Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 15 min

Brian Evenson: Doupě / Zhroucení koně

20. Duben 2019 - 5:24

Ak nájdete odvahu a začítate sa do Evensonovej zbierky poviedok, zažijete atak na každý zo svojich piatich, šiestich a možno aj siedmich zmyslov. Budete sa pýtať, kam sa podela logika či zdravý rozum a napriek úpornej snahe sa nedokážete ubrániť strachu a panike. Zistíte, že sa točíte dokola v bludnom kruhu a nenachádzate cestu von. Nedokážete ani rozoznať, čo je skutočnosť a čo výplod fantázie. Takže moji drahí, máte dosť odvahy ponoriť sa do týchto príbehov?

Príbehy plné života a smrti

Doupě je pod zemou. Na povrchu je otrávený vzduch ktorý by ma / nás zabil. Žijem / žijeme, a na konci nášho času vtisneme svojmu nasledovníkovi do mysle všetky naše spomienky, skúsenosti. Do mojej hlavy boli vtisnutí aj naši predchodcovia. Je potrebné zachovať všetkých v pamäti, možnože raz, ich znovu vytvoríme. Ak dorazí záchrana. Ak nejaká záchrana existuje. Ako je možné, že Horak môže žiť na povrchu?

Zhroucení koně

Sugg to dostal a rana silno krváca. Klušeme po ceste už moc dlho a Suggova chajda nikde. Kone sa už vlečú sotva krokom a mne ubúdajú sily. Budeme musieť prespať v jaskyni. Čert ber celú chatrč! Nikdy ju nenájdeme. Sedíme unavení. Sugg už stratil toľko krvi… Černá kůra, čo mal ten príbeh znamenať? Sugg kamsi zmizol a ja netuším, či stále žijeme.

Nespravil som nič zlé, iba podal Hlášení. Presne takto to chceli. Jednako mi hodili na hlavu vrece a v bezvedomí, ma hodili do kobky. Sú väzni a dozorcovia skutoční? Budem aj o tomto musieť podať hlásenie? Nateraz mi dajte pokoj, musím premýšľať, akými slovami ho podám…

Trestej bývala Wilsonova a moja hra. Volám sa Willem a pri Trestej som prišiel o veľa. Lenže Wilson netuší, že na každého raz dôjde.

Zhroucení koně, sú divné. Náš dom je divný. Každé ráno nachádzam iné okná, dvere, miestnosť je jeden deň väčšia a potom menšia. Dokonca netuším, koľko mám detí. Tri či štyri? Každé ráno počítam postele… A tie kone. Boli ležiace zvieratá mŕtve či iba spali?

Operácia ma zmenila. Nie. Zmenili to už vyšetrenia. Po nich zmizlo moje staré ja. Čo to so mnou spravili? Prišli Tři potupy a asi ešte stále nekončia.

Vymyla mi mozog. Stal som sa bábkou v jej rukách. Takmer ma zabila a nepomohla mi. Už je to v poriadku a dokonca bez nej dokážem žiť. Všetučko sa zmenilo rozhodnutím prijať volanie z neznámeho čísla. Volala ona. Vraj ju vyhodia nejaká Sekta a potrebuje ma. Budem mať silu vzdorovať?

Ak na dovolenku, jedine do Európy a najlepšie bude nejaké Přímořské letovisko. Slečna Pickaverová má svoj vlastný program a ja…sledujem spoza okna všetky divné udalosti, ktoré sa v hoteli dejú. Čo za postavy to v noci vidím a je tá tmavá kopa niečoho skutočne mŕtva?

Udomácňujeme sa na planéte plnej prachu a hľadáme bohaté nálezisko. Vrty nič neukazujú a  Prach navôkol mi preniká do tela každým pórom. Niektorí asi zošaleli. No je možné, že šialenec som ja…

Je normálne mať nahratý zvuk srdca nenarodeného dieťaťa v plyšovej hračke?

Méďa Srdcík™ takého medvedíka zasiela. Nuž, kúpiť si plyšáka je jednoduché. Lenže zbaviť sa hračky a nikomu pri tom neublížiť… to je oveľa ťažšie.

Z neba padá drobný prach, ostrý jak šmirgľový papier a zraňuje ma. Obrušování neujdem, neukryjem sa. Ničí oblečenie, kožu, mäso aj moje vedomie. Prišlo tvrdé precitnutie. Neviem, či zostať v izbe, či odísť. Čakať – nečakať? Prečo sa musím, doprdele, rozhodnúť?

Bolesť rúk mi nedovolí spať. Konečne som našla polohu, v ktorej zaspím. Potrebujem k tomu chlapa s dvomi rukami. Avšak nebude to môj manžel… Strnulost ma umára, a ja viem, čo urobím!

Dojet až za Reno je väčší problém, než sa zdalo. S otcom sme sa nevideli roky a ani teraz veľmi netúžim ísť domov. Povedal, odídeš, keď ti to ja dovolím a nevrátiš sa sem bez môjho súhlasu. Je toto dôvod kvôli ktorému tu blúdim už celé hodiny a nenachádzam cestu domov?

Zásobovači ponúkajú mäso. Je fuk z čoho je. Stačí, že je čerstvé. Keď moja suseda vyslovila želanie, že chce Jakoukoli mrtvolu, nepočítala s tým, ako si jej prianie zásobovači vysvetlia. A teraz sú tu a pýtajú sa mňa, či si želám akúkoľvek mŕtvolu…

Straší či nestraší na zadnej verande? To zistím až vtedy, ak si niečo šľahnem. Ale ja predsa drogy neberiem. Alebo áno? Úpění je to jediné, čo mi utkvelo v mysli. To jediné, na čo si aj po rokoch spomínam.

Podivný zvuk ma donútil vstať z postele. Ešte som nespal, no… možnože spal a zobudil ma alebo som práve zaspával? To je fuk. Dôležité je to otvorené Okno v obývačke a tajomná postava, ktorá sa pre mňa isto iste vráti a zoberie ma so sebou. Živého, či mŕtveho.

Kto som a kde? Je to nemocnica a naozaj sedí pred dverami policajt? Moji rodičia sú mŕtvi, no vraj mi najali právnika. Načo ja potrebujem právnika? Zabil som snáď niekoho? Ležím a čakám, kým to v mojej hlave spraví Cvak a ja si spomeniem.

Nils dostal kameňom do hlavy. Je mŕtvy, nie je mŕtvy…netuším, pretože ho v tme nedokážem nájsť. Zobudilo ma Kapání krve. A sen, ktorý sa mi zdal, o jazdcovi na koni, ma znepokojuje. Rovnako aj to, že Nils zrazu sedí na strome a vôbec nevyzerá živo. Bojím sa zaspať, lebo čo ak mi ublíži?

Obavy, strachy, hrôzy a iné radosti

Brian Evenson necháva podstatu vecí na čitateľovi. Nepovie pointu, nepovie jasne, o čom má poviedka byť. Tu máš, človeče, domysli si, príď sám na to, čo ti rozprávam za príbeh a o kom… Dokáže dokonale využiť zmätok, paranoju, vzbudiť pocity neistoty a najmä strach. Chvíľami netušíte, či sa postavám všetko zdá, či to skutočne prežívajú. Sú živé? Mŕtve?

Musíme čítať ďalej, prahneme po odpovediach, no tie neprichádzajú. Poviedky sú plné napätia, nevyslovených myšlienok a boja. Autor prostredníctvom textov čitateľov dokonale ovláda. Hororová atmosféra, bytosti, ľudia, drobnosti vôkol… sú mätúce a hranice šialenstva prechádzajú z hrdinov na čitateľa. A vy, ponorení hlboko v kresle, si zrazu nebudete istí, čo za realita sa okolo vás rozprestiera. Príbehy, ktoré sa moc nelíšia od najhoršej nočnej mory, však majú svoju hĺbku a práve svojou nejednoznačnosťou, variabilitou a rozpoltenosťou vás budú nútiť nad nimi aj naďalej premýšľať. Kto je normálny a kto šialenec?

Evenson nám zemito ukazuje, ako nás veci z ktorých máme strach, zároveň nesmierne priťahujú. Bolesť, samota, rozhodnutia… lebo čo keby sme sa rozhodli zle? Pracuje aj s ďalšou prirodzenosťou, a to je nespoľahlivosť našich zmyslov a pamäte. Čím väčší stres, tým viac sa mení naše vnímanie a spomienky. Všetko sa točí dokola, čoraz rýchlejšie a nám sa motá hlava. Nedokážeme uchopiť svet za správny koniec, a len bezradne čakáme na pomocnú ruku.

Evenson nestavia svoje príbehy na atmosfére, mystike a strachu. On vo svoj prospech využíva najobyčajnejšie každodenné udalosti. Nehody, samota, úrazy, či nudná cesta autom. Každú drobnosť dokáže využiť na vytvorenie pocitu nepokoja z toho, čo príde.

Je jedno, s akými hrôzami sa Evensonove postavy stretávajú. Ich najhorším nepriateľom je zmätené vnímanie reality a samých seba vo vzťahu k okolitému svetu. Ak máte radi horor či thriller, určite nevynechajte možnosť zoznámiť sa s Brianom Evensom. Neprečítať si jeho nevšedné poviedky by bola naozaj škoda.

P.S.

Na konci knihy nájdeme poznámky prekladateľa. V ňom Jakub Němeček čitateľovi priblíži mnoho vecí, ktoré pomôžu lepšie pochopiť kontext prečítaných poviedok na pozadí  kultúrnych a sociálnych rozdielov. Veľmi poteší aj krátky medailónik autora.

 

Válka se Šeptači vás donutí křičet nadšením

18. Duben 2019 - 5:08

Furt ta stejná písnička. Rok co rok a knihu co knihu se tady rozplývám nad tím, jak se Živí mrtví drží na vrcholu komiksových sérií a jak scénárista Robert Kirkman neustále příchází s další porcí nápadů kterak čtenáře udržet u víc jak patnáct let vycházejícího příběhu. A nic se nemění i s nástupem Šeptačů, kteří hrdinům zatápí zase úplně jinak, než kdysi dávno Guvernér, Negan a další „padouši“. Se Šeptači se do komiksu navrací prvek hororu, naprostého zmaru a situací, ve kterých vám fakt není moc příjemně. A po minulé události, kdy nás Kirkman šokoval ztrátou hned několika důležitých postav, se už fakt klepete strachy, co si připraví dál. A že to kruci stojí za to!

Jak už jsem naznačil, po minulé zdrcující ztrátě několika charakterů přichází čas na depresi, sebereflexi, a pochopitelně i pochybnosti o několika rozhodnutích. Zcela logicky se tak v první knize zvolní tempo, více prostoru dostanou emoce a dialogy, které nám prokreslují pozadí nejen postav, ale i světa, ve kterém žijí. A vůbec to není ke škodě. Vždy je potřeba krapet zbrzdit tempo pro větší nádech před další katastrofou. Je to osvědčený koncept, který se ne a ne vyšťavit. Navíc jak to v komunitách plné různorodých lidí bývá – dojde na zpochybňování a pokusy o převrat systému, který je pochopitelně mířen především na hlavního hrdinu Ricka. Podstatné je, že vše dává smysl a jde o naprosto přirozené vyústění chování několika zlomených lidí.

Další dvě knihy pak rozjedou příběhový úsek, ve kterém se naplno ponoříme do války se Šeptači, jež díky oblékání mrtvých kůži vytvářejí podstatně nevypočitatelnější nepřátele než by se na první pohled mohlo zdát. Ono vidět před sebou hordu oživlých mrtvol je samo o sobě působivé, ale když v té samé hordě vidíte pobíhat i několik živých jedinců, kteří vymýšlí x způsobů, jak vás zabít – to už je jiný horor. A neskutečně to šlape. Nepřátelé vás děsí, stejně jako oblíbené hrdiny a pochopitelně dojde na několik úmrtí, na silné pasáže plné šokujících zvratů (NEGAN!), a především se daleko víc dozvíte o postavách, u kterých byste ani nečekali, že o nich potřebujete něco vědět. Neskutečně přesná práce.

Charlie Adlard je u série od druhé knihy, a za tu dobu ušel pořádný kus cesty. Právě Šeptači jsou pro jeho atmosférický um se stínováním tím pravým ořechovým. Daleko víc se tu zjevují dvojstránky plné chodících mrtvol a scenérie několika komplexů, které dříve v sérii ani nemohly figurovat, neboť neexistovala žádná větší komunita a žádné obydlené města. Hraje si tu daleko více i se světlem a s panely, které, zřejmě po konzultaci s Kirkmanem, jsou více roztříštěné a v daleko větším počtu, než bylo doposud zvykem. Fakt… fakt paráda, které nelze něco vytknout!

Robert Kirkman: Živí mrtví – Není cesty zpět (25), Volání do zbraně (26), Válka šeptem (27)

Vydala: Crew, 2018

Kresba: Charlie Adlard

Počet stran: 144, 136, 136

Cena: 299, 299, 299 Kč

Soutěž o knihu LED Pavla Korněva

17. Duben 2019 - 20:52

Máme pro vás první soutěž roku 2019 – tentokrát o LED Pavla Korněva.

A protože se byl nedávno podívat tento autor na své fanoušky v Praze, ulovili jsme pro vás i jeho podpis!

 

Vše, co musíte udělat, je odpovědět do 30.4.2019 na email soutez@fantasyplanet.cz na pár jednoduchých otázek:

Kolik knih již vyšlo Pavlu Korněvovi v českém překladu?

Jak se jemeuje série, jejímž je led úvodním dílem?

A do třetice něco kreativního: Plánujeme rubriku, ve které hodláme představit čtenářům starší, pozapoemnuté literární, filmové i seriálové klenoty. Jak by se mohla jmenovat?

Navrch přihoďte své jméno, které si budete přát zveřejnit pokud vyhrajete, a čekejte, zda vás náš redakční šotek vylosuje!

Navštivte pokus o autorsko-interpretační rekord ve veřejném a online čtení

17. Duben 2019 - 10:54

Akce se koná dne 23.4. 2019 v sále Vinohradského pivovaru Korunní 2506/106, 101 00 Vinohrady od 15 hodin do 22 hodin. Všichni jste srdečně zváni, přijďte vytvořit tomuto pokusu co nejlepší atmosféru!

V roce 2005 Michal Gulyáš napsal a v roce 2016 vydal sci-fi román JUSA VID – POSEL V BOUŘI ČASU odehrávající se v roce 1951 v Československé lidové republice (Praha – Malá strana), v Sovětském svazu (Moskva – Kreml – Lubjanka – Sibiř) , na planetě Samtung Ura Uz a i jinde ve vesmíru – a právě tato kniha bude hlavním aktérem autorského čtení!

Jako herec a speaker dokumentárních filmů se Michal Gulyáš rozhodl vytvořit český rekord v délce veřejného a online autorského čtení, kdy po dobu cca 7 hodin bude svůj román sám a bez přerušení interpretovat (pouze s několika kratičkými přestávkami vyplněnými hudbou), ovšem jako profesionální herec scénicky, což znamená, že hlasem/interpretačně, bude také všechny postavy po celou dobu hrát. Předěly kapitol bude vyplňovat hudba Petera Smékala složená pro tuto akci. Kromě scénických prvků simultánní scény trojího charakteru a atmosféry prostředí budou také symbol příběhu spoluvytvářet tématické obrazy Michala Těhela namalované pro papírové vydání knihy a připravované natáčení filmové verze románu.

odkaz na upoutávku:

https://l.facebook.com/l.php?u=https%3A%2F%2Fyoutu.be%2Fr1lOaFIyH6I%3Ffbclid%3DIwAR3L1zYqFxDr6IPIXHiKX_A76oEzZBK9o-474oXyrHKVh2x4QwlV_VQYROI&h=AT1t3tR6TQ2HjYsRee8o_m5BMwO7WAIdD0xSabG-dypfMLedwYSUs2LE-naGipx2KKMbcw_GMzwwPRhYEcKHdjJI4m9BhX8-p_yjauHJgEwvTx09vz3NILKTXkFGdYS_C_ZZrA

PRVŃÁCI 16: ELAINE A VINCENT LÓRE – POČÁTEK V KONCI

16. Duben 2019 - 10:57

Vydání knižní prvotiny je to pro mnohé autory splněný sen. V tomto případě to platí dvojnásob, protože příprava textu Počátku v konci se táhla poměrně dlouhou dobu a díky facebookové „kampani“ vzbudila mezi čtenáři zájem již dlouho před vydáním. Tak tedy vítej v našem světě, vytoužené literární novorozeně!

Na první pohled

Počátek v konci vypadá na první pohled… nestandardně. Jako něco, co nepatří do klasického fantastického mainstreamu. Papírová obálka nabízí místo obligátních vyprsených krasavic a mimozemských příšerek kresbu jakéhosi ponurého propletence. Až mnohem později zjistíte, že je obálka vlastně velmi symbolická a dost ladí s obsahem knihy, jenže marná sláva, pořád v tom tu fantastiku neobjevíte.

Prvním vážnějším problémem je anotace na zadní straně papírové obálky. Autorské duo sice přesně vědělo, co chtělo napsat, ale čtenář neznalý kontextu nemá na základě abstraktního textu anotace nejmenší šanci pochopit, co ho čeká. Je škoda, že když už do něčeho investovali autoři svůj čas a energii, nedotáhli k dokonalosti všechny aspekty; a zrovna obálka a anotace jsou v očích mnoha potenciálních čtenářů poměrně důležité věci.

Na druhou stranu má papírový přebal i jedno pozitivum. Kniha se prezentuje jako příběh zvláštního páru – a na záložkách (tedy, abychom si sjednotili terminologii – myslím ty části papírové obálky, které jsou uvnitř knihy a nejsou na první pohled viditelné) je krátké představení obou titulních postav, z každé strany pěkně jeden protagonista příběhu. Bohužel, nepříliš dobrý výsledný první dojem už tenhle nápad zvrátit nedokáže.

Svět je krutý

Po podrobnějším průzkumu toho, jak kniha působí na první dojem, pojďme nyní nahlédnout i dovnitř desek. Autorské duo stvořilo jako kulisy pro svůj příběh zajímavý svět. Temný, plný přízraků vymykajících se lidskému chápání. Ale pěkně popořadě.

Ústředními postavami a vypravěči příběhu jsou dva zcela odlišní jedinci. Jako první se seznámíte s Eileen, úspěšnou mladou dámou, která kvůli zaměstnání tak trochu zapomíná žít. To Christopher umí naopak žít na plné pecky – jeho doménou jsou totiž hazardní hry, alkoholové večírky a jízda na silné motorce. Tato zdánlivě nesourodá dvojka postupně zjišťuje, že má společného více, než by se jim zdálo v nejdivočejších snech. Pro začátek třeba oba vidí podivné bytosti, které nevidí nikdo jiný.

Obě hlavní postavy vypráví příběh „z vlastních očí“, tedy v ich-formě. Aktéři se střídají, jméno vypravěče, nebo hlavního protagonisty, chcete-li, je uvedeno vždy na počátku kapitoly. Později se přidá také vyprávění z pohledu několika dalších osob, což je dáno vývojem příběhu; tato situace ovšem není příliš častým jevem. Hlavní protagonisty od sebe v textu rozeznáte bez větších potíží: Eileen mluví květnatě, používá různá přirovnání a slovní „kudrlinky“, zatímco Christopher je drsňák a spisovná čeština není nic pro něj.

Jednotlivé úseky nejsou nikterak dlouhé, ale podařilo se je vybalancovat tak, aby ve většině případů neměl mít čtenář pocit, že příběh zběsile přeskakuje z jedné osoby na druhou.

Děj knihy je spletitou cestou odkazující k minulosti obou postav. Oba aktéři zjistí, že jsou součástí složité hry, a že karty nedrží ve svých rukou. Chápu, že toto sdělení má zhruba podobnou infomační hodnotu jako anotace, ale celý děj je založen na faktu, že čtenář nic předem netuší a postupně si odhaluje tajemství a skládá informace do celistvého příběhu.

Christopherův part působí o něco věrohodněji, možná právě díky použitému jazyku. Celkově však mohou mít náročnější čtenáři s psychologií postav trochu problém. Autoři totiž čtenáře nepouští příliš hlouběji do jejich vnitřního světa, zaměřují se spíše směrem ven, na dění okolo. Mnohem více se hraje v knize na efekt, a tak občas díky tomu budete tápat nad motivací k některým činům nebo považovat řešení situací za nevěrohodné.

Příliš složitý hlavolam

Elaine a Vincent Lóre se pokusili přinést čtenářům zajímavý čtenářský zážitek. Na rovinu – skládání příběhu prostřednictvím vyprávění několika postav je vcelku originální vypravěčský postup, ale tento styl nemusí sednout každému. Je zřejmé, že autorské duo je ve spisovatelské branži nováčky, protože vyprávět příběh tímto stylem vyžaduje řemeslnou zručnost a mnohdy to bývá oříšek i pro ostřílenější borce. Nelze se proto divit, že v ději se objevují díry; občas prostě bezdůvodně přeskočíte „někam“ nebo se „něco“ stane a čtenáři poraď si. Není to nijak závažná vada na kráse, ale souvisí s tím i další aspekty.

Dlouho, ale opravdu hodně dlouho, budete čekat na chvíli, kdy se začnou věci vyjasňovat. Rozfragmentované drobné epizody jsou sice čtivé, ale když jakožto čtenář nemáte ani v půlce knihy představu, k čemuže to vlastně směřujete a o co tady vůbec jde, příliš to ke čtení nepovzbudí.  Představte si čtení jako skládání puzzle, přičemž jediný zádrhel tkví v tom, že se na sebe snažíte napasovat dílky obrázkem dolů. Jde to, ale že by to byl extra požitek, to ani náhodou.

Ale pokud snesete trochu toho čtenářského nekomfortu, budete odměněni. Závěrečná pointa e zajímavá a je vrcholem celé knihy. Všechno se pěkně spojí (i přes výše zmiňované mezery) a nejspíš to ve vás vyvolá nějakou emoci – překvapení, úžas… Pro konzumnější čtenáře může být ovšem pointa složitá až příliš. Každopádně je třeba autorské duo pochválit za pečlivé plánování. Tempo příběhu sice trochu klopýtá, ale je zřejmé, že oba věděli zhruba jak a především kam chtěli příběh vést, takže pointa má hlavu a patu a nestojí úplně na vodě, což u prvotin nebývá úplně obvyklé.

Ukryto ve stínech

Už jsme zmínili, že Počátek v konci vykresluje temný svět plný přízraků, bludů a fikcí stvořených (nejen) v mysli člověka. Tak nějak z toho logicky vychází, že by jednou z hlavních devíz příběhu měla být silná a hutná atmosféra s hororovými prvky. Ano, ale…

Některé momenty jsou dobré a překvapivě silné. Mnohdy ovšem atmosféra nefunguje právě díky stylu, kterým je kniha napsána. Přeskakování a potřeba zorientovat se v každé nové kapitole atmosféru dost rozbíjí, podobně jako autorská nevypsanost. Navíc dostanete několik efektů, které by skvěle fungovaly ve filmovém zpracování, ale v textové podobě potřebnou sílu bohužel nemají.

Počátek v konci je rozporuplná kniha. Nabízí mnoho zajímavého, přičemž nejvýraznějšími klady jsou vypravěčský postup a dotažená pointa. Jenže s materiálem si dvojice autorských nováčků nedokázala poradit podle představ čtenářů. Kniha má příliš dlouhý rozjezd a atmosféra není tak tísnivá, jak zřejmě bylo zamýšleno. Je dobře, že se autoři pokouší přinést do lehce zatuchlého fantastického rybníčku něco nového, jenže tentokrát své síly mírně přecenili.

Je to tedy na vás, čtenáři. Pokud se nebojíte experimentů a máte navíc trochu trpělivosti, má kniha šanci vás oslovit.

Elaine a Vincent Lóre: Počátek v konci

Vydal: Grada Publishing – Cosmopolis, 2018

Obálka: Roman Křivánek

Počet stran: 296

Cena: 299 Kč

PRVŃÁCI 16: ROZHOVOR S ELAINE A VINCENTEM LÓRE

16. Duben 2019 - 4:53

Na počátku celého rozhovoru se, prosím, našim čtenářům oba stručně představte.

Vincent: Od mala mě táhlo psaní scénářů k filmům. Absolvoval jsem střední školu obor kamenosochař, a po jejím dokončení jsem veškerý volný čas věnoval tréninku na filmového kaskadéra. Pak jsem poznal Ellie a moje cesta se vrátila zpět ke tvorbě příběhů. Tentokrát poprvé společných.

Elaine: Většina lidí mě vnímá spíše jako výtvarnici, takže mě znají z pohledu mých abstraktních obrazů. Myslím, že knihu, jakou je Počátek v konci, ode mě nikdo nečekal …

Vaše kniha Počátek v konci vznikala poměrně dlouhou dobu. Můžete nám přiblížit proces jejího vzniku a říct něco málo o komunikaci s vašimi čtenáři při přípravě?

Elaine: Náš facebookový život, tedy život Počátku v konci, vznikl v lednu 2017 na popud šéfredaktorky našeho nakladatelství. Chtěla tak dostat do podvědomí budoucích čtenářů neznámé autory. Což se, myslím, povedlo. Stránky jsem z velké části vedla já, a samozřejmě jsme nějaké vlastní peníze investovali, aby se střípky z knihy dostaly mezi co největší počet potencionálních čtenářů, ale z větší části kniha žila vlastním životem, především sdílením mezi lidmi a do různých skupin o literatuře. Vše tak bylo pouze v našich rukách, nakladatelství nemělo s tímto projektem, kromě prvotní myšlenky, nic společného. O nějaké profi propagaci tedy nemůže být ani řeč.

Jak jste se cítili, když po letech příprav a nadějí přišla zpráva, že vaše kniha bude opravdu vydána?

Vincent: Bylo to asi jiné než u většiny ostatních. Když jsme podepisovali smlouvu, tak jsem se vzápětí rozhodl, že celý rukopis spálíme a napíšeme ho znovu a jinak. Řekl jsem si totiž, že když konečně přišla ta šance, musíme nabídnout něco aktuálního a ne několik let starý rukopis. Nejtěžší ale bylo říct Ellie, že sice máme nakladatelství, ale nemáme rukopis.

Existovalo něco jako prvotní myšlenka, která podnítila vznik celé knihy?

Vincent: Myšlenku, že něco napíšeme, jsem dostal na noční směně, a pak trvalo nejméně dva další měsíce přesvědčit Ellie, že to nebude ztráta času. Nakonec se ukázalo, že nás společná tvorba naplňuje, a proto nikdy o ztrátu času nemůže jít.

Jaký příběh jste vlastně svým čtenářům chtěli nabídnout, co mělo být hlavním lákadlem? Vyvíjela se vaše vize od prvotního záměru?

Vincent: Čtenářům jsme chtěli ukázat příběh, který bude jiný, bude originální, bude je překvapovat a nenechá je lehce spát, bude po nich vyžadovat zapojení a přemýšlení. Nakonec se ukázalo (hlavně podle recenzí), že každý vnímá příběh úplně jinak, podle svých možností. Tenhle fakt mě teď na knize baví asi nejvíc.

Uplést vyprávění z osudů několika navzájem provázaných postav je poměrně obtížná záležitost. Proč jste se rozhodli zrovna pro tento vypravěčský postup? A jak složité bylo doladit veškeré návaznosti?

Elaine: Myslím si, že takto psaných knih je na trhu opravdu málo, a já sama mám odlišné věci ráda. Člověka tento styl psaní nutí mnohem více přemýšlet, domýšlet si nevyřčené. Vžijete se do příběhu, můžete s postavami dýchat.

Složitost návazností řešil hlavně Vin a myslím, že to zvládl skvěle.

Příběhem nás provází dvě hlavní postavy – mužská (Christopher) a ženská (Eileen). Psal každý z vás part „své“ postavy, nebo to bylo úplně jinak?

Vincent: Psaní naší knihy neslo určité prvky tvorby filmu. Já jsem nejprve vypracoval námět a pak kompletní literární scénář, který je jednou z fází vývoje filmu. Takže ode mě byly pevně dané situace, do kterých se naše postavy dostanu, a jejich řešení. Ellie při psaní samozřejmě zapracovávala ženský element do postav hlouběji, než jak bych já kdy byl schopný. Rozhodně nebylo psaní rozdělené na to, že Ellie napíše Eileen a já Christophera.

Psaní ve dvojici. Jaké vidíte výhody a nevýhody tohoto tvůrčího přístupu?

Vincent: Hlavní výhodou je zábava a radost ze společné tvorby a okamžité společné řešení problémů, ať už s příběhem nebo formou psaní. Upřímnost při hodnocení výkonu protějškem je také bonusem a zároveň onou nevýhodou.

Vaše první kniha je „venku“. Sledujete reakce čtenářů a recenze?

Vincent: Reakce čtenářů nás samozřejmě velice zajímají. Na začátku bylo nadšení z vřelého přijetí čtenářů. Vzápětí přišla ledová sprcha v podobě naprosto jednostranně negativních recenzí a teď si užíváme až nelogickou vyváženost mezi pozitivním a negativním názorem. Tenhle fakt mě asi nepřestane překvapovat, ale lidé si právě díky tomu knihu pořizují. Chtějí vědět, jak na tom budou.

Možná trochu drzá otázka: je něco, co byste v současnosti Počátku v konci změnili?

Vincent: Kniha je přesně taková, jaká má být, a pro mě to potvrzují hlavně reakce lidí, kdy je jedna polovina nadšená ze zážitku a ta druhá by knihu nejraději rituálně spálila. Jak vlastně může vzniknout taková rozdílnost

Když se podíváte do své literární budoucnosti, co vidíte?

Vincent: Já jsem megaloman a od toho se odvíjí i naše cíle. Zároveň ale nerad odhaluji karty, takže můžu jen říct, že druhá kniha už má hotový hrubý scénář a rozhodně nebude naší poslední.

Mohou se s vámi čtenáři někde potkat, prohodit pár slov nebo ulovit autogram?

Elaine: Určitě se ničemu z toho nevyhýbáme, ale v současnosti bude takové setkání spíše dílem náhody.

Děkuji za odpovědi a jménem redakce přeji mnoho zdaru v další tvorbě!

Inferium: A co když peklo doopravdy existuje?

13. Duben 2019 - 5:49

Pokud jste četli povídkovou antologii Ve stínu říše, budou vám jméno Romana Bureše a kupodivu i počátek příběhu Inferia připadat důvěrně známé. Ano, Bureš se rozhodl využít nosného nápadu a rozpracovat svoji povídku O lidském dobytku do podoby plnohodnotného románu. Ale rozhodně není důvod k obavám, protože původní povídka je vlastně jen rozjezdem celého příběhu a samotné Inferium nabízí mnohem více!

Mrazivý humor, humorné mrazení

Na počátku všeho stojí, trochu klišovitě, proroctví z úst umírajícího. Jenže v tomhle případě se jedná o klišé jen tak napůl – ale k tomu se ještě vrátíme poté, co si pár věcí vysvětlíme.

Inférium je státem, který se v mnoha ohledech podobá těm pozemským. V čele stojí dědičný rohatý vládce s titulem Satan, ekonomika je založena na hromadění bohatství (což samozřejmě vytváří i různé společenské vrstvy) a obyvatelé si denně dopřávají pro potěchu těla i duše ty nejtěžší pozemské hříchy. Významnou roli hrají také lidé. Inferiální farmáři, když mají šťastný den, si vykopou svého hříšníka ze země, a pak už nebožák jen trpí jako zvíře. A to doslova, protože pro pekelníky nejsou lidé víc než pouhá hospodářská zvířata. Mnohým „šťatlivcům“ se sice splní sen, protože v Pekle neexistují nemoci, zranění se hojí na počkání a není třeba jíst; jenže to v konečném důsledku hraje do karet spíše pekelníkům, kteří využívají dobytek (tedy lidi) jako neúnavný pohon všemožných strojů a zařízení nebo jako zdroj potravy – ďábel prostě přijde, kus si z nebožáka se slovy: „Klídek, to do zítra doroste!“ ukrojí a hotovo! Bureš stvořil poměrně originální svět, jehož hlavní devízou je jeho ztvárnění. V autorově popisném stylu je totiž obsažena velká dávka nadsázky a pekelně černého humoru. Mnohé nápady vám vyloudí úsměv na tváři, některé vás naopak mírně šokují či zhnusí.

A nyní už zpět ke zmiňovanému proroctví. To bylo vyřčeno starým pekelníkem na smrtelném loži, což přece jen není až tak úplně klišé… Poslední slova hovořila o lidském hříchu tak velikém, že ani samo nebe ho neunese. Jenže pekelníci nemají tušení, že jejich dobytek jsou nějací lidé, a že inferiální nebe je vlastně blána oddělující peklo a svět lidí, takže jen dojatě pokývají hlavami a jdou si po svém. Bohužel, jak tomu bývá, stačí jeden „aktivní blbec“, který se touží předvést před svojí dívkou, pár rukavic z dračí kůže-  a neštěstí je na světě. Tedy spíše v pekle, nebo ještě lépe v Infériu.

Peklo na zemi, země v Pekle

Protržení nebeské blány by samo o sobě nebyl až tak neřešitelný problém. Samael, jak se nenechavý rohatec jmenuje, však příliš nevychytal ani místo, ani čas kde k tomuto incidentu došlo. Na zemi totiž zuří druhá světová válka a průchod mezi světy se otevře přímo v jedné z plynových komor v německém koncentračním táboře.

Po prvotním šoku Němci zjistí, že ďábel bude nejspíš smrtelný; stačí jen nasadit dostatek zbraní těžkého kalibru. Nastalého zmatku využije Rónan a skočí se svojí chráněnkou, malou holčičkou, rovnou do chřtánu Inferia, protože lepší možnost zkrátka v danou chvíli nemají.

Ano, máte pravdu, o Rónanovi zatím řeč nebyla. Je to totiž „obyčejný“ lidský muž, který se ujal opuštěné holčičky, a ve snaze ji zachránit téměř obětoval svůj život když za její záchranou putoval až za brány koncentračního tábora. Ostatně, to, že hledá bezpečí v jámě, ze které před chvílí vylezl pekelný zplozenec, svědčí o zoufalosti jeho, respektive jejich, situace. A přitom chtěl Rónan uprostřed války jen trochu klidu a bezpečí ve své chaloupce hluboko v lesích… Život umí být občas pořádná mrcha!

Vylíčená situace je však pouhým opsáním zápletky povídky, ze které Inferium vychází, a zároveň předehrou k hlavním událostem knihy. Těžiště děje spočívá ve faktu, že Němci, kteří rozpoutali peklo na zemi, se s jedním světem nespokojí. Vědomi si své palebné převahy se rozhodnou naplánovat invazi do pekla a rozdat si to s armádou jeho inferiálního veličenstva Satana. A v pekle začíná být pořádně horko, protože nacistický plán vychází nadmíru dobře a pekelníci ozbrojení oštěpy a luky nemohou německým invazním silám konkurovat.

Výlet do historie

Roman Bureš se pustil do fantastiky těžkého kalibru. Rohatí démoni proti jednotkám SS – no řekněte, kdo to má? A protože už má autor mnohé zkušenosti ze své předchozí trilogie Propast času, která také nabídla čtenářům konfrontaci vojsk z různých historických období, využívá Bureš i zde svoji zálibu ve zbraních a boji a znalosti ze studia podobných střetů i v Inferiu; jen tentokrát přidal mnohem více fantastických prvků. To přidává na čtivosti a zábavnosti celého textu.

Kniha je tak zvláštní kombinací černého humoru a akce s podtextem, který ve čtenáři mnohdy vyvolá husí kůži. Občas se do temného momentu vloudí nějaký ten vtípek, občas se nad vtipnými pasážemi vznáší duch mužů s hákovým křížem…

Ta opravdová akce přijde vlastně až mnohem později, rozehrání celé situace přece jen chvilku trvá; jenže pak to stojí za to. Občas narazíte na drobné logické nesrovnalosti; například zbraněmi menších ráží jsou pekelné šiky téměř nezranitelné, na což je občas pozapomenuto. Ale jinak působí bitvy velmi uvěřitelně, obě znepřátelené strany mají svoji strategii… Zkrátka, Bureš nezapře, že má za sebou i několik historických románů – válku, byť v o něco modernějším hávu, umí prodat, akci píše čtivě a uvěřitelně (samozřejmě, v rámci možností).

Mnohé čtenáře potěší i fakt, že se v textu shledá s mnoha (většinou nechvalně) známými postavami z dob druhé světové války, což posiluje iluzi alternativního „historického“ válečného románu. Snaha co nejvíce přiblížit fikci realitě je v Burešově případě obdivuhodná, s detaily si opravdu vyhrál.

Při vojenském běsnění však dostávají dostatek prostoru i hlavní postavy, které dokáží ovlivnit vývoj celého konfliktu. Od samého počátku je jasné, že otázkou není, zda je Rónan obyčejným člověkem, ale kým vlastně je. Prostor projevit se však dostane i několik dalších postav včetně Samaela. Chování hrdinů i padouchů je konzistentní, každý se snaží jen zachránit si vlastní život a přežít válku. Nejsou to žádní superhrdinové, ale jen pěšáci snažící se vytřískat z nastalé situace co nejvíc pro sebe, což jim paradoxně dává mnohem lidštější tvář. Ale zároveň jasně cítíte, že jsou jednotlivci pouhými střípky v mozaice celé války, že sami nezmůžou vůbec nic.

Inferium s příměsí Asfaltu

Srovnání se neubráníte, ale rád bych dal pár argumentů k (ne)přečtení i lidem, kteří od uvedení hlavní myšlenky knihy temně mumlají cosi o asfaltu. Pokud nevíte, o co se jedná: Asfalt je kultovní týmovka Štěpána Kopřivy, která se odehrává v pekle, ve kterém řádí s týmem vysloužilců major Fluffenbach (jeden z vtípků z Asfaltu, ve skutečnosti se jmenuje Kuffenbach). Hlavní rozdíl tkví v tom, že Bureš pojal materiál mnohem seriózněji, zatímco Kopřiva psal prvoplánovou brakovku plnou krve a přestřeleného násilí. Inferium je díky své uvěřitelnosti a tématu mnohem mrazivější, a závěrečná pointa nejednoho čtenáře překvapí. Je znatelná silnější orientace na příběh; zkrátka, vyzněním jsou obě díla diametrálně odlišná.

Styčným bodem obou děl je i výskyt lidí. Zatímco v Asfaltu slouží lidé jako materiál, ze kterého je celé peklo zbudováno (protože hříšníků bude vždycky dost), Bureš „využívá“ lidi spíše jako obnovitelný zdroj, otrockou pracovní sílu. Oba autoři dokázali vymyslet originální a zábavné nápady, ale Bureš jede opět na poměrně seriózní vlně a Kopřivovu bizáru nemůže konkurovat. To ovšem nebylo ani účelem.

Obě díla si vzájemně nekonkurují, jen zkrátka stojí na podobném nápadu. A pokud máte Asfalt rádi a za každou cenu netrváte na zběsilé krvavé akci, bude vás Inferium bavit.

Na závěr srovnání ještě malé pošťouchnutí: Burešovo dílo má vážně parádní ilustraci na obálce, takhle se dělá obálka, která prodává!

Inferium je lehce rozporuplný titul. Ačkoliv je v něm mnoho nadsázky a humoru, vyznívá mrazivě. Po pozvolnějším rozjezdu se dočkáte parádní akce, u které je však namísto krve a násilí kladen důraz spíše na historickou přesnost. Roman Bureš píše čtivě a zábavně, věnuje dostatek prostoru postavám, rozpracovává příběh, disponuje širokou slovní zásobou i dostatkem fantazie. Oproti ryze akčním brakovkám je kniha umírněnější a výpravnější, na příběh je kladen větší důraz a pointa nejednoho čtenáře překvapí. Ale ze všeho nejvíc upoutá neokoukaný námět, který proti sobě postaví mocnosti pekelné a nacistické vojenské jednotky.

Roman Bureš: Inferium

Vydala: Epocha, 2019

Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma

Počet stran: 408

Cena: 299 Kč

Pátý Ocelový alchymista pobaví

12. Duben 2019 - 4:53

Ocelového alchymistu mám hodně rád. Hlavně kvůli tomu, že se autorka Hiromu Arakawa nesnaží mermomocí šokovat, ale staví příběh na poctivých základech – dobře napsané postavy, silné emoce, řádná dávka akce a humoru, přehledná kresba a vtahující děj. Může se to jevit přímočaře a bez přidané hodnoty, jenže tak to vůbec není -v sérii všechno šlape jako švýcarské hodinky.

 

Duo našich hrdinů, bratři Elricovi, zažili v předchozích čtyřech svazcích pořádné dobrodružství (a to jsme pořád na začátku!), a proto je čas si na chvilku vydechnout a víc prokreslit nejen jejich charaktery, ale také charaktery lidi, kteří se objeví v jejich životech. Ano, tento svazek nepřináší tsunami akce či odpovědi na kýžené otázky, ale nevadi to. Arakawa totiž umí i tyhle civilnější a osobnější mini epizody, ve kterých jde hlavně o zábavu a povídání. A jelikož jsou oba bráchové sympaťáci, jejich nové příhody krásně fungují.

I přesto, že svazek je podán v mírnějším tempu a odlehčenější atmosféře, tak se našel prostor pro slušné emoce a silnější dialogy, díky kterým si postavy zase o něco víc oblíbíte. Včetně nových charakterů, kteří se do jednoho úplně odlišují od již představeného ansáblu. Navíc se ke konci ponoříme do minulosti, ve které nás čeká kupa překvápek a zajímavého vývoje. Připomíná to starší dobrodružné příběhy ve stylu Goonines či mladého Indyho, a vy si po přečtení uvědomíte, že vlastně čtete parádní popcornovou jízdu, a že v danou chvíli nepotřebujete nic víc. A jak naznačuje finále, v minulosti obou bratrů ještě nějaký ten čas zůstaneme a budeme dál sledovat jejich cestu ke schopnostem, které mají v současnosti. Důležitý je i fakt, že jejich konání je logické a nijak vycucané z prstu.
Bál jsem se hrozně moc kresby; ne kvůli sobě, ale kvůli čtenářům, kteří jsou docela přísní, a po takřka experimentálních Titánech, 3D modelech z Gantz či uhlazenému Zápisníku smrti může mnohým Ocelový alchymista připadat… „obyčejně“. Ale dle reakcí to čtenářům (stejně jako mně) vůbec nevadí a naopak tenhle přímočařejší styl kvitují. Já sám si hrozně užívám především akci, ve které je kupa detailů, a přesto jsou panely naprosto přehledné a bez rušivých elementů. Stejně tak dobře fungují i komornější situace, ve kterých si postavy povídají. Je to uhlazené, bez experimentů, ale přesto velmi působivé a milé na pohled.

Hodnocení: 75%
Ocelový alchymista 5
Autor: Hiromu Arakawa
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2018
Počet stran: 190
Cena: 199 Kč

Sněhulení: komiksové stripy plné chladného humoru

10. Duben 2019 - 12:09

Zima se blíží! Ne, to není upoutávka na nové GoT, to je naprosto seriózní varování od naší redakce. A pokud máte při pohledu na teploměr starost o naše duševní zdraví, pak si přečtěte Sněhulení. Tahle sbírka komiksových stripů vám totiž otevře oči!

Duo zkušených polárníků uvádí…

Sborník ledově-humorných komiksových stripů má své prvopočátky na serveru Vlčí bouda, kde pod taktovkou scénáristy Romana Bílka a kreslíře Pavla Talaše vycházel již od roku 2014. Ostatně, autorský tandem je zkušenými sněhobijci, protože má za sebou stripovou sérii s názvem O sněhu a  příběh O sněhu: Hledání jara; a kromě toho jej můžete znát z populárního časopisu Čtyřlístek, kde mladším čtenářům servírují komiks Meloun & Sirka.

Ale zpět ke Sněhulení. V knize najdete stovku komiksových stripů vzniklých v průběhu času, a navrch i bonusový příběh s názvem Obleva, který je zbrusu nový a dosud nepublikovaný. Většina ze stripů je sondou do života průměrného sněhuláka: dozvíte se mnohé o strastech i slastech života těchto doposud neprobádaných „tvorů“ a životě ve Snowlandu vůbec.

Sněhuláci dají práci

Po krátkém prolistování bude čtenářům rychle jasné několik věcí. Za prvé, každý strip se skládá ze tří „oken“. Za druhé: v barvách převažuje bílá a černá, sem tam se objeví oranžová mrkev, a to je zhruba vše. Barevné tóny jsou příjemné na oko a dobře trefené, barvy jsou syté a dávají vyniknout kontrastům.

Co se týká kresby, není jí co vytknout. Nejedná se sice o žádné velké umění (respektive pojetí vážně není artové), nedočkáte se ani žádných experimentů, ale pořád je to slušný kus řemeslné práce. Navíc je ve stripech nekomplikovanost vítanou záležitostí, takže zadání je splněno na výbornou. Některé stripy parodující známé české osobnosti či oblíbené postavy vypůjčené z jiných známých děl ve sněhuláčím provedení vás pobaví už jen čistě vizuální stránkou – podoba je totiž nezpochybnitelná. A v některých příbězích se objeví i autoři samotní. Pavel Talaš zkrátka umí.

Co se týká námětů, může být čtenář trochu na vážkách. Většina stripů se totiž tváří jako ztvárnění momentálního nápadu scénáristy Romana Bílka; vše je řazeno bez ladu a skladu a absolutně bez souvislostí a návazností. Na druhou stranu je pravda, že tvůrci nešli cestou například Garfielda, který dokáže z jediné myšlenky „vytřískat“ deset různých vtipů, přičemž u pěti z nich je kvalita humoru přinejmenším pochybná. Plusem pro čtenáře je i fakt, že každý strip je uvozen krátkým průvodním slovem, které usnadní orientaci během přeskakování mezi jednotlivými tématy.

Zvláštní subkategorií jsou pak stripy s tematikou Ostravy, ke které mají očividně oba autoři jakožto rodáci vřelý vztah.

Trocha té švandy

Ve Sněhulení jde především o humor. Sondy do života sněhuláků jsou úsměvné, ale vtípků, které by vás doopravdy rozesmály „na plnou hubu“ najdete jen několik. Navíc je díky různorodosti námětů kvalita lehce rozkolísaná; asi záleží na každém, zda více ocení vtípky s lechtivým podtextem, popkulturní narážku, lehkou politickou satiru nebo hravou, impulzivně vzniklou a často mírně infantilní, kravinku. Autoři se příliš nepouštějí do kontroverzních témat a neopouštějí půdu vkusné ironie, což jim budiž ke cti.

Na druhou stranu se autoři nesnaží o humor za každou cenu. Mají jasno v tom, co čtenářům chtějí sříct, a přesně toho se drží. Některé stripy jsou tedy spíše sušším sdělením nebo lehkým popíchnutím, námětem k zamyšlení…

A na závěr ještě pár slov o bonusové Oblevě. Zde jsou hlavními hrdiny právě samotní autoři příběhů ze sněhuláčího života, pánové Bílek a Talaš. Stripovým formátem (ono to vlastně ani jinak nejde vzhledem k formátu celé knihy) dostává čtenář ucelený příběh o tom, kterak byli tvůrci uvězněni a opět slavně osvobozeni pro větší slávu a dobro Snowlandu. Jedná se o příjemné uzavření celé knihy, které je zároveň otevřeným koncem prozrazujícím, že autoři se svojí tvůrčí činností rozhodně nehodlají seknout. Jediným negativem je, že oproti krátkým stripovkám delšímu příběhu chybí švih a více vtipu; zkrátka dynamika je najednou úplně jiná než v předchozí stovce krátkých a úderných „vtípků“.

V celkovém pohledu je Sněhulení příjemnou oddechovou četbou. Kresba neurazí a plní svůj účel. Humor je místy lechtivější a náměty jsou tematicky neutříděné, ale vzhledem k tomu, že každý strip je uvozen krátkým průvodním textem, není to problém. Takže pokud se chcete zabavit a možná i kapku zamyslet nad děním ze světa sněhuláků, vrhněte se do rovnou do vánice!

Sněhulení

Vydalo: Casopis XB-1, 2019

Scénář: Roman Bílek

Kresba: Pavel Talaš

Počet stran: 128 barevných stran

Cena: 330 Kč

PevnostCon se blíží!

10. Duben 2019 - 11:38

Naši drazí čtenáři,

přijďte se podívat na skvělá hudební vystoupení, obhlédnout obránce Pevnosti v čele se šéfredaktorem a dalšími redaktory!

Přijdou vás pobavit kejklíři, šermíři, cosplayeři… A dojde i na ohnivou show!

Můžete na vlastní oči vidět famrfál i brutální sporty budoucnosti.

A přijdou i nějaké ty spisovatelské „celebrity“, které se určitě nebudou bát rozdávat podpisy.

A určitě jsem ještě na pár věcí zapomněli.

Bude to velké, bude to legendární!

 

Vše podstatné naleznete v tomhle videu!

PEVNOSTCON IS COMING!!!! Už 25. května otevře své brány PevnostCon 2019, svátek fantastické, keltské a středověké hudby. Ve společnosti zaklínačů z Blavicon, šermířů z Invictum – Historical fencing team, drsných juggerů a famfrpálových metlistů vystoupí Bakchus, Vintage Wine, Euphorica world music, Five Leaf Clover, Deloraine a Hakka muggies. Pojďte si užít legendární odpoledne s fantastickou párty časopisu Pevnost! Více na www.pevnostcon.cz, trailer z dílny EPIC TV.

Zveřejnil(a) Pevnost dne Neděle 7. dubna 2019

 

A samozřejmě: do budoucna se na našich stránkách objeví o téhle akci mnohem víc informací, a nebude chybět ani soutěž o lístky.

 

Pevnost 04/2019: Něco končí, něco začíná

6. Duben 2019 - 4:44

Bylo to překrásné a bylo toho dost

Ano, ano je to tak. Už nějakou tu dobu se potkáváme s  hrdiny marvelovské stáje, a proto neuškodí takové menší opáčko. To si vzala na starost lektorka Vendula Kreplová, která si připravila přednášku o historii superhrdinského týmu Avengers v různých podobách (od komiksů přes animáky až k filmům). Samozřejmě nechybí ani připomenutí toho nejdůležitějšího z posledního filmové týmovky, na níž plynule navážou právě Avengers: Endgame. Pokud jste předposlední díl náhodou neviděli, pak raději začnete číst od druhého nadpisu. Proč? Protože spoilery o tom, kdo skončil pod drnem.

Daniel Storch pro změnu láká na osmou řadu Her o trůny. Seriál by nikdy nemohl vzniknout bez literární předlohy Písně ledu a ohně od George R. R. Martina, a proto se od tohoto pevnostní redaktora dozvíte, jaká byla cesta od knihy k jejímu seriálovému zpracování. A že to byla cesta spletitá a dlouhá! Krom toho má Daniel připraveno i mnoho zajímavých střípků z natáčení poslední série, což je vskutku heroický výkon vzhledem k tomu, že HBO střeží svá tajemství jako hrad v Karpatech. Ale co by pro čtenáře Pevnosti tento geroj neudělal, že?

A co dál nabízí dubnová Pevnost z filmové říše? Jiří Pavlovský se vrhnul na Captain Marvel, dračí jezdkyně Kateřina Stupková se jukla na zoubky třetímu dílu o Bezzubce – Jak vycvičit draka, Jakub Merc zhodnotil horor Všechno nejhorší 2, Vendula Kreplová se podívala na neobvyklý žánrový mišmaš z alternativní historie Overlord a otrlý Boris Hork doporučuje Vládce chaosu.

Allons-y, Alonso!

Whoviani ze všech koutů republiky našpicujte uši! Od Alexandry Petákové se totiž dozvíte, že nakladatelství Crew má na triku dvojí dávku Doctora Who! V Revoluci hrůzy se vrací patrně nejoblíbenější d(D)oktor s tváří Davida Tennanta; protiváhou jest Terorformace s pozdějším d(D)oktorem Peterem Capaldim. Nejen Doctorem Who je ovšem komiksový fanoušek živ! A proto se novodobý Van Helsing Michal Tesáček podíval na zoubek upírskému komiksu Pata Millse – Requiem: Upíří rytíř.     

V historickém okénku se Míla Linc věnuje tomu, jak to vypadalo uprostřed válečné vřavy, kde se to rubalo hlava nehlava. Díky čtyřstránkovému článku získají čtenáři Pevnosti dobrou představu o tom, jak taková středověká bitva probíhala. A Tomáš Bandžuch protentokrát zavítal spíše do literárních vod a rozepsal se o Karlu Havlíčku Borovském. A můžete mi věřit, že to není žádný sucharský výklad a díky ukázkám si minimálně ty Epigramy budete chtít přečíst. Pochybujete? Tak tedy menší ochutnávka: „Ateistou buď, toť víra jistá, Pán Bůh sám je také ateista.“  

V herním koutku pod vedením lodivodovů Filipa Gotfrida a Jakuba Zahradníka zbrázdíte tajuplné vody námořních deskových her – Příběhy pirátů a Námořníci (rozšíření Catacanu). Karel Kališ s Jakubem Kovářem se zase zaměřili na počítačové hry. Na paškál si tentokrát vzali Anthem, Civilization VI., Devil May Cry 5 a Tom Clancy’s The Division 2.

Napiš si svůj vlastní brak!

Pro ty, kteří by chtěli prorazit v literárním světě a stát se třeba takovým Kotletou 2.0, přichystal profík Jiří Pavlovský pár užitečných rad jak napsat ten nejsuprovější brak, za kterým vám budou chtít čtenáři utrhat ruce.

Ani v novém čísle samozřejmě nechybí pořádná nálož knižních recenzí! Tak se na ně pojďme podívat. Zkušený redaktor Martin Bečvář nejdříve zavítal společně s Davidem Dayem do Středozemě J. R. R. Tolkiena prostřednictvím dvou zajímavých titulů (Tolkienovy bitvy a Tolkienovi hrdinové), které u žádného znalce Pána prstenů nesmí chybět! A protože je Martin dobrodruh do morku kostí, rozhodl se navštívit i zemi skřetů neboli uruků z Příběhu jednoho kmene (Ctibor Ostrý a Cyril Gaja). A protože toho cestování očividně nebylo dost, tak si ještě zaskočil do Inferia od Romana Bureše.

Asasínka Vendula Kreplová se pro změnu odvážila zavítat do světa Assassin’s Creed prostřednictvím Posledních potomků Matthewa J. Kirbyho. Sám mocný pán a král Pevnosti Martin Fajkus si připravil zasvěcený rozbor Útoku obrů (Kevin Hearne) a Arabelly z Marsu (David D. Levine).  A odbornice na Young Adult Kateřina Stupková sepsala recenze na romány Nikdynoc (Jay Kristoff) a Střípky času (Petra Slováková).   

Milovníci sci-fi se mohou těšit na článek Davida P. Stefanoviče o Třech okamžicích exploze (China Miéville), Jiřího Popiolka o Prstencovém světě Larryho Nivena nebo Wojty Běhounka o Invazi (Peter F. Hamilton).

A co si přečíst před spaním? Co zkusit povídku Hlasování nohama od Petera F. Hamiltona nebo Shepardovu huť Evy Žilkové? Nebo můžete sáhnout po Shannarově meči – knižní příloze dubnové Pevnosti.       

Takže hupky dupky do nejbližšího novinového stánku! Protože víte, co říkají pranostiky, ne?

Březen – za kamna vlezem,

duben – ještě tam budem

s bezva pevnostním čtivem!

Woodwalker: I obyčejná škola může být pěkná divočina

4. Duben 2019 - 12:34

Wodwalkeři. Žijí mezi námi, a přesto o nich nevíme. Umí se totiž dobře skrývat. Nejsnadněji by se dali přirovnat ke dlakům, tedy lidem beroucím na sebe zvířecí podobu; jenže u woodwalkerů je to právě naopak – jsou to zvířata beroucí na sebe podobu lidí. A jedním z woodwalkerů je i hlavní hrdina knihy – mladík Carag, který se ze všeho nejraději prohání přírodou v podobě pumy.

Škola, po které toužíte

Hned na začátek asi to nejdůležitější: kniha Caragova proměna, jak se první díl cyklu Woodwalkeři nazývá, je primárně určena mladším čtenářům. Ale pokud v sobě máte alespoň kousek dítěte, dokáže toto dílo Katji Brandisové oblažit i vaši dětskou dušičku. Člověk se svým způsobem neubrání srovnání s příběhy Harryho Pottera, což je také literatura, která dospělého neurazí a mladší čtenáře nadchne. A kromě toho je i v Caragově proměně v hlavní roli „kouzelná“ škola. Nedá moc koumání domyslet si, že se jedná o školu pro woodwalkery.

Ale pěkně po pořádku. Carag, ačkoliv vyrůstal převážně ve své zvířecí podobě, se rozhodne pro život ve světě lidí. Ačkoliv je naturelem puma a mnoho z jeho zvířecích instinktů a schopností mu zůstává i v lidské podobě, musí se pro své dobro naučit pohybovat mezi lidmi. V pěstounské rodině však není příliš šťastný. Jenže pak si ho všimne Lisa Clearwaterová, ředitelka prestižního internátu, a nabídne mu ve svém ústavu stipendium. Caraga, nebo spíše Jaye, jak mu lidé říkají, si ale všimne ještě jeden člověk. Tím je tajemný Andrew Milling, který se sice stane Caragovým patronem, ale ani sám mladík netuší, co tím tento populární chlapík vlastně sleduje.

Carag se v nové škole cítí jako ryba ve vodě, protože… protože je to škola plná woodwalkerů! Rychle si tu získá nové přátele, podobně rychle si však získá i nové nepřátele. Samozřejmě nemůže chybět ani kráska, která vystřelí hladinu chlapcových hormonů do nebeských výšin, a v nepolední řadě je tu výuka, jejíž předměty v ničem nepřipomínají lidské vzdělávací ústavy, ale zaměřují se na záležitosti prospěšné spíše pro woodwalkery.

Když třídy osiří

Caragova proměna je velice příjemné čtení. Děj má dobrodružný nádech; žádná přehnaná akce, autorka spíše hýbe událostmi tak, aby se neustále něco dělo, aby udržela čtenářovu pozornost. Příběh díky tomu sympaticky plyne bez vleklých vysvětlovacích pasáží, které jsou v něm šikovně začleněny a neruší při čtení.

Zároveň čtenáři-školáci poznávají prostředí (byť v netradiční podobě), které je jim blízké, a prožívají s hlavními hrdiny situace a problémy, které se mohou stát i jim samým. Téměř každý si najde hrdinu, se kterým nebude mít vážnější problém se ztotožnit, což je u young adult knihy silná zbraň. I zvířata, ve která se žáci proměňují, jsou velmi různorodá: vlci, skunk, bizon, veverka, pavouk… Vzniká tak pestrá a zábavná směsice různých charakterů a schopností, které daní jedinci dokážou nabídnout. Zajímavě napsané jsou i postavy dospělých, zejména některých učitelů.

Brandisová umně dokáže využívat specifika svého světa. Díky přeměnám ve zvíře v nejméně vhodnou dobu vznikají situace komické i vyhrocené. Škola je navíc pevně sešněrována pravidly, která si však někteří žáci dokáží pro vlastní potřeby kapánek přiohnout. Hrdinové se tak občas dostanou do situací, které zavánějí průšvihem, na druhou stranu však většinou překročením pravidel pomáhají svým přátelům…

Síla či slabina?

Jak jsme již několikrát v textu zmínili, je kniha určena spíše mladším čtenářům – skromným odhadem bych si tipl, že cílová skupina jsou žáci od druhého stupně základní školy. Jenže to, že je Caragova proměna knihou (nejen!) pro mládež, nutně neznamená, že je to kniha plytká.

Dobře, děj je jednoduchý a přímočarý, psychologie postav neohromí (což však neznamená, že neexistuje) a s vysokou mírou předvídatelnosti se také budete muset nějak smířit. Pokud však chcete upoutat mladší čtenáře, jinak to nejde, takže tahle lamentace nad slabinami knihy je něco jako vyčítat hadovi, že nemá nohy. Na druhou stranu autorka nesklouzává k infantilnosti, ale drží nastavenou linii nenáročného dobrodružného příběhu po celou dobu a bez výkyvů. A co je nejdůležitější: na cílovou skupinu tento druh knihy bezvadně funguje (testováno na dětech)!

Byla by škoda nepochválit také grafickou úpravu celé knihy. Na první pohled zaujme na obálce chytlavá kresba chlapce (Caraga) s lesklýma očima, které připomínají oči pumy. V reálu to celé vypadá ještě lépe než na fotografii, protože oči mají lesklou úpravu a doopravdy září. Pum se nabažíte dosyta i uvnitř knihy formou líbivých černobílých ilustrací. Font je trochu větší než u klasických „dospěláckých“ knih, ale celkově je grafická úprava velmi působivá!

Caragova proměna je zdařilou young adult knihou se zajímavým námětem. Kráčí ve stopách „velkých“ literárních hitů pro mladší čtenáře bez potřeby je kopírovat nebo vykrádat. Příběh je dynamický, neustále se něco děje. Hrdinové jsou sympatičtí a neuráží inteligenci dětí ani dospělých. Brandisová je navíc dobrou vypravěčkou. Pokud sháníte knihu pro vaše mírně odrostlejší ratolesti, může být   Caragova proměna přesně tím, co hledáte!

Katja Brandisová: Caragova proměna (Woodwalker I.)

Vydal: BOOKMEDIA, 2019

Překlad: PhDr. Ivana Führmann Vízdalová

Obálka: Claudia Carlsová

Počet stran: 272

Cena: 299 Kč

Tricky Tracks: Malé dálky

2. Duben 2019 - 12:54

Pak může přijít vhod hra Tricky Tracks, která se dá zahrát i na štokrleti, nebo v modernějších domácnostech na taburetu.

Kolej čtverce nad připojenou

Herní plán Tricky Tracks je totiž nevelký čtverec, na každé straně s dvěma nádražími a vyústěním dvou párů kolejí. Uprostřed je prázdný prostor, do kterého se vejdou čtyři základní čtvercové žetony, které pomocí svých kolejnic spojí některá nádraží a jiná odříznou.

Sadu obdobných čtverců má v držení každý hrač a ve svém tahu může vždy jeden ze dvou, které má aktuálně k dispozici, položit a pozměnit trasy tak, aby to pro něj bylo co nejvýhodnější. A nejvýhodnější to pro něj je, když propojí co možná nejvíce nádraží stejné barvy co možná nejdelší trasou. Za každý čtverec, přes který vede jím nově vytvořená trať, obdrží bod.

Na přikládacích žetonech však nejsou jen průběžné koleje, ale i slepé, a také nádraží, což znamená, že nejen spojit, ale také oddělit se dá ledasco s ledasčím a od ledasčeho. A protože místa pro přiložení jsou čtyři a na každé se dá žeton logicky položit čtyřmi různými způsoby, každý si snadno spočítá, že ne vždy je snadné se rozhodnout…

Jedna za všechny a čtyři na jednoho

…tím spíš, když se každá dvojice nádraží hodnotí zvlášť, podle své barvy. Na počítání bodů má každý hráč tabulku se čtyřmi barvami a čtyřmi figurkami, a když spojíte například modrá nádraží, postoupí o náležitý počet bodů modrý pumprdlík. Na konci se pak hodnotí vítěz nikoliv podle nejprvnější, ale nejposlednější figurky, a proto je dobré rozvíjet všechny tratě přibližně stejně, a ne jako když to plánují manažeři od Českých drah.

Háček je v tom, že s vymýšlením vlastních tratí má smysl začít až když svoje koleje položí všichni soupeři, což může partii protáhnout, zejména hrajete-li ve větším počtu, s malými dětmi a/nebo velkými rozumbrady. Je proto na místě si před hrou také naplánovat kolik na ni máte času a nervů, a jestli ji neodložit na příště, až vás navštíví jiný kamarád, přítelkyně či příbuzní, kteří jsou se vším hotovi podobně rychle / pomalu jako vy. Případně zda ke hře nepřikoupit šachové hodiny.

Tricky Tracks asi není apriori plánována jako sofistikovaná zábava pro intelektuály, i když se tak hrát dá; mnohem příjemnější ji ale vidím jako rodinnou záležitost, při které se prostě nikdo nebude snažit vymáčknout z jednoho každého tahu jeden každý možný bod a všichni se budou chtít pobavit vděčným (a věčným) motivem kolejí a jejich křížením.

Jordi Gené, Gregorio Morales: Tricky Tracks

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 40 min.

Doporučený věk: 8+

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: Piatnik Praha s.r.o.

Cena: 449 Kč

Hříchy říše: sladký návrat do světa Prachmistrů

31. Březen 2019 - 4:25

Staronový kabátek

McClellanův příběh začíná vhozením čtenáře rovnou do Fatrásty, čerstvě založeného státu, kterému se nedávno podařilo získat nezávislost skrze velmi násilnou a krvavou válku – takové už války povětšinou bývají. A i když Fatrásta není zrovna nejstabilnější, dalo by se o ní i přes všechny její problémy prohlásit, že vzkvétá. Navštěvuje ji mnoho cizinců ze všech koutů světa – od kriminálníků po odvážlivce, kteří se zde chtějí usadit a prozkoumat lákavé možnosti nové země.

Pak tu jsou žoldnéři, užívající si záštitu kancléřky a její železné vlády; mezi nimi dva veteráni Lady Vlora Flint a její parťák plukovník Olem postrádající potřebu spát. Když hrozí povstání, které by mohlo podkopat a destabilizovat mladý stát, Vlora a Olem jsou povoláni zpět do hlavního města Zeměpádu, aby rebelii potlačili a vyčmuchali jejího vůdce – záhadného rebela známého pod jménem Paloánská Máti.

Mezitím se v ostře střeženém pracovním táboře snaží usvědčený válečný hrdina Ben Styke o propuštění, ale to je na základě kancléřčina dopisu zamítnuto. Zničený a zklamaný Ben je téměř smířený se skutečností, že už nikdy neokusí svobodu – alespoň do té doby, dokud nezasáhne osud a nenavštíví ho zvláštní cizinec tvrdící, že je právník a má pro něj nabídku, kterou vskutku nemůže odmítnout.

A potom je tu Michel Bravis – špión lačnící po povýšení; muž s nebezpečným úkolem, u kterého nemá jinou možnost, než ho přijmout, i když se na něj necítí kvalifikovaný. Je pověřený vypátráním člověka nebo skupiny zodpovědné za vytisknutí a zveřejnění publikace s názvem Hříchy říše.

Tyto tři linky postupují v ději poměrně rychle kupředu a dohromady tvoří a vypráví skrze různé postavy ucelený příběh. Je pravda, že se toho během jedné kapitoly povětšinou stane hodně, ale to je právě důvod, který čtenáře přinutí číst a otáčet stránky pekelnou rychlostí. Zvláště pokud si uvědomí, že Zeměpád je v téhle hře jako sud střelného prachu čekající pouze na tu správnou jiskru.

Staří známí se vracejí

Vlora Flint, v původní trilogii vedlejší postava, je v Hříších říše jednou z hlavních. Bohužel McClellanovy Prachmistry jsem nečetla, takže nemůžu její vývoj porovnat, ale tady se jeví jako ostřílená a tvrdá generálka, která chce to nejlepší pro muže, co pod ní slouží. Narozdíl od jiných hlavních ženských hrdinek má dostatek kuráže a velmi vyvinutý smysl pro odpovědnost, přesto ale není přehnaně silná a nespoléhá se jen na své prachmistrovské dovednosti (vylepšená fyzička, možnost vycítit jediný prachový náboj na hony daleko, nechat střelný prach explodovat).

Potom tu máme Šíleného Bena Stykea, jehož autor na prvních stránkách vykreslí jako násilnického vraha, kterého nikdo z výše postavených nechce mít na svobodě. Přesto k němu čtenář cítí jakousi náklonnost, protože ne všichni jsou takoví, jakými se na první pohled zdají. Ben je možná hromotluk s neuvěřitelnou silou a pochybnou minulostí, ale rozhodně patří mezi lidi, které by chtěl mít člověk spíš mít za spojence a spolehnout se na ně v době největší nouze, než ho mít za nepřítele. Paradoxně právě kvůli jeho velikosti a síle je často přehlížen fakt, že i takový velikán je schopný projevu neuvěřitelné něžnosti a starosti vůči lidem, na kterých mu záleží.

A nakonec neurotický špión Michel se zvykem vedení dlouhých konverzací se sebou samým (ty občas můžou lézt na nervy), zvláště při zvažování plánů a strategií. Je jednoduché ztotožnit se s jeho potřebou šplhat po žebříčku černočepičkářů, obzvláště po setkání čtenáře s jeho šéfem, Fidelisem Jesem. Pokud však Bravis nijak extrémně neutkví svými činy v paměti, nikdo mu to nemůže mít za zlé, neboť jeho rolí je špiónství – zapadnout a být lehce zapomenutelný, jen další tvář v davu.

Na konec, ne však nakonec

McClellanův styl psaní a jeho schopnost jít rovnou k věci s dostatečnými detaily, které ale nijak nezdržují děj, jsou v Hříších říše k nezaplacení. Vtáhnou čtenáře do děje a nepustí ho, a to nezmiňuji obraty v ději. Přestože první díl trilogie Bohové krve a prachu nekončí šíleným cliffhangerem, má i přesto nachystaný dostatek materiálu do dalšího dílu – ať už by se jednalo o rozvoj postav nebo další intriky. Každopádně celou knihou čtenáře pronásleduje pocit, že autor ještě nevyužil to ultimátní zlo a nebezpečí, na které se bude čekat zřejmě do dalšího dílo nebo možná do závěru celé trilogie. Jediné, co se ví je to, že tam někde je, spící a čekající.

Po většinu knihy McClellan buduje napětí, splétá politické intriky a překvapuje jak čtenáře, tak hrdiny mícháním dějových karet, avšak teprve ke konci se odehraje ona velká bitva, na kterou všichni čekali. A díky bohu, McClellan doopravdy patří mezi těch několik málo spisovatelů, který bojové scény píše pořádně a čtenář je nemusí číst tisíckrát, aby pochopil a dokázal si představit kdo kde byl a cože se to vlastně stalo.

Pokud tedy máte rádi McClellanovy knihy, jiný důvod ke čtení nepotřebujete. Pokud jej neznáte, ale zbožňujete intrikářské hrátky, minimum romance, trochu neobvyklou magii a realističtější fantasy svět, kde každý dostane, co si zaslouží, nic není pohádka a autor si moc nebere servítky – směle do toho.

Brian McClellan: Hříchy říše (Bohové krve a prachu I.)
Vydal: Talpress, 2019
Překlad: Ondřej Kronich
Obálka: Tibor Paštrňák
Počet stran: 640
Cena: 499 Kč

Prohnaný: Když druid bojoval s bohem

28. Březen 2019 - 11:37

Kniha s názvem Prohnaný je prvním dílem cyklu Kroniky Železného druida, a zároveň i románovou prvotinou Kevina Hearneho. Marná sláva, přestože nemáme tu čest s nejinvenčnějším ani nejepičtějším dílem urban fantasy, rozhodně můžeme říct, že je Prohnaný velice chytlavý a zábavný. Hearne se totiž rozhodl vsadit na zcela jednoduché a funkční příběhové komponenty a vypravěčské postupy.

Je to tak snadné…

Začněme od vypravěčského stylu, který určuje ráz celého příběhu. Prohnaný má jednoduchou a víceméně přímočarou dějovou linku; srovnat se dá kupříkladu s dobrodružstvími Harryho Dresdena, která byla napsána podobným stylem. Na počátku všeho stojí konflikt hlavního hrdiny se starým irským bohem lásky, jehož příčinou je slušně „nabušený“ magický meč. To je ve své podstatě ovšem pouhá záminka k roztočení zběsilého příběhového kolotoče. Akce střídá akci, vše je proloženo trochou napětí, kopou popkulturních narážek a humoru; a než se stihnete pořádně rozhlédnout kolem, jste na poslední stránce knihy a hurá zpátky do knihkupectví pro další díly.

Druhou přísadou literárního lektvaru jsou samozřejmě postavy. I tady Hearne vsadil na věci, které, když je dobře podáte, budou v rámci mainstreamové zábavy fungovat prakticky kdykoliv. Jak již bylo řečeno, je hlavním hrdinou starý (přes dva tisíce let už je úctyhodný věk, že?) a mocný druid. Jenže vizáží vypadá tenhle stařík, který si díky nevyslovitelnosti svého jména říká Atticus O´Sullivan, na chlapíka kolem dvacítky. Navíc v rámci krytí své pravé identity provozuje v zapadlém městečku pochybné okultní knihkupectví a občas pomůže sousedce posekat trávník. Kromě toho má taky Atticus v zásobě pár kouzel a magických triků. S trochou snahy tam prostě rysy superhrdiny vidíme – a superhrdinové jsou přece úžasní!

A co potřebuje hrdina, aby byla zábava? Správně, parťáka! V tomto případě je jím Oberon, irský vlkodav. Protože je hlavní hrdina druid, a ti, jak známo, umí mluvit se zvířaty, máme tu dvojici parťáků jak se patří. Oberon navíc trpí zvláštní mánií: vzhlédl se v Činchischánovi, klobásách a pudlicích, což výrazně formuje jeho psí osobnost. Při mentálních slovních přestřelkách se budete opravdu bavit; už jen proto, že Oberon často nabízí na věc psí pohled, který se od toho lidského mnohdy radikálně odlišuje. Buddy komedie plné humoru přece také lidé milují, ne?

S psychologií postav si autor hlavu výrazněji nelámal. Nečekejte žádnou úžasnou propracovanost charakterů, o tom tahle kniha opravdu není. Ženy jsou sexy, mazané a nebezpečné, muži pak silní, naštvaní a mávají zbraněmi, a policisté tupí a horliví; všichni dohromady pak proklatě předvídatelní. Pokud se vám zdá, že to zní dost schematicky, máte naprostou pravdu. K dobru věci lze říci, že u pár postav nebudete dlouho tušit, na čí straně vlastně stojí, ale rozdělení na „dobré a zlé“ je víceméně jasné dlouho před finální bitvou.

Děj Prohnaného je zasazen o pár let zpět. Můžeme tedy hovořit o současnosti, z čehož vyplývá také několik zábavných situací. Starobylí bohové mají mlhavé ponětí o tom, co je vlastně internet, a o změnách ve fungování světa obecně, takže je Atticus dokáže leckdy pořádně překvapit.

A ještě jeden dílek do skládačky jsme nezmínili podrobněji. Tím jsou fantasy prvky. O bozích již řeč byla, ale svoji roli sehrají i vlkodlaci, upíři, kouzlo neviditelnosti, čarodějnice, obři… Zkrátka, paleta všemožných potvor a magických kejklí je zábavná a především pestrá. Nadpřirození nepřátelé navíc skvěle plní svůj účel, neboť boj s obyčejnými lidmi už dávno není pro druida žádná výzva.

Plnou parou vpřed!

Ano, síla Prohnaného úzce souvisí s jeho nekomplikovaností. Děj se valí kupředu od prvních stran a těch pár pozvolnějších vysvětlovacích pasáží (je to přece jen první díl série) slupnete jako malinu. Postavy pasují do správných škatulek přesně dle čtenářova očekávání. Atticus se pobije s nohsledy irského boha, pak se poškorpí za přítomnosti svého upířího právníka s policisty, užije si návštěvu sexy bohyně i protivné čarodějnice… Tento rychlý sled událostí nedává čtenáři prostor přemýšlet; prostě chcete číst dál a dál a užívat si přitom příběhu.

Samotný název knihy v tomto případě funguje jako slovní hříčka, protože hlavní hrdina má nejen pod čepicí a díky své dlouhověkosti zná spoustu triků (tudíž je prohnaný), ale téměř neustále mu někdo „prohání faldy“, jak se krásně česky říká.

Nebudeme si však lhát. To, že kniha sází na kouzlo momentu, rozhodně neznamená, že je dokonalá. Pokud se nad událostmi zamyslíte, zjistíte, že děj má několik logických děr, že autor občas přiohne pravidla příběhu čistě proto, že se mu to zrovna hodí, mnohé postavy jsou vážně až přespříliš archetypální… Prostě žádné veledílo, i když do průšvihu má Prohnaný daleko. Až se chce použít frázi: „Kniha je typickým představitelem oddechové literatury se všemi klady a zápory, které k tomu patří.“

Těch chyb a nedotažeností by se dala najít kopa, ale ruku na srdce: proč si kazit požitek z lehkého čtiva rýpáním se v logice? V tomto případě trefil Hearne přesně tu správnou míru, kdy veškeré nedodělky utopil v atmosféře a svižném tempu. To rozhodně nemá být obhajoba literární nedokonalosti Prohnaného, spíše jen upozornění na zbraně, na které kniha vsází.

Pokud máte rádi konzumní mainstremovky a Prohnaný vás nějakou náhodou minul (poprvé vyšel v češtině již v roce 2012), pak je váš šťastný den. Tahle svižná akční kniha totiž za přečtení rozhodně stojí. Vtípky i nápaditá akce vám zaručeně vyloudí úsměv na tváři. Jo, tenhle druid prostě má své kouzlo.

Kevin Hearne: Prohnaný

Vydal: Laser, 2012

Překlad: Roman Tilcer

Obálka: Gene Molica

Počet stran: 372

Cena: 259 Kč