UKÁZKA: George R. R. Martin, Sen Ockerwee

Článek od: Anonym - 05.12.2006

Anotace:

G. R. R. Martin píše skvělé SF a skvělé fantasy. Takže je nejvyšší čas, abyste se přesvědčili, že stejně brilantně umí psát i horory. Sen Ockerwee je fascinující upíří příběh zasazený do doby a prostředí, které známe od Marka Twaina: na starou Mississippi, jejíž vody brázdí veliké a hrdé kolesové parníky. Navíc to není jen mistrně vystavěný a napínavý příběh o souboji se zlem, ale také dokonalá ukázka spisovatelské virtuozity. Martin tu téměř marnotratně do jediné knížky zasadil celou řadu postav, jako jsou kapitán Abner Marsh nebo Mrzout Billy Tipton: postav, na které se po dočtení knihy rozhodně nezapomíná. Putují po kalných a mlhami zahalených vodách Mississippi až do míst tak děsivých, že strach o život je tam tou nejmenší z jejich starostí...

Ukázka:

Howardu Waldropovi,

bezva spisovateli a bezva příteli; jestli kdy kdo uměl snít, tak on.

Kapitola první

St. Louis, duben 1857

Abner Marsh vychovaně zaklepal hlavicí své špacírky z hikorového dřeva na pult, aby upoutal pozornost hotelového recepčního. "Přišel jsem za mužem jménem York," ohlásil. "Josh York, tak si myslím říká. Máte tu někoho takovýho?"

V recepci seděl postarší pán s brýlemi. Když se ozvalo zaklepání, vyskočil, pak se otočil, pozorně si Marshe prohlédl a usmál se. "No ne, pan kapitán Marsh," řekl vlídně. "Dobrého půl roku jsem vás neviděl, kapitáne. Ale doslechl jsem se, jaké vás potkalo neštěstí. Hrůza, prostě hrůza. Jsem tu od šestatřicátého, ale o tak hrozných ledových zátarasech jsem neslyšel."

"S tím si nelamte hlavu," odpověděl Abner Marsh otráveně. Podobné poznámky očekával. Plantážnický hotel byl mezi lodníky oblíbený. Sám Marsh se před tou krutou zimou chodil do jeho restaurace najíst pravidelně. Ale co přišel ten ledový zátaras, držel se stranou, a ne jenom kvůli cenám. Zdejší kuchyně mu sice velice vyhovovala, ale o to méně mu teď seděla zdejší společnost: kormidelníci a kapitáni a lodní důstojníci, prostě samí lidé od řeky, staří přátelé a staří konkurenti, kteří do jednoho věděli o jeho neštěstí. Abner Marsh po projevech soucitu netoužil. "Prostě mi povězte, ve kterým pokoji ten York bydlí," nakázal recepčnímu rázně.

Recepční nervózně kýval hlavou. "Pan York není u sebe v pokoji, kapitáne. Najdete ho v jídelně, právě večeří."

"Teď? V tuhle dobu?" Marsh sklouzl pohledem ke zdobným hotelovým hodinám, pak si rozepnul mosazné knoflíky na kabátě a vytáhl svoje zlaté kapesní hodinky. "Deset minut po půlnoci," povídá nevěřícně. "A vy tvrdíte, že večeří?"

"Ano, pane, právě tak. Kdepak pan York, ten má svůj vlastní denní režim, a není z těch lidí, kterým něco můžete odmítnout, kapitáne."

Abner Marsh chraptivě, hrdelně zavrčel, vrátil hodinky do kapsy, beze slova se otočil a vyrazil dlouhými, těžkými kroky po luxusně vybavené hotelové hale. Byl to muž urostlý a nijak zvlášť trpělivý a na tak pozdní obchodní schůzky nebyl zvyklý. Okázale při chůzi máchal hůlkou, jako by nebyl zasažen oním neštěstím, jako by stále Jídelna byla skoro tak veliká a přepychová jako hlavní salon na velkém parníku, byly tu křišťálové lustry a kování v leštěné mosazi a na stolech ubrusy z jemného lnu a nejlepší porcelán a sklo. V obvyklejší denní době by za stoly seděla spousta cestujících a lidí od řeky, ale teď byla místnost prázdná a většina světel nesvítila. Na takovém půlnočním setkání snad nakonec přeci jen něco bude, pomyslel si Marsh; aspoň si nebude muset vytrpět žádné projevy účasti. Poblíž dveří do kuchyně si tiše povídali dva černí číšníci. Marsh si jich nevšímal a došel na protější stranu jídelny, kde o samotě večeřel dobře oblečený cizí pán.

Určitě jej slyšel přicházet, ale nezvedl hlavu. Pilně sekrmil falešnou želví polévkou z porcelánové misky. Podle střihu dlouhého černého kabátu bylo jasné, že nepochází od řeky; takže někdo z Východu, možná i z ciziny. Marsh si všiml, že je veliký, i když ne až tak veliký jako on sám; takhle vsedě působil dojmem, že je dost vysoký, ale objemem se nemohl s Marshem měřit. Zprvu si Marsh pomyslel, že to je stařec, protože měl bílé vlasy. Když ale přišel blíž, spatřil, že rozhodně nejsou šedivé stářím, že jsou velmi světle plavé, a ten cizí pán zničehonic začal působit téměř chlapecky. York byl hladce oholen, na dlouhém, lhostejném obličeji neměl ani knírek nebo bradku, a kůži měl stejně světlou jako vlasy. Marsh se zastavil u jeho stolu a napadlo ho, že ten chlapík má ruce jako žena.

Poklepal na stůl hůlkou. Ubrus ten zvuk ztlumil, takže z něj bylo jen mírné upozornění. "Vy jste ten Josh York?" zeptal se.

York zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

Abner Marsh si tu chvíli zachoval v paměti po zbytek svých dnů, zapamatoval si ten první pohled do očí Joshuy Yorka. Ať si do té chvíle myslel cokoli, ať měl plány jakékoli, všechno zmizelo ve víru Yorkova pohledu. Chlapec, stařec, elegán, cizinec, všichni se v mžiku vytratili a zůstal jen York, sám muž, jeho moc, jeho sen a síla jeho osobnosti.

York měl šedé oči, na tak bledý obličej až znepokojivě tmavé. Panenky byly jako špendlíky, které černě planuly, teď se zabodly rovnou do Marshe a zkoumaly jeho duši. Šeď kolem zornic jako by žila, pohybovala se jako mlha na řece za tmavé noci, kdy břehy mizejí a světlo se vytrácí a na celém světě není nic než vaše loď a řeka a mlha. Za takovýchmlhavých nocí Abner Marsh kdeco vídal; ty vidiny se rychle mihly a pak odlétaly. Z takových mlh jako by na něj zíralo cosi mrazivého a chytrého. Ale zároveň i zvířecího, temného a děsivého, spoutaného a vzteklého, zuřícího nad mlhou. Smích a samota a krutá vášeň; York měl tohle všechno v očích.

Ale především byla v těch očích síla, strašlivá síla, síla neúprosná a nemilosrdná, jako ten led, který rozdrtil Marshovy sny. Marsh cítil, že někde v té mlze se pohybuje led, pomalu, pomaličku, a slyšel děsivé praskání svých lodí a všech svých nadějí.

Abner Marsh už přiměl uhnout pohledem ledaskoho a i teď to vydržel dost dlouho, hůl svíral v pěsti tak silně, až měl strach, že ji rozlomí ve dví. Ale nakonec očima uhnul.

Muž sedící u stolu odsunul polévku a pokynul rukou. "Pan kapitán Marsh. Už vás čekám. Prosím, přisedněte." Hlas měl mírný, kultivovaný, nenucený.

"Díky," odvětil Marsh až příliš tiše. Odsunul si židli naproti Yorkovi a posadil se na ni. Marsh byl chlap jako hora, měřil metr osmdesát pět a vážil sto dvacet kilo. Měl brunátný obličej a černý plnovous, který nosil, aby schoval zploštělý, promáčklý nos a spoustu bradavic na tváři, ale ani bradka nepomáhala, stejně o něm říkali, že je nejošklivější chlap na řece, a on to věděl. Ve tmavomodrém kapitánském kabátě se dvěma řadami mosazných knoflíků působil děsivě a impozantně. Jenže Yorkovy oči jako by z něj všechnu nadutost vysály. Marsh usoudil, že ten člověk bude nějaký fanatik. Podobné oči už párkrát viděl, u šílenců a uřvaných kazatelů, a taky jednou u chlapíka jménem John Brown, tehdy v tom mizerným Kansasu. Marsh nechtěl mít nic společného s fanatiky, s kazateli, s abolicionisty ani s hlasateli abstinence.

Jenomže Yorkův hlas rozhodně nezněl jako hlas fanatika. "Jmenuji se Joshua Anton York, kapitáne. J. A. York v obchodních záležitostech, Joshua pro přátele. Doufám, že časem se z nás stanou jak obchodní partneři, tak přátelé." Tón jeho hlasu byl srdečný a rozvážný.

"No však se uvidí," prohlásil nejistě Marsh. Šedé oči naproti teď vypadaly odměřeně a mírně pobaveně; čert ví, co to v nich viděl, ale bylo to pryč. Cítil se zmatený.

"Dostal jste můj dopis, viďte?"

"Mám ho tady u sebe," kývl Marsh a vytáhl z kapsy kabátu poskládanou obálku. Když mu tu nabídku doručili, zdála se mu být neskutečným zásahem štěstěny, spásou všeho, co se strachem považoval za ztracené. Teď už tolik jistoty neměl. "Chcete začít podnikat v kolesovejch parníkách, je to tak?" nadhodil a předklonil se.

Objevil se číšník. "Povečeříte s panem Yorkem, kapitáne?"

"Prosím vás o to," pobídl jej York.

"Tak asi jo," řekl Marsh. York ho sice přinutil uhnout pohledem, ale na celé řece není nikdo, kdo by ho překonal v jídle. "Dám si taky tuhle polívku, tucet ústřic, pak dvě pečený kuřata s bramborama a se vším. Ale pozor, upéct do křupava. A něco, čím to všecko spláchnu. Copak to pijete, Yorku?"

"Burgundské."

"Bezva, přineste mi taky láhev."

York se tvářil pobaveně. "Máte podivuhodný apetit, kapitáne."

"Tohle je podi-vu-hod-ný město," vyslovoval opatrně slabiky Marsh, "a podi-vu-hod-ná řeka, pane York. Člověk musí dávat pozor, aby mu nedošly síly. Tohle není New York, a ostatně ani Londýn."

"Toho jsem si zcela vědom," odtušil York.

"No to teda doufám, když chcete podnikat v paroplavbě. To je totiž to nejvíc podi-vu-hod-ná věc z toho celýho."

"Nepřikročíme tedy rovnou k věci? Vlastníte přepravní firmu. Chci v ní zakoupit poloviční podíl. Vzhledem k tomu, že jste přišel, usuzuji, že máte o mou nabídku zájem."

"A dost značnej zájem," souhlasil Marsh, "ale taky jsem dost značně zmatenej. Vypadáte na docela chytrýho člověka, takže jste si mě určitě proklep, než jste mi poslal ten dopis." Poklepal na obálku prstem. "Určitě dobře víte, že tahle zima mě v podstatě zničila."

York neřekl nic, ale cosi v jeho výrazu přimělo Marshe pokračovat.

"Ockerweeská říční přepravní společnost, to jsem já," vykládal. "Nazval jsem ji podle místa, odkud jsem, řeky Ockerwee kousek od Galeny, ale ne že bych se po ní plavil, protože to jsem se neplavil. Měl jsem šest lodí a dělal jsem hlavně na horním toku Mississippi, mezi St. Louis a St. Paulem, jen občas až k Ockerwee, Illinois či k Missouri. Vedlo se mi fakt dobře, skoro každej rok jsem si pořídil novou loď nebo i dvě, a myslel jsem si, že začnu podnikat i na Ohiu nebo možná i dole kolem New Orleansu. Jenže loni v červenci mý Mary Clarkový prask kotel a loď shořela, kousek od Dubuque, shořela celá až po čáru ponoru, sto mrtvejch. A letos v zimě… to vám byla příšerná zima. Měl jsem čtyři svý lodě na zimování tady v St. Louis. Nicholas Perrot, pak Dunleith, taky Krásná Ockerwee a moje Elizabeth A., zbrusu nová, jenom čtyři měsíce na vodě, náramně pěkná loď, skoro devadesát metrů dlouhá, se dvanácti velikejma kotlema, jeden z nejrychlejších kolesovejch parníků na řece. Jo, na tu svoji Bětku jsem byl náramně hrdej. Stála mě dvě stě tisíc dolarů, ale nelitoval jsem ani centu." Donesli mu polévku, nabral si lžíci a ošklíbl se. "Moc horká," povídá. "Kde jsem to… jo, St. Louis je na zimování dobrý místo. Nemrzne tu tak dlouho a tak silně. Jenže tuhle zimu to bylo jinak. Jo, pane. Ledovej zátaras. Ta řeka zmrzla na kost, sakra." Marsh napřáhl přes stůl obrovskou zarudlou ruku, obrátil ji dlaní nahoru a pomalu svíral v pěst. "Dejte sem vejce a budete mít představu, pane York. Led dokáže rozdrtit loď lehčejc, než já rozmáčknu vajíčko. A když se začne lámat, je to ještě horší, po řece jde dolů jako veliký rokle, co rozbíjej mola a přístaviště a lodi a vůbec všecko. Když bylo po zimě, přišel jsem o svý lodě, o všechny čtyři. Led mi je sebral."

"Pojištění?" zajímal se York.

Marsh se dal s hlučným srkáním do polévky. Mezi dvěma lžícemi zavrtěl hlavou. "Já nejsem žádnej hráč, pane York. Já s pojištěním nikdy nepočítal. To je čirej hazard a nic jinýho, leda když sázíte sám proti sobě. Všechny vydělaný peníze jsem dával do lodí."

York přikývl. "Ale zdá se mi, že jeden parník stále máte."

"To teda mám," kývl Marsh. Dojedl polévku a hlásil se o další chod. "Je to Eli Reynoldsová, malej, stopadesátitunovej zadokolesovej parník. Používal jsem ji na Illinois, protože není moc rychlá, a tak zimovala v Peorii a ty nejhorší ledy ji minuly. To je mý aktivum, pane, jediný, co mi zbylo. Malér je v tom, pane York, že Eli Reynoldsová není nic moc. Když byla nová, stála mě jenom padesát tisíc, a to bylo v padesátým roce."

"Sedm let," na to York. "To není tak dávno."

Marsh potřásl hlavou. "Sedm let je u kolesovýho parníku hrozně dlouho," vysvětlil. "Většina jich vydrží jenom čtyři nebo pět roků. Řeka je prostě sežere. Eli Reynoldsová je líp stavěná než většina jinejch, ale stejně jí už moc nezbývá." Marsh se dal do ústřic, nabíral si je na půlce škeble, polykal je celé a každou splachoval pořádným douškem vína. "Proto jsem takovej zmatenej, pane York," pokračoval, když zlividoval půl tuctu ústřic, "že chcete koupit poloviční podíl na mý společnosti, která má jenom jednu malou a starou loď. V dopise jste uved cenu. Ta cena je moc vysoká. Možná když jsem měl šest lodí, tak Ockerweeská říční stála za ty peníze. Ale teď ne." Zhltl další ústřici. "Ta investice by se vám nevrátila ani za deset let, se starou Reynoldsovou teda určitě ne. Ta nemůže vozit dost nákladu a ani pasažérů." Marsh si otřel rty do ubrousku a podíval se přes stůl na cizího muže. Jídlo mu pomohlo, zase se cítil ve své kůži a měl situaci pevně v rukou. Yorkovy oči byly pronikavé, to jistě, ale nebylo v nich nic, čeho by se měl bát.

"Vy moje peníze potřebujete, kapitáne," ozval se York. "Proč mi to vše vykládáte? Nemáte strach, že si najdu jiného partnera?"

"Takhle to nefunguje," odpověděl Marsh. "Yorku, já dělám na řece třicet let. Když jsem byl malej kluk, plavil jsem se na vorech do New Orleansu, a než přišly kolesový parníky, dělal jsem na pramicích a na kýlovejch člunech. Dělal jsem kormidelníka a prvního důstojníka a kotlaře, dokonce i poskoka pro všechno. Dělal jsem, co se v týhle branži dělat dá, ale nikdá jsem nebyl jedno jediný. Podvodník."

"Čestný muž," utrousil York a jeho hlas zněl o trochu jinak než obvykle. Právě o takovou trochu, aby Marsh nevěděl jistě, jestli je to výsměch. "Jsem rád, že jste uznal za vhodné uvědomit mne o stavu vaší společnosti, kapitáne. I bez toho jsem o tom věděl. Moje nabídka platí."

"Cože?" zeptal se Marsh chraplavě. "Jen hlupák vyhazuje peníze oknem. A vy na hlupáka nevypadáte."

Než mohl York odpovědět, přinesli hlavní chod. Marshova kuřátka byla báječně křupavá, přesně tak, jak to měl rád. Odřízl si stehýnko a hladově se do něj pustil. Yorkovi přinesli pořádný kus pečeného hovězího, doruda krvavého, plovoucího v krvi a šťávě. Marsh se díval, jak se ten muž do masa obratně a zručně pustil. Jeho nůž projížděl pečení, jako by to bylo máslo, nikdy se nezastavoval, nesekal a neřezal, jako se to často stávalo Marshovi. Vidličku držel jako gentleman, když odkládal nůž, přendával si ji z ruky do ruky. Síla a elegance; York měl ve svých dlouhých, bledých rukou oboje a Marsh to obdivoval. Udivilo ho, že ty ruce kdy považoval za zženštilé. Byly bílé, ale silné, tvrdé jako klávesy koncertního křídla v hlavní kajutě parníku Zatmění.

"Tak co?" pobídl jej Marsh. "Neodpověděl jste mi."

Joshua York se na chvilku odmlčel. "Jednal jste se mnou čestně, kapitáne," ozval se posléze. "Nebudu vám tedy oplácet lží, jak jsem měl původně v úmyslu. Nicméně ani vás nebudu zatěžovat celou pravdou. Jisté věci vám povědět nemohu, ostatně byste je ani vědět nechtěl. Když dovolíte, vyložím vám svůj návrh za těchto podmínek a pak uvidíme, zda dospějeme k dohodě. Pokud ne, rozejdeme se jako přátelé."

Marsh porcoval prsa druhého kuřete. "Tak do toho," povídá. " Nikam nejdu."

York odložil nůž i vidličku a složil prsty do stříšky. "Z jistých důvodů chci být pánem kolesového parníku. Chci se plavit po celém toku téhle veliké řeky, v pohodlí a soukromí, ne jako pasažér, ale jako kapitán. Mám jistý sen, jistý záměr. Hledám přátele a spojence a mám nepřátele, mnoho nepřátel. Podrobnosti nikterak nemusíte znát. Pokud na mě v té věci budete naléhat, napovídám vám lži. Proto nenaléhejte." Výraz očí na chvilku ztvrdl, pak se ale zase změkčil úsměvem. "Měl byste se zajímat výhradně o to, kapitáne, že toužím vlastnit kolesový parník a velet mu. Jak sám víte, nejsem člověk od řeky. O kolesových parnících či o Mississippi nevím zhola nic, nepočítaje několik přečtených románů a to, co jsem se dozvěděl v týdnech strávených v St. Louis. Je očividné, že potřebuji společníka, někoho, kdo je důvěrně obeznámen s řekou a lidmi od řeky, někoho, kdo dokáže řídit každodenní činnosti na mé lodi, takže já sám budu mít čas zabývat se vlastními záležitostmi.

U tohoto společníka vyžaduji také další vlastnosti. Musí být diskrétní, protože nechci, aby se v přístavech mluvilo o mém chování, které, jak připouštím, je poněkud nezvyklé. Musí být spolehlivý, neboť mu hodlám odevzdat do rukou veškerou správu podniku. Musí mít odvahu. Nechci žádného slabocha, ani muže pověrčivého, ani člověka přehnaně pobožného. Jste pobožný, kapitáne?"

"Ne," odtušil Marsh. "Nikdy mi nezáleželo na těch, co se pořád oháněj Biblí, a jim zase na mně."

York se usmál. "Pragmatik. Chci pragmatického muže. A chci muže, který se soustředí na svou vlastní část obchodu a nebude se mě příliš vyptávat. Cením si svého soukromí. Pokud se někdy moje činy budou zdát podivné, náladové či rozmarné, nechci, aby je někdo zpochybňoval. Chápete, co vyžaduji?"

Marsh se zamyšleně popotahoval za vousy. "A když jo?"

"Budou z nás společníci," odpověděl York. "Firmu budou spravovat vaši právníci a úředníci. Vy budete se mnou plout po řece. Já budu kapitánem. Vy si můžete říkat kormidelník, druhý důstojník, zástupce kapitána, jak bude libo. Skutečné velení lodi ponechám na vás. Moje rozkazy přijdou jen zřídka, ale když něco poručím, dohlédnete na to, aby mi bylo vyhověno bez otálení. Mám přátele, kteří poplují s námi, ve vlastních kajutách a zdarma. Možná se rozhodnu přidělit jim funkce a povinnosti na lodi, a to takové, jaké budu považovat za vhodné. Tato rozhodnutí nebudete zpochybňovat. Možná si na řece pořídím další přátele a i ty vezmu na palubu. Přijmete je. Pokud se s těmito podmínkami smíříte, kapitáne Marshi, společně zbohatneme a poplujeme po vaší řece v poklidu a pohodlí."

Abner Marsh se zasmál. "To možná jo. Ale není to moje řeka, pane York, a jestli si myslíte, že budeme plout v pohodlí na starý Eli Reynoldsový, tak to budete setsakra zklamanej, až se nalodíte. To jsou vratký starý necky, ubytování je tam bídný a většinou je tam fůra cizích lidí, co cestujou na to nebo nějaký jiný podivný místo. Nebyl jsem na ní dva roky, teď tam mám starýho kapitána Yoergera, ale když jsem se na ní plavil naposled, dost ohavně smrděla. Jestli chcete pohodlí, tak to jste si měl koupit podíl spíš na Zatmění nebo na Johnu Simondsovi."

Joshua York upil vína a usmál se. "Já jsem nemyslel na Eli Reynoldsovou, kapitáne Marshi."

"Já ale jinou loď nemám."

York odložil sklenku. "Pojďte," vyzval kapitána, "zaplatíme, zajdeme ke mně do pokoje a probereme ty záležitosti důkladněji."

Marsh začal odporovat, protože Plantážnický hotel nabízel výtečné dezerty a on by si je strašně nerad nechal ujít, ale odpor byl jen slabý. York trval na svém.

Nebydlel v pokoji, ale ve velikém, pěkně vybaveném apartmá, obvykle vyhrazeném pro zámožné plantážníky z New Orleansu. "Posaďte se," řekl panovačně a ukázal Marshovi na veliké, pohodlné křeslo v obývacím pokoji. Marsh si sedl, jeho hostitel zašel do vedlejší místnosti a po chvilce se vrátil s truhlicí pobitou železem. Položil ji na stůl a začal ji odmykat. "Pojďte sem," ozval se, ale to už Marsh stejně stál a blížil se k němu. York odklopil víko.

"Zlato," vydechl Marsh. Napřáhl ruku a dotkl se mincí, propustil je mezi prsty, vychutnával si dotyk měkkého žlutého kovu, jeho lesk a cinkání. Jednu minci si podal k ústům a okusil. "Fakt pravý," odtušil a odplivl si. Odhodil minci zpátky do truhlice.

"Deset tisíc dolarů ve dvacetidolarových mincích," kývl York. "Mám další dvě takové truhlice a akreditivy z bank v Londýně, Filadelfii a Římě na podstatně větší sumy. Přijměte mou nabídku, kapitáne Marshi, a získáte druhou loď, výrazně větší než je vaše Eli Reynoldsová. Či spíše my získáme druhou loď." Usmál se.

Abner Marsh měl v úmyslu Yorkovu nabídku odmítnout. Peníze potřeboval opravdu naléhavě, ale byl od přírody podezřívavý, záhady neměl vůbec rád – a York po něm požadoval, aby mu až příliš věřil. Nabídka vypadala příliš lákavě; Marsh věděl jistě, že někde pod tím vším se skrývá nebezpečí a že pokud přijme, odnese to on. Když teď ale sledoval sytou barvu Yorkova majetku, cítil, jak jeho odhodlání slábne. "Tak teda říkáte nová loď, jo?" vyrazil ochable.

"Ano," odpověděl York. "A to mimo a nad cenu, kterou vám zaplatím za poloviční podíl na firmě."

"Kolik…" začal Marsh, ale měl oschlé rty. Neklidně si je olízl. "Kolik chcete do stavby tý nový lodi vrazit, pane York?"

"Kolik bude potřeba?" zeptal se York klidně.

Marsh si nabral hrstičku zlatých mincí, pak je nechal, ať s cinkáním propadnou zpátky do truhlice. Jak se lesknou, pomyslel si, ale řekl něco jiného: "Neměl byste s sebou vozit tolika peněz, Yorku. Tady jsou lumpové, co by zabili za jednu takovou minci."

"Dovedu se ochránit, kapitáne," odtušil York. Marsh se mu podíval do oči a zamrazilo ho. Litoval lupiče, který by se pokusil vzít Joshuovi Yorkovi jeho zlato.

"Projdete se se mnou? Do přístavu?"

"Neodpověděl jste mi, kapitáne."

"Však se dočkáte. Ale nejdřív pojďte. Chci vám něco ukázat."

"Tak tedy dobrá," kývl York. Zavřel víko truhlice, pokoj přišel o žlutavý lesk a najednou se zdál být stísněný a temný.

Noční vzduch byl chladný a vlhký. Šli po temných, liduprázdných ulicích a kroky jejich vysokých bot zněly ozvěnou; York kráčel svižně a elegantně, Marsh těžce a rázně. York na sobě měl volný plášť ve střihu pláštěnky a k tomu starý vysoký klobouk z bobří kožešiny, který ve světle půlměsíce vrhal dlouhé stíny. Marsh nahlížel do temných uliček mezi pustými cihlovými sklady a snažil se působit dojmem nepohnutelné síly, která snad zaplaší lupiče.

Přístaviště bylo plné parníků, ke kotvištím a molům jich bylo přivázaných nejméně čtyřicet. Dokonce ani v tuhle dobu tu nebyl úplný klid. Velikánské haldy nákladu vrhaly ve svitu měsíce tmavé stíny, míjeli přístavní dělníky opírající se o bedny a žoky, kteří si podávali láhev nebo pokuřovali z dýmek z nepálené hlíny. Ještě stále se svítilo v oknech kajut dobré desítky lodí, možná i víc. Nákladní parník Wyandotte z Missouri byl naložený a nabíral páru. Okukovali muže stojícího na vyvýšené palubě jednoho velikého parníku s bočními kolesy a i on se na ně zvědavě podíval. Abner Marsh vedl Yorka dál, kolem procesí ztemnělých, ztichlých parníků, jejichž vysoké komíny se rýsovaly na pozadí hvězdné oblohy jako alej stromů, jimž na vrcholcích ve tmě kvetou podivné květy.

Konečně se zastavili před velikým a zdobným parníkem s bočními kolesy, na jehož palubě byl do výšky narovnaný náklad. Parník měl zvednutý můstek, aby na něj nelezli nezvaní vetřelci, a lísal se ke svému otlučenému starému přístavnímu člunu. I přesto, že svítil jen půlměsíc a byla skoro tma, bylo jasně vidět, jak je loď nádherná. Žádný jiný parník v přístavišti nebyl tak velký a okázalý.

"Takže?" ozval se Joshua York mírně a uctivě. Marshe později napadlo, jestli právě tohle na místě vše nerozhodlo – ta úcta v jeho hlase.

"Tohle je Zatmění," vysvětlil. "Koukněte, má to napsaný támhle na kormidelně." Dloubl tím směrem holí. "Přečtete to?"

"Zcela jasně. V noci vidím výtečně. Takže to je neobyčejná loď?"

"No sakra že je neobyčejná. Je to Zatmění. Sakra, každej chlap i kluk na řece ji zná. Teď je stará, postavili ji ve dvaapadesátým, to je pět let. Ale pořád fešanda. Stála tři sta pětasedmdesát tisíc, aspoň se to povídá, ale tu cenu určitě má. Tady nikdo nikdy neviděl větší, noblesnější, víc podi-vu-hod-nou loď než je tahle. Prohlížel jsem si ji, plavil jsem se na ní. Vím to." Marsh na loď ukázal. "Měří sto jedenáct na dvanáct metrů a nikdy jste nic podobnýho neviděl. Na jednom konci má zlatou sochu Henryho Claye a na druhým zase sochu Andyho Jacksona; ty dva na sebe čučej celou cestu, sakra. Má na palubě víc křišťálu a stříbra a barevnýho skla, než o kolika se kdy Plantážnickýmu hotelu snilo, jsou tam olejomalby a podávaj tam jídlo, jaký jste nikdy neochutnal, a maj tam zrcadla… takový zrcadla. Ale to všecko není nic proti její rychlosti.

Dole pod hlavní palubou má patnáct kotlů. Třicetimetrovej záběr, to vám povídám, a když kapitán Sturgeon nabere páru, na řece není loď, která by s ní udržela tempo. Udělala devětadvacet kilometrů v hodině proti proudu, jako fík. Ve třiapadesátým stanovila rekord v době plavby z New Orleansu do Louisvillu. Ten čas znám nazpaměť. Čtyři dni, devět hodin, třicet minut, a tím sakra pořádně, o padesát minut, překonala A. L. Shotwella, a ten byl nějak rychlej." Marsh se otočil k Yorkovi. "Já jsem doufal, že ta moje Bětka jednou Zatmění překoná, buď ten její čas, anebo že ji předežene v přímým závodě bok vedle boku, ale nikdy by to nedokázala, to teďka vím. Jenom jsem si to tak maloval. Neměl jsem tolika peněz, co je potřeba, aby se postavila loď, která by překonala Zatmění.

Dejte mi ty peníze, pane York, a budete mít společníka. Tohle je vaše odpověď, pane. Chcete půlku Ockerweeský říční přepravní společnosti a parťáka, kterej všechno v pohodě zvládne a nebude se vás vyptávat, o co vám jde? Fajn. Dejte mi peníze, abych moh postavit loď, jako je tahle."

Joshua York se pozorně díval na veliký kolesový parník, který stál důstojně a tiše ve tmě, lehounce se vznášel na vodě a čekal na nová dobrodružství. S úsměvem na tváři a s tlumeným plamenem v tmavých očích se otočil k Abneru Marshovi. "Domluveno." Víc neřekl. A napřáhl ruku.

Marsh nasadil křivý, zubatý úsměv, ukryl Yorkovu štíhlou bledou ruku ve své masité pracce a stiskl. "Tak jo, domluveno," vyrazil nahlas a nasadil všechnu váhu a sílu do stisku, drtil a mačkal, dělával to při obchodování vždycky, a vždycky pustil, až když v očích toho druhého uviděl bolest.

Yorkovy oči ale byly dál jasné a jeho ruka tiskla Marshe s překvapující silou. Svírala se stále pevněji a pevněji, svaly pod bledou kůží se napínaly a sukovaly jako smyčky kovového lana, a Marsh ztěžka polkl a snažil se nevykřiknout.

Yorku jeho ruku pustil. "Tak pojďte," plácl Marshe silně po rameni, až kapitán zakolísal. "Čeká nás spousta plánování."

 

Kapitola druhá

New Orleans, květen 1857

Mrzout Billy Tipton přišel do Francouzské burzy krátce po desáté a sledoval, jak vydražili čtyři sudy vína, sedm beden galanterního zboží a celou zásilku nábytku; teprve pak přivedli otroky. Stál mlčky, opíral se lokty o dlouhý mramorový pult, který vedl kolem půlky rotundy. Upíjel absint a díval se, jak encanteurs ve dvou řečech vnucují své zboží. Mrzout Billy byl osmahlý, vychrtlý chlapík, jehož dlouhý koňský obličej už v časném mládí zohyzdily neštovice, vlasy měl řídké a plné lupů. Málokdy se usmíval a měl děsivé oči v barvě ledu.

Tyhle oči, tyhle mrazivé a nebezpečné oči Mrzouta Billyho chránily. Francouzská burza byla nóbl místo, určitě až moc nóbl na jeho vkus, upřímně řečeno sem chodil dost nerad. Nacházela se v rotundě hotelu St. Louis, pod vysokou kupolí, z níž spadalo světlodolů, do dražební síně a na zájemce. Kupole měřila nejmíň dvě stě padesát metrů napříč, nejmíň. Kolem dokola vysoké sloupy, uvnitř pod kupolí chodby, strop složitě zdobený, stěny samá divná malba, pult z mramoru, podlaha z mramoru, menší pulty pro vyvolávače z mramoru. A místní štamgasti byli stejně vybraní jako prostředí: bohatí plantážníci z horního toku, mladí kreolští šviháci ze starého města. Mrzout Billy nesnášel Kreoly, ty jejich okázalé šaty a povýšené chování a tmavé, pohrdavé oči. Nerad mezi ně chodil. Byli horkokrevní a hádaví a rádi se oddávali soubojům; některý mladší se sem tam urazil i kvůli Mrzoutu Billymu, kvůli tomu, jak jim mrzačí jejich jazyk a dívá se na jejich ženy, nad vší tou jeho pochybnou, otrhanou, troufalou americkostí. Jenže pak zahlédli záblesk v jeho očích, bledých a blýskavých a plných zloby, a většinou toho hned nechali.

Když ho nechávali, ať si poradí, jak umí, chodíval kupovat negry do Americké burzy v St. Charles, kde nepanovaly tak rafinované mravy a kde se místo francouzsky mluvilo anglicky; tam se necítil tolik mimo. Velkolepost rotundy v St. Louis mu nic neříkala, když nepočítáme to, že tu čepují dobré pití.

Chodil sem nicméně jednou za měsíc, jinak to nešlo. Americká burza byla dobrá, když jste chtěli koupit rolníka nebo kuchaře, který může mít kůži černou jak uhel, ale když šlo o pěknou holku, jednu z těch mladých kávových osminových míšenek, jaké měl Julian nejradši, muselo se na Francouzskou burzu. Julian chce krásu, trvá na kráse.

Mrzout Billy dělal, co mu Damon Julian říkal.

Bylo už skoro jedenáct, když konečně odvezli poslední sud vína a obchodníci začali přivádět svoje zboží z ohrad na Moreauově a Esplanádě a na Commons Street; muže i ženy, staré i mladé; a také děti a nepatřičně moc z nich má světlejší kůži a pěkný obličej. A jak Mrzout Billy věděl, budou taky inteligentní a nejspíš budou umět francouzsky. Seřadili je k prohlídce u jedné strany místnosti a několik mladých Kreolů začalo bujaře chodit podél řady, trousit mezi sebou rozverné poznámky a zblízka si prohlížet dnešní nabídku. Mrzout Billy zůstal u baru a poručil si další absint. Včera navštívil většinu dvorů s otroky a podíval se, co se bude nabízet. Věděl, co chce.

Jeden z dražitelů uhodil kladívkem do mramorového stolu a zákazníci okamžitě ukončili konverzaci a otočili se pozorně k němu. Pokynul rukou a na nedalekou bednu si vylezla asi dvacetiletá dívka. Byla to míšenka s velikýma očima, svým způsobem hezká. Oblečená byla do kalikových šatů a ve vlasech měla zelené pentle; dražitel ji začal květnatě vychvalovat. Mrzout Billy bez zájmu sledoval, jak ji dva mladí Kreolové draží. Nakonec ji prodali asi za čtrnáct set dolarů.

Pak vydražili starší ženu, prý výbornou kuchařku, a potom mladou matku se dvěma dětmi, všechny najednou. Mrzout Billy přečkal ještě pár dalších prodejů. Bylo už čtvrt hodiny po poledni a Francouzská burza byla přecpaná zájemci a diváky. Konečně přišla na řadu položka, kterou si vybral.

Encanteur jim sdělil, že se jmenuje Emily. "Jen se na ni podívejte, panstvo," žvanil francouzsky, "jen račte. Dokonalá! Už to jsou roky, co se tu nabízelo ke koupil něco podobného, a roky určitě utečou, než tu uvidíme nějakou podobnou." Mrzout Billy vcelku souhlasil. Emily bude šestnáct nebo sedmnáct, jak odhadoval, ale už vypadá velice žensky. Při dražbě se tvářila poněkud vystrašeně, ale tmavé prosté šaty dobře zvýrazňovaly její postavu. A tvář měla krásnou – veliké mírné oči a jemná pokožka v barvě bílé kávy. Tahle se Julianovi bude líbit.

Přihazovalo se velmi živě. Plantážníci neměli pro podobné krasotinky smysl, zato šest nebo sedm Kreolů se mohlo přetrhnout. Ostatní otroci Emily bezpochyby vyložili, co asi tak může čekat. Je dost hezká, aby po čase mohla získat svobodu a aby si ji jeden z těch elegantních kreolských šviháků držel v domečku na Ramparts Street, přinejmenším než se ožení. Mohla by chodit do Orleans Ballroom na plesy pro čtvrtinové míšence, nosit hedvábné šaty a stužky, stát se příčinou nejednoho souboje. Její dcery budou mít ještě světlejší kůži a čeká je stejně pěkný život. Až zestárne, třeba se naučí kadeřnickému řemeslu nebo bude vést penzionek. Mrzout Billy popíjel a ve tváři se mu nepohnul ani sval.

Nabídky stoupaly. U dvou tisíc odpadli všichni kromě tří zájemců. V tom okamžiku jeden z nich, osmahlý plešatec, požádal, aby ji svlékli. Encanteur vyštěkl krátký pokyn a Emily bázlivě shodila šaty a vykročila z nich. Někdo vykřikl oplzlou pochvalu, z obecenstva se na chvilku ozval smích. Dívka se malátně usmála, dražitel se zubil od ucha k uchu a přidal vlastní komentář. Pak se zase začalo přihazovat.

U dvou a půl tisíce odpadl ten plešatý. Už se podíval, tak co. Zbyli dva zájemci, oba Kreolové. Třikrát se přehodili a vyšroubovali cenu až na tři tisíce dvě stě. Pak nastalo váhání. Dražitel vymámil z mladšího z obou mužů poslední nabídku: tři tisíce tři sta.

"Tři čtyři," řekl jeho soupeř tiše. Mrzout Billy ho poznal. Štíhlý mladý Kreol jménem Montreuil, proslulý hráč a duelant.

Druhý muž zavrtěl hlavou; je po dražbě. Montreuil se na Emily samolibě a natěšeně culil. Mrzout Billy počkal tak na tři nadechnutí, když už kladívko málem dopadlo. Potom odložil sklenici s absintem. "Tři tisíce sedm set," prohlásil nahlas a zřetelně.

Encanteur i dívka překvapeně vzhlédli. Montreuil s několika přáteli začal stíhat Billyho zachmuřenými a výhružnými pohledy. "Tři tisíce osm set," prohlásil.

"Čtyři tisíce," na to Mrzout Billy.

Byla to vysoká cena, dokonce i za takovou krásku. Montreuil něco utrousil ke dvěma mužů postávajícím poblíž něj; všichni tři se najednou otočili na pětníku a bez jediného slova odkráčeli z rotundy. Jejich kroky na mramoru zněly vztekle.

"Mám dojem, že jsem vyhrál," povídá Mrzout Billy. "Ať se oblíkne a přichystá." Ostatní na něj do jednoho upřeně hleděli.

"Ale jistěže!" probudil se encanteur. U svého pultu se už zdvihal další dražitel, třísknutím kladívka se dožadoval pozornosti publika pro jinou pěknou dívku, a Francouzská burza se znovu živě rozezněla.

Mrzout Billy Tipton si vedl Emily po dlouhém podloubí od rotundy k St. Louis Street, kolem luxusních obchůdků, kde si je flákači a bohatí cestující zvědavě prohlíželi. Když vyšel do světla a začal proti sluníčku mrkat, přikročil k němu Montreuil. "Monsieur," začal.

"Jestli se mnou chcete mluvit, tak anglicky," odsekl Mrzout Billy. "A pro vás jsem pan Tipton, Montreuile." V dlouhých prstech mu zacukalo,upíral na protivníka ledově chladné oči.

"Pane Tiptone," prohlásil Montreuil nevýraznou angličtinou bez přízvuku. Tvář měl mírně zardělou. Za ním stáli strnule jeho dva společníci. "Není to první dívka, o kterou jsem přišel," rozmáchl se Kreol. "Je nádherná, ale když o ni přijdu, nic se neděje. Uráží mě však, jak jste dražil, pane Tiptone. Snažil jste se mě zesměšnit, svým vítězstvím jste mne ztrapnil a pohrávaljste si se mnou jako s hlupákem."

"Vida, vida," povídá Mrzout Billy. "Vida, vida."

"Pustil jste se do nebezpečné hry," varoval jej Montreuil. "Víte, kdo jsem? Kdybyste byl gentleman, vyzval bych vás, pane."

"Souboje jsou proti zákonu, Montreuile," upozornil jej Mrzout Billy. "To se k vám nedoneslo? A já nejsem žádnej gentleman." Obrátil se k míšence, která stála u stěny hotelu a pozorovala je. "Jdeme," řekl jí. Sešel z chodníku a ona vykročila za ním.

"Za tohle vám zaplatím, a v naturáliích, monsieur," zavolal za ním Montreuil.

Mrzout Billy si ho vůbec nevšímal a zabočil za roh. Kráčel svižně, se sebejistotou, která v jeho chůzi tam uvnitř Francouzské burzy chyběla. Ulice, to byl Billyho živel; na nich vyrostl, na nich se naučil, jak přežít. Otrokyně cupitala za ním, jak jen mohla, bosá chodidla pleskala na cihlovém chodníku. Podél ulic ve Vieux Carré stály omítnuté cihlové domy, pěkné k pohledání, každý s elegantním balkonkem z tepaného železa, který visel nad úzký chodník. Zato samotné ulice byly nevydlážděné a nedávné deště je změnily v záplavu bahna. U chodníků byly otevřené strouhy, hluboké škarpy ze dřeva cypřišů, plné stojaté vody, která zapáchala špínou a splašky.

Prošli kolem úhledných obchůdků i kolem baráků pro otroky, v jejichž oknech byly silné mříže, minuli vkusné hotely a zahulené hospůdky, kde se podával hlavně grog a které byly plné nevrlých propuštěných otroků, kráčeli kolem těsných a vlhkých bočních uliček i kolem prostorných dvorů, které měly všechny vlastní studnu nebo fontánu, míjeli povýšené kreolské paničky s doprovodem a gardedámami a partu polapených uprchlých otroků v železných obojcích a v řetězech, kteří uklízeli strouhy pod pozorným dohledem bělocha s tvrdým výrazem v očích a s bičem v ruce. Zakrátko úplně opustili Francouzskou čtvrť a dostali se do hrubší, novější americké části New Orleansu. Mrzout Billy nechal koně uvázaného před jedním obchůdkem s grogem. Teď na něj nasedl a dívce poručil, ať jde vedle něj. Vyrazili z města na jih a brzy nechali za zády větší ulice. Zastavili se jen jednou, na chvilku, Mrzout Bily nechal odpočinout koně a ze sedlové brašny si vzal trochu suchého, tvrdého chleba a sýra. Dovolil Emily, ať se trochu napije z potoka.

"Vy jste můj nový massa, pane?" zeptala se ho potom pozoruhodně dobrou angličtinou.

"Dozorce," na to Mrzout Billy. "Juliana poznáš večer, holka. Po setmění." Usmál se. "Budeš se mu líbit." Pak jí poručil, ať sklapne.

Protože dívka šla po svých, postupovali hodně zvolna a na Julianovu plantáž se dostali až před setměním. Cesta vedla podél bažinatého ramene řeky, jakým se tu říká bayou, a klikatila se skrz hustý shluk stromů, jejichž větve, porostlé tilandsiemi, se těžce shýbaly. Obešli rozlehlý suchý dub a dostali se na pole, které ve sporém světle zapadajícího sluncemělo narudlý nádech. Pole leželo ladem a bylo zarostlé plevelem od řeky až k domu. U bayou bylo staré, prohnilé molo a plocha na vykládku dříví, za panským domem stála řada kůlen pro otroky. Jenže otroci nikde a pole už nikdo neobdělával pár let. Sám dům nebyl tak velký, jako plantážnická sídla bývají, a nijak zvlášť okázalý. Byla to nudně hranatá budova z šedivějícího dřeva, z trámů prýskala barva a jediným pozoruhodnějším rysem byla vysoká věžička s ochozem.

"Doma," ohlásil krátce Billy.

Dívka se zeptala, jestli se plantáž nějak jmenuje.

"Bejvávalo," kývl Billy. "Před rokama, když patřila Garouxovi. Ten ale umřel na nějakou nemoc a jeho milý synci všichni taky, a teď žádný jméno nemá. A už drž hubu a hoď sebou."

Zavedl ji dozadu, ke svému vlastnímu vchodu, odemkl visací zámek klíčem, který nosil na řetízku na krku. Měl pro sebe tři místnosti v části domu, která patřívala služebnictvu. Zatáhl Emily do ložnice. "Sundej ty hadry," vybafl na ni.

Dívka začala rozkaz váhavě vykonávat, ale dívala se na něj se strachem.

"Takhle se na mě nekoukej," ošil se. "Patříš Julianovi a já se s tebou patlat nebudu. Jdu ohřát vodu. V kuchyni jsou necky. Pořádně se do čista vydrbeš a oblíkneš se." Trhnutím otevřel dveře šatníku z pěkně vyřezávaného dřeva a vytáhl tmavé brokátové šaty. "Tumáš, tohle ti bude."

Zalapala po dechu. "Tohle já nosit nemůžu. To jsou šaty pro bílou dámu."

"Zavři tlamu a dělej, co ti nakážu," okřikl ji Mrzout Billy. "Julian chce, abys vypadala pěkně, holka." Pak ji nechal samotnou a odešel do panské části domu.

Juliana našel v knihovně, jak tiše sedí ve tmě, ve velikém koženém ušáku, a v ruce má koňakovou sklenku. Všude kolem něj, pod vrstvou prachu, byly knihy, které patřily starému Renému Garouxovi a jeho synům. Už roky se ani jedné nikdo nedotkl. Damon Julian nebyl velký čtenář.

Mrzout Billy vešel, postavil se v uctivé vzdálenosti, dokud Julian nepromluví, zachovával ticho.

"Tak co?" ozval se konečně hlas ze tmy.

"Čtyři tisíce," hlásil Mrzout Billy, "ale bude se vám líbit. Mladá, pěkná a něžná, nádherná, fakt nádherná."

"Ostatní přijdou brzy. Alain a Jean tu už jsou, hlupáci. Žízeň jim sedí za krkem. Až bude nachystaná, odveď ji do tanečního sálu."

"Ano," pospíšil si s odpovědí Mrzout Billy. "Při dražbě byly nějaký potíže, pane Juliane."

"Potíže?"

"S jedním kreolským šejdířem, jmenuje se Montreuil. Chtěl ji taky a nelíbilo se mu, že jsem ho přeplatil. Možná začne čmuchat. Je to falešnej hráč, po hernách se nechává vidět v jednom kuse. Chcete, abych se o něj někdy v noci postaral?"

"Něco mi o něm pověz," poručil Julian. Hlas měl melodický, jemný, hluboký a požitkářský, hutný jako prvotřídní koňak.

"Mladej, tmavej. Černý oči, černý vlasy. Vysokej. Prej podniká hodně soubojů. Tvrdej chlapík. Štíhlej a šlachovitej, ale má pěknej obličej, jako hodně z nich."

"Postarám se o něj," rozhodl Damon Julian.

"Ano, pane," řekl Mrzout Billy Tipton. Otočil se a šel zpátky do svých pokojů.

Emily se úplně proměnila, jen co si navlékla brokátové šaty. Otrokyně i malá holka zmizely; takhle pěkně umytá a oblečená byla ženou tmavé, téměř nadpozemské krásy. Mrzout Billy si ji pozorně prohlížel. "To by šlo," povídá. "Pojď sem, jdeš na bál."

Taneční sál byl největší a nejokázalejší místností v domě, osvětlovaly jej tři obrovité křišťálové lustry, na nichž hořela stovka maličkých svíček. Na stěnách visely olejomalby zachycující krajinky kolem bayou a podlaha byla z nádherně naleštěného dřeva. Na jednom konci vedly široké dvojité dveře do předsálí, na té druhé se zvedalo majestátní schodiště, které se dělilo na dvě ramena a jehož zábradlí se jasně leskla.

Když ji Mrzout Billy uvedl, už na ni čekali.

Včetně samotného Juliana jich tu bylo devět; šest mužů, tři ženy, muži ve tmavých oblecích evropského střihu, ženy v bledých hedvábných šatech. Kromě Juliana čekali na schodech,uctivě, nehybní a tiší. Mrzout Billy je znal všechny: bledé ženy, které si říkaly Adrienne a Cynthia a Valerie, hezkého tmavovlasého Raymonda s chlapeckým obličejem, Kurta, kterému oči hořely jako uhlíky, i všechny ostatní. Jeden z nich, Jean, se při čekání mírně chvěl, ohrnoval rty, až byly vidět dlouhé bílé zuby, a dlaň se mu křečovitě svírala a zase rozevírala. Žízeň mu seděla za krkem, aleještě nepřikročil k činu. Čekal na Damona Juliana. Všichni čekali na Damona Juliana.

Julian přešel přes celý sál až k otrokyni Emily. Kráčel s majestátní elegancí velké kočky. Kráčel jako pán, jako král. Kráčel, jako se šíří tma, hladce a nevyhnutelně. Byl tmavý, čert ví, jak to, když byl tak bledý; vlasy měl černé a zvlněné, oblečen byl do černé a oči se mu leskly jako dva pazourky.

Zastavil se před ní a usmál se. Julian měl okouzlující, rafinovaný úsměv. "Skvělé," řekl prostě.

Emily zrudla a zakoktala se. "Drž hubu," vybafl na ni Mrzout Billy. "Nemluv, dokud ti to pan Julian neporučí."

Julian přejel prstem po jedné měkké, tmavé líci a dívka se zachvěla a snažila se dál stát rovně. Unyle ji pohladil po vlasech, potom jí zvedl tvář, aby se na něj dívala, a vpil se jí pohledem do očí. V tu chvíli se Emily polekala a vyděšeně vykřikla, ale Julianjí sevřel tvář do obou dlaní a nedovolil jí uhnout pohledem. "Rozkošné," řekl. "Jsi překrásná, dítě. My všichni dokážeme krásu ocenit." Pustil její obličej, vzal ji za jednu drobnou ruku, tu zvedl, otočil, pak sklonil hlavu a jemně ji políbil na zápěstí.

Otrokyně se ještěstále třásla, ale neodporovala. Julian ji mírně natočil a podal její ruku Mrzoutu Billymu Tiptonovi. "Ujmeš se role hostitele, Billy?"

Mrzout Billy sáhl dozadu a vytáhl z pouzdra zavěšeného za zády nůž. Emily zděšeně vytřeštila tmavé oči a pokusila se odtáhnout, ale on ji držel velmi pevně a byl rychlý, nesmírně rychlý. Sotvaže se nůž objevil, už se namočil do krve; jediný svižný řez přes vnitřní stranu zápěstí, přes místa, kam ji Julian políbil. Z rány se vyhrnulakrev, krev začala kapat na podlahu, pleskání se v tichu tanečního sálu hlučně rozléhalo.

Dívka krátce zanaříkala, ale než jí zcela došlo, co se děje, Mrzout Billy už zase vrátil nůž do pouzdra a její ruku si opět vzal Julian. Znovu zvedl její štíhlou paži, sklonil hlavu až k zápěstí a začal sát.

Mrzout Billy couval ke dveřím. Ostatní opustili schody a blížili se, ženské šaty tichounce šustily. Obstoupili Juliana a jeho kořist ve hladovém kroužku, oči měli temné a žhavé. Když Emily ztratila vědomí, Mrzout Billy zase vyrazil vpřed, chytil ji v podpaží a podpíral. Nevážila skoro nic.

"Taková krása," zašeptal Julian, když se od ní odtrhl; rty měl vlhké, oči tvrdé a ukojené. Usmál se.

"Prosím, Damone," žadonil ten, kterému říkali Jean, a třásl se jako v horečce.

Tmavá krev dívce pomalu stékala po paži. Julian věnoval Jeanovi chladný, zlomyslný pohled. "Valerie, jsi na řadě," oznámil. Bledá mladá žena s fialkovýma očima a ve žlutých šatech vystoupila z kruhu, delikátně poklekla a začala to strašlivé ronění olizovat. K otevřené ráně přitiskla rty, teprve když olízala celou paži do čista.

Pak přišel s Julianovým svolením na řadu Raymond, potom Adrienne, pak Jorge. A konečně, když se nakrmili všichni, se Julian s úsměvem a pokynutím otočil k Jeanovi. Jean se na dívku vrhl se ztlumeným vzlykem, vyrval ji Mrzoutovi Billymu z objetí a začal rvát měkkou tkáň na hrdle. Damon Julian se znechuceně zašklebil. "Až skončí, ukliď tu," přikázal Mrzoutovi Billymu.

Sen Ockerwee /Fevre Dream/
Martin, George R. R.

Nakladatel: Triton
Překlad: Richard Podaný
Obálka: Marek Hlavatý
Redakce: Petr Lukeš, Eva Císařová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 448
Rozměr: 140 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč

Přidat komentář