Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 6 min

Reportáž z PevnostConu

20. Červen 2019 - 4:35
Vystoupení skupiny Deloraine

Na keltské vlně

O co že to vlastně šlo? V sobotu 25. května sesedl ze svého trůnu sám všemocný vládce Pevnosti Martin Fajkus, aby osobně (a multižánrově!) odstartoval první ročník PevnostConu. Však kdo jiný by měl takovouto událost zahajovat, že? Celá akce se uskutečnila v areálu TJ Sokol Zlíchov v Praze, jehož sokolovna zajišťovala zábavu i v případě nevlídného počasí – to se však ku Praze nepřiblížilo ani na sto honů. Redaktoři Pevnosti vsadili pravděpodobně na staré dobré šamanské tance a objednali pro venkovní části programu to nejlepší možné počasí. Nebylo ani horko, ani zima, a pupenec se pěkně poslušně schovával za mráčky – počasí prostě eňo-něňo!

Kde ale začít, když byl program tak bohatý? Nuž, vezmeme to tedy pěkně popořádku. Hlavní část programu představovala hudební stage. Nutno říci, že si pořadatelé dali na výběru kapel vskutku záležet, protože složení bylo skvostné a každý si našel něco, co lahodilo jeho oušku. Jako první to pěkně od podlahy odpálila středověká skupina Bakchus, která má na svém kontě například hudbu k počítačové hře Kingdom Come. Po nich vzali pódium útokem Vintage Wine hrající keltský trash folk. A když to má být keltské, tak se hraje pěkně v kiltech, aby to mělo tu správnou atmošku a vy jste zažili ten správný flow! A vzhledem k tomu, že Bakchus i Vintage Wine tvoří jen pánové, je třeba přidat trochu toho ženského elementu a energie. A to rovnou ve čtyřnásobné síle! Skladby z různých koutků středověké Evropy s sebou přivezla Euphorica.

A protože keltská hudba frčí, v další vlně keltského rockového nářezu přispěla svou tvorbou kapela Five Leaf Clover z Prahy, která to na parketu pořádně rozproudila! Důkazem budiž propocená trička některých tanečníků skrz na skrz! Ovšem patrně největším tahákem byli brněnští Deloraine hrající písně ze světa Zaklínače. Pokud máte Zaklínače rádi, neměli byste si tuhle skupinu nechat ujít, protože za sebe mohu říci, že naživo znějí ještě lépe než z CD. Stejně tak i Five Leaf Clover. Takže pokud vám jejich hudba sedí a budou vystupovat někde ve vašem okolí, určitě na ně vyrazte, protože neprohloupíte! A nakonec celou hudební stage uzavřela keltská rocková kapela Hakka Muggies.

Zaklínačská vesnička – Ciri a Foltest

A víte, co bylo úplně nejvíc totálně boží? To, jak jsou fantasáci sami k sobě slušní a ohleduplní, protože to, aby si někdo jen tak sedl na zem a nepřekážel těm za sebou ve výhledu na pódium, se nevidí každý den. A ať už stojící nebo sedící, většina přítomných nedokázala odolat tomu, aby si alespoň nepodupávala nožkou pěkně do rytmu. Zprvu se k tanci neodvážil téměř nikdo, až s postupujícím dnem, blížícím se večerem, a hlavně příchodem odvážných gerojů se někteří nakonec nechali strhnout a šli si zatrsat.

Chyťte zlatonku

Avšak nejen hudbou je člověk živ a pro návštěvníky takové akce, jako je PevnostCon, musí být přichytáno něco extra! Takže když už se člověku zajedlo hopsání do rytmu, mohl si projít několik stánků. Pevnost je magazín zaměřující se z velké části na fantastickou (fantastickou i fantastickou!) literaturu, tak nesmějí chybět knihy! Knihomolové všech ras, chutí, pohlaví, genderů a vyznání si mohli vybírat dle libosti u stánku nakladatelství Straky na vrbě nebo v malém knihkupectví zřízeném v areálu Sokolovny či případně zajít do stánku Pevnosti, kde se prodávala starší čísla časopisu i s přílohou za hubičku! A dle několika plných náručí to vypadalo, že návštěvníci nakupovali jako diví! Dalším lákadlem byl historický obchůdek Drakkaria, který se vytasil s pěknou řádkou luxusních triček, u nichž člověk nevěděl, jaké z nich by si oblékl! A vzhledem k tomu, že Harry Potter je stále v kurzu, přišli si fanoušci světa J. K. Rowlingové na své jak u stánku Pottershop, tak i u doprovodného programu.

Mimo stánku byl totiž přichystán i turnaj ve famfrpálu. Ano, čtete správně! Famfrpál! Sice se nelítalo na košťatech několik metrů nad zemí a zlatonka si taky nežila svým vlastním životem, – no, i když… v jednu chvíli vlastně ano! Postaral se o to jeden z členů skupiny Vintage Wine, který se se zapůjčenou zlatě flitrovou kabelkou (či co to bylo) prohnal po hřišti jako uragán. A ano dávám zapravdu jeho slovům, byla to megazlatonka! Ale zpět k tématu. Přestože se hráči neproháněli na košťatech, bylo na hřišti živo víc než dost a camrál s potlouky lítaly sem a tam. A pokud vás zajímá, jak takový mudlovský famfrpál vypadá, jukněte na stránky famfrpal.cz.

Turnaj se nehrál samo sebou celý den a famfrpálisty vystřídala třeba plzeňská skupina historického šermu Invictum, jež měla přichytány dvě humorné scénky. Poněkud drsněji se do toho opřeli Juggeři. A o co se jedná? Je to vlastně taková ideální a neškodná rodinná zábava pro vybití agrese a potlačovaného hněvu. Prostě soupeře řežete hlava nehlava, zatímco se váš spoluhráč snaží nasbírat co nejvíc bodů.

Zleva: Pavel Bareš, Kristýna Sněgoňová a                    František Kotleta ve stínu Leoše Kyši

Leoš Kyša, Leoš Kyša a František Kotleta

Pro ty, kteří dávají přednost klidnějšímu typu zábavy, byla v odlehlém ale příjemném koutku areálu připravena komorní stage, kde návštěvníci mohli spolu s Vladimírem Franzem pokřtít novou knihu Tomáše Bandžucha (Noc a mlha) a poklábosit třeba s redaktory Pevnosti či samotnými spisovateli. Pozvání na první ročník přijala Kristýna Sněgoňová, Pavel Bareš a dokonce i Leoš Kyša s Františkem Kotletou! Pokud jste se dívali pozorně po jmenovkách, mohli jste vidět Františků Kotletů i Leošů Kyšů v různém věku a pohlaví hned několik! Inu, každý by chtěl být Kotletou!

Krom potlachu byla připravena i improvizační show divadelní skupiny Improti s lehce neobvyklým příběhem. Však kdy se člověku poštěstí na vlastní oči vidět, jak se na vesmírné lodi Enterprise spustí Obelix (ztvárněný drobnou brunetkou) se čtveráckou Hermionou (v podávání dvakrát tak velkého mladíka), k nimž se v tom nejlepším přidá žárlivý a poněkud majetnický Asterix? Nuž, není nad to, když dáte divákům moc ovlivňovat děj.

Krom všeho výše zmíněného zde byla možnost strávit celý den v Zaklínačské vesničce, kde Yennefer nalévala výbornou medovinu, Ciri mastila karty, temerský král Foltest pro změnu hrál v kostky a jeden z nilfgaardských vojáků celému táboru vyvářel (ano, i král z nepřátelského vojska dostal svůj příděl!). Jen by mě zajímalo, kde se toulal Geralt s Klepnou. Že by zase ztratil paměť a zapomněl se někde, kde neměl? Nebo snad u někoho? Však ona mu Yenna vyčiní!

O sladkou – pardon ohnivou – tečku na konci celodenní akce se postarala fire show Pa-li-Tchi, která měla ten správný drive a oku lahodící efekty. Přesto zde ale musím vznést jistou výtku směřovanou především k těm pár návštěvníkům, kteří se rozhodli, že se musí přemístit a jít po schodech v lehce podroušeném stavu rovnou přes prostor vyhrazený pro ohnivé vystoupení. Poněkud nešťastný nápad, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.

Fireshow

#odroku2029PevnostConkaždýměsíc!

A nakonec k méně zábavným, ale o to důležitějším věcem – organizaci. Nikde se nekonaly, žádné předlouhé fronty a vše šlo v tomto ohledu jak na drátkách od odbavení při vstupu, přes čekání u stánku na jídlo až po frontu na dámské záchody. Nevznikala žádná hluchá nebo prázdná místa v programu a člověk se bez problémů dokázal zabavit až do desáté hodiny večerní.

A vzhledem k tomu, že se jednalo o celodenní akci, tak se člověk neobejde bez jídla a pití. Ani v tomto ohledu není pořadatelům co vytknout, jelikož ceny byly více než příznivé (malinovka kupodivu stála méně než pivo) a v případě jídla se člověk z přidělené porce za hubičku skutečně najedl. V nabídce toho bylo více než dost – klobásy, polévka, noky se zelím, brambory s pažitkou, kuskus, párek v rohlíku a různé druhy sendvičů.

A co říci závěrem? Pokud jste tento rok nemohli, o hodně jste přišli. Takže příští rok neváhejte a vyrazte! Je jen málo míst, kde se vám naskytne pohled na Ciri vlnící se s nilfgaardským vojákem do rytmu hudby skupiny Deloraine nebo čarodějku snášející na zádech sukubu, protože to chudinka rohatá nemá s kopýtky po těch nepříjemných schodech lehké!

Takže – jak bylo avizováno v představeném desetiletém plánu – od roku 2029 očekáváme PevnostCon každý měsíc! Fanoušci Pevnosti nezapomínají!

Za fotografie děkujeme Míše Merglové!!

Živí mrtví jsou špička žánru

19. Červen 2019 - 4:53

Řekl bych, že nejnovější díl Neodvratný osud je pak vůbec jeden z nejlepších střípků zombí mozaiky, kterou jsme doposud měli tu čest číst, a jen samotné čtení je zážitek, na který se nezapomíná. Kirkman jde zas a znovu na totální dřeň a srdceryvné loučení vás stejně jako jím zasažené postavy dostane do kolen. Je to nečekané, zdrcující a zatraceně silné. Nejde tu o brutalitu a šok jako při příchodu Negana, ale spíš o pomalu budovaný doják, který si fanoušci po těch letech opravdu zasloužili. A i když je to rána pod pás a nová ztráta bude bolet… Asi to v rámci příběhu a budoucích rozhodnutí bylo nevyhnutelné. Závěrečný monolog je pak jen třešničkou na dortu. Klobouk dolů.

Ale nový díl není jen o smutku, ale také o brilantím scénáři, který se v tomto čísle vydral na povrch a znovu dokázal, že Kirkman je liška podšitá a své postavy nepíše černobíle. Negan získává víc a víc prostoru; už takhle dosti oblíbený hráč v tomto mrtvolném světě si svojí dialogovou přestřelkou s Rickem vyslouží další kladné body. Je neskutečné, kolik silných slov a přesvědčivých argumentů se dá narvat do několika panelů komiksu. V tomto ohledu jsou Živí mrtví naprostou jedničkou. A to tvrdím od prva počátku. Takhle realisticky napsané postavy člověk jen tak nevidí!

Charlie Adlar je neodmyslitelnou součásti tohoto fenoménu a jeho čím dál „barvitější“ dvoustránky a silný cit pro atmosféru jdou ruku v ruce s příběhem, který sledujeme. Od timeskipu se dočkáváme stále komplexnějších a náročnějších výjevů v podobě obřích zombí stád, velkých osad či rozličných prostředí – a vypadá to věru parádně. Vypjaté momenty jsou pak silné především díky práci se stíny a výrazivem, které nepotřebuje text, aby vám řeklo o psychickém rozpoložení postav první poslední.
Dokonalost. Jedna z nejlepších knih série a naprostý strop ve vyprávění dlouhotrvajících příběhů.
Živí mrtví 28: Neodvratný osud
Vydal: Crew, 2019
Scénář: Robert Kirkman
Kresba: Charlie Adlar
Počet stran: 136
Cena: 299 Kč

Hodnocení: 100%

V ČECHÁCH (drzo) PO SLOVENSKY

18. Červen 2019 - 5:45

Aj tento rok som sa bola pokochať úrodou literatúry všetkých veľkostí, žánrov a farieb na veľtrhu Svět knihy v Prahe. Čo ma teší je skutočnosť, že na tejto akcii sa zúčastňujú aj slovenskí vydavatelia. Sú to takí novodobí zvestovatelia faktu, že aj na Slovensku sa vydávajú knižky a máme dobrých autorov. Pretože ak v Čechách zablúdite do kníhkupectva, na slovenskú knihu ťažko narazíte… To niekomu, kto sa narodil ešte v dobách Československa, a je zvyknutý, že doma bežne české publikácie kúpi hocikde (a v pôvodnom znení bez titulkov), pripadá ako zvláštnosť.

Je alebo nie je v Čechách o slovenských autorov záujem? Niektorí, napríkld Alexandra Pavelková, Juraj Červenák, či Jozef Karika, sa tu cítia doma. Iní sa o to, úspešne či menej úspešne, pokúšajú (Mark E. Pocha). V podstate je odpoveď na túto otázku ťažká. Všetko je to vec vkusu a ochoty. Niektorí slovenskú knižnú scénu s prehľadom sledujú. Iní, hlavne mladá generácia, nevidia dôvod, prečo by to mali robiť. Majú dostatok zaujímavej literatúry od známych aj menej známych svetových spisovateľov. Chcela som napísať zahraničnej literatúry, ale potom som si uvedomila, že veď aj Slovensko je už nejaký ten rôčik cudzina a náš jazyk, napriek neodškriepiteľnej podobnosti, je považovaný za cudzí…

Aké sci-fi, horory a fantasy romány sa to na Slovensku vydávajú? Také, ako v Čechách. Dobré, horšie aj pochybnej kvality. Ale jak sa hovorí… každá kniha si nájde svojich čitateľov. V rámci našej občasnej a dočasnej rubriky sa Vás pokúsime oboznamovať s tým najlepším, prípadne aj s najhorším (varúj dušu čitateľskú) čo na Slovensku vyšlo, a možnože na niektoré dielko nakoniec dostanete chuť.

Možno neviete, že okrem vydávania kníh sa každoročne na Slovensku koná mnoho conov, na ktorých je vždy československá účasť. SlavCon, BBcon, AnimeShow, Comics Salón, Paffcon… Majú zaujímavý program, rozsah, dosah a termín konania má zase pevné miesto v diároch mnohých zaujímavých ľudí. Prednášky, predajné stánky, ukážky kostýmov, súbojov, či len obyčajné stretnutia s priateľmi, sú vyhľadávaným spestrením nudného stereotypu.

Takže naši drahí čitatelia. Ak to mám zhrnúť, pripravili sme vám nepravidelnú sériu recenzií, reportáží z conov, článkov o tom, čo sa kde / kedy na Slovensku šuchlo a udialo, aké to je a o čom to je, no a samozrejme aj sériu rozhovorov so známymi aj neznámymi autormi. Lebo dnes je tým najdôležitejším práve prístup k informáciám.

Raz sa ma jeden človek spýtal, prečo píšem pre české weby, veď tie moje recenzie aj tak nikto nečíta, pretože český čitateľ nepotrebuje čítať texty v slovenčine. V niečom mal pravdu, naozaj to nepotrebuje. To skôr my sme nútení čítať romány, pozerať filmy a seriály vo vašom jazyku. My v tom nevidíme žiaden problém. Práve naopak, je to vítaná a úplne prirodzená zmena. Napriek tomu, že slovenčina sa stáva pre mladých Čechov skutočne cudzím jazykom, je tu stále dosť ľudí a dôvodov, trošku sa so slovenčinou pomordovať.

A my sa vám v našej rubrike pokúsime ukázať a dokázať, že prečítať si niečo v slovenčine naozaj stojí za to. Aj keby to mali byť len naše články…

Vaša Ena

Gantz 22: Gantz vs japonská monstra

17. Červen 2019 - 8:40

Ohraná písnička. Gantz v posledních svazcích rozjel nové kolo své ďábelsky smrtící hry, ve které představil nové nepřátele a pochopitelně i nové hrdiny. Souboje se promítají i do reálného světa a hlavní hrdina Kei je už delší dobu mimo hru. To však nemůže zastavit jeho přátele, aby se jej pokusili zachránit. A zase je to naprosto šílené a akční inferno.

Japonská monstra z bájí a legend jsou cool. Na tom se asi shodneme. Proto je fajn, že nový příběhový úsek této série se jim věnuje ve velké míře a míra představivostu autorovi rozhodně nechybí. Po dinosaurech tu tedy máme něco mnohem děsivějšího, fyzicky nepříjemnějšího a zároveň zvrácenějšího. Monstra jsou groteskní (pan Žblunďa je top!) a nelítostná – stejně jako tempo svazku, které je opět smrtící. I Semir Gerkhan by měl co dělat, aby stíhal!

Ono se blbě hodnotí něco, co vám během necelých dvou set stránek přijde super, ale zároveň víte, že se dějově Gantz posunul max o pár minut. A nejhorší je, že víte, že v podobném duchu budou i následující díly. Takže jo, pořád je to ultra návykové, pěkně nakreslené, a pro člověka, který touží vypnout a užít si rychlou jízdu, naprosto potřebné. Ale věřím, že pár čtenářům to už může lehce vadit. Koncept se totiž již po několikáté opakuje a mimo nová monstra a brutálnější fatality tu není nic navíc. Snad jediná věc, která vás drží příběhově nad vodou je fakt, že tohle všechno se děje kvůli návratu hlavního hrdiny. Ale stačí to?

Kresba je stejná písnička jako příběh. Nic se nemění, vše jede pořád v zajetých kolejích a není tu nic, co by vás mělo šokovat. Hiroju Oka nijak svůj um nezlepšuje, maximálně se víc a víc snaží potěšit rozličnou škálou monster, ale žádné zlepšení či zhoršení tu nehrozí.

Gantz 22
Autor: Hiroju Oka

Vydal: Crew, 2019
Počet stran: 228
Cena: 199 Kč

Hodnocení: 65%

Navštivte fantastickou Ostravu. Těšíme se na vás 29.-30.6 2019

15. Červen 2019 - 5:39

Rozlehlé industriální prostory pojmou několik významných výstav. V první řadě se představí polský Yavin s expozicí Star wars modelů, která bude v ČR vůbec poprvé. Doplní ji prověřený Star trek či výstava raritních komiksů. Mezi hlavní hosty festivalu patří spisovatel science fiction a novinář Ondřej Neff. Širokou veřejnost svou přednáškou zcela jistě zaujme také filmový kritik a recenzent Kamil Fila, který si na paškál vezme utopické a dystopické světy.

Sobotní program představí silnou steampunkovou linii, která zahrnuje odborné přednášky od historie českého steampunku až po návody, jak si vytvořit vlastní kostým. Přivítáme Parostrojní show Jamese Watta s ukázkami funkčních modelů a miniatur parních strojů, a během odpoledních hodin se ve venkovních prostorách odehraje steampunkový a viktoriánský piknik nejen pro fanoušky alternativní módy. Neděle bude hostit hvězdy české cosplay scény. Představí se například Prue cosplay, která reprezentovala ČR v mezinárodní soutěži Eurocosplay, známá Lena či slovenská umělkyně Haylin. V kostýmech ze Star Wars bude u nás dobře známá a 501. legie. Během obou dnů bude probíhat workshop a program s názvem „Vzhůru do Bradavic!“ populárního týmu Potterhead.

Nebude chybět ani literatura. Pro fanoušky jsou přichystány besedy se známými autory jako je například Pavel Bareš, Jan Hamouz, Petra Slováková, Julie Nováková nebo Františka Vrbenská. Svými znalostmi japonského komiksu diváky obohatí překladatelka Anna Křivánková, a workshop i přednášku o tvůrčím psaní, pro všechny, kteří se chtějí zlepšit ve své tvorbě, se postará spisovatelka Tereza Matoušková. O zkušenosti s prací v nakladatelství se ochotně podělí redaktor fantastiky a šéfredaktor webu XB-1 Martin Šust. S autory fantastiky seznámí návštěvníky také oblíbený ostravský knihovník Bohdan Boboking Volejníček. Diskutovat o současné knižní produkci budou nakladatelé malých nakladatelství, které si ale již výrazně řekly o své místo na tuzemském trhu, a po oba dny budou otevřeny nejen jejich prodejní stánky. Nabídka bude letos opravdu pestrá. Vedle knih a tradičních fanouškovských propriet si zájemci budou moci zakoupit i autorskou tvorbu českých handmade tvůrců či originály kreslířů a printy cosplayerů.

Zatímco sobotní program bude vyhrazen i pro hororový žánr, který zastoupí linie Horrorconu s mnoha přednáškami, besedami a promítáním, neděle bude vyhrazena tvůrčím workshopům, kde se budou zájemci moci přiučit něco tvorbě cosplaye, audiovizuálních technologiích nebo se podílet na tvůrčích dílnách, kde si sami vyrobí originální upomínkový předmět. Svůj workshop i výstavu představí kreslíř Tomáš Kučerovský, který má na kontě nespočet knižních obálek a komiksů.

Fanoušky deskových her jistě uspokojí herní stánek Mindok a beseda s tvůrcem deskovek Vláďou Chvátilem. Zájemci si budou moci zasoutěžit také v turnaji ve hře Krycí jména.

Po oba dny budou probíhat vystoupení a kurzy Domu rytířských ctností. O pohybové aktivity se rovněž postará centrum Horník a nebude chybět ani oblíbená Retroherna.

Vstup na akci je i letos pro všechny zdarma. Navíc v neděli proběhne vyhlášení současně aktuální kreslířské soutěže na téma „Můj hrdina“, kam se stále mohou přihlásit účastníci bez rozdílu věku. Veškeré informace jsou k dispozici na stránkách fantastickaostrava.cz nebo na facebooku.

https://www.fantastickaostrava.cz/

https://www.facebook.com/fantastickaostrava/

Srdce ztraceného: Válka nezná vítězů

14. Červen 2019 - 4:29

Tad Williams je, mimo četná jiná díla, autorem legendární trilogie Jasný osten, Žal a Trn (nebo též Vzpomínka, Žal a Trn, záleží na verzi překladu), která je podle mnohých čtenářů jedním ze základních kamenů epické fantasy. Právě tuto trilogii se rozhodlo znovuvydat nakladatelství Laser, aby vybudovalo předpolí pro nový autorův příběh z tohoto světa. Příběh, po kterém čtenáři toužili, a který jim Tad Williams nakonec dal. Srdce ztraceného.

A mimochodem: nakladatelství Laser dokonce Williamse pozvalo na letošní Svět knihy, kde kromě odpovědí při besedě se čtenáři také rozdával autogramy, úsměvy a dobrou náladu!

Malá i větší úskalí

Než se pustíme do rozboru knihy, nabídneme nejprve malé zamyšlení, zda je Srdce ztraceného určeno právě vám.

Jak již bylo uvedeno výše, je kniha příběhem navázaným k rozsáhlému epickému cyklu. Nabízí se tedy otázka, zda se dá číst bez znalosti předchozího děje. Ano, Wiliamsova novinka je postavena šikovně, příběh je samostatný, uzavřený a reálie snadno pochopíte i bez toho, aniž máte od tohoto autora cokoliv přečteno. Uniknou vám samozřejmě některé kontexty, ale pokud je nehledáte, trápit vás to nebude. „Problémem“ je, že pokud následně zatoužíte pročíst se celou předchozí trilogií, tedy Trůnem z dračích kostí, Kamenem rozluky a oběma díly Věže zeleného anděla (poslední díl byl pro český trh rozdělen díky rozsahu vydavatelem na dvě knihy, to jen aby vás nemátlo, že neustále hovoříme o trilogii), zjistíte, že Srdce ztraceného obsahuje několik významných spoilerů vztahujícím se k věcem minulým.

Na druhou stranu – pokud máte rádi opravdu epickou fantasy, je kniha ideální vstupní branou do Williamsových fantastických světů. Je bez nadsázky esencí díla tohoto autora. Williams si libuje v popisech, drobných kudrlinkách, líčení zdánlivě nevýznamných věcí… Prostor pro čtenářovu představivost se díky epickému stylu vyprávění smršťuje na minimum, děj díky tomu může působit rozvláčně.

Válka bez vítěze

Srdci ztraceného se vrátíme do světa Východního Ardu zhruba půl roku po událostech původní trilogie. Zdecimovaná armáda Nornů se po porážce svého mocného spojence, Inelukiho, vrací do domovské pevnosti. V patách jí táhne početně silnější armáda seveřanů a konečné vítězství se zdá být na dosah. A když se Nornové v zoufalé snaze nedat svoji kůži zadarmo a získat při obraně alespoň malou výhodu usídlí v polorozpadlé pevnosti, jsou seveřané připraveni dokončit svoji krvavou práci…

Příběh je ve své podstatě velmi jednoduchý: zdecimovaná armáda na útěku se snaží vzdorovat pronásledovatelům. Nečekejte však velké hrdinské bitvy – i když se bitev dočkáte, rozhodně nebudou v žádném případě hrdinské. Williams totiž sestavil celou válku z drobných příběhů nešťastných jednotlivců.

Čtenář má možnost nahlédnout do obou nepřátelských táborů. Na straně lidí vojáci unavení válkou již nechtějí Norny pronásledovat hlouběji na sever; každá další smrt je zbytečná a znamená další rodinu bez otce. Pro některé vojáky je válka jediným způsobem jak zajistit rodinám nějaké peníze, pro jiné pouhým vyjádřením strachu a odporu k nepřátelům z legend, kterým je připisováno mnoho zlého. Unavení Nornové netouží po ničem jiném než po klidném domově; na druhou stranu však ani v beznadějné situaci nepřestávají věřit, že se jim podaří zvítězit. Čtenář cítí, že ani jedné straně se vlastně válčit nechce, ale různé (mnohdy nepříliš přesvědčivé) motivy nepřipouští jinou možnost.

První kontakt

Ještě jednou se na skok vrátíme k porovnání příběhu pro prvočtenáře a čtenáře, který má za sebou kompletní trilogii. Prvočtenář může mít zpočátku problém zorientovat se zejména ve světě Nornů. K alespoň základní orientaci výrazně pomáhá krátký text na konci knihy, kde je v rychlosti vysvětlena historie a některé vztahy s ostatními rasami. Přečtení přinese pochopení nejen mnohých věcí, ale především motivace štvanců postavit se lidem i ve značné početní nevýhodě. Samozřejmě, pokud máte načteno, bude díky silnějšímu chápání kontextů mnohem větší i prožitek z příběhu. A obecněji: celá kniha je pojata tak, aby se nováček neztratil. Možná mu uniknou některé drobné detaily, ale celek si poskládá bez nejmenších problémů.

Williams nemá potřebu omezit děj pouze na krvavé bitvy. I když se nebál předhodit čtenářům několik šťavnatých akčních scén, vystačí si v tomto případě spíše se schematickými popisy a soustředí se hlavně na jednotlivce a jejich vnímání bitvy. Co je pro knihu specifické je fakt, že můžeme nahlížet do událostí za kulisami – vychutnáte si dění v jednotlivých táborech před bitvou, intriky a odvahu velitelů i řadových vojáků i následné dohry střetů.

Oproti zejména prvnímu dílu trilogie je Srdce ztraceného na Williamsovy poměry relativně svižnou záležitostí.  Ale i tak vyžaduje dost trpělivosti; autorův styl je specifický detailností, popisností, hraním si s drobnostmi. Výrazně se odlišuje od moderní mainstreamové vlny nacpané akcí a spádem děje. Williams nikam nespěchá; i u příběhu kratšího rozsahu poctivě buduje základy a okouzluje čtenáře nefalšovanou precizností svého tvůrčího postupu. Právě proto je tato kniha ideální k tomu, aby si čtenář autorův styl osahal a rozhodnul se, zda mu sedne či nikoliv. A troufnu si tvrdit, že Srdce ztraceného chytne spíše starší čtenářskou generaci.

Nakonec se budete divit, kolik věcí se podařilo do relativně útlé knihy nacpat. Hlavní dějová linie je proložena drobnými dějovými odbočkami a všemožnými minipříběhy, které děj ozvláštňují a zároveň ukazují, že autor ve svém textu dokázal vystavět komplexní svět. Občas dokážou odvést pozornost od válečného tématu, občas „polidští“ hrdinu, který byl doposud podán jako záporný nebo prostě jen přinesou nějakou emoci…

Příjemné je, že celý příběh se pocitově uzavře, že velmi dobře funguje samostatně a čtenář nemá po dočtení onen neodbytný pocit, že mu něco uniklo jak tomu u mnohých „vložených“ příběhů do větších cyklů bývá.

Pokud máte rádi Tada Williamse nebo poctivou epickou fantasy, pak u téhle knihy není o čem přemýšlet. Vám ostatním poskytne kratší příběh o bezvýznamné válce, ve které vlastně není co vyhrát, dokonalou představu o autorově stylu psaní; a kdo ví, třeba se do světa Východního Ardu zamilujete jako tisíce dalších čtenářů.

Tad Williams: Srdce ztraceného

Vydal: Laser, 2019

Překlad: Petr Kortle

Počet stran: 248

Cena: 279 Kč

HRA O TRŮNY: BITVA O ŽELEZNÝ TRŮN ZNÁ KONEČNĚ SVÉHO VÍTĚZE !!! KDO SE STAL VLÁDCEM SEDMI KRÁLOVSTVÍ ? LANNISTER, STARK NEBO NOČNÍ KRÁL?

13. Červen 2019 - 9:26

POLITIKA, NAHOTA A KREV OD G. R. R. MARTINA

Psal se rok 2011, kdy se zrodilo dílo předurčené k tomu stát se dobyvatelem srdcí mnoha budoucích fanoušků na celém světě. Zpočátku začínala Hra o trůny skoro jako pohádka. Sean Bean alias lord Eddard Stark, strážce severu, se vydává sloužit králi na jih coby jeho pobočník, čímž začíná celá šachová partie. Lord Stark se má jevit jako hlavní postava příběhu. Starka ztvárnila světová herecká hvězda a zbytek obsazení seriálu nemá příliš známé tváře. Po zdánlivě nalinkovaném začátku přijde nečekaný zvrat, který ukáže pravou tvář televizního zpracování knih G. R. R. Martina. Začne dlouhá cesta, při níž divák uroní spoustu slz, uvidí hodně krve, nahoty a mocenských intrik několika velkých šlechtických a královských rodů v boji o žezlo Západozemí.

Nyní již v roce 2019, dojela televizní podívaná jménem Hra o trůny do cíle a dopadla přesně tak, jak se prezentovala téměř celých deset let: překvapivě, rozporuplně a s hořkosladkou příchutí. Někdo se bouří, někdo je spokojen, ale přesto lze říci, že závěr byl opravdu strhující.

MLČ UŽ, PŘECE TI NEBUDU ŘÍKAT VŠECHNO!!!

Forma příběhu je, stejně jako u série předchozí, rozdílná oproti zbytku minulých řad této dramatické fantasy show. Závěrečná sezóna Her o trůny je složena z pouhých šesti epizod, jež se jeví spíše jako šest filmů majících všechny události elegantně dotáhnout do konce. Neobvyklý počet dílů je na jednu stranu výhodou, na druhou je pro mnoho fanoušků zklamáním.

Jedním z mínusů této závěrečné sezóny, ale zároveň i daní za smysluplné dotažení všech dějových linií do konce, je zastavení vývoje postav. Tuto slabinu můžeme pozorovat zhruba od šesté až sedmé série. Charakterový profil se již u většiny pouze opakuje a jediné, po čem seriál touží, je závěr, jenž všem fanouškům řekne, kdo tedy usedne na ikonický železný trůn.

Dalším negativem, pozorovatelným zejména v závěrečně řadě, je fakt, že by adaptaci určitě neuškodil větší počet epizod. Divák se nedozvěděl spoustu věcí, které příběhu ubírají na logice, jako třeba nekonečná armáda hlavních postav či nesmyslné činy a přílišné přehmaty některých aktérů příběhu.

Na druhou stranu zde máme nevysvětlitelné osudy různých postav či nerozuzlení dalších dějových linií, které dávají divákovi větší prostor přemýšlet a sám si dotvářet děj. Jedná se o kouzlo, jež neocení každý, protože tato magie je v určitém směru protikladem dnešnímu trendu snažící se vše dokonale vysvětlit, domyslet a do poslední tečky ukončit.

NESERVÍRUJEME HELMŮV ŽLEB

Dovolte mi ještě pár drobných postřehů, na kterých se fanoušci pravděpodobně neshodnou. V poslední části hexalogie eposu G. R. R. Martina se nám jaksi přemnožil syndrom Deus ex Machina, jež pro tuto show nebyl téměř nikdy v minulosti typický. Často je divák svědkem náhlé změny děje, která je sice šokující a skvěle pracuje s napětím, občas ovšem působí spíše nesmyslně než překvapivě či zajímavě. Co se týče velice očekávané filmové bitvy s úkolem strčit do kapsy i dnes již legendární obranu Helmova žlebu, je toto válečné klání stejně kontroverzní jako vše již zmíněné. Autoři seriálu nevsázejí na epickou, řadovou bitvu ukazující zástupy vojáků oděných ve zbroji, jak se mlátí mezi sebou.

Ne, tady se jde jinou cestou, a ta funguje a opravdu řadí krvavou řežbu osmé sezóny hned na první stupeň vedle epochální bitvy o záchranu Rohanského lidu ze Středozemě. Tento válečný střet nám ukazuje správnou zmatenost bitvy. Scenáristé dobře vědí, že natočit epizodu zaměřenou po celý čas na jednu událost není snadné, a tak cinkot mečů, ohyzdné tváře nepřátel či řev padlých pozorujeme skrze pohledy hlavních hrdinů. Co je nejlepší – zašlo se ještě dál, kromě napínavé akce zde máme i motiv strachu, kdy se nám strašlivá bitva mění před očima v dechberoucí horor.

Podtrženo, sečteno, jsem se závěrem seriálu, s nímž jsem od začátku vyrůstal, spokojen. Hlavní kouzlo vidím v tom, že co jeden fanoušek může na poslední řadě milovat, druhý může nenávidět. O tom nejspíš vždy byly a jsou legendární Hry o trůny. Zkrátka: něco se mohlo udělat lépe, některé věci se skutečně skvěle vymyslely, ale pořád tu máme rozsáhlý, fantastický seriálový epos, na který se ve světě televizní zábavy jen tak nezapomene.

Název : Game of Thrones (Hra o trůny)

Žánr : Fantasy, drama, dobrodružný

Režie : Alan Taylor, David Nutter a další

Scénář : David Benioff, D. B. Weiss

Kamera : Jonathan Freeman, Sam McCurdy a další

Hudba : Ramin Djawadi

Hrají: Např. Kit Harington, Peter Dinklage, Lena Headey

 

Hodnocení: 8/10

My Little Pony: Protože přátelství je magičtější než sama magie

12. Červen 2019 - 4:30

Poníci opět v akci! Čeká na vás další bláznivé a rozverné dobrodružství plné duhově barevných třeštidel. Pokud máte představu (například z televizního seriálu), co od tohoto komiksu očekávat, neváhejte a rovnou kupujte; zklamáni rozhodně nebudete. A pro vás ostatní je tu naše recenze.

Hurá do toho!

Na úvod sešitu nazvaného Návrat královny Chrysalis vás čeká představení celé party. Každý z poníků (a jeden malý drak navrch) má u své malované podobizny krátký medailonek se zálibami a specifiky, takže se i nový čtenář snadno zorientuje. Poté už začíná příběh samotný; tentokrát o tom, kterak se blíží průlet komety a zlá královna Chrysalis se svojí bandou zlomyslných měňavců začne řádit. Nejprve pořádně uškodí obyvatelům městečka obývaného poníky a následně zloduši unesou tři mladé poníky, aby přinutily naši partu kamarádek k záchranné akci.

Protože se jedná o komiks ze série Crew Kids, opět sem se nebál testovat na dětech – tentokrát to „odnesla“ osmiletá dcera.  Příběh není náročný na pochopení a dlouho předem víte, jak to dopadne. V podobných příbězích zkrátka dobro vždycky vítězí a cokoliv jiného je skandál. Jenže o to tu vůbec nejde. To důležité je, že se po celou dobu čtení budete královsky bavit Poníci jsou držkatí, navzájem si nic nedarují a mají „žůžový hlášky“. Prim hraje Pinkie Pie, jejíž hlášky a přístup „pařím dokud dýchám“ vás bez ohledu na věk rozesmějí mnohdy nahlas.

Potěšující je i fakt, že se poníci chovají předvídatelně, tedy podle popisu v jejich medailonku. Záchrannému týmu to dává příjemnou různorodost a zároveň i mladí čtenáři dokáží vycítit, že se postavy pohybují v nastavených mantinelech a drží se své „specializace“.

Veselé kopy

Smysl pro humor na čtenáře číhá na každém kroku – ať již prostřednictvím narážek a vtípků obsažených přímo kreslenou formou v obrázcích nebo v úsměvných situací, kterým musí hrdinky na cestě za záchranou čelit. Příkladem budiž například scéna s trollem nebo roztomilými zajíčky…

Cesta je nabita drobnými dobrodružstvími. Milovníky klasické fantasy potěší průchod jeskyní pod horou; dočkáte se i starého hradu plného nestvůr a nástrah, jednoho zvratu ve vztazích skupiny, objevení unesených poňátek a s tím spojeného finále – zkrátka pořád se něco děje a nudit se nebudete.

Co se týče kresby, vše je přesně jak má být: barevné, roztomilé, lehce infantilní. Duhové barvičky navodí pocit spokojenosti ve vaší (i) dětské dušičce a vykouzlí široký úsměv. Barvy jsou pěkně syté, jejich tóny příjemné na oko. Panely jsou bez větších experimentů a orientace v nich není (až na jedno až dvě zmatenější místa) žádný problém pro všechny věkové kategorie.

Font na „představovací“ stránce není z nejšťastněji zvolených – méně zkušeným čtenářům se místy těžko louská, ale nakonec se to dá s trochou soustředění zvládnout. V příběhu samotném tento problém nenastává. I řazení bublin je přehledné, tudíž můžete s klidem posadit k Poníkům malého čtenáře a nechat ho číst samostatně.

Sešit obsahuje kormě hlavního příběhu ještě dva doprovodné dvoustránkové „kraťasy“ a pár barevných celostránkových kreseb bez bublin od několika různých výtavrníků.

Na závěr by bylo dobré zdůraznit ještě jednu věc, kvůli které jsou poníkovská dobrodružství skvělá pro mladší čtenáře. Jejich dobrodružství totiž vysílají „to správné“ poselství o přátelství, vzájemné pomoci a tak vůbec. A od koho jiného by omladina měla tohle přijmout než od svých oblíbených hrdinů?

Poníci řádí, poníci jedou, poníci hláškují. Pokud vám tohle stačí ke štěstí, Návrat královny Chrysalis  je přesně tím komiksem, bez kterého vy ani vaše děti nemůžete žít. A pokud odoláte… Ehm, existuje vůbec někdo takový?

My Little Pony: Návrat králony Chrysalis

Scénář: Katie Cooková

Kresba: Andy Price

Obálka: Amanda Connerová

Vydala: Crew 2019

Překlad: Kateřina Tichá

Počet stran: 120

Cena: 229 Kč

Domov, kde ani nemocní nenajdou klid

11. Červen 2019 - 4:47

Mats Strandberg je na našem trhu již celkem zavedený autor, kniha Domov je jeho již pátou publikací, která vyšla v českém překladu. Předtím to byla trilogie Kruh, kterou psal se Sarou B. Elfgren. Jednalo se o fantasy pro mladistvé. Osobně mám raději horor než fantasy, proto jsem se trilogii Kruh vyhnul. Do hororového ranku patří Matsova první česky vydaná samostatná kniha, kterou je Trajekt (česky 2018). K té bych se možná i vrátil, protože kniha Domov ukázala, že autor celkem psát umí.

Pokud jste alergičtí na marketingové slogany, raději se nedívejte na obálku knihy Domov, ale vlastně ani Trajektu. Skví se zde totiž následující text: „Švédský Stephen King.“ Jakmile je někde podobný titulek, ať už severský, finský, grónský nebo somálský Stephen King, je jasné, že je něco špatně. Především v tom ohledu, že tohle nebude jako Stephen King. Bude to úplně jiné. Mats Strandberg není Stephen King. Nepíše tak, píše vlastním stylem. Ale vydavatelé ještě nepochopili, že označovat každého druhého za Stephena Kinga je už sakra přežitek. Tedy z mého pohledu…

Ale Mats Strandberg píše – mimo jiné – horor. A to je jediný důvod, proč byl jako švédský Stephen King označen. Takže tohle si škrtněte, ne každý horor, co je napsán, by měl být ve stylu Kinga, King už je jako hororový král překonán, jsou tu jiní, zajímavější a lepší. Pravda, Mats Strandberg takový nutně není. Jeho rozjezd je skvělý, ale jakmile se blíží do finálového kola, najednou vám dojde, že netuší, jak by měl vyvrcholení napsat. A tak raději zůstává kdesi za rohem.

Vraťme se ale na začátek. Joel je čtyřicátník, který má před sebou těžkou zkoušku. Vlastně ona už probíhá. Matka od infarktu trpí demencí a on není schopen se o ni postarat. Je to především proto, že se pořádně nedokáže postarat ani o sebe. Má za sebou dost promarněný život, ale matce chce pomoct. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy ji nechá přestěhovat do domova pro seniory. Tam mimochodem pracuje Nina, Joelova stará známá… Pěkně dlouho se neviděli.

Kapitoly jsou nazvány buď Joel, Nina nebo Tallskuggan, což je jméno titulního domova. Děj se odehrává v podstatě jen v domově nebo u Joela, případně u Niny. Moc jiných míst tu není. Vůbec to nevadí, naopak, atmosféra stísněnosti je tím skvěle podtržena a jen kolem bobtná, a vy se v ní utápíte. Mats ví, jak atmosféru udělat, bohužel už nepřišel na to, jak jí dát ke konci tu pořádnou ťafku, až na trochu provařený závěr, který jako kdyby vypadl z amerického filmového hororu.

Ale budu ještě pozitivní. Vztahy a minulost se odhalují pomalými krůčky, což je primární výsada knihy. Pomalými krůčky se také vkrádá cosi děsivého. Tohle je moc dobré. Atmosféra se tím prohlubuje, už jen čekáte, co na vás vyskočí zpoza rohu. Chvílemi ale zjišťujete, že zajímavější než dějové napětí, je napětí mezi postavami. Joel a Nina jsou skvělé charaktery; jen je škoda, že ke konci jejich vztah vyšumí, a na to, kolik mu bylo věnováno prostoru, je v závěru spíše druhotný. A ty náznaky, kam by se mohl vyvíjet… Raději ani nemluvit.

S tím, jak se postupně odhaluje vztah postav, odhaluje se i jejich minulost. A je to velmi dobré, akorát jsem měl pocit, že tu Mats vystřílel všechna zajímavá témata, která by mohl použít příště, v jiné knize, a že už to od něj pak bude trochu klišé. Je tu téma outsiderů, homosexuality, problémů s rodiči, nedostatečné lásky, zrad, věnuje se trochu i rasismu, i když to snad jen v jediné scéně, nechybí vztah k seniorům, vztah k hudbě, zlomené srdce, i když nutně ne v rámci milostného vztahu. Je tam toho dost, i přesto, že se tohle všechno netýká jen dvou hlavních postav, ale je to rozmělněno i mezi další.

Musím pochválit Matse Strandberga za rešerše, protože se zdálo, že si skutečně nastudoval a dobře popsal chování pacientů s demencí, její různá stádia. Ovšem pokud se týká takové lumbální punkce, která je zde prováděna (a se kterou mám osobní zkušenost), přijde mi, že její následky byly celkem odfláknuté.  Ale tohle už je hodně o osobním prožitku, a tak v konečném součtu myslím, že to autor zvládl, a s tematikou, která mu podle všeho není vyloženě blízká, se popasoval dobře. Když se postavy nacházejí v domově, doslova cítíte stáří a demenci kolem vás.

Pokud se do knihy Domov začtete, dokáže vás pohltit. Je zde mnoho, co zůstává nevyřčeno, a tak se těšíte na to, jak se to bude odhalovat. A ono je co odhalit. Jenže Mats Strandberg dojde v jednu chvíli do momentu, kdy už je vše podstatné odhaleno a děj je potřeba ukončit. To se mu nakonec povede, ale jednoznačně ne způsobem, který by se jevil jako uspokojivý. Jeho hlas najednou zní vyšeptaně a trochu prázdně. Je to škoda, protože většinu knihy se mu daří držet napětí.

Mats Strandberg: Domov

Vydal: Host, 2019

Překlad: Helena Matochová

Počet stran: 342

Cena: 349 Kč

S Thanosem se nejedná v rukavičkách!

9. Červen 2019 - 5:11

Protože je komiks Avengers: Rukavice nekonečna určen primárně mladším čtenářům, rozhodl jsem se sáhnout k malému experimentu a do čtení se pustit společně s mým šestiletým synem. Pro syna fajn příležitost užít si svoji oblíbenou hrdinskou bandu, pro mě ideální způsob podívat se na celý sešit z pohledu těch, jimž je určen především.

Startujeme!

Jako první věc pravděpodobně zjistíte, že komiks v pevných deskách je u „dětského“ čtení proklatě dobrý nápad.  Zacházení mladších čtenářů nebývá z nejjemnějších a pevné desky značně prodlouží životnost komiksu.

Na prvních stránkách potěší další vychytávka, která by zřejmě zkušenému mazákovi příliš nešla pod nos. V krátkých medailoncích jsou představení hlavní hrdinové příběhu. Tentokrát se jedná o souboj Thanose s Avengers týmem ve složení: Spider-Man, Wolverine, Doctor Doom a Ms. Marvel. Na Hulka, který je také součástí výpravy, jaksi místo v představovačce nezbylo; ale i tak při výčtu hrdinů zavládne zajisté u „mlaďasů“ nadšení smísené s očekáváním.

Příběh je jednoduchý a snadno pochopitelný (ani jeden z naší čtenářské dvojice s tím neměl problém). Naráz se ztratí velká část populace celého vesmíru, bez ohledu na to, jestli se jedná o civilisty, superhrdiny nebo superpadouchy. Zbylí charakterní muži a ženy (přičemž prim hraje Fantastic Four) se rozhodnou zorganizovat výpravu k epicentru problémů, kterým je očekávaně Thanos s rukavicí osazenou kameny nekonečna. Dopravu zajistí vesmírný trucker Ace a na čtenáře čeká i jedno mezipřistání…

Jak již bylo řečeno, dějová linie je jednoduchá, ovšem nikoliv triviální. Troufnu si říct, že na komiksuchtivou mládež je „přesně akorát“ a neurazí ani méně náročné dospělé. Drobný problém představují některé odborné termíny na počátku příběhu spojené se zmizením populace a výpravou do vesmíru, ale těch pár cizích slov se dá v nejhorším přeskočit.

Akční zábava, zábavná akce

Celý příběh Rukavice nekonečna se nese ve znamení zábavy. Zejména Spider-Man coby pubertální fracek trousí hlášky, které jsou optikou dospělého infantilně nablbé a optikou mládeže „srandovní a super“. K tomu přidejte věčně podrážděného Wolverina, kterého si Spíďa rád bere na paškál, vesmírného navigátora Hulka… Zkrátka, zábavy a hlášek je sešit plný a hrdinové do sebe šijou téměř neustále.

Dočkáte se i akčních scén – přirozeně, vzhledem k cílově skupině bez krve nebo drastických výjevů.

Ani u grafického provedení si čtenáři rozhodně nemají na co stěžovat. Žádná kouzla a experimenty s panely, vše je jednoduché, každý se snadno zorientuje. Pro větší přehlednost jsou dokonce bubliny řazeny tak, aby za sebou šly v pořadí, v jakém postavy mluví a odpovídají. Je trochu škoda, že Brian Churilla si víc nevyhrál s kresbou. Dokud jsou postavy dostatečně velké, není problém, ale s ubývající velikostí výrazně ubývá i detailů, a malé, pouze náznakově nakreslené superhrdiny poznáte většinou jen pokud mají specifický tvar či barvu kostýmu.

Zvolené fonty se blíží klasickému tiskacímu písmu, takže nebudou představovat pro začínající čtenáře žádnou velkou výzvu; i v tomto ohledu dostanou začínající komiksoví závisláci veškerý potřebný komfort.

Celkově jsou však Avengers: Rukavice nekonečna jasným tahákem. Populární superhrdinové, provedení pomáhající mladším čtenářům v orientaci v hrdinech příběhu, příběh i další atributy přizpůsobené začínajícímu či méně náročnému čtenáři. Takže pokud hledáte dárek (nejen) za vysvědčení, třeba jsme vás inspirovali.

Můj první komiks: Avengers: Rukavice nekonečna

Scénář: Brian Clevinger, Lee Black

Kresba: Brian Churilla

Vydala: Crew 2019

Překlad: Kateřina Tichá

Počet stran: 100

Cena: 199 Kč

CHLAD, VODKA, ZIMA, KALAŠNIKOV, SNÍH A GULAG…

7. Červen 2019 - 4:20

Vzácnou návštěvu pro vás vyzpovídal kmotr Korněvovy nejnovější knihy Tam, kde je teplo, Martin Bečvář.

Pavel Korněv hledal během pražské autogramiády v Pevnosti článek o                       své nové knize

Proč by měli čtenáři číst sérii Příhraničí? Čím je jedinečná?

Příhraničí je kus našeho světa, který se propadl do krajin věčného chladu, působí tam magie a používají se střelné zbraně. V podstatě je tato série směsicí několika žánrů, a konečný výsledek je dochucen akcí, atmosférou věčné zimy a pocitem postapokalypsy. A nakonec je tu hlavní postava. Led je člověk velmi prudký a ne vždy pozitivní, za což je také milován čtenáři.

Jak se zrodila urban fantasy, kde hraje zima a hlad tak velkou roli? Jak dlouho jste vytvářel svůj vesmír?

Prostě jednou se mi v hlavě objevila myšlenka úvodní scény „Leda“ – muž s puškou ležící v závěji v záloze. A kolem je zima; v tomto světě je vždy velmi chladno. Hlavní reálie Příhraničí byly vymyšleny už v době psaní první knihy, avšak podstatně jsem je rozšířil a odpověděl na spoustu otázek, když jsem pracoval na druhé knize cyklu. Pak už následovala jen drobná doplnění.

Důležitou součástí vašich knih jsou různé frakce a skupiny. Měl jste je rozvržené hned od začátku, nebo jste je během psaní měnil a přidával další? Jak těžké je vytvořit komplexní, „žijící“ město?

Ano, různá seskupení jsem vymyslel na samém počátku, což mi umožnilo vytvořit rovnováhu sil, která celému ději přidala na důvěryhodnosti. Tehdy všechno šlo tak nějak samo sebou, ale teď se snažím každou z  knih začínat propracováním působících sil, což je pro „globálnější“ světy dost složité.

Kolik inspirace čerpá Příhraničí z reálného světa?

Velmi, velmi mnoho. Ve skutečnosti je Příhraničí doslova nasáklé duchem ruských 90. let minulého století – doby, která nebyla nejpříjemnější a byla velmi prudká a bouřlivá.

Máte nějaký vzor mezi spisovateli? A ovlivnil některý autor vaše vlastní knihy?

Žádné modly nemám, ale existuje celá řada autorů, jejichž knihy mám rád do té míry, že jsem je přečetl mnohokrát. Pokud hovoříme o oblíbených autorech, jejichž díla ovlivnila mé vlastní knihy, nemohu nezmínit Rogera Zelazného a Simona Greena.

Vaše bibliografie je bohatá – kromě Příhraničí jste publikoval i další knižní série. Existují plány přeložit některé z nich do češtiny nebo do jiných jazyků?

V současné době probíhají jednání o vydání v České republice mé LitRPG dilogie „Dorogoj mertveca“ (Дорогой мертвеца – Cestou mrtvého muže) a šance na její vydání jsou poměrně vysoké. Tato série se nyní překládá také do němčiny, ale bude pouze jako e-book na Amazonu, nikoli v tištěné podobě. Doufám, že v dohledné době budou přeloženy další knihy.

Máte nějaké informace o tom, jak se vaše knihy přijímají v zahraničí? Koneckonců, mají výraznou „ruskou atmosféru“ (v neposlední řadě díky vodce a pirohům…).

Pokud jde o ruskou atmosféru, klíčová slova významné části ohlasů jsou: chlad, vodka, zima, Kalašnikov, sníh a z nějakého důvodu Sibiř a Gulag.

Jaké to je být profesionálním spisovatelem? Existují nějaké stinné stránky této práce?

Mám rád psaní knih. Jsi svým vlastním pánem, děláš právě to, co se ti v tuto chvíli líbí. Nevýhody jsou naprosto stejné – jsi sám o sobě a musíš sám určovat pracovní postup, abys zůstal nad vodou, a to, co je zajímavé pro tebe, nemusí být zajímavé pro čtenáře.

Pavel Korněv (vlevo) s kmotrem knihy                            Martinem Bečvářem

Většina českých čtenářů o ruském knižním trhu moc neví. Jak si vaše knihy vedou v Rusku?

Ruský knižní trh stagnuje, náklady klesají a ani já nejsem výjimkou. Na druhé straně v posledních letech dochází k jistému růstu prodeje e-booků. Co se týče mé pozice na trhu, podle tištěných nákladů patřím do top 50 spisovatelů sci-fi, a domnívám se, že v prodeji e-booků je moje pozice ještě lepší.

Trávíte hodně času cestováním a navštěvováním diskusí se čtenáři a autogramiád knih?

Dvakrát nebo třikrát do roka cestuji s rodinou, ale zpravidla se to netýká práce. Pracovně se během roku naskytne jedna nebo dvě akce. Totiž, bydlím v Čeljabinsku a hlavní činnost tohoto druhu je soustředěna v Moskvě.

Jaký dojem na vás udělala Praha a uvedení vaší knihy na trh?

Dojmy jsou velmi pozitivní, jak ze setkání s čtenáři, tak z Prahy. Nebyla to moje první návštěva České republiky, a doufám, že ani poslední.

 

překlad: Alexandr N. Popov              

Pevnost 06/2019: nový G. R. R. Martin, X-Mani i nálož zajímavých knih

6. Červen 2019 - 4:31

Těžké loučení – nová naděje

Pokud je váš stesk po Hrách o trůny tak silný, že se prostě nedokážete se světem George R. R. Martina rozloučit, pak by vás mohl zaujmout článek Jiřího Popiolka o románu Oheň a krev. Ne, nebojte, opravdu nejsou žádné skvrny na slunci, ani se nehnula naše sluneční soustava, protože zázrak, že by Martin napsal další díl z rozsáhlé série Píseň ledu a ohně, se opravdu nekoná. Autor se v tomto novém románu nicméně vrací do doby, kdy na Železném trůnu seděli Targaryeni. Místo toho, abychom se posouvali vpřed, tak se posouváme spíše vzad!

Tak to bychom měli naději pro Martinovce, ale co nebozí fanoušci Marvelu? Nuž, ti mohou čekat na další filmovou fázi nebo hledat útěchu u X-menů, jelikož se do kin chystá příběh o Jean Greyové s tváří Sansy Stark, z níž se stane Dark Phoenix. Na pírka se tomuto temnému ptáčku podívala ostřílená Alexandra Petáková; ta vám naservíruje všechny potřebné informace nejen o této mocné komiksové hrdince, ale dáte si s ní i menší opáčko v rámci celé X-menovské filmové série. A jako bonus si můžete přečíst, co si o novém filmu myslí někteří ze samotných hereckých x-menů a x-menek.

Pokud ovšem patříte mezi jedince, kteří jsou tak trochu unaveni všemožnýma týmovkama o superborcích a superborkách, jukněte na texty Daniela Storcha o druhé řadě středověkého seriálu Soumrak templářů nebo se nechte nalákat na zajímavý český počin s názvem Krotitelé draků, protože DnD (nebo jeho česká mutace DrD) je prostě cool! A kdo říká, že ne, tak mu nevěřte ani nos mezi očima!

A kdyby ani tohle nebyl váš šálek kávy, pak jsou tu frajeři v padnoucích černých kvádrech aka Muži v černém. Pevnostní agent Ká (Martin Kužel, podobnost čistě náhodná!) práskne úplně všechno, co o téhle supertajné agentuře ví (začátky, komiksová i filmová podoba). A věřte, že se vám to bude hodit, protože Muži v černém vytáhnou do boje proti šmejdům z vesmíru už počtvrté!

Na rozhraní žánrů

Pro ty, kteří dávají přednost příběhům v papírové formě, je přichystaná pěkná nálož knižních recenzí. Martin Bečvář například vyrazil na pokec s nadějným českým spisovatelem Pavlem Barešem o jeho novém románu Kronovy děti, a samozřejmě nechybí ani recenze tohoto díla. Zkušená odbornice na žánr Young Adult Kateřina Stupková se pro změnu vrhla na Zlodějský tanec od Mary E. Pearsonové. A pokud vás někdy trápila otázka, jak si žije třeba takový smrťák, tak byste neměli minout Nimbus (druhý díl série Smrtka) Neala Shustermana. A věřte, že smrtka, ta těžký život má!

Na milovníky temně laděné fantasy zase čeká článek Michala Tesáčka o Zrádném bohu Camerona Johnstona. A nebyla by to Pevnost, kdyby v ní chyběla Monika Dvořáková a grafomanka Diana Gabaldonová. Tentokrát se jedná o soubor tří povídek o lordu Johnu Greyovi s názvem Lord John a ďáblovy ruce.

V červnovém čísle samozřejmě najdete také řadu minirecenzí. Můžete se dočíst například o novém románu Tomáše Bandžucha Noc a Mlha, Králích z Wyldu (Nicholas Eames), Autonomii (Annalee Newitzová) nebo Ospalé slovanské díře (Petr Jaroněk).

Patříte-li do skupiny jedinců, kteří často řeší dilema, jestli sednout k počítači a pařit nějaké to RPG nebo sáhnout po knížce? Už nemusíte, protože právě pro vás připravil Martin Bečvář vymazlený článek o žánru LitRPG. Že nevíte, co to je? Inu, není nic jednoduššího než nalistovat stránku padesát osm a zjistit to!

Finish him!

Ti, kteří si přesto raději hrají, by měli zavítat do rubriky videoher, v níž Karel Kališ nahodil brnění a rozhodl se rozdat si to s vládci starověké Číny a usadit své pozadí na trůn v dvanáctém díle strategické série Total War s podtitulem Three Kingdoms. A na každého, kdo potřebuje po náročném dni trochu upustit páru, čeká recenze jedenáctého dílu Mortal Kombat. Ano ano víme, že počítačové hry mohou zvyšovat agresivitu a kdesi cosi, ale buďme upřímní! Taková prostá větička „FINISH HIM!“ může mít neuvěřitelné terapeutické účinky, obzvlášť když vás někdo se- pardon… štve a vy si to s ním vyříkáte menší fatalitkou.

Mírumilovné duše se nemusí ničeho bát, protože právě pro ně Jakub Zahradník a Filip Gotfrid nachystali recenze tří deskových her. Milujete vitráže? Tak to by vás mohla zaujmout Sagrada. Zbožňujete kočky? Tak to můžete vstoupit do Kočičího klubu. Nebo snad rádi stavíte vesničky? Tak se staňte osadníkem v Charterstone.

Trocha čtení před spaním

Stoprocentně bych neměla opomenout sekci manga a komiks, protože v ní tentokrát naleznete Královskou krev mistra všech komiksových mistrů Alejandra Jodorowskiho! A přestože na komiksy dvakrát nejsem, tak do tohoto bych šla, protože z ukázek a slov Michala Tesáčka to vypadá na epesně luxusní věcičku!

A nakonec tady máme Mílu Lince a Tomáše Bandžucha s výletem do historie. Míla se tentokrát zaměřil na nemoc snad tisíce jmen, která je nejznámější pod označením syfilis. Inu, vskutku ideální četba před cestou do postele, jakmile totiž uvidíte přiložené obrázky, tak vás okamžitě přejde chuť na jakékoli dovádění s partnerem či partnerkou. Není lepší antikoncepce než si číst o pohlavně přenosných chorobách.

Tomáš Bandžuch naštěstí hovoří o příjemnějších věcech, protože se vydal do Francie ve druhé polovině 19. století za generálem Georgesem Boulangerem.

Nebo snad před spaním raději beletrii? Nuž, v tom případě můžete zabrousit k povídkám – Z nočních můr (Míla Linc) a Konec světa PG-13 (Jiří Pavlovský). Nebo vás snad ukolébá předčítání? Od toho je tady Pevnost Plus se svojí přílohou! Tentokrát v balíčku najdete audioknihu Enderova hra!

Červnové číslo Pevnosti je opět narvané k prasknutí a každý si najde to svoje, co by si chtěl pořídit do své knihovničky. Takže hopsa hejsa do Brandejsa a nejbližšího trafikového stánku – ať vám nic neuteče!

Kdo zastaví stavitele aneb Sejmi bližního svého

5. Červen 2019 - 4:21

Ano, tahle knížka je o zvířátkách. Ale byla by chyba nad ní mávnout rukou a strčit ji rovnou do poličky dětem. I zdánlivě neškodná zvířata totiž mohou být pořádně ostrá (znáte třeba komiksového králíka Usagiho?) a přinést dospělému čtenáři neskutečnou porci zábavy smíchané s kapkou nostalgie a koňskou dávkou guilty pleasure.

Když pomsta, tak stylová

Příběh Stavitelů Daniela Polanského stojí na jediné myšlence: pomstít staré křivdy. Jenže namísto pistolníků se tentokrát objeví v hlavní roli parta zvířat v čele s myšákem jménem Kapitán.

Už Kapitánův příchod do baru, což je první scéna knihy, je impozantní – slunce v zádech, ostrá silueta ve dveřích… Od prvních řádků budete mít tři pocity: pocit, že jste v nějakém starém poctivém a proklatě atmosférickém filmu, že cokoliv se odehraje, skončí pořádným průšvihem, a nedočkavé mrazení v zátylku.

Co se děje Stavitelů týká, budeme záměrně velmi struční. Kapitán se rozhodne dát dohromady starou partu žoldáků. Každý z nich je něčím výjimečný, každý má specifické schopnosti a je sám o sobě osobností, která by utáhla samostatný příběh. A každý z nich má také minulost, kterou nelze jen tak ignorovat. Půjde o převrat. A to je opravdu vše, co chceme prozradit, protože čím víc si toho objevíte sami, tím víc si knihu vychutnáte.

Láska na první dobrou

Samozřejmě, pokud knihy, ve kterých lidské hrdiny suplují ti zvířecí, prvoplánově bojkotujete, pokud nemáte rádi humor černý jako dehet nebo kapku brutálního násilí proloženého peprnými výrazy, pak vám kniha nemá co nabídnout.

Ostatní může odradit i další netypické věci: velký font, kterému nás v redakci familiárně přezdíváme čítankový, krátký rozsah (zejména v poměru k ceně) a k tomu i spousta prázdného místa na některých stranách.

Pokud váháte, máme pro vás jednu zaručenou radu: přečtěte si první kapitolu, tedy cca dvě a půl strany. Ztratíte pár minut, ale budete mít jasno: buď se zamilujete a rovnou napochodujete k pokladně, nebo kniha zůstane v polici knihkupectví a budete kolem ní chodit obloukem s patřičným úšklebkem. Až tak prosté to se Staviteli je.

Polansky totiž na svém díle dost šetřil. Kapitoly se pohybují v rozsahu od několika řádků až po několik málo stran, čímž se vysvětluje ono výše zmíněné prázdné místo na stránkách. Celý text je strojově účelný, minimalistický. Jenže i tahle forma může nabídnout obrovskou porci epiky, protože autor dokáže napsat většinu scén tak, že je vidíte před očima jako živé.  Čtenáři nepotřebují vše naservírovat na lopatě, i to, co nechá autor nevyřčeno je nedílnou součástí knihy. A Polansky rád nechá vaši fantazii pracovat.

A pokud náhodou máte ve svém okolí někoho se sametově chraplavým hlasem, nechte si předčítat – výsledek bude dokonalý.

Velká (filmová) jízda

Děj se rozjíždí „filmovým“ způsobem: nejprve se postupně seznámujete s jednotlivými postavami; na pozadí se přitom skládá mozaika minulosti celé party. A pak se jde na to – bum prásk a už to lítá. Akce jako vyšitá. Zavzpomínáte na všechny ty filmy o samurajích, róninech, statečných, postradatelných a vychutnáte si jednu každou scénu. Dochází k nepsané dohodě mezi autorem a čtenářem: autor pohrne děj dopředu ve svižném tempu a čtenáři mu jeho vyprávění sežerou i s navijákem a bez dechu budou hltat každé slovo.

Stavitelé mají sice kupu věcí, které může čtenář považovat za chybu. Malý rozsah, zvláštní stavbu kapitol ponechávající na stranách mnoho místa, velmi úsporný styl vyprávění a zvířata v hlavní roli. Popravdě – mnoha čtenářům to bude úplně ukradené, protože příběh je spolkne a vyplivne až na konci se širokým úsměvem a zářícíma očima. Je jen na vás, na který břeh se postavíte.

Na závěr pro vás máme alespoň krátkou ukázku v PDF.

Ukázka

PS: Ano, recenze by neměla být subjektivním názorem recenzenta. Snažil jsem se, co mi síly stačily, ale vidíte sami, že jsem své nadšení skrýt nedokázal. Tímto se omlouvám. A stojím si za jedním každým slovem!

Daniel Polansky: Stavitelé

Vydal: Fragment, 2019

Překlad: Václav Soukup

Obálka: Richard Anderson

Počet stran: 192

Cena: 249 Kč

CRWECON 2019 – Nejstarší a největší komiksový sraz u nás slaví už čtrnáctý ročník!

3. Červen 2019 - 9:01

A na co se letos můžete těšit? Na vydavatelské panely a představení komiksových novinek a odhalení tajných edičních plánů! Dražby originálních kreseb slavných českých výtvarníků, prodejní stánky, manga a anime pásmo, burzy, přednášky, autogramiády a charitativní kresby na přání, cosplay soutěž a zbrusu nový dětský komiksový koutek! To a mnohem víc se bude dít celý den!

A pozor – letos je tu ještě jedna specialita! Ve spolupráci se skupinou výtvarníků DRAWetc se bude i sprejovat! Dopoledne budete moci sledovat tvůrce při vytváření komiksové stěny, poté budou spreje svěřeny dětským i dospělým návštěvníkům, kteří dostanou k hraní skvělé obří omalovánky a budou moci popustit uzdu své vlastní fantazii!

Akce stále funguje pod heslem „fanoušci komiksu sobě“, proto je vstup na akci zcela ZDARMA!

Bližší informace o programu najdete na www.crwecon.cz, nebo na FB stránce CRWECONu.

Śest vran aneb Bylo nás pět (a krkavec)

3. Červen 2019 - 8:48

První díl duologie Šesti vran od Leigh Bardugo učaroval mnoha čtenářům jak u nás, tak v zahraničí. Jedná se o young adult fantasy knihu s temnější atmosférou a postavami, které ani v nejmenším nejsou jednoznačně dobré nebo zlé, spíše se pohybují na pomezí šedi a mění její odstíny. Čím je tedy Šest vran tak zajímavých, že ještě rok po vydání se o nich stále mluví, jsou stále tak populární a prodávají se? Vždyť je to jen další young adult kniha s postavami, za jejichž pokřivenou minulostí stojí občas ještě pokřivenější rozhodnutí a jsou umístěny do nehostinného městského prostředí v originálním světě. To už tu bylo přece hned několikrát – tedy žádná novinka.

Pět vran a krkavec

Celý příběh padá a stojí na šestici mladých outsiderů, kteří žijí v horší části (ta hezčí je jen velmi krátce zmíněna, natož  aby byla řádně popsána) přístavního města Ketterdam plného lichvářů, pasáků, švindlířů, zlodějů, vykřičených domů a kasin. Všechno má svoji cenu, především dobré a příhodné laskavosti, a pokud se nepřizpůsobíte, skončíte ve škarpě nebo na skládce – ani se nebudou namáhat vyvážet vás nohama napřed. To by bylo zbytečné plýtvání časem a hlavně penězi.

Plno lidí v Kettterdamu totiž nežije pro nic jiného, než nějakou tu kruge (což je název místní měny, víme?). Například takový Kaz Brekker je toho dokonalým příkladem. Z usmrkance se stal vážený člen ketterdamské společnosti, respektive skoro vůdce gangu s takovou pověstí, že i chlapi dvakrát starší než on se před ním mají na pozoru. Jednoho dne je mu nabídnut nebezpečný úkol, za jehož splnění ho čeká odměna, která se jednoduše neodmítá. Dohromady je to sebevražedná kombinace – nic jednoduššího by se ani nedalo čekat od vloupání se nejstřeženějšího paláce na severu s vlastním vězením. Taková prácička si však žádá spolupráci dalších poskoků, které Kaz musí zvládnout sehnat. Koneckonců – třicet milionů kruge za to stojí.

Stačí se prostě jen vloupat do Ledového paláce a unést osobu stojící za vznikem jurdy parem – drogy, která účinkuje pouze na griši a nepochopitelným způsobem jim vylepšuje jejich magické schopnosti. Nevýhodou je, že už po druhé dávce se stávají závislými a pokud nedostávají drogu od té doby pravidelně, zemřou. V nesprávných rukách by parem mohla nadělat velkou paseku, především kdyby se rozšířila do zbytku světa.

Netypicky typické postavy

Na scénu tedy nastupuje Nina Zeniková, magická osůbka označovaná v tomto univerzu jako griša. Dalo by se říci, že je vycvičená čarodějka smrtička – někdo, kdo dokáže v lidském těle pouhým lusknutím prstů zastavit srdce nebo přívod vzduchu. Autorka ji popisuje jako krásnou a smyslnou dívku nadanou na cizí řeči a zvyklou na luxus využívající svoje přednosti primárně ve svůj prospěch. Bohužel její typ lidí je jednou skupinou využíván kvůli schopnostem a ten druhý typ lidí, Fjerdané, by ji nejraději viděli mrtvou (navíc po několik let s griši vedou válku). Nina Kazu Brekkerovi dluží laskavost, tudíž ve své účasti nemá moc na výběr.

„Uvědomuješ si vůbec, že stačí, abych luskla prsty, a naděláš si do kalhot?“ – str. 85

Jesper Fahey je výborný střelec s lehce těžkou závislostí na gamblerství, a také člen Kazova gangu. Při zmínce o třiceti milionů kruge se neváhá do šíleného plánu zapojit, i když by při plnění úkolu mohl zemřít. Pouhá myšlenka na takové množství peněz, spravedlivě rozdělených mezi všechny jeho společníky, spolehlivě utlumuje hlas jeho rozumu. Je hodně upovídaný a tíživé situace se snaží odlehčit kapkou humoru, což ne každý dokáže ocenit. Svoji občasnou zbrklost vedoucí často ke špatným rozhodnutím se přátelům snaží nahradit svojí loajálností a dobromyslností.

„Nechali jsme se zavřít do nejlíp střeženýho vězení na světě, Buď jsme géniové, nebo největší hovada, co kdy chodila po týhle zemi.“ – str. 238

Inej Ghafa, zvaná Mora, by se dala považovat za Kazovu pravou ruku. Je to sice zlodějka, ale v trochu jiném slova smyslu než zbytek gangu. Inej na Kazovy příkazy krade tajemství města a jeho obyvatel, aby měl na každého nějakou tu špinavou páku. Jako bývalé akrobatce nedělá Inej žádný problém pohybovat se po střechách nebo šplhat po zdech domů bez sebemenšího šramotu. Stejně tak jako je výborná zlodějka, je i velmi nebezpečná pro každého, kdo by se jí nebo někomu jinému z party pokusil ublížit. Gangu, a především Kazovi, který ji zachránil ze spárů sadistické majitelky jednoho z vykřičených domů, je nesmírně loajální, ale i ona sama uznává, že všechno má své meze.

„Krom toho, ona je Mora – jediný zákon, který pro ni platí, je ten gravitační, a jsou dny, kdy celkem úspěšně vzdoruje i tomu.“ – str. 29

Matthias Helvar, vězeň, bývalý drüskell, a především hrdý, téměř až fanatický Fjerdan, který z velké části svého srdce nenávidí Ninu, kvůli níž poslední rok strávil ve vězení, než se ho Kaz rozhodl vysvobodit. Důvodem k tak brzkému, ne úplně legálnímu, propuštění z místního vězení je, že právě v Matthiasově rodné zemi se nachází Ledový palác, do kterého se všichni potřebují dostat. Jakožto bývalý drüskell cvičený k boji proti grišům v něm byl trénován a zná jej tudíž skrz na skrz. Během plnění úkolu se často dostává do křížku s kýmkoliv ze skupiny a zprvu dokonce odmítá pomoci. Avšak v případě úspěchu má slíbenou milost a plnohodnotný návrat k jednotce druskellů.

„Můj duch s těmi vašimi nebude mít nic společného,“ poznamenal škrobeně Matthias a napadlo ho, jestli mu ten mořský vzduch nezačíná rozežírat mozek. – str. 157

Wylan Van Eck je šestnáctiletý expert na demolice; vzhledově přitom vypadá tak na dvanáct, což je mu s radostí často předhazováno. Prominentní synáček Kazova zadavatele úkolu, který utekl z domova a nehodlá se vrátit. Také Brekkerovi dobrovolně poslouží do budoucna jako vyděračský prostředek pro otce, ačkoli stále tvrdí, že to bude houby platné a otci na něm za mák nezáleží.

Kaz Brekker, vůdce a mozek celé operace, je sedmnáctiletý génius, výborný zloděj a pokud to situace vyžaduje, dokáže být i smrtelně nebezpečný. Navenek působí klidným a vypočítavým dojmem, emoce mu dávají těžce zabrat a o jeho minulosti se nic neví – kromě jednoho. Kaz Brekker je všechno, jen ne slušňák. Porazí vás ve vaší vlastní hře, nechá na ulici s holým zadkem nebo možná kulkou v břiše a kulhavým krokem se svojí krkavčí holí klidně odkráčí bez jediného ohlédnutí. Libuje si v mystičnosti obestírající jeho osobu, protože nikdo nikdy neví, co přesně od něj čekat a čeho je doopravdy schopný (včetně čtenáře).

„Jaký je nejjednodušší způsob, jak někomu ukrást peněženku?“
„Nůž na krk?“ napadlo Inej.
„Pistoli do zad?“ zkusil to Jesper.
„Jed do sklenice?“ navrhla Nina.
„Jste banda prašivců,“ zavrčel opovržlivě Matthias.
Kaz zvedl oči v sloup. „Nejjednodušší způsob, jak člověku ukrást peněženku, je říct, že mu chcete sebrat hodinky. Nasměrujete jeho pozornost tam, kde ji
potřebujete mít.“ – str. 113

Ne tak docela Young adult

Ačkoli na to Šest vran moc nevypadá, nejedná se o klasickou young adult knihu. Není tu jen jedna, ale rovnou šest hlavních postav, a každá z nich prochází vlastním vývojem. Aby to pro čtenáře bylo přehlednější, Leigh Bardugo pojala každou kapitolu z pohledu jedné postavy, což je skvělé na sžití s nimi a pochopení jejich myšlenkových pochodů. Nevýhodu pak ale představuje nedostatek místa na flashbacky, které se autorka snažila do děje zakomponovat – jsou šíleně krátké a člověku buď trochu zamotají hlavu nebo vytvoří nové otázky.

Vzhledem k tomu, že autorka postavy představuje jako náctileté, je Šest vran v určitých momentech na pouhou young adult knihu docela morbidní a násilná. Román obsahuje popis životních rozhodnutí, která nemá náctiletý čtenář šanci moc pochopit, natož aby si dokázal představit, že jeho vrstevníci páchají takové zločiny a vraždí. Všechny tyhle “maličkosti”, politické narážky a porovnávání se zloději ocení spíše dospělý čtenář, který si dá dvě a dvě dohromady a chápe, jak prostředí společně s okolnostmi dokáže člověka změnit i proti jeho vůli.

Menší nevýhodou může být i neznalost autorčiny starší trilogie Griša, jenž Šesti vránám předchází a odehrává se ve stejném univerzu. Zabývá se z největší části griši, jejich řádem, rozdělením a mocí. Vše je pečlivě vysvětleno, což se o grišách v Šesti vránách rozhodně říct nedá. Skoro jakoby autorka počítala s tím, že čtenáři Grišu automaticky četli. Není to úplná nutnost (sama jsem ji nečetla), ale čtenář potom musí počítat s tím, že zmíněné třídy a rozřazení griš mu nebudou nic říkat.

Naopak prostředí, v němž se děj odehrává, je popsáno barvitě, čtivě a pokud nepostrádáte dobrou představivost, neměli byste mít problém se do něj plně ponořit přesto, že špinavé přístavní město s ještě špinavějšími lidmi není nijak originální téma.

Žádný slzy, žádnej funus

Největším tahounem příběhu jsou bezesporu postavy, jejich vzájemné popichování a přiblblé řečičky. Kaz Brekker se svou genialitou a vychytralostí je kapitolou sám o sobě, protože má přesně ty vlastnosti, které by čtenář čekal u hlavního antagonisty knihy. I když jsou všichni svým způsobem špatní lidé s nízkou morálkou, autorka je zvládla napsat a popsat takovým stylem, že z toho ve finále vyšli jako ti “dobří”, protože ve svém univerzu dává jasně najevo, že každá postava může být “špatná” a “zlá”, ale vždy se najde někdo horší, někdo zlověstnější.

Žádná z postav se nechová na svůj věk, a díky Bohu, že Leigh Bardugo s romantikou vážně šetřila. Samozřejmě je u jednotlivých charakterů vidět loajalita, starost o kolegy a přátelskost, ale nějaká ta hlubší náklonnost se do detailu nerozebírá.

Šest vran na mě rozhodně působí dojmem knih vhodnější pro dospělé čtenáře, ačkoli nese označení young adult. Svojí spletitostí, narážkami a problematikou (která má co dočinění se současností), si myslím, že mladší čtenář by nemusel mít ze čtení stoprocentní zážitek. Román nemá jediné hluché místo; na každé stránce se něco děje, což napomáhá spádu děje a absolutně znemožňuje pocit nudné četby.

Tento skvost bych rozhodně doporučila čtenářům užívajícím si trochu toho sarkastického humoru. Nebýt výše zmiňovaného faktu, že se jedná o knihu pro mladé čtenáře, veškeré myšlenkové pochody postav a jejich rozhodnutí se dají lehce aplikovat na „dospělejší“ knižní postavy. A pokud se někomu líbí (jako například mně), jak se některá z postav pod důsledky svých rozhodnutí hroutí nebo zuby nehty bojuje, své příznivce si tento příběh rozhodně najde. Přeci jen i démoni mají své vlastní démony – a je neskutečná zábava o nich číst.

Kniha Šest vran od Leigh Bardugo je všechno, jen ne nudná!

 

Leigh Bardugo: Šest vran
Vydal: Albatros Media a.s., 2017
Přeložila: Julie Žemlová
Počet stran: 384
Cena: 369 korun

Ocelová šlechta aneb My, předurčení k neúspěchu

30. Květen 2019 - 4:43

A máme tu další válku – tentokrát se mezi sebou rubou Spojené státy a obyvatelé Skandinávie neboli Nordska. I když, ono to s tou válkou vlastně není zas tak žhavé. Za tiché podpory americké vlády si totiž hrají na vojáčky představitelé bohatých korporací, Scioni, kteří se hrnou do boje ve svých superexoskeletech připomínajících bojové roboty, nebo mechy, chcete-li. Jeden Scion hravě strčí do kapsy desítky obyčejných vojáků, takže si sami dovedete představit jak moc je takováhle válka férová.

Hlavně vybrat ty pravé

Když se však náhle jeden z těchto bojových robotů, včetně jeho prachaté obsluhy, odmlčí, zavládne na americké straně panika. Co když ti zpropadení seveřani vynalezli zbraň, která umí robota vypnout, vyloupli ze skořápky „řidiče“ jako želvu z krunýře a… Spekulovat, co se asi stalo, by se dalo dlouho, ale představitelé korporátu potřebují důkazy. Rozhodnou se proto vyslat misi s cílem vypátrat mecha a ideálně i přivést jeho majitele zpátky v jednom kuse a ve stavu slučitelném se životem.

Člověk by očekával, že na takovouhle delikátní prácičku vyšlou pracháči pořádně nabušenou partičku, ale realita je bohužel úplně jiná. Odnese to trojice blátošlapů z 203. pěší divize. Tahle sehraná trojka dostane jako bonus na krk chlapíka jménem Lawes a specialistku z korporátu, Cormoranovou. A tak naší pětici nezbývá než odevzdaně pokrčit rameny a vydat se na nepřátelské území vstříc jisté smrti.

Když to někdo umí…

Adrian Tchaikovsky už si u českých scifistů své ostruhy zasloužil. Ocelová šlechta však nemusí být nutně tím, čím čtenář znalý autorova díla může očekávat. Jedná se totiž o přibližně dvousetstránkovou novelu, a navíc z ranku řízné military sci-fi. Jasně, ono všechno to povídání o válce, mechách a podobně mohlo leccos napovědět. A rozhodně můžete mít pocit, že podobných věcí už jste četli stohy. Je tedy na nás dát vám argumenty, proč si přečíst (a náležitě užít) i tuto útlou knihu.

Za prvé: prostředí. Tchaikovsky si trochu pohrál s budoucností. Namísto klasické klišovité války s Ruskem tentokrát vojáci vyrazí na sever Evropy, kde kromě Švédů, kteří byli vždycky divní a odbojní, brání své hranice také Finové. Ti naopak vždy byli milovníky vědy, a tak namísto vojáků vysílají do boje překvapení v podobě genetických experimentů a všemožných hi-tech udělátek. A do toho nemůžou chybět místní mizerně ozbrojení partyzáni (ti ale znají svoji zemi a poměry v ní, což není k zahození), a samozřejmě Rusové, kteří jsou tam, kde jim dobře zaplatí. Možná to není převratné, ale má to hlavu a patu, a i přes krátký rozsah textu jsou reálie vcelku propracované a příběh soudržný. Ale přesto, že prostředí a politika hrají svoji roli, jsou spíše jen kulisami dávající celému příběhu zajímavý rámec.

Za druhé: technika. Obrovské mechy si zamilujete na první dobrou, jejich lesk, jejich chladnost a především děsivou smrtonosnou účinnost. Ale potkáte se i s dalšími hračkami, přičemž spoustu triků v rukávu má i Cormoranová a především finská strana. Hodně se tu operuje s drony, ale i vcelku „běžnou“ vojenskou transportní a bitevní technikou. Technika příjemně oživuje děj, pasáže, ve kterých hraje hlavní roli, jsou čtivé a zábavné; a dočkáte se i pár opravdu podařeným kousků a překvápek.

Těžké kalibry

Do třetice asi největší devíza knihy: postavy a vztahy mezi nimi. Tchaikovsky se nebál využít sbírku snad veškerých myslitelných klišé a archetypů, jenže on s nimi zkrátka umí pracovat. To, že je někdo odhadnutelný a chová se dle očekávání čtenáře, totiž nutně neznamená, že je předem marný. Jde totiž i to JAK tyhle postavy napíšete, a to autor zvládl na výbornou.

Trojice, která drží při sobě, má složení: velitel s autoritou, který si poradí v (téměř) každé situaci a má smysl pro čest, užvaněný poslušný voják s vyhraněnými názory téměř na vše (kvůli kterým dostane často přes svoje nevymáchaná ústa) a silák-ranař bez bázně a hany. Tahle sehraná trojka funguje vážně na výbornou; mají za sebou už pár společných akcí, a ona nepsaná chemie, kdy se vzájemně doplňují, tam prostě je. A teď k nim přidejte chlapíka vypadajícího jako krysa s úkolem vyřešit nejpalčivější problémy týmu, a navrch korporátní potvoru, která s týmem jede jen proto, aby ho ve vhodnou chvíli podtrhla a zradila – protože proč by jinak posílali někoho z korporace, ne? Teď všechny pěkně naložte do jednoho nepříliš prostorného přepravního vozidla a jízda může začít!

Tchaikovskymu budete věřit každé slovo, postavy jsou jako živé a přesně takhle nějak by chemie uvnitř týmu mohla fungovat v praxi. A i s těmi klišé si autor trochu pohrál, takže některé situace dokáže mírně přiohnout tak, aby chování postav zůstalo v rámci nastavených vzorců, ale zároveň bylo ne úplně očekávatelné.

Celý příběh sledujeme z očí velitele mise, seržanta Teda. Jeho sarkasmus, nabručenost a vzpírání se autoritám si vychutnáte. Prostě – i když by měly být zlatým hřebem military sci-fi akční scény, postavy rozhodně nehrají druhu ligu, ba naopak.

Abychom nezapomněli

A ještě jedna drobnost, na kterou by byla škoda zapomenout: překlad. Martin D. Antonín si s původní předlohou pěkně pohrál, překlad je barvitý a styl vyprávění úderný, což také udělá hodně. Zatraceně dobrá práce, která dává knize potřebnou „šťávu“, žádné s prominutím „tupé řemeslo“, ale živelná radost, která se přenáší i na čtenáře.

Na samý závěr ještě pár slov o příběhu jako takovém. Kromě akce v ní čtenář najde také lehký námět k zamyšlení o válce a důvodech jejího vedení, penězích, moci, a další motivy, které se jen tak mimochodem prolínají dějem bez ambic strhnout výrazněji čtenářovu pozornost nebo moralizovat / nutit k zamyšlení.

Přesto, že se jedná o „pouhou“ novelu, nemá cenu skuhrat nad malým počtem stran. V ději nepřebývá absolutně nic, a naopak – pokud se po dočtení zamyslíte, nejspíš patrně dojdete k závěru, že přidávat cokoliv dalšího by byla jen zbytečná vata, která by mohla rozmělnit tempo příběhu. A jedním ze specifik Ocelové šlechty je právě její údernost, která je podstatnou součástí kouzla celé knihy.

Ocelová šlechta nehraje na originalitu – podobné věci už jste, zejména pokud jste fandy military sci-fi, určitě četli. Ale sázka na zábavnost, spád děje, dobře napsanou akci a především skvělé postavy jsou trumfy, díky kterým si i přes relativně malý stránkový rozsah tuhle knihu vychutnáte.

Adrian Tchaikovsky: Ocelová šlechta

Vydal: Planeta9, 2019

Překlad: Martin D. Antonín

Obálka: Maz Smith

Počet stran: 206

Cena: 249 Kč

Zahrada – 2 – Lovec

28. Květen 2019 - 8:31

Pentalógia Zahrada bola tento rok nominovaná na Cenu Magnesia Litera. Do kníhkupectiev prišla potichu, nenápadne, no o to silnejšie postupom času prirastá čitateľom k srdcu. Poďme sa opäť ponoriť do pokľudného života v istom meste, ktorý v skutočnosti kľudným vôbec nie je. Obklopujú ho sily a žijú v ňom bytosti, aké by v realite vôbec jestvovať nemali.

Znovu láska a iné tragédie

Johan zmizol a my postupne zisťujeme kam, a aký tvrdý výcvik musí podstupovať. Karolína každému rozpráva, že odcestoval za svojim otcom, no Michal s priateľmi jej neveria pol slova. Michal už tuší, akú rolu pridelila Komenda Johanovi , a zostáva mu len dúfať, že nedôjde k žiadnej tragédii. Anna je z tejto situácie nešťastná, nechápe ju. Muž, ktorého miluje je preč, a ona sa s týmto stavom nevie vyrovnať. Mara s Koľjom pokračujú v lekciách, učia sa ovládať a podľa potreby využívať zdedené magické schopnosti. Mara miluje čas strávený v lese, pod krídlami snového havrana Krumma. No takýchto chvíľ ubúda. Lovec získava nové nebezpečné zbrane, jeho sila a možnosti neustále rastú a úmerne k tomuto faktu sa z toho čarokrásneho miesta stáva niečo životu nebezpečné.

Architekti Koľja a Tomáš dostávajú ponuku na výstavbu loveckého zámočku v neďalekých lesoch. Je to výzva, pretože do projektu treba zakomponovať aj zvyšky starej zrúcaniny. No čo je to za divný pľac? Z ruín sa šíri temná hrozba a Tomáš ako prvý pocíti naplno intenzitu čistého zla… Budú v projekte pokračovať?

Tom sa postupne ujíma osamotenej Anny a snaží sa ju priviesť k veselším myšlienkam. Stará sa o ňu a je mu stále jasnejšie, že k Anne prechováva  hlboké a veľmi silné city. Dokáže mu ona odplatiť rovnakým spôsobom?

Johan sa znenazdania vrátil späť, a s ním niekoľko cudzincov. Tí neustále striehnu na každý jeho krok, takže sa mu ťažko hľadajú chvíle samoty, ktoré by mohol stráviť s Annou. Uzavrie s Marou nevšednú dohodu, pretože to najdôležitejšie je ochrániť priateľov pred plánmi Komendy. Tie by mohli ohroziť samotnú podstatu ich existencie. Johan kvôli tomu dokonca nečakane vyhľadá Michala a požiada ho o pomoc. Zákony Komendy totiž vyvoleného tvrdo zväzujú a nenechávajú takmer žiaden priestor na manévrovanie. Nájdu nejaký spôsob, akým sa dá vymaniť z jej područia? Pomoc príde aj z úplne nečakanej strany, a o to viac poteší.

Nemilo prekvapený z Johanovho návratu je Tomáš. Zrútia sa mu plány a zmiznú sny o Anne v nedohľadne?

Udalosti naberajú na obrátkach. To, čo sa nakoniec stane, vyrazí mnohým dych. Je to nečakané a neuveriteľné. Nájde partia mladých ľudí zmierenie so sebou aj s osudom?

Je všetko skutočne také definitívne, jak to vyzerá? Do tohto zmätku navyše so silou uragánu vpadne Julie, Johanova mladšia sestra. Komu prinesie Julkin príchod úľavu a komu skríži plány?

Vzťahy, mágia a les

Už pri prvej časti ste sa mohli presvedčiť, že opísať aspoň približne dej románu Zahrada je komplikované a zdĺhavé. Nečakajte klasickú fantasy, príbeh je od začiatku založený hlavne na vzťahoch medzi postavami obdarovanými magickou mocou, videniami, či iba „obyčajnou“  loajalitou. Popri drámach ktoré prežívajú v osobnom živote, prepletá sa okolo nich snová realita. Je tak silno naviazaná na všednosť každodenného stereotypu, až sa nedá oddeliť.

Všetci už pochopili, že svoje netradičné danosti sa musia naučiť ovládať, zosilniť a správne nasmerovať. Ani netušia, že už čoskoro nadíde doba, kedy budú svoju mágiu potrebovať k tomu, aby prežili. Jediným skeptikom zostáva Tomáš. Má pocit, že Michala a vlastne aj ostatných nezaujíma. Že je pre nich iba vidiecky buran a nestojí im za námahu. Preto sa ani nesnaží vziať si niektorú Michalovu radu k srdcu. No ktoho vie, čo mu budúcnosť prichystala?

Karolína si našla v Johanových strážcoch oddaných spoločníkov a obdivovateľov. Dokonca otvorila svoju náruč cirkvi. Ale je to nemilosrdná náruč, ktorá každého, kto v nej kedy skončil, priviedla do skazy. Bude to tentokrát iné?

Víťazstvo dobra v nedohľadne

Aj druhá časť pentalógie Zahrada ponúka čitateľom inteligentný a pútavý zážitok. Hoci si myslíme že vieme, čo od hrdinov môžeme čakať, občas odbočia z vyšliapaných chodníkov. Autorka nám pripravila aj niekoľko prekvapení. Spoznáme nových, nebezpečných hráčov, ktorí zamiešajú kartami aj osudmi postáv. Užijeme si mnoho napínavých momentov, nedorozumení, hnevu aj vášne.

Pri čítaní si uvedomíme, že žiť taký ten obyčajný život, je vlastne celkom fajn. Zachraňovať svet, či len jedno mesto a obyvateľov, môže byť veľmi vyčerpávajúce. Nemáme vždy silu potlačiť svoje vlastné potreby, obetovať sa, či sa vzdať snov, túžob a pohodlia pre niekoho iného.

V príbehu hrá významnú úlohu náboženstvo, konkrétne pravoslávne. Nikolaj stále viac skĺza do svojich rituálov, modlenia a pôstov. Zatiaľ však neprekračuje únosnú hranicu a je prijateľné aj tým, ktorí sa duchovnom nenadchýnajú. Povedzme si, dogmatizmus pravoslávnej cirkvi každému nechutí.

Zahrada 2 – Lovec je rovnako plná mystiky, zvukov lesa a farieb, ako prvá časť. Nájdete v nej zauzlené osudy, vzťahy, lásky, nelásky aj priateľstvá. Mocné bytosti aj tie slabé, plné pochybností, hoci skutočná hodnota týchto ľudí prevyšuje ich mienku o sebe samých. Všetci sa hľadajú, spoznávajú nové stránky svojich osobností, možnosti v snovom svete a zákutia, do ktorých neradno chodiť. Každý člen Michalovej družiny je nenahraditeľný a vzácny. Omylmi sa niekedy učia, inokedy umárajú. Všetko v meste a okolí sa však dalo do pohybu, ktorý je nemožné zastaviť. Bude treba zmobilizovať sily a myšlienky, aby boj proti silám zla pokračoval. Nech sa nám nádej môže vrátiť v tretej časti, nazvanej Návrat.

P.S. Aj v tejto knihe má autorka obľúbené slovo. Je ním propriety.

Jana Richterová: Zahrada – Lovec (Zahrada 2)

Vydal: Libor Richter- Kruh, 2014

Obálka:  Jana Richterová

Počet stran: 304

Cena: 299 Kč

NEDĚLNÍK: Čtvero ročních dob: Zima

26. Květen 2019 - 5:16

Není pochyb o tom, že nám zima už před nějakým časem dala oficiálně vale. Však se jen stačí podívat z okna – sluníčko svítí, šedivé pochmurné mraky nahradila modrá obloha, dlouhé mrazivé večery střídají postupně se prodlužující teplé dny, ta tam je sněhobílá pokrývka a holé větve stromů se začínají obalovat pupeny, květy a jedovatě zelenými lístky. Jaro je prostě v plném rozpuku! Přesto se ale na okamžik ještě vraťme do období zimy, které umí být stejně hezké a pohádkové, jako nevlídné a děsivé. Tímto vás zvu na můj malý výlet po krásách a hrůzách zimy. Přidáte se?

Chtěla bych být medvídkem

Na samém začátku bez váhání a jakéhokoli mučení přiznávám, že se zima jako taková neřadí mezi mé nejoblíbenější roční období, přesto jí ovšem nemohu upřít řadu pozitiv. V porovnání s většinou lidí nemám problém s krátkými dny a dlouhými večery. Však považte! Všude tma, chládek, zemědělské stroje pěkně spinkají ve svých garážích, ptáčci necvrlikají ve čtyři hodiny ráno a kravičky mají dost práce s počítáním oveček místo toho, aby bučely, jako kdyby je na nože brali. Prostě dokonalé podmínky pro dlouhý ale opravdu dlouhý spánek, kdy přes víkend není nejmenší problém dát si poctivou dvanáctihodinovou spací šichtu. Kdybych mohla hibernovat jako ten medvídek v lese, neváhám ani chvilinku!

Dlouhé večery krom trávení času v říši snů vytváří zcela ideální atmosféru pro četbu. Existuje snad něco lepšího, než se s knížkou a teplým čajem/kakaem/kávou (nehodící se škrtněte), zachumlat do příjemné huňaté deky a uvelebit na svém oblíbeném čtecím fleku? A kdy jindy číst nebo sledovat hororové a strašidelné příběhy než právě za mrazivých a temných zimných večerů?

S radostí vítám i nízké teploty. Tedy ne že bych pobíhala v -10°C jen v triku a pantoflích. Takový blázen nejsem! Zcela upřímně ale mnohem lépe snáším chlad než ta šílená tropická vedra v létě. Navíc není nic lepšího, než mít přes noc otevřené okno a pěkně se zavrtat do peřiny. Uznávám, že vstávat z vyhřáté postele do chladného prostředí se potom člověku moc nechce, avšak když si odskočíte a pak rovnou hupsnete zpátky… mmm, to je bájo! Jako bonus tím navíc donutíte i svou kočku k tomu, aby se k vám nakvartýrovala pod peřinu a vy jste si ji mohli držet jako předoucího hřejivého plyšáka. A kdo by se v noci nerad tulil ke svému zvířecímu kamarádovi, nemám pravdu?

Také nepopírám, že zima dokáže vykouzlit vskutku pohádkové okamžiky. Mám tím na mysli především ty chvíle, kdy mráz kreslí působivé ornamenty na okenní tabulky, kdy se všechny holé stromy obalí jinovatkou, pole přikryje bílá peřina a větve se prohýbají pod tíhou sněhu. Prostě a jednoduše – kouzelné!

A málem bych zapomněla na jeden detail, který mě fascinoval, když jsem byla ještě malým špuntem. Po několika hodinách se vrátíte z venku, jste pěkně vymrzlí a máte prokřehlé ruce, které si musíte opláchnout studenou vodou, protože teplou kvůli tomu prokletému štípání zkusíte jenom jednou. Znáte to, ne? Fyzika nefyzika, stejně je hustý, že v takových okamžicích působí studená voda jako teplá!

Sedím na kolejích, které nikam nevedou

Přes to všechno však zimu dvakrát nemusím. Kde je tedy zakopaný pes, když ji tak chválím? Zaprvé nepatřím mezi nadšence zimních sportů, protože na běžkách se všude musí člověk plahočit sám, na sjezdových lyžích bych si snadno zlomila nohu a na snowboardu bych si zpřerážela rovnou obě dvě. Jedinou zimní aktivitu, kterou zvládám vykonávat na jedničku s hvězdičkou (krom náročného a vysilujícího peciválingu), představuje maximálně sáňkování nebo sjíždění krpálu pomocí pytle.

Mnohem zásadnějším problémem je ovšem sníh. Nechápejte mě špatně! Sníh je fajn! Avšak žijete-li na okraji světa, kde pod okny dávají daňci dobrou noc, mobilní signál hapruje a silničáři do těchto končin zavítají jen v případě, že už nemají radlicí do čeho píchnout, tak vám dřív nebo později prostě začne lézt na nervy. A štve vás to o to víc, přijde-li na stížnosti měšťáků a jejich tvrzení, že by mělo konečně pořádně sněžit. Výjimkou jsou možná tak Pražáci, protože moc dobře víme, jak Praha propadá s první padající sněhovou vločkou panice. Co asi dělali poslední zimu, kdy se všude válely haldy sněhu?

Abych ale hlavnímu městu nekřivdila, tak i v mých rodných končinách to vypadalo na konec světa. Pamatuje na tu šílenou chumelenici na začátku února? Na silnicích rozježděný sajrajt, na chodnících sněhu nad kotníky a hromadná doprava v naprostém chaosu. Hotový soudný den! Pro mě ovšem ideální podmínky na návrat z víkendového výletu. To mám za to, že nevedu Aladina. Dobře mi tak! Nuž slyšte příběh o tom, jak polovinu dne trvala mi cesta v plechové krabici, jež vlakem zvána jest.

Každý rozumně uvažující jedinec dojde v takovém nečase k rozhodnutí, že raději pojede nějakým dřívějším spojem. Na nádraží mu ovšem udělají čáru přes rozpočet, protože ta hloupá informační tabule ukazuje děsivě děsivé cifry. Vláček nakonec přeci jen dorazí, i když už měl frčet po kolejích přibližně dobrou hodinkou. Při nasednutí do vagónu se tělem rozlije blažená euforie, která vyprchá stejně rychle jako přišla. Mašinka totiž vyrazí za další hodinu, však žádný stres, času dost. Pak konečně vyrazíte a myslíte si, že nejhorší máte za sebou. Ale jaké to překvapení, když všechny cestující vykopnou hned na druhé zastávce kvůli padlému stromu s tím, že by vás měl vyzvednout druhý vlak. Co o to, člověk počká! Beztak nemá moc na výběr. Ale při pohledu na tu potemnělou a opuštěnou zastávku se nelze ubránit otázce, kolik hororů na podobných místech začíná, a opakování hororových pravidel pro přežití. Jaká to úleva, když nakonec přijede onen vysněný slíbený vlak! V nitru dušičky zaplane naděje, teď už to bude dobrý! Jak naivní tahle představa byla, se ukáže záhy, neboť průvodčí hlásí padlý strom přes cestu. A protože se říká „opakování matka moudrosti“, tak si postup jízda – padlý strom – jízda zopakujete ještě tak dvakrát. Zatrolený mokrý sníh! Kdo by kdy řekl, že obyčejná voda nadělá větší škodu než mimozemská návštěva z vesmíru, výpadek sociálních sítí, plošný blackout nebo útok zombíků… Inu, zkratka Českých drah onen den dostala zcela nový rozměr. Protože jet 60 km necelých sedm hodin, to se nepodaří každý den! To chcete!

A pokud člověku nekomplikuje život sníh, tak ledovka, při níž by se autíčkům mnohem více šikly brusle než pneumatiky, se o to s radostí postará. A co na to autobusy? No, vlastně nic. Nepřijel první, nepřijel druhý. Jen ať si děti školou povinné a pracující občané vezmou sněžnice s bruslemi a dopraví se na cílová stanoviště sami! Nebo ať tedy počkají pár hodin, než se situace uklidní. Boží, ne? Na druhou stranu uznávám, že to byl nejzajímavější a nejdobrodružnější den v práci, jaký jsem zažila! Nic vám totiž nezajistí takovou zábavu jako nepoučitelní řidiči, kteří věří tomu, že to nakloněné náměstí z dlažebních kostek prostě pokoří stůj co stůj. A co teprve to vzrušení, když máte padla a jediná cesta domů vede dolů po těch namrzlých kočičích hlavách! To je adrenalin! Hotový quest hodný Lary Croft! A to, že na autobus čekáte jenom hodinu na zastávce, představuje už jen takový malinkatý bonus.

Po takovýchto dobrodružných zážitcích jsem skálopevně rozhodnuta strávit všechny nadcházející zimy zavrtaná v teploučké dece s konvičkou čaje na stole a knížkou v ruce, zatímco budu čekat na první sněženky. I kdyby mě měli párem volů táhnout, z toho vyhřátého a pohodlného místa se nehnu!

Tak. Přibližně takto vypadá můj vztah k zimě. Jak to máte vy?

Únos aneb jak zdrhají vesmírní vandráci

25. Květen 2019 - 4:57

Jarmila Mařáka si možná budete pamatovat z knihy Vlada Ríši Vesmírní vandráci z roku 2015. Nyní se tenhle něco-jako-hrdina vrací ve volném pokračování s názvem Únos. Název sám je pro děj knihy nomen omen. Jarmil totiž během své kariéry pilota bojových robotů nakopal plechy nesprávnému chlapci, synkovi zbohalíka. A když tenhle hejsek v následné potyčce přijde shodou náhod o život, jeho prachatý papínek si to rozhodně nenechá líbit. Pošle své gorily, aby mu Jarmila přivedly, což se samozřejmě neobejde bez násilí a odporu… Ano, hádáte správně, jedná se o nefalšovaný únos.

Otroci všech planet, spojte se!

Jarmil má štěstí v neštěstí. Namísto okamžité a rychlé smrti nakonec vyvázne „jen“ s doživotním otroctvím. Na utajené planetě nafasuje vybavení a je vyslán spolu s ostatními nedobrovolníky těžit speciálních krápníky sloužící pro výrobu zbraní. A nebyl by to Jarmil, aby od prvních chvil nekoukal, kde nechal tesař díru.

Děj knihy je tedy příběhem o tom, kterak unesený ňouma ze střežené planety uprchl. Myšlenka je jednoduchá a zápletka vlastně taky, protože děj jede přímo od startu do cíle, bez odboček nebo jakýchkoliv jiných zdržení. Není problém odhadnout s předstihem co se asi stane, překvapeni budete opravdu jen zřídka.

Ale zrovna u tohoto typu literatury, tedy dobrodružných příběhů bez větších uměleckých ambic, tento postup funguje. Únos je velmi příjemné čtení vhodné například do dopravních prostředků. Nevyžaduje větší soustředění, neklade na čtenáře nároky, prostě oddechovka určená méně náročným čtenářům.

Začátek knihy odehrávající se na palubě kosmické lodi vzbudí ve čtenáři pocit, že druhá kniha se ponese v duchu té první. Ale tak tomu není, protože po krátké a zajímavé vesmírné předehře se Jarmil upíchne na Mariannu, jak se ona planeta, kde ho drží věznitelé pod zámkem, jmenuje. Postupně se seznamuje s poměry v pracovním táboře a objevuje jeskyně včetně zdařilých žravých potvor, které si doslova dávají těžaře krápníků k obědu. Žádní bojoví roboti, žádný vesmír.

Opít nás rohlíkem? To ne!

Podobně jako Vesmírní vandráci má i Únos své mouchy a masařky. První z nich je nekonzistentní chování postav. Jako ideální příklad poslouží přímo hlavní hrdina. Má to být ten správný zábavný týpek, který trousí moudra, miluje pivo a z bot mu čouhá meziplanetární seno. Ale i když se téhle role snaží Jarmil držet zuby nehty, místy to autorovi ustřelilo a Jarmil se najednou lusknutím prstů změní v génia a všeználka nebo naopak v prostinké přerostlé mimino.

Problém je i naivitě, se kterou postavy jednají. Kupříkladu chlapík, který se stará o výbavu: Jarmil za ním naivně zaběhne, že by nutně potřeboval zbraně – a tento bodrý muž ho přivítá s otevřenou náručí (a to se obě postavy v ději potkají pouze na několik okamžiků!) s tím, že si myslel, že snad na tu revoluci ani nedojde. A nakonec mu se skřípěním zubů vydá i toho bojového robota, kterého má náhodou už pár let tamhle v koutě…

Je škoda, že Ríša degraduje vcelku dobré čtení takovými nelogičnostmi. Je vidět, že si dal na knize záležet, dokonce zredukoval na únosnou míru i nešvar v podobě nesouvislých vět a překlepů, a pak se pokusí čtenáře opít notně okoralým a navrch ožvýkaným rohlíkem. Tohle mu totiž většina čtenářů jen tak nezbaští.

Pozitivem je humor, i když opět ne všechny vtípky fungují na výbornou. Hlášky hlavního hrdiny dokážou vykouzlit úsměv, zejména pokud máte blízko k „hospodskému“ stylu humoru, ale na druhou stranu objevíte v textu i pár úsměvných narážek a inteligentních vtípků.

Kde je?

Máme tu ještě jeden problém, nad kterým je třeba se pozastavit – a tím je celkové vyznění knihy. První pasáž v kosmické lodi je naprosto v pořádku, a má to, co další části knihy chybí: nadhled. Člověk by čekal, že Únos se nebude brát vážně, ale po přistání nějak onen nadhled zmizí. A co teď?

Střední pasáž je, promiňte mi ten výraz, jalová. Vyznívá poměrně vážně, čemuž neodpovídá ani očekávání, ani chování hlavního hrdiny. Jenže když chybí lehkost a švih, začne kniha předurčená k tomu bavit čtenáře zkrátka nudit; a ani těch pár dobrých nápadů a troch akce to nespasí. Závěrečná pasáž už naštěstí zase šlape v těch správných kolejích, ale rozpačitý dojem u většiny čtenářů nepřehluší.

A tak si člověk říká: proč vlastně Ríša opouštěl všechno to, co tak dobře v prvním dílu fungovalo? Vždyť bitvy na robotech byly zábava a poletování vesmírem s nabručeným kapitánem také. Tak proč najednou pošle hlavního hrdinu bloudit podzemními chodbami, kde nemá žádného parťáka, se kterým by se mohl popichovat a užívat si slovních přestřelek? Inu, kdo ví, my totiž bohužel ne.

Ale i přesto, že má Únos několik chyb, a to i těch podstatných, bych si rád přečetl další Mařákova dobrodružství. Částečně je na vině nostalgie, protože první díl byl fajn, částečně i ve druhém dílu zřetelně dřímá neprobuzený autorův potenciál; částečně je na vině i hlavní postava, která umí pobavit svým přístupem k problémům.

Vlado Ríša: Únos

Vydali: Golem Ríša a XB-1, 2018

Obálka: Vlado Ríša

Počet stran: 320

Cena: 295 Kč

Hypergrid: Pět živlů pro dva mozky

24. Květen 2019 - 8:56

Šachovnice 8×8? Nebo nekonečné pláně čtverečkovaného sešitu? Che!! Piškvorky i šachy ať se jdou bodnout, Hypergrid si vystačí s devíti poli, a přitom nepotýrá vaše mozkové závity o nic méně!

No dobře dobře, komu čest tomu čest, a sláva mačům školních přestávek i soupeření člověka s počítačem; nechceme výše zmíněným hrám upírat jejich zásluhy. Koneckonců má Hypergrid tu výhodu, že se hraje nejen na ploše, ale i do výšky… …i když šachy by možná taky dostaly jiný rozměr, kdyby střelec mohl vylézt na věž a pěšák na královnu…

Kdo dýchá éter

Avšak dosti zesměšňování klasických her a pojďme se věnovat novince, která tak trochu patří do hájemství fantasy. Pětice různobarevných koleček totiž zastupuje pět elementů, tradiční oheň, vodu, zemi a vzduch, a netradiční éter, což byla podle starověkých filozofů látka vyplňující vesmír, kterou dýchali bohové. (My v redakci samozřejmě víme, že názor na podstatu éteru se měnil a víra v něj vydržela až do devatenáctého století, ale tohle je herní a nikoliv alchymisticko-astronomická sekce!)

Hráč má k dispozici 6 žetonů od každého druhu, a ve svém tahu může umístit dva, kamkoliv chce, s jediným omezením: na plochu nikdy nesmějí přijít dva žetony stejné barvy po sobě. Účelem je sestavit klasickou piškvorkovou řadu tří koleček stejné barvy křížem krážem kdekoliv na ploše, tedy i diagonálně. Jakmile se toto hráči podaří, připíše si bod, a řada se „uzamkne“, aby z ní nemohl těžit protivník. Když jednomu ze soupeřů dojdou kolečka (v zásobě nebo v mozku), partie končí.

Pět ale

Pěti elementům odpovídá pět ale, která poněkud upravují výše napsané. O prvním už jsme se zmínili: je to nemožnost zahrát dva žetony stejné barvy za sebou a tudíž jednoduše poskládat bodovanou řadu tří. Druhým je fakt, že se z herní plochy až na výjimku nic neodstraňuje, ale kolečka se kladou na sebe, takže svojí strategií ničíte tu soupeřovu a naopak.

Třetí ale je od třetí – tedy že od třetí pozice ve sloupci (zde nazývaném pilíř) výše můžete po položení žetonu využít zvláštní efekt daného elementu. Ten je pro každý živel jiný; voda vám například umožní vyměnit pozice dvou pilířů navzájem, země otočit pilíř vzhůru nohama a éter dokonce vybrat si libovolný žeton a vzít si jej do zásoby. Čtvrté ale: zvláštní efekty se více či méně vztahují k dosahu právě položeného žetonu, kterým jsou pouze pole v jeho bezprostředním okolí.

A páté ale upozorňuje, že vytvořené a obodované řady jsou sice uzamčeny, ale mohou se odemknout, když dvě z jejich tří koleček jsou překryty jinou barvou či barvami. Pak se můžete k dané linii opět vrátit a vytvořit ji znovu – ale upřímně, jen málokdy se vám to podaří.

Blitzkrieg a pokusní králíci

Hypergrid je abstraktní, je chytrý a je krásný. Vezměme to popořadě.

Napojení na alchymistické elementy nebylo nezbytně nutné, ale výrazně to pomáhá zapamatovat si jednotlivé efekty ve vztahu k jednotlivým barvám. Nejen na tom je vidět celková promyšlenost hry: kombinačními možnostmi se blíží šachům – nakolik, to už ať počítají Kasparov, Karpov, Capablanca a jiní. Proto i přes množství testovacích partií v redakci tušíme, že máme a ještě dlouho budeme mít velké rezervy v úspěšnosti v této hře, a že naše kostičky oběhnou herní pole (což je zdejší elegantní způsob počítání bodů) dohromady asi tolikrát, kolikrát by to zvládla samotná kostička doktora Sheldona Coopera či jiných fakt chytrých lidí. (Ale ti zase na druhou stranu nenapíší moc herních recenzí – pokud víme, Aljechin nikdy nezrecenzoval ani ty šachy.)

Navíc je Hypergrid i krásný. Nebudeme ovšem zbytečně popisovat, co vidíte na obrázcích kolem, a doufáme, že sami pochopíte, jaká radost je s takovým materiálem hrát. To ostatně uznali i ti z našich pokusných králíků, kteří taktické hry moc nemusí, ale mnozí z nich zvažují, že u této udělají výjimku.

Lze se tedy divit, že zápory jsme nenašli téměř žádné? Vše ve hře plní svůj účel a není tu nic zbytečného. Můžete sice diskutovat o efektech jednotlivých elementů, ale má to podobný smysl jako diskutovat o tom, proč jezdec v šachu táhne podle tvaru písmene L a ne třeba W. Ostatně sám tvůrce definuje Hypergrid jako „kombinaci piškvorek a šachů“, takže pokud vás přemýšlivé hry tohoto typu neberou, nebude vás bavit ani tato, ale to není chyba hry…

Čekání na soupeřův tah je pochopitelně delší a možná jednou v nějaké výroční edici by byla na místě varianta šachových hodin, ale taktika a strategie prostě vyžadují čas, a pokud uznáváte pouze blitzkrieg, berte plochu Hypergridu jako širou ruskou zemi a nepouštějte se na ni.

A tak za jedinou drobnou chybičku nakonec považujeme krabici, ve které je stočený herní plán položený úhlopříčně a kolem něj rachtají žetony a sáčky s kostkami. Podlouhlá krabička s insertem, do kterého by tvarově nenáročný herní materiál vhodně zapadl, by téhle fakt promakané hře slušela víc. Snad příště, protože Hypergridu rozhodně předpovídáme budoucnost.

Opčík: Hypergrid

Počet hráčů: 2

Doba hry: 30 – 60 min.

Doporučený věk: 7 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: ADC Blackfire Ent. s.r.o.

Cena: 749 Kč