miroslav Pech je v hororu jako doma, což dokazuje i různými odkazy na žánrové autory a díla, která do textu ukryl. Zároveň umí dát vyprávění formu. Nedělá z příběhu čistě brutální masakr, ale ani trapně užvaněné sociální drama o problémech mladých, dobře drží hranici, aby příběh měl sílu a čtenáře „držel“.

Dobře, v ději je mnoho nelogičností; člověk by čekal mnohem aktivnější policii, vyšší mediální zájem a s ním spojenou vyšší míru paniky zabraňující chodit lidem po nocích sami a vůbec trochu toho pudu sebezáchovy a tím pádem testu autorské invence, i když s vrahovými schopnostmi…

Plusem je, že se Pech dokázal věrohodně vtělit do dětského hrdiny, podat svět jeho očima a zakomponovat do vnímání světa velkou míru naivity a schopnosti vidět věci tím správným „telecím“ způsobem. Ono ani využití party kinder-outsiderů v rolích vyšetřovatelů není zas tak běžné, to jen aby to nezapadlo.

A ještě na skok k obálce. Z prvního internetového náhledu se mi zdálo, že se jedná o nějakou scénu ze Spidermana. V reálu působí mnohem lépe, takže v tomhle případě suďte knihu podle obalu až na pultech knihkupectví.

Troufnu si říct, že čtenáře pamatující devadesátky bude mít Dítě tmy nostalgické kouzlo, protože stylizace se Miroslavu Pechovi opravdu vydařila. Příběh je dobře vystavěn a neustále drnká na čtenářovu nervovou soustavu drobnými epizodami i otevřeným násilím a brutalitou. Ale nenechte se mýlit: tahle kniha mnohem více děsí tím, co je vyřčeno jen napůl než explicitními scénami.

A na závěr malý kvíz pro pamětníky: v knize se objeví scéna, v níž chce rodina vyrazit do restaurace na pizzu. Fakt už u nás tahle pochoutka v devadesátkách frčela?

Miroslav Pech: Dítě tmy

Vydal: Golden Dog, 2020

Obálka: Dawid Boldys

Počet stran: 216

Cena: 199 Kč

Podpořte Golden Dog, kupte si knihu přímo u vydavatele!

Noční můra Společenství

27. Březen 2020 - 5:09

Psát v současné době o nějakých katastrofách či globálních hrozbách je asi trochu nošením dříví do lesa. Všichni toho máme dost ze zpráv a možná se i trochu děsíme, co se kolem děje. Mnozí si pak rádi od toho pandemického zpravodajství odpočinou a zalezou si někam do klidu s dobrou knížkou. Ti odolnější pak mohou sáhnout po třetí knize Petra F. Hamiltona Jidáš zbavený pout: Pronásledování 1 ze čtyřdílné ságy Společenství. Autor má rád složitější členění, a tak ságu rozdělil do dvou cyklů po dvou knihách a všem dal samostatné názvy a podtituly. Po Pandořině hvězdě 1 (Bariéra) a Pandořině hvězdě 2 (Invaze) následuje Jidáš zbavený pout 1 (Pronásledování) a Jidáš zbavený pout 2 (Poslední hlídka).

Třetí kniha v pořadí se věrně nese v duchu svého podtitulu Pronásledování a chvílemi skutečně připomíná detektivku, i když mnohem více začínají dominovat pasáže typické spíše pro military. Díky nim jazyk vyprávění oproti dřívějším dílům místy dost zhrubl, do popředí hrdinové staví primitivní pudy a boj o holé přežití. Autor dává prostor zase novým postavám či postavám dříve pouze epizodním. Stále více pozornosti věnuje novinářce Mellanii a více odhaluje její druhý život utajené agentky digitální entity VI., jediného nepřítele dosud nepolapitelného Hvězdoplavce. Mimozemšťan, v jehož existenci věří jen sekta Strážců identity a pár bystrých jedinců, dál spřádá své plány proti lidstvu a podmaňuje si stále více vlivných lidí, zejména politiků a vědců.

Podezřelých je najednou víc než dost a ani brilantní vyšetřovatelka Paula Myo není ušetřena zrady ve vlastních řadách. Ona i Mellanie se snaží odhalit a pronásledovat Hvězdoplavcovy stoupence a následně samy čelí útoku na vlastní osobu. Mezitím se gerilové skupiny ozbrojenců pokouší zastavit osidlování ztracených 23 planet, které zabrali Dokonalí a postupně ničí jejich ekosystémy. Vláda zbytku Společenství zase investuje do zbrojení a vylepšených lodí pro odvetný protiútok. Pravda je, že zasedání válečného kabinetu připomíná spíše bandu tupohlavých pitomců, kteří odhlasují všechno ve stylu „co nejde silou, jde ještě větší silou“. Soupeření rodových klanů o vliv na další vývoj Společenství se neštítí jakýchkoliv prostředků a věřit prostě už nejde vůbec nikomu. Je to jako děsivá noční můra, z níž se ne a ne probudit.

Na čtenáře čeká pár zajímavých dějových zvratů, napínavých soubojů a honiček v autě. Vlastně jde o osvědčené postupy klasických bondovek, jen si k tomu musíte přidat e-správce, všudypřítomnou unisféru, omlazovací procedury, bionické implantáty a další vymoženosti moderní techniky. Prchající hrdinové se však pohybují po staré známé trajektorii a zahnáni do kouta sáhnou k nejjednodušším prostředkům obrany – praštit nepřítele něčím těžkým do hlavy. Scéna zápasu Mellanie s najatým zabijákem navíc nepostrádá humor, kdy se IA zapůjčená od bdící VI. snaží vypočítávat nejprve pravděpodobnost úspěchu možných scénářů, přičemž situace se rychle mění a Mellanie střídá různé povely, až subrutinní program nestíhá své výpočty přerušovat a obnovovat. Humor probleskuje i na jiných místech v knize. S pořádnou dávnou ironie Hamilton vylíčí krádež dokonale zabezpečeného auta z přísně střežených garáží přímo před zraky toho, kdo si políčil na zloděje a sám pak uvízl v pasti. A zabiják, schovaný v lednici, hodnotí s ledovým klidem, že má aspoň k dispozici dostatek jídla… Avšak vrcholem legrace je návrat vědomí mrtvého kosmonauta v těle jednoho z mimozemských „hybů“. Inu, autor si umí těmihle maličkostmi získat své čtenáře!

I tak musím nerada přiznat, že postavy na mě působily tentokrát hodně šablonovitě, ať už jde o vojáky, obalené od hlavy k patě chytrými zbraněmi, nebo jiné, dříve sympatické, hrdiny a hrdinky, například o senátorku Justine Burnelliovou, z jejíž milostného románku se stala po smrti Kazimira totální selanka. Původně nevyzpytatelná Myo je nyní nudná a předvídatelná, můj zájem ztrácí i ufňukaný oživený Dudley Bose. Původně geniální stratég Hora jitřního světla se zbytečně zabývá ubohými pokusy pozemšťanů rozbít mu jeho terraformační stroje. Nově zvolená prezidentka Doi si vydobývá politické body maskulinní „rázností“, ale jsou to jen prázdná gesta.

Hamilton se snaží udržet čtenářskou pozornost, jak se dá, třeba i detailními sexuálními scénami, jinak se po pravdě na těch 650 stranách zas tak nic převratného neděje. Je to zdánlivý klid před bouří. Předpokládám, že až se Jidáš skutečně zbaví svých pout, rozpoutá se pravé peklo. A vzájemně nepochopené stelární civilizace se střetnou v posledním útoku, kdy se ukáže kdo s koho. Asi bych měla držet palce Společenství, ale je tak prolezlé korupcí a veškeré zápletky se tolik točí kolem úniku informací, manipulace s volebními výsledky či mediálními zprávami a povrchnímu vnímání hodnot, že se mi celkem zprotivilo. Požitkářští lidé by si nezasloužili nic jiného, než aby z nich Hora vnitřního světla udělal další „hyby“ a zapojil je do svého geniálního soukolí. Tak snad se autorovi podaří v poslední knize vykřesat z prohnilého Společenství cosi dobrého, zač má smysl bojovat. Možná vynese nějaký trumf výprava malé skupiny poutníků po silfenovských stezkách, díky níž můžeme objevovat ty nejpodivnější kouty vesmíru a nepravděpodobné astronomické úkazy.

Těžko říct, zda třetí kniha vyšla ve větší časové tísni než ta předchozí, ale našla jsem v ní víc chyb (jednu dokonce přímo v anotaci na obálce). Nevím, zda autor záměrně změnil slovník a začal být vulgárnější, nebo jenom chybí vhodná slovní zásoba pro elegantnější překlad. Dosud bylo Hamiltonovo vyjadřování velmi kultivované, možná je však potřeba přitvrdit, třeba si to jeho čtenáři žádají. Každopádně Pronásledování na mě působí jako uvadlá pivoňka královská, kterou někdo postříkal deodorantem, aby ještě trošku voněla. Vidíte velký květ a bohaté okvětní lístky a mezi nimi tu a tam jiskřivou perličku rosy, ale už je tu předzvěst blízkého zániku. To však bývá častý osud knih, které mají roli „mostu“ mezi expozicí a závěrem. Poté, co se odehrají klíčové peripetie, klene se obvykle dějový oblouk k nějaké katarzi a než se úplně sklene, čas jakoby se na chvíli zastavil. To čekání, než pomyslný míček konečně spadne, může čtenáře snadno odradit.

Tím rozhodně nechci říci, že se na závěrečný díl netěším, ba právě naopak. Poslední hlídka může ještě celkový dojem slušně zvrátit. Za dobrý konec člověk odpustí i ten megalomanský rozsah, rozvleklý děj a zástupy bezvýznamných postav, které mnohdy nemají co nabídnout a podle starých neffovských zásad jsou vlastně zbytečné. Stejně musím obdivovat důslednost, s jakou nám autor vykreslí třeba skladbu snídaně těchto epizodních hrdinů, popíše detaily zařízení v jejich bytě někde u pláže v totálním zapadákově nebo podobu bujné vegetace v džungli na konci vesmíru, kam zabloudili. Právě v detailech a ve schopnosti nastínit fungování futuristického Společenství se všemi nedostatky a nečekanými důsledky spočívá Hamiltonova specifičnost a dělá ze ságy fascinující dílo, do kterého dokázal originálním způsobem namíchat známé motivy z jiných děl, ať už jde o Adamsovu maniakálně nebezpečnou civilizaci, uvězněnou za umělou bariérou, aby nevěděla o okolním vesmíru a nemohla ho zničit, nebo hvězdného cestovatele z Hvězdné brány. To zřejmě tuší všichni, kdo si ji rozečetli a už jí zůstanou věrní až do konce.

Procentuální hodnocení: 60%

Peter F. Hamilton – Jidáš zbavený pout 1: Pronásledování

Vydal: Planeta9, 2019

Překlad: Petr Kotrle

Obálka: Larry Rostant, LZX

Počet stran: 668

Cena: 499 Kč

Vychází Kotletův Underground – nyní i v papírové podobě!

25. Březen 2020 - 15:17

A přidáme vám ještě tiskovou zprávu:

František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

 

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

 

František Kotleta

Rodák z Bruntálu, řezník, dobrodruh, trestanec a vlastně cokoliv, co si ještě vymyslí. Hlavně je to však autor fantastických románů, ve kterých bojují upíři s mimozemšťany, bohové se žoldáky, superpadouši proti superhrdinům a nakonec se s nim můžete vypravit i do šíleného postapokalyptického světa. Kultovní stále zůstává jeho série Bratrstvo krve, k jejímž zásadním třem dílům Hustej nářez, Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez přibyl prequel Vlci.

UKÁZKU najdete v našem starším článku.

 

Pokud máte na Kotletu spadeno, kupujte přímo u Epochy!

Nebo raději E-knihu?

 

INFORMACE O KNIZE

Titul: Underground

Autor: František Kotleta

Ilustrace na obálce: Adéla Miklíková

Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma

Stran: 312

Doporučená cena 299 Kč

Atuánské hrobky – Do temnoty a zpět

24. Březen 2020 - 12:26

Kněžka temnot

V Atuánských hrobkách platí, že jakmile zemře nejvyšší kněžka, vydají se níže postavené kněžky najít její novou reinkarnaci. Tentokrát se onou vyvolenou stane Tenar. Tato dívka se totiž narodila ve stejnou dobu, kdy velekněžka zemřela. Tenar je odvedena do hrobek, kde přijde o své jméno a získá nové. Stane se Arhou, Pozřenou, velekněžkou tajemných starodávných zlých sil ukrytých pod zemí. Přijme svůj osud sloužit svým bohů. Jedno dne ovšem do jejího temného podzemního panství zavítá jakýsi čaroděj a vše se změní!

Atuánské hrobky se odehrávají několik let po událostech Čaroděje Zeměmoří, prvního románu šestidílné série Zeměmoří americké spisovatelky Ursuly Le Guinové. Díky tomu, že se jedná o volné pokračování vyprávějící samostatný příběh mladé kněžky Arhy, nemusí se posluchač neznalý předchozích událostí obávat, že by se ve vyprávění ztratil. Stačí si přečíst obsah prvního románu a bude to v pohodě. Znalci budou samozřejmě trochu ve výhodě a pochytí některé náznaky, odkazy a onoho čaroděje v kobkách poznají určitě mnohem dříve, než jej sama autorka představí.

Postavy, to je to, oč tu běží

Z výše nastíněného obsahu, útlosti románu a délky časové stopy je patrné, že příběh sám není nijak rozvláčný a lze jej shrnout v pár větách. A kdybych to hodně zjednodušila, tak se dá říci, že se v něm toho tolik neděje. Ono to ale vůbec není na škodu! Ursula Le Guinové je totiž famózní vypravěčka, která umí vytvořit tu správnou atmosféru a zručné zvládá popisné pasáže. Z jejích slov a popisu podzemních komplexů – v nichž pobývají Bezejmenní (bohové), jimž Arha slouží – na posluchače padá menší klaustrofobie a přesvědčení, že by ho do té temnoty, kde čeká, kdo ví co, vážně nikdo nedotáhnul ani dvěma páry statných volů. Nikdo nechce tápat v černočerné tmě, počítat minuté průchody a pamatovat si všechny odbočky jen proto, aby se vůbec z toho bludiště vymotal.

Krom toho disponují Atuánské hrobky i promyšleným konceptem světa; autorka neponechala nic náhodě a má promyšlenou hierarchii, pravidla i ceremoniály spojené s kněžkami Atuánských hrobek. K tomu tady ještě existuje ono podzemní bludiště s řadou místností, kupou chodeb a slepých cest, kam může vstoupit jen hrstka vyvolených.

Tím nejdůležitějším jsou ovšem postavy! Nebo přesněji řečeno Arha/Tenar a její vývoj v průběhu celého příběhu. Je více než zajímavé sledovat, jak se pětiletá bezstarostná dívka promění ve velekněžku, jež bez zaváhání odsoudí trojici mužů k pomalé smrti vyhladověním a dehydratací. Věci ovšem nejsou tak černobílé, jak se na první pohled zdají, jelikož výčitky svědomí čas od času dopadnou i na samotnou velekněžku temných sil. Vnitřní souboj se naplno rozhoří v okamžiku, kdy do hry vstoupí čaroděj Ged, jehož Arha zavře v podzemí. Dívka si musí vybrat! Buď pomůže čaroději, nebo bude nadále sloužit Bezejmenným. Díky tomuto dynamickému charakteru se posluchačovy sympatie přelévají z jedné strany na druhou, přesně podle toho, v jakém bodě svého vývoje se hrdinka zrovna nachází.

Kouzlo mluveného slova

Přestože je hlavní postavou Atuánských hrobek dívka, vsadilo Tympanum na mužského vypravěče, Tomáše Juřičku – jeho hlas můžete znát třeba z Hvězdné brány (Atlantida), kde daboval postavu Radka Zelenky – a určitě tím neprohloupilo! Přestože Juřička zcela nespadá mezi tu vzácnou skupinu se specifickým hlasem, kdy mluvčího poznáte hned na první dobrou, má přesně tu barvu hlasu, která se při předčítání velice příjemně poslouchá, a to především v květnatých popisných částech knihy. Pokud dojde na přímou řeč, neočekávejte střídání hlasů, jak to někteří narátoři dělají. V tomto případě by něco takového působilo poněkud zvláštně vzhledem k tomu, že v románu převažují ženské postavy. Mnohem důležitější, než střídání hlasů je tón, jímž je daná věta pronesena. A v tomto bodě není co vytknout! Přednes navíc doplňuje příjemný hudební doprovod.

Sympatická je i délka jednotlivých zvukových stop. Jejich stopáž ohledu na délku jednotlivých kapitol nepřesahuje 15 minu. To představuje ideální délku, pokud máte za běžných okolností problém s nedostatkem volného času, nebo pokud hledáte něco krátkého před spaním u čeho zároveň neusnete. Nicméně pro zachování celistvosti doporučuji poslechnout najednou vždy alespoň celou kapitolu.

Jméno Ursuly Le Guinová se zcela právem objevuje v různých seznamech fantasy knih, které by měl člověk znát. Jedná se o spisovatelku, která dokáže nejen pár slovy zachytit tu správnou atmosféru, ale též výborně pracuje s postavami, jejich vývojem a vnitřním bojem. A to vše je díky nakladatelství Tympanum zabaleno do příjemného audioknižního zpracování.

Autánským hrobkám by měli věnovat pozornosti ti, kteří o Ursule Le Guinové slyšeli, ale zatím se třeba nerozhoupali k tomu, aby se na nějaké její dílo podívali blíž. Tato audiokniha může posloužit jako odrazový můstek, jak se s touto autorkou seznámit. Minout by jí též ovšem neměl nikdo, kdo má rád příběhy stojící především na rozvíjejících se postavách. A mimochodem: pokud chcete začít pěkně od začátku, má Tympanum.cz v nabídce i Čaroděje Zeměmoří.

Ursula Le Guinová: Atuánské hrobky

Vydalo: Tympanum, 2020

Interpret: Tomáš Juřička

Délka: 5 hodin 46 minut

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 239 Kč

Podpořte tympanum.cz koupí e-knihy přímo ZDE 

Infarkt pro knižní srdcaře

23. Březen 2020 - 9:42

Nešlo si nevšimnout, že v posledních týdnech se v Čechách doslova zastavil život. Ne, nebudeme polemizovat s opatřeními, která byla učiněna. Chceme poukázat na to, že jsou zavřené obchody a velká část výroby.

Možná se ptáte: jak se celá situace dotýká Fantasy Planet?  Redaktoři mají čas sedět doma a načítat recenzní výtisky… A to je právě ono! Většina vydavatelství v současné době prochází obdobím těžké nejistoty v lepším případě, v tom horším pak rovnou existenční krizí. Prodeje strmě padají, což logicky brzdí nákup práv a vydávání nových titulů. Každý ekonomický subjekt se nyní snaží primárně zafinancovat sám sebe, takže ani překladatelé a další „nájemní“ pracovníci nemají jistotu, že dostanou zaplaceno. Na konci řetězce to znamená, že je samozřejmě pozastaveno i poskytování recenzních výtisků.

Pořád jsou tu ještě e-knihy, ale český čtenář je zvyklý na papír a nakladatel z jejich prodeje náklady na výrobu nemá šanci pokrýt. Máme i audioknihy – a navíc e-shopy fungují, ale ani tyhle prodeje v dané situaci nikoho nespasí. Říkejte si co chcete, knihy jsou prostě zbytné zboží, které nepatří mezi základní potřeby. Moc se jich nenajíte a v poměru cena/výkon vyhrává toaletní papír na celé čáře. Navíc – od šikovné prodavačky v knihkupectví často odcházíte o pěkných pár stovek lehčí než jste původně plánovali.

Je tedy na místě ze zeptat: je alespoň něco, co můžeme pro svého oblíbeného nakladatele udělat?

Ano, je tady taková drobnost – pokud kupujete knihu, kupte ji přímo na e-shopu svého oblíbeného nakladatele. Tím máte jistotu, že utržené peníze půjdou přímo jemu a ne distributorovi, skrz kterého se po nějakou dobu nemusí k příjemci vůbec dostat, což může být v dané situaci fatální. V současnosti navíc spousta vydavatelů nabízí všemožné slevy a akce, tak využijte příležitosti!

A vězte, že některé knižní distribuce (jmenovitě Euromedia, tedy Neoluxor a Knižní klub) si začínají vytvářet alibi proč pozdržet platby svým dodavatelům. Rozhodněte se moudře, komu své peníze chcete poslat!

My, redaktoři Fantasy Planet, vidíme za knihami především všechny ty úžasné a fantastické lidi, kteří pro svoji práci žijí a které živí. Lidi, kteří milují dobré příběhy. Byla by obrovská škoda aby, až se tohle všechno přežene, některá menší (a samozřejmě i větší!!) nakladatelství zanikla. Ukažte jim svoji přízeň. Děkujeme!

Audiokniha SPAD dočasně zdarma jako dárek od Františka Kotlety

22. Březen 2020 - 17:16

Audioknihu SPAD nyní dočasně můžete stáhnout na Palmknihách ZDARMA.

Díky, Franto!

 

CoronaCon – virtuální con již 23.3.2020 od 14 hodin!

22. Březen 2020 - 17:08

Zpříjemněte si pobyt doma virtuálním conem.

Zajímaví hosté, ještě zajímavější nápad.

Více na Facebooku

 

 

Ve stínu slunce: Dřív, než nás všechny dostanou

21. Březen 2020 - 5:54

Jakub Mařík byl až doposud známý zejména díky svému knižnímu příspěvku k urban fantasy sérii Kladivo na čaroděje. Na svém kontě má však i několik zajímavých povídek – a právě kniha Ve stínu slunce z jedné takové povídky vznikla. Výsledkem je netradiční, ale velmi chytlavá žánrová kombinace.

Muž přes palubu!

Ve stínu slunce začíná jako klasická military sci-fi. Vesmírná loď UTSS Salamis uniká před zničením. Je pod útokem tajemných Korzárů – vesmírných pirátů, kteří dokážou vykrádat a ničit lodě jako na běžícím pásu. Korzáři jsou pro lidstvo velkou hrozbou a ještě větší neznámou – ještě nikdo žádného z nich nespatřil. Svědky svého řádění tajemní nájezdníci vždy unesou nebo pobijí; žádné stopy, záznamy, nic. A když je nejhůř, jsou schopni zničit i vlastní lodě, jen aby nikdo jejich tajemství neodhalil!

Ale zpátky na UTSS Salamis. Od samého počátku se postupně v duchu žánru čtenáři seznamují s postavami; a jak tomu bývá, seznámí se postupně se všemi podstatnými členy posádky. Poškozené lodi se povede únikový manévr, ale ten jí pouze koupí trochu času před nevyhnutelným osudem. A pak se celá situace dost netradičně zlomí

Při opravách poškození je nalezen mrtvý muž, a děj od toho momentu získává komornější charakter, postav podstatně ubude a vše se točí kolem pátrání po pachateli záhadné a zdánlivě nahodilé vraždy. Mařík velmi dobře dokáže využít nabízené prostředí vesmírné lodi – budete se divit, jak dokáže být vyšetřování „obyčejné“ vraždy v kosmu zábavné a především atmosférické. Detektivní intermezzo si v ničem nezadá s klasickou detektivkou. Vyšetřovatelé jsou sympaťáci, a přesto, že tak trochu samoukové, vedou si vážně dobře. Nakonec se ukáže, že celý případ možná není až tak složitý, ale jeho rozuzlení vede k pořádné panice. Tady už musíme brzdit, a tak prohlásíme jen neurčitě, že případ znamená reálné ohrožení pro celou loď.

Detektivní linka si nehraje na žádnou velkou kriminálku Miami (nebo jinou televizní výrobnu kriminalistických zázraků dle libosti) – vše se ubírá naprosto logickou cestou, vyšetřovatelé si nevypomáhají žádnou nepravděpodobnou technikou či pofidérními metodami. Vystačí v podstatě se selským rozumem, což je sympatické, a díky tomu je s nimi čtenář schopen a ochoten velmi rychle sympatizovat. Mařík dokázal celému vyšetřování vdechnout i nádech tajemna a díky malému počtu osob je vše plynulé, dynamické, přehledné a jednoduché – protože v tomto případě je skutečně v jednoduchosti síla.

A teď na to šlápneme!

Jenže někde na pozadí odtikává poškozené vesmírné lodi UTSS Salamis čas do odhalení. Další útok Korzárů na sebe nenechá dlouho čekat, a tak je třeba spěchat než důkazy zmizí i s celou lodí.

A právě střet s Korzáry tvoří pomyslnou druhou část celé knihy. Zde už se zase vrací děj do kolejí military sci-fi; a přestřelek na vesmírné lodi naopak už ve všemožných knihách proběhlo spousty. Mařík je zdatný v popisech, takže si celou situaci náležitě vychutnáte; nesnaží se být za každou cenu originální nebo něčím jiný, prostě jen odvádí dobře svoji práci. Přestřelka má i zajímavou gradaci a na samý závěr nechybí velké finále.

Přesto, že je spojení detektivky a military sci-fi dost netradiční, působí opravdu skvěle. Příběh opíše pomyslný myšlenkový oblouk a oba zdánlivě nesourodé díly do sebe hladce zapadnou. Propojení je logické a organické, zkrátka se pátrá, pátrá a najednou se uděje něco (a co vám opravdu nemůžeme prozradit!), co přejde v otevřený boj na palubě. Nechybí ani napětí – zkrátka, Ve stínu slunce má vše, co si čtenář od dobré military sci-fi může přát a ještě něco navíc.

Ve stínu slunce je neskutečně zábavnou knihou. Střídá pomalejší atmosférické scény, pořádnou vesmírnou řežbu, dobře napsané zvraty pasující do děje… Zkrátka, Jakub Mařík má velký potenciál, invenci a umí psát. Doufejme, že další díl série na sebe nenechá dlouho čekat.

Jakub Mařík: Ve stínu slunce (UTSS Salamis I.)

Vydal: Mystery Press, 2020

Počet stran: 288

Cena: 299 Kč

Les mytág pro vaše uši

20. Březen 2020 - 8:25

Robert Holdstock stvoril svoje vlastné univerzum. Sčasti fantastické, sčasti reálne. Les mytág poslucháča očarí. Mytága, bytosti stvorené ľudskou fantáziou počas stáročí, zrazu ožívajú a zhmotňujú sa. A vy sa začnete pomaly, pomaličky oddávať príbehu, v ktorom sa zhmotnia aj vaše tajné fantázie a túžby, nevídaní hrdinovia a krásne bojovníčky.

Dôveruj aj tomu čo letmo zbadáš…

Bratia Steven a Christian Huxleyovci svojho otca nikdy poriadne nepoznali. Odmeraný vedec žil vo vlastnom svete a zo všetkého najviac ho fascinoval Ryhopský les, rastúci za domom. Nepreniknuteľný, divný, ukrývajúci tajomstvá, ktoré nemal v úmysle nikomu prezradiť. Akoby žil, premýšľal, mal vedomie a dokázal riadiť všetko, čo v ňom rástlo aj žilo. Pre ich otca znamenal viac, než rodina. Matka to ťažko znášala a jej psychický aj fyzický stav sa prudko zhoršoval. Chlapci dospeli, odišli bojovať do druhej svetovej vojny a prežiť si vlastné peklo. Kým sa Chris vrátil domov, Steven to nemal v úmysle. Až kým sa mu neozval brat. Návrat do rodičovského domu v grófstva Herefordshire prebehol rozpačito. Brat ho síce vítal srdečne, no Steven cítil, že to už nie je ten Christian, ktorého pred rokmi opúšťal. Bol nervózny, podráždený a niečo skrýval. Dom zostal taký, aký si ho pamätal. Zmenilo sa iba to, že mohol hocikedy vojsť do otcovej pracovne. A práve tam sa začalo odvíjať najväčšie dobrodružstvo, aké Steven zažil. Otcove poznámky v denníkoch mu vnútil na čítanie Chris, nech sám spozná, pochopí… Jeden šokujúci nález a to, čo z poznámok zistil, zmenilo jeho pohľad na svet. Mytága, mýtické imága, postavy z legiend a povestí v lese vďaka akejsi kolektívnej pamäti preklenuli tisícročia a nielen to. Našli sa jedinci ktorí imága dokázali svojou mysľou v Ryhopskom hvozde a na pár ďalších tajomných miestach priviesť k životu. No Steven zatiaľ netuší, či je to skutočnosť alebo sa pomiatol.

Takto ožila aj bytosť, ktorá stála za zmenou v Chrisovom správaní. Pobláznila otca, matku priviedla na pokraj nervového zrútenia. Táto žena, či skôr dievčina, teraz privádzala do šialenstva Chrisa. Túla sa po hvozde celé dni a po návrate tvrdí, že prešli mesiace. Zmieri sa Steven s myšlienkou, že sa v  Ryhope dejú veci, ktoré neladia s logikou, prírodnými zákonmi ani realitou?

Ak do tohto sveta začnete unikať, ak sa na okraji vášho periférneho videnia začnú objavovať tiene, nebodaj sa zhmotnia na skutočné bytosti, ste polapení a viac sa z lesa a jeho moci nevymaníte. Dievčina Guiweneth je toho dôkazom. Miloval ju otec, Chris aj Steven. V mysli každého z nich vzniklo mytágo Guiweneth, za ktorým boli ochotní ísť až do hĺbok temného hvozdu. Riskovať život kvôli chvíľke strávenej so ženou, ktorá páchla potom, tlejúcim lístím a zemou. Čo spôsobí mužská vášeň a rivalita? Otec zomrel, no s Ryhopským lesom bol tak silno spojený, že je reálne možné, že vo forme mytága v ňom stále prežíva. Chce synom pomôcť, či naopak prahne po pomste? Keď do Stevenovho života vletí pilot Harry Keeton, vráti sa Chris a bez zľutovania mu úplne rozdupe ťažko vybudovanú novú existenciu, rozhodne sa Steven nájsť cestu do hlbín hvozdu a vziať si späť to, čo mu právom náleží. Nájde to, čo hľadá? Možno. Hrozby striehnu za každým stromom a on nikdy bojovníkom nebol. Preto siahne na dno síl, spozná silu priateľstva a pochopí, že v temných hlbinách lesa musí byť obozretný a veľmi trpezlivý.

Legendy a mýty

Režisér Pavel Štěpánek si ako interpreta vybral herca Jakuba Gottwalda. Nakoľko v texte vystupuje len niekoľko žien, je táto voľba logická. Herec dokázal nahovoriť časti patriace Guweneth a ďalším hrdinkám dostatočne intonačne rozdielne, aby sme ich rozoznali a pôsobili prirodzene. Horšie to už bolo s časťami, kde je dej podaný z pohľadu Harryho Keetona. Nakoľko rozprávačom príbehu je Steven, až po hodnej chvíli zistíte, že to, čo práve počúvate, nie sú Stevenove myšlienky, ale zápisky z Keetonovho denníka. Po prvej takejto skúsenosti, si už poslucháč začne dávať pozor a rozlišovať časti z denníka od častí rozprávaných hlavnou postavou.

Čo človeka skutočne uchváti, sú hudobné predely. Delia jednotlivé úseky textu a zároveň mu svojim vyznením dodávajú ten správny šmrnc. Píšťaly, strunové nástroje a najmä bubienok, ktorý strháva svojím, chvíľami až divokým, rytmom. Máte pocit, že ste sa ocitli stáročia v minulosti, okolo vás je len hlboký temný hvozd a priam fyzicky pociťujete prítomnosť šamana, ktorý vám o chvíľu v mámivom opare ukáže budúcnosť…

Koľko svetov existuje?

Robert Holdstock nezhmotnil iba ľudí zo sveta legiend ale aj niečo tajomné, temné a nebezpečné, čo sa ukrýva v predstavách každého z nás. Artuš, Merlin, Guinevere a mnoho iných, dávno zabudnutých postáv a udalostí zakorenených v ľudskej pamäti, v Holdstockových dielach ožíva a nadobúda konkrétne rysy. Každý jeden je odrazom fantázie človeka, v ktorého mysli sa zrodil. Tajomné mytága na okraji zorného poľa, postavy z mýtov. Veď kto sa nepokúšal predstaviť si niektorého hrdinu, tých silných mužov a nádherné divoké ženy, ktorí prichádzali v časoch núdze a boli zosobnením krásy, sily a ušľachtilosti?

Ryhopský les je nebezpečný. Opantal hrdinov románu a pohltí aj vás.

Hvozd sa bráni odhaliť svoje tajomstvá. Každý strom, každé steblo trávy či zviera sa pre neželaného návštevníka stáva neprekonateľnou prekážkou.

Započúvajte sa preto do rozprávania o lese mytág. Začína sa všedne, no pozorného poslucháča s ľahkosťou odnesie presne tam, do nepreniknuteľných hlbín Ryhopského lesa, kam by sám preniknúť nedokázal.

Robert Holdstock: Les mytág (audiokniha)

Vydavateľstvo: Tympanum, 2019

Interpret: Jakub Gottwald

Réžia: Pavel Štěpánek

Dĺžka: 10 hodin 47 minut

Formát: MP3 ke stažení / fyzický CD nosič s MP3

Cena: 289 Kč / 389 Kč

Čtenářská povídka: Pořád ve střehu

19. Březen 2020 - 8:55

Pokud nám chete i vy zaslat svoji povídku, využijte náš email: redakce@fantasyplanet.cz .

Nebo nám jen dejte vědět, jak se vám povídka (ne)líbíla. 

A pokud neradi mejlujete, napište nám na Facebook!

Pořád ve střehu

Dupárna v Šimicích byla narvaná téměř k prasknutí. V přízemí byla diskotéka a desítky těl se zmítalo v záblescích stredoskopu a za rytmů staré, zpola zapomenuté hudby. Dnešní večer všichni zapoměli na drsnou realitu světa za zdmi tohoto místa.

Pach dýmu z cigaret, jointů a dýmek. Zpocených těl, parfémů.

Nikdo nevnímal nic než hudbu a blízkost ostatních. Alkohol, drogy.

Opojení.

Nad diskotékou bylo další patro, jakýsi ochoz kde seděli ti, kteří se nechtěly reje účastnit. Byli tu štamgasti, povětšinou drsní chlapíci kteří měli k noži blíž než jiní. Drsné tváře, zarostlé či oholené. Rudé oči mutantů, ghůlů i geneticky upravených lidí. Cigaretový kouř, cinkání sklenek s chlastem. Několik Lebkounů se potloukalo po ochoze, zhulení nebo opilí, ale ozbrojení střelnými zbraněmi. Ne že by je potřebovali, tady v Šimicích si nikdo netroufnul Lebkounům odporovat, nedej bože některého napadnout.

Až na tři chlapy v koutě.

Ty respektovali i ti nejdivočejší návštěvníci Dupárny. I Lebkouni a ti nerespektovali jinak nikoho.

Ramenatý, nijak vysoký Pes ve svém prastarém kožáku a polámaným kloboukem na hlavě. Přečnívající zuby, nazelenalá pokožka. Dlouhé vousy a vlasy mu dodávali mimořádně odpudivý a nepříjemný vzhled. Hlavně jeho žlutě se blískající oči.

Drápek byl stvoření ze Zóny. Měřil tři metry, když se napřímil, jinak se při chůzy opíral o přední tlapy ozbrojené dlátovými drápy. Dravčí hlava, dlouhý čenich. Z dlouhého pláště ve kterém byl zavinutý trčel ocas podobný klokanímu. Drápek byl jeden z obyvatelů Zóny, nalezený a geneticky upravený šíleným „Tatíkem“ který z jeho mozku vytvořil živoucí počítač.

A pak černý Bob, obr kterému šli všichni z cesty. Téměř bílé oči, holá hlava a opakovací brokovnice. A stovky časopisů, novin, knih a fragmentů ze starého světa. Tyto tři disko nezajímalo. Nebo… holky si Psa nevšímali, i když on by o ně stál. Drápek o holky nestál. O Boba by stály a on by stál o ně, ale nyní si četl v slabém světle časopis o pohlavních chorobách a tak se mu skoro i ježili vlasy. Kdyby tedy nějaké měl.

„Chtělo by to zase něco podniknout“ řekl srozumitelně Drápek, což bylo z podivem po tom, co všechno vypil. Ale on taky uměl alkohol odbourávat, stejně jako většinu jiných jedů.

„A co?“ Pes byl podnapilí, ale to byl jeho obvyklí stav.

„Třeba jít do toho podzemního města Krtků.“

„Ses posral ne? Skoro mě tam sežrali Bertíka“ zesílil hlas Pes.

„Ale bylo tam dost zajímavých věcí“ řekl Bob a odložil stokrát ohmataný časopis na stůl. Zhluboka se napil ethanolu a zašklebil se. „je to čím dál horší“ konstatoval.

„Protože nedojel ten vlak ze Setína vole“ zabručel Pes. „Kolejka je prej někde rozbitá nebo co.“

„Snad to spraví.“

„Jasně že to spravěj Drápku, papaláši by bez dobrýho chlastu a zásob nevydrželi. Jen my tady pijeme sračky!“ zařval vztekle Pes a třísknul prázdnou sklenkou o zem, kde se rozletěla v záplavě střepů..

„Klid kámo“ řekl klidně Bob. „Nic s tím ne naděláme. A nezapomeň“ ztišil hlas „na to co jsme od vejšek dostali za toho kyborga.“

„Pravda“ zklidnil se mutant. „Už ti dali nějaký echo co to bylo?“

„Ne.“

„Ale otec ze scanu něco pochopil“ řekl tiše Drápek a jeho kamarádi zpozorněli. Tatík byl bezesporu génius, co na tom že trochu magor.

„Ticho, Lebkouni“ špitl Bob.

„Zdar chlapy“ začal ze široka holohlavý pořez s kérkou na holé hlavě. Další dva přikývli, ti byli bez kérek, takže řadový střelci. Kožené bundy, orvané gatě. U pasu pistole.

„No nazdar Lukyne“ pozdravil Bob. „My jsme tady nic neudělali.“

„To vím, ale něco bych od vás chtěl.“

„Ale?“

„No jo no. Asi pomoct no“ řekl rozpačitě Lukyn, který měl pod patronátem pár ulic okolo Dupárny. Rozpačitě se koukal na poplivanou zem a na ruku v rukavici, kterou třímal brokovnici s upilovanou hlavní.

„O co jde?“ zeptal se Drápek.

„O těch mordech ste slyšeli že jo“ řekl tiše, tak tiše, že jej přes řev hudby skoro nebylo slyšet.

„Vem místo“ nabídnul mu Pes a Lebkoun se rozpačitě posadil a mávnutím objednal rundu pro všechny.

„Myslíš ty bez krve?“ naklonil se k němu Bob.

„Přesně ty. V tomto tejdnu pět lidí. Z toho čtyry holky.“

„Já slyšel o třech“ řekl Pes.

„Jo, tajíme to jak to de, ale už se to šíří. Prej to je někdo se Zóny a my nejsme schopný ho dostat.“

Bob tiše hvízdnul. To vysvětlovalo onen zvýšený výskyt holých hlav.

„A ten poslední je zabitej teď ne?“ dodal.

„Jak to…“

„Jinak bys nás nerušil vole“ušklíbl se Bob a zvednul se. „Jdeme na to ne?“

Trojice se zvedla. „Platíš“ houknul Pes na Lukyna a vyrazil v čele kamarádů ke schodům. Proto neviděli výraz úlevy na tváři Lebkouna.

 

Tito tři drsňáci už viděli kde co, ale tohle ne. Oni sami zabíjeli bez skrupulí,protože chtěli přežít. Ale zabíjet pro zábavu?

Jeden ghůl byl doslova rozervaný na kusy, mohutný chlap měl urvanou hlavu ale kolem těla téměř nebyla krev. Žena neměla na sobě viditelné poranění, jen malou dírku na krku ze které nevytékala tělní tekutina. Další chlap byl nabodnutý na rezavém zábradlí a utržené ruce pohozeny opodál. Celkem sedm mrtvých.

„Nesmyslný“ řekl Bob.

„Neskutečně silný tvor“ řekl Drápek když nezúčastněně prohlížel místo. Okolo byli Lebkouni a drželi dál několik lidí kteří se přišli podívat co se děje. „vidíte? Ani nože a klacek nestačili“ okomentoval poházené zbraně.

„A žádnej kvér.“ Bob přidřepnul u jednoho těla. „A tipuju to na holý ruce… Ne, tady nože.“ ukázal na tři souběžné rány na břiše vousatého hubeňoura kterého převrátil na záda.

„I tady je použita čepel“ řekl Drápek.

„Takže hledáme chlapa od krve“ řekl Bob a postavil se.

„A co teď?“ zeptal se Drápek a jeho oči vše pozorně sledovali.A  ukládali do mozku.

„Musíme vyslechnout svědky.“

„Svědky?“

„Jo. Ty kteří něco viděli, něco podezřelího, zvláštního. Vždycky je někdo kdo něco viděl.“ vykládal Bob.

„A jak to víš?“

„Četl jsem o tom knížku“ vědoucně se usmál Bob. „Ten kdo vyšetřoval vraždu byl detektiv. A teď jsme detektivové my dva. Začneme támhle“ ukázal na malí hlouček lidí za bariérou tvořenou Lebkouny.

Pes jen stál s prázdným výrazem ve tváři a zdálo se, že se na něco soustředí.Napůl ucha vnímal své kamarády, ale ve skutečnosti nutil svůj mozek provádět něco, co se nedalo vědecky odůvodnit. Snažil se najít někoho, kdo by mu pomohl najít vraha.

 

Trojka stál v anonymním davu a sledoval holohlavé pořezy, jak uklízí místo, kde pozabíjel ty křehká stvoření. Jeho tělo fungovalo už normálně. Tep se zklidnil, tělo zchládlo. V rámci maskování bylo oblečení od krve odklizeno a on neviděl žádnou možnost jak by mohl být s činem spojován. Nepřemýšlel nad důsledky. On vlastně nepřemýšlel vůbec.

Test dopadl uspokojivě. Dokázal si poradit s několika protivníky současně. Spotřeba paliva byla vyšší než předpokládal, ale s tím se počítalo.

Byl na řadě další test.

 

„Takže se hýbal hrozně rychle?“ zeptal se Bob třetího chlapa který tvrdil že něco viděl.

„Jó čovole, byl rychlej jak sračka“ vykládal hubený mladík,kterému chyběli skoro všechny zuby. „Von se tady tak protočil, rozpáral mu pajšl, skáknul do luftu a kopačkou mu skoro urazil klocnu. Sem jen valil augle čovole.“

„Chápu“ kývnul hlavu Drápek. „Bobe, tady asi víc nezistíme.“

„To je blbost“ řekl černoch. V každé knížce se najde někdo, kdo pachatele viděl,“ stál si za svým.

„Kde je Pes?“ napadlo najednou Drápka. Zabral se do své role detektiva tak, že si ani nevšimnul, že mrtví byli odtaženi a Pes zmizel.

 

Našli jej. Seděl nahý v uličce plné odpadků. Kolem něj se tlačili psy všech ras. Desítka chlupáčů smrdících tak, že i Drápek zhnuseně pokrčil čenich. A Pes seděl mezi nimi. Obklopovali jej, slintali na něho,otírali se o něj. Vypadali jako u vytržení a každý se jej chtěl aspoň dotknout. Psovy nyní žluté oči hořeli zvláštním světlem a to zesilovalo…

„Kurva!“ zařval Bob. Drápek nezařval vůbec, ale jeho ruka se mihla, zvedl kus zpola rozpadeného barelu a mrštil jím po Psovy. Prorezavělí šrot jej zasáhl do ramene a vyryl mu do kůže rýhu, která se okamžitě naplnila krví. Psovo zavytí a šelmy se obrátili proti Drápkovy s Bobem. Mnoho hlasné zavrčení, desítky zubů se zaleskly v odrazech světla z hořících sudů z ulice. Bob vytáhnul z pod kabátu brokovnici.

„Pse!“ zařval. Prober se kurva!“

Drápkův neuvěřitelný mozek zkoncentroval energii a vyslal na Psa vlnu psychické energie. Přes rty se pouličnímu šamanovy vydralo zavrčení a desítka psů se pohnula kupředu.

„Pse!“

Zavytí. Po boku Boba stál obří rotvajler Bertík a jeho vyceněné zuby zastavili chlupatou vlnu.

Cvaknutí brokovnice, Bob nechtěl střílet do psů které jeho přítel tak bezmezně miloval, ale svůj život si cenil víc.

Drápek skočil a jeho ruka se mihla. Klouby prstů udeřil Psa do hlavy a srazil jej na zem. Zář v jeho očích pohasla.

A  probral se.

Jedinou myšlenkou uklidnil psy a zhluboka se nadechl. „Zas sem to skoro zkurvil co?“ zeptal se.

„Jo.“ přitakal Bob. „Nauč se to ovládat.“

„Se snažím“ odsekl Pes a postavil se na nohy. Musel se opřít o stěnu. „Přišli jste na něco?“

„Ano“ řekl Drápek. „Střední výška, rychlí. V tom mrholení se z něj prý kouřilo.“

„Kouřilo? To hořel?“

„Ne“ zkusil se usmát Drápek, ale moc se mu to nepovedlo. „Spíš se z něj odpařovalo vlhko. Jeho tělo bylo horké“ vysvětlil.

„Horké?“

„Jo“ přitakal Bob. Bylo to víc než horečka. Zrychlený metabolismus“ pochlubil se znalostí,kterou mu před chvílí sdělil Drápek. Pes se na černocha obdivně podíval. „Tys byl dycky hlavička Bobe. Ale nechápu co to je metacokoli… nebo co.“

„Já vím“ řekl skromně Bob.

„A já sem od psů zistil jeho pach. A taky… no, bály se ho.“

„Báli? Tak jako se bojí lidí?“ zjišťoval Drápek.

„Právě že ne. Báli se něčeho, co neznají.“

 

Seděli u hořícího barelu ve dvoře který si přivlastnil Pes. Kolem byli sousty harampádí, odpadu a psů. Pes si přilnul z lahve podezřelou tekutinu a podal ji Bobovy. Ten si taky loknul a vzápětí se rozkašlal.“Co to kurva je?“

„Trocha upraveného chlastu“ usmál se Pes. „Pamatuješ na ty pálivý papričky co pěstuje Zéma? Tak ty sem do tý flašky nacpal k alkoholu.“

„Jsi dobrý dobytek“ usmál se Drápek a zkusil to taky. „Hm, má to šmrnc.“

„Nemá. Za takový věci by tě měli zastřelit“ zavrčel Bob. „No, Drápku, napadlo tě něco?“

„Samozřejmě. Podle toho co víme, prvně zabil jednu, víceméně bezbrannou oběť. Pak více naráz, poté byl na řadě chlap s kudlou…“

„A teď ozbrojená parta“ dodal Bob,který pochopil myšlenkový pochod Drápka. „Chceš tím říct….“

„Že zabiják trénoval.“

„Ne trénoval. Zkoušel. Testoval své schopnosti“ vydechl Bob. „TO sem taky někde čet, o stroji co byl podzemí a zabíjel…“

„Jak to de zabít?“ Zeptal se šaman.

„Dobrá otázka. Ale důležitější je… na kom by ještě mohl něco vyzkoušet? Kdo je líp ozbrojený než chlapy na ulici?“ položil otázku mohutný párač.

„My?“ navrhnul Pes.

„Možná. Ale o nás se to moc neví. Kdo nosí bouchačky venku?“

„Lebkouni.“

„Přesně tak Bobe. Takže se obávám…“ a divoká střelba jej přerušila.

 

Trojka se protočil v piruetě, kulka jej minula, bleskový chvat, rána na zápěstí, chycení pušky za předpažbí, páka zbraní… a hlaveň mířila na překvapeného Lebkouna. Výstřel, jeden z mnoha a muži odletělo temeno hlavy.

Trojka zastavil pohyb v pokleku. Jeho oči propátraly temnotu rušenou mihotavými plameny plynové lampy. Žádné nebezpečí….

Chyba.

Ze tmy vyrazilo mohutné zvíře, , pažba pušky se mihla a pes dopadl na zem. To už Trojka vstával, ze tmy vyšlehly plameny a o okamžik později zazněly výstřely z pistole. Kotoul pryč, přes rozstřílené tělo.

Prásk! Brokovnice vychrlila broky, ale Trojku minuly. Obří postava s tlapami ozbrojenými dlátovitými drápy. Záklon, kop proti stojné noze nepomohl, soupeř byl obrovský a těžký. Další úhyb, opět štěkot pistole, ale střelec nebyl dobrý. Další rána z brokovnice se neozvala, Trojka byl krytý tou obludou. Z předloktí mu vyjeli břity, uhnul úderům a sám sekl. Vytryskla krev, ale to už útočil velký černoch kusem železa. Trojka se kryl břity, ale síla nárazu jej donutila ustoupit.

Bolest v noze, ten skřet už nestřílel z pistole, ale hodil po něm nožem!

A zase obluda.

Trojka cítil úbytek síly, neměl čas doplnit palivo.

Zvuk motorů.

Přímím kopem se zbavil černouše, leví břit mu vyletěl z ruky a zabodl se obludě do hrudi.

Bolest! Strašlivý nápor na každý milimetr těla. Ten zelený skřet měl natažené ruce a oči mu pláli žlutým světlem. Hodil po něm druhý břit.

Staccato výstřelů.

Trojka se otočil a utekl do tmy boční uličky.

 

„A máme ho“ řekl spokojeně Pes z místa kde ležel. Ostrá čepel jej jen škrábla.

„Jo?“ Bobovy nebylo nic, kromě zraněné pýchy a zlomeného nosu.

„Nechal tu tvůj bajonet s krví?“ zeptal se Drápek. On to schytal nejvíc, ale jeho regenerační schopnosti zapracovali a obr byl téměř v pořádku.

„Přesně“ zašklebil se Pes.

„Ty umíš číst z krve?“ptal se Bob.

„Ne. Ale stará Sova jo.“

 

Stará Sova. Nyní vědma, šarlatánka, dědička Voo-doo, alkoholička, vykladačka karet. V minulosti děvka, zlodějka a nájemný vrah. A také vědma a dědička Voo-doo. Nebylo snad nebezpečnějšího člověka ve Štatlu než ji. Tedy, aspoň v periférii. Sova žila na hranici Blackfieldu a Šimic a pranic ji nezajímali gangy, které se snažili z místních vysát všechno co měli.

Před pár lety to na ni jeden gang zkoušel, mysle si, že je stará a bezmocná.

A hraniční ulice se uvolnili pro jinou partu.

Nesrat Sovu, to bylo jediné, co v těch místech platilo.

A nesrali ji ani Lebkouni.

 

„Ahoj Sovičko, vypadáš skvěle“ zkoušel to lichotkou Drápek, když vstoupili do jejího brlohu, kde přijímala hosty.

„Běž do prdele párači“ zavrčela Sova.

„Toliko k diplomacii“u smál se Bob a vstoupil dovnitř za Drápkem.

„A jéje, vy ještě žijete všichni?“ na oko se podivila stará babice, usazená v rohu. Kolik jí bylo let nevěděl nikdo, ale co Bob slyšel, byla stará už když žil jeho otec.

„Jak jinak. Dyk tys nám věštila že zařveme společně“ řekl Pes a hodil stařeně láhev. „Alkáč s paprikama“ dodal. Bába láhev odložila vedle se.

„Co chcete mláďata?“

„Pomoc“ řekl Bob.

„Jo, jak jinak. Nikdo nejde za Sovou jen tak jí popřát k svátku“ zachechtala se baba.

„Víš o tom kdo zabíjí?“

„Ten co chodí za noci jako krvesaj?“ odvětila otázkou Sova.

„Ano.“

„Co je to krvesaj?“ šeptem se zeptal Pes Drápka.

„Upír tupče“ vyštěkla Sova. „upír, vampire, nosferatu.“

„To sem viděl kartičky“ dodal Bob. „A taky Brujah, Malkavian, Toreador…. Tremere….“ Zašeptal poslední slovo když se na něj babice podívala.

„Blbe“ řekla.

„Máme tady jeho krev“ podal Pes svůj bajonet. „Potřebujeme tu svinisferatu nebo jak to je, najít.“

 

Trojka se lehce zapotácel. Nechápal proč se mu houpe trochu zem pod nohama, byl to nový pocit. A nelíbil se mu. Jeho bojeschopnost klesla na 65 procent a to bylo špatné.

Ale jeho instinkty byli stále stoprocentní.

Když vylezl z pod rezavého vraku auta mezi troskami baráků téměř u samotné hranice ze Sférou, Něco jej varovalo.

Klak, klak, klak, klak zarachotila rychlopalná puška. Trojka se střelbě vyhnul jen ze štěstím, kulky se odráželi s jedovatým syčením od trosek zdí. Kus od něj klečel na jednom koleni onen zelený chlap z noci, o rameno zapřenou útočnou pušku CZ-58.

Trojkovy oči jej prohlédli, vzdálenost 87,3 metru, tařka jistý zásah. Natáhnul za běhu pravačku, ale než vystřelil, periferně zahlédl pohyb. Z pod auta se vykulil černoch s brokovnicí Remington magnum. Prásk, klixklax, prásk. Černoch taky střílel z pokleku, na vzdálenost 31,5 metru. Trojka vyslal tři projektily na skřeta, ten sebou ale hodil na zem a bleskově se kutálel pryč. Mohutný skok z dosahu brokovnice, něco dostal, cítil to.

Strašlivá rána, praskot vlastních žeber.

Ta obluda, párač.

Využil energie k odrazu pryč, přitom zabodl do obra jehlu. Přesně na nervové centrum.

Párač se měl složit, ale běžel dál…

 

Drápkův mozek aplikoval do oběhu bojovou drogu a tím navýšil rychlost a reflexi. Ale Trojka byl pořád o malinko rychlejší. Do nervového centra se mu zabořila jehla s prudkým jedem. Drápkův mozek bleskově obešel poškozené nervy vyslal protijed. Paže byla ale k ničemu.

Pes další zásobník neměl kdy napáskovat a tak útočil s noži v rukou. Ten nelidsky rychlí přízrak kopl Drápka do hlavy až se párač zapotácel. Pes na netvora poslal vlnu psychické energie jako včera, ale byl unavený a nepřítele útok téměř nezpomalil.

I Bobovy došli náboje a dorážel na něj mačetou.

Tři psi se přidali k rvačce.

 

Trojka cítil že mu dochází síli. Obluda mu polámala žebra, kužel broků mu sertval kůži na lebce a vyřadil jedno oko. V krku měl nůž a i když stačil skřetovy zlomit ruku a téměř rozdrtit průdušnici, nestačilo to. Mohutný černoch se potácel, ale jeho mačeta Trojce uťala ruku.

Poslední pokus o odpoutání, ale to už se blížila drápatá tlapa a Trojka věděl, že je konec.

Ale dvě věci udělat stačil

Nesmírně výkonný procesor v mozku stačil odeslat všechny údaje, včetně vizuálních.

A druhé zařízení spustilo autodestrukci.

 

Výbuch nebyl moc ničivý. Pes ležel na zádech a lapal po dechu. Drápek ležel na zádech a po celém těle měl krvavé šrámy. Bob seděl a motala se mu hlava.Dva ze psů byli mrtví a Bertík stál nad svým pánem a slintal mu na obličej.

Zvuky motorů.

„Deš pozdě Lukyne“ vydral ze sebe Pes. „Zas sme udělali hoknu za tebe.“

Zatracený Batman

18. Březen 2020 - 14:12

Superhrdinský komiks, to v současnosti povětšinou znamená sérii, univerzum. Nutnost načítat X titulů, abyste si mohli jednotlivé narativní linky užít dosyta. I proto jsou uzavřené grafické romány vítaným osvěžením, stejně jako jejich šance vybočit z hlavního vesmíru, která je nezřídka provází.

Nejinak je na tom i titul Batman: Zatracení, šťavnatá jednohubka z pera Bryana Azzarella, který nás nedávno navštívil v rámci prvního ročníku Comic Con Prague, a z kreseb populárního Lee Bermeja, ilustrátora s výrazným stylem. Dvojice Bryan Azzarello a Lee Bermejo se přitom v Batmanovských vodách nepohybuje poprvé. I tuzemský čtenář už s nimi měl tu čest – v Jokerovi, dalším samostatném dílku z Gothamu, si vzali na paškál nesnadný život Jokerových nohsledů. Kniha měla tehdy takový úspěch, až to vypadalo, že následnice bude muset vzniknout co nejdříve. Nakonec jí to trvalo pěkných pár let – ale to čekání rozhodně stálo za to.

Nečekejte však příběh, který by Jokera jakkoliv připomínal (kromě nezaměnitelného Bermejova rukopisu a Azzarellově tendenci používat úderné, krátké věty s notnou dávkou městské „chandlerovské“ poetiky). Tatam je ta přímočará, ryze noirová jízda, Batman: Zatracení by se dal nejsnáze zaškatulkovat (pokud vůbec nějaké škatulky snese) jako psychologicko-psychedelický horor s filozofickými snahami. Snahami z toho důvodu, že zdaleka ne všechny Azzarellovy myšlenky mají takovou hloubku, s jakou se je snaží jejich autor prodat.

Batman je ztracený v bludišti vzpomínek, nočních můr a děsů, v bludišti, které podle všeho nemá šťastné konce, a jen Bůh ví, co je svět, co očistec, co realita a co sen, co hlubiny duše jednoho temného rytíře. Neprochází jím však sám, jeho osobním „Vergiliem“ přitom není nikdo jiný, než John Constantine, který má s podobnými stavy rozhodně nemálo zkušeností. Constantine přitom není z Vertiga/Justice League Dark jediným hrdinou, s níž Batman v rámci tohoto příběhu protne cesty – ve výsledku je jich víc, než běžných známých postav dobrého města Gothamu.

Tenhle komiks rozhodně není pro děti – i proto byl na americkém trhu první, který se pyšnil známkou „DC Black Label“. Především Bermejova kresba umí navodit husinu, temná atmosféra dělá z Gothamu přesně to město, kde byste nechtěli žít – ale pokud byste se v něm narodili, pravděpodobně byste ho neuměli opustit. Každý druhý z jeho panelů je v podstatě umělecké dílko, pastva pro oči. Což může být více než dostatečná náplast pro ty, kterým nebude sedět Azzarellova hloubavá tendence.

Batman: Zatracení
Scénář: Bryan Azzarello
Kresba: Lee Bermejo
Vydala: CREW, 2020
Počet stran: 176
Cena: 649 Kč

Undergound Františka Kotlety už je dostupný ve formě e-booku

18. Březen 2020 - 5:05

Novinka Františka Kotlety vypadá opravdu dobře.

A tak si dovolujeme nabídnout vám ukázku:

Underground

Pokud čekáte, co se z toho vyklube, připravujeme pro vás samozřejmě i recenzi.

Ale pokud už nemůžete vydržet, zapátrejte v hlubinách internetu, e-book už je v prodeji!

 

A přidáme ještě anotaci, protože TOHLE ještě Kotleta nepsal.

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

Co to žere a kde to spí: Tohle NENÍ návod k chovu domácích mazlíčků!

17. Březen 2020 - 8:52

Terango, obrovské vesmírné překladiště. Legální i nelegální obchod si tu podávají ruce, takže je mnoho co skrývat. Vše šlape jako na drátkách, a že se u toho občas někdo nenávratně ztratí je prostě součást byznysu. Jenže když fatální událost potká dceru papaláše pozemské FBI, je třeba podniknout nějaké ty kroky k vyšetřování. A tak je do Teranga vyslána Moira Glaceová, vyšetřovatelka, která je spíše živelnou neřízenou střelou nerespektující žádné autority než detektivem v pravém slova smyslu. Jenže tahle holka má čich na zločin a nebojí se strkat ten svůj všetečný nos tam, kam by zaručeně neměla, takže někteří obyvatelé Teranga začnou počítat délku jejího života v hodinách.

Nehetešovitý Heteša

Petr Heteša je velmi plodný autor, jehož díla povětšinou nabízejí čtenářům „sociální jistoty“ – Baltimore stokrát jinak, krásné ženy se zelenýma očima, humor a akci. Jenže tentokrát je pár věcí jinak – už jen to, že Co to žere a kde to spí vychází u Brokilonu v edici Evropská space opera pozornému čtenáři napoví. Protentokrát se tedy rozloučíme s pozemským Baltimore, obvyklým to místem autorových románů, a přesuneme svoji pozornost na Terango, někam hluboko do vesmíru. Ale rovnou se sluší říct, že tahle změna vůbec ničemu neuškodila, ba naopak!  Co to žere a kde to spí totiž patří mezi TOP Hetešovy knihy, a nebál bych se dokonce hovořit o tom, že je zatím z autorovy dílny tím úplně nejlepším!

Od prvních stránek můžeme směle tvrdit, že kniha je především silně akční detektivkou s prvky sci-fi. A jak bývá u posledních autorových vydaných knih zvykem, propašoval do ní i něco navíc – ale o tom si povíme až za chvíli. Primárně tedy budeme sledovat přílet Moiry do Teranga, což má hned dva důvody: na Zemi byla mnoha lidem pro zlost a navíc jako jedna z mála má potenciál případ vyšetřit. Obrovské překladiště je řízeno z větší části umělou inteligencí prostřednictvím kamerových očí a uší a samozřejmě i (téměř) všudypřítomných androidů. Jenže Terango je i tam, kam kamery (mnohdy záměrně) nedosáhnou – a to je povětšinou mnohem zajímavější část Teranga. S klidem zapomeňte na policajty a vlastně i zákon jako takový – tohle místo si tvoří vlastní zákony. A protože je Moira zvědavá, brzy se stane pro mnohé osinou v zadnici. Když začnete strkat prsty do dobře namazaného soukolí korupce, nelegálních kšeftů a sem tam nějaké vraždy, počítejte s tím, že o ně přijdete; a Moira si zatraceně koleduje.

Ano, právě Moiřino chování je snad jediným problémem celé knihy. Občas se chová jako totální hlupačka, a když jí řeknou: „Přijď beze zbraně do odlehlého skladu bůhvíkde a náš tajný agent ti řekne co se tu děje.“ sbalí se a jde. Ale protože s ní má autor velké plány, vždy jí z průšvihu vyseká, což občas bije do očí. V podobném druhu literatury, kde jde hlavně o svižnost příběhu, se ale na podobné blbůstky moc nehraje; hlavně že vše odsýpá a čtenář se baví. A to zase ano. Heteša je brilantní vypravěč, který umí děj naspeedovat, dát mu grády a proložit kopou humoru a hlášek. K tomu se nebojí využít nápady a věci dostupné v okolí. Zkrátka – přesto, že je Heteša grafoman a píše pořádné špalky, slupnete necelých 450 stránek jedním dechem.

A když už mluvíme o konci knihy: autor se tentokrát bez problémů vyhnul své oblíbené bolesti – závěrečné pointě. Zvládl ji na výbornou, příběh je uzavřený, a to řádně, s rozmyslem a ke spokojenosti čtenáře (i recenzenta). Jupí!

Možná ještě jednu věc bychom měli zmínit. U podobných knih složených ze série akčních scén se občas dostaví pocit opakování se. U Co to žere a kde to spí tento pocit nenastává, byť pár scén můžeme prohlásit za účelové. Děj se hrne dál a dál a příběh se uspokojivě vyvíjí i díky tomu, koho zrovna Moiřino vyšetřování nakrkne.

… a to něco navíc

Co se týká bonusů, přídavků či jak tomu chcete říkat, můžeme zmínit hned dva.

Prvním z nich je náznak tajemna. Ačkoliv není tento motiv úplně dovysvětlen, odkazuje na něj název knihy. Ono Co to žere a kde to spí se totiž týká neznámé bytosti, o které se v Terangu hovoří jen šeptem.

To souvisí s druhou vložkou. Tou je rozhlasové vysílání. Teď si asi klepete na čelo – jak může být v knize rozhlasové vysílání? Inu, Heteša přidal zvláštní dějovou linku s rozhlasovým moderátorem Larrym Zanoffem. Ten má pod palcem nejpikantnější noční talkshow s živými vstupy posluchačů v Terangu, ve které kromě lehce erotických historek uslyšíte, respektive přečtete si, o skvělých starých flákách. Jenže jak Larry, šmírák a noční pták v jednom, zjistí, začíná s emu v rádiu rozmáhat takový nešvar…

Přesto, že spolu dějové linky Larryho a Moiry zdánlivě nesouvisí, skvěle se doplňují a především jsou, byť každá trochu jinak, úžasně zábavné!

Heteša čtenáře rozhodně nezklamal. Přesto, že se ani ve space opeře (i když, to je hodně relativní) neodklonil od svého vysokého standardu svižných akčních a především pekelně zábavných příběhů, dokázal vdechnout pátrání v obrovském vesmírném překladišti kouzlo, ducha. A k tomu přidal ještě něco navíc – zejména linka s moderátorem Larrym může být pro mnohé čtenáře paradoxně tím nejlepším z celé knihy. Podtrženo sečteno: Co to žere a kde to spí je špička v zábavné akční nekrvavé literatuře, a ukazuje, jak Heteša i po „milionu“ napsaných knih stále umí posouvat své hranice.

Petr Heteša: Co to žere a kde to spí

Vydal: Brokilon, 2019

Počet stran: 448

Cena: 328 Kč

Stránky