Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 2 hodiny 42 min

Osamělý Vlk: Trojitá dávka poctivé klasické fantasy

6. Prosinec 2019 - 16:09

Udatní válečníci, mocní mágové, mocichtiví záporáci těžkého kalibru, krásné ženy, bohové, intriky, proroctví a legendární zbraně… To vše v trilogii Legendy o Osamělém Vlkovi najdete měrou vrchovatou. Zkrátka – tohle je pro milovníky ryzí fantasy ve stylu Howarda či Gemmela to pravé!

Klasika a nostalgie

V téhle recenzi se nebojíme šermovat slovy jako klasika, ryzí a poctivá fantasy a dalšími silnými výrazy. A máme pro to hned několik dobrých důvodů!

Prvním z nich je osoba jednoho z autorů, Joe Devera. Tenhle chlapík zaprodal totiž svoji duši ďáblu v podobě hry Dungeons & Dragons; stal se odborníkem a vášnivým hráčem – a samozřejmě z odehraných dobrodružství čerpal i inspiraci pro svá literární díla s Lone Wolfem (Osamělým Vlkem) v hlavní roli.

Druhým důvodem proč hovořit o klasice je rok vydání originálu. Stíny na řádem Kai, jak se otevírací díl celé trilogie jmenuje, spatřil světlo světa již v roce 1989! Ale nemějte strach, na knize jako takové to není znát. Styl vyprávění je srovnatelný se současnými díly fantastiky (byť nejnovější trendy jako nejednoznačné postavy a snaha šokovat čtenáře krví a nahotou nejsou na pořadu dne); své udělá i nový, kvalitní a líbivý překlad z dílny Aleny Švomové.

Třetím důvodem je samozřejmě obsah knih samotný, ale o tom se podrobněji rozepíšeme později.

A ještě na skok ke zpracování knih. Je vidět, že Mytago se trilogii Legend o Osamělém Vlkovi snažilo dost vymazlit – příjemný menší formát padnoucí při čtení do ruky, tvrdé desky se stylovými barevnými ilustracemi, kvalitní papír, celobarevné mapy na předsádce a již zmíněný podařený překlad… Tomu říkám přístup – pro čtenáře vše!

Jak to všechno začalo

Pojďme se nyní podívat trochu podrobněji na obsah jednotlivých knih. Jak již bylo řečeno, jedná se o klasické literární zpracování, nikoliv gamebook (ačkoliv inspirace gamebooky je stejně silná jako ta světem a stereotypy Dungeons & Dragons).

První kniha trilogie, Stíny nad řádem Kai, je klasickým prvním dílem. John Grant a Joe Dever se vrhli především do vysvětlování a nastavování pravidel popisovaného světa. V informačně hutném a lehce utahanějším úvodu knihy se seznámíte se světem, jeho mytologií, základními božskými silami…

Kromě toho se však seznámíte i s hlavním záporákem, mágem Vonotarem. Ten je původně na straně těch „hodných“, ale ctižádostivost a vůně zakázaného ovoce (jo, temná strana prostě táhne!) udělá svoje. A tak Vonotar brzy poklekne před mocí Temného pána Zagarny, který mu po nezbytných namlouvacíích tanečcích přislíbí moc téměř rovnou té jeho a další nezbytnosti, aby mohl Vonotar stát v čele velké invazní armády a zaplavit svět Magnamundu zlem a hordami Zagarnových přisluhovačů.

Do hry se dostávají i další postavy. Ze všech nejdřív musíme zmínit hlavního hrdinu, Osamělého Vlka. Mladý bojovník tvrdý jako skála, který jako jediný přežije první řádění Vonotarových hord a je posledním členem řádu bojovníků Kai. Téměř sám se vydává vstříc pomstě, vnitřně osamělý kráčí světem se smutkem v duši. Dále se objeví Benedon, mladík, který je na krátký čas Vlkovým souputníkem. Benedon je tak trochu nešťastník – vždyť on měl členům řádu Kai donést zprávu o chystaném masakru. A nakonec je tu Alyss, tajemná dívka, jejíž moc se vyrovná i té Vonotarově, stvoření, které postrkuje Osamělého Vlka a občas mu svojí mocí vytrhne v těžkých situacích trn z paty.

Stíny nad řádem Kai končí právě masakrem (ne, tohle není bitva) bojovníků řádu Kai a první konfrontací Vonotara s Alyss.

A co bylo dál?

Druhý díl s názvem Temno přichází zastihne Osamělého Vlka a Benedona na cestě ke dvoru krále Ulnara – i ten musí být varován před blížícími se hordami Pána temnot  a jeho poskoka. Tady začíná to pravé dobrodružství. Dever s Grantem umí vyprávět, ačkoliv děj pravděpodobně nepřekvapí. Je to zkrátka ono „poctivé starosvětské“ dobrodružství, žádná velká řežba, ale spíše putování s občasnými zastávkami v důsledku všemožných událostí. Vonotar spřádá své vlastní plány a polehoučku se staví na odpor Zagarnovi, několikrát se setká s Osamělým Vlkem či Alyss, ale ve své pýše a lehkovážnosti mu vždy proklouznou mezi prsty. Boj dobra a zla je v plném proudu.

Závěr trilogie s názvem Meč slunce je už víceméně (až na samý závěr) sólovkou Osamělého Vlka. Na své cestě za pomstou se vydává hledat legendární zbraň, jejíž nositel dokáže zastavit nečisté hordy. Opět je na pořadu dne putování, střety s Vonotarem, odhalování stop k nalezení zbraně… Snad jen ten samotný závěr, finální střet, mohl být epičtější – takhle je to šup šup na pár řádků a vyřešeno, což je po strastiplné cestě za mečem trochu zklamání.

S velkou mocí přichází velká bohorovnost

Obecně vzato jsou postavy tak akorát. Autoři nezatěžují zbytečnou propracovaností, občas se věci udějou bez zjevného důvodu, ale logicky vše drží víceméně pohromadě. – na druhou stranu to není úplně plytké a bezduché. Zlatá střední a plně funkční cesta.

Během některých pasáží budete mít pocit, že Vonotar v roli víceméně hlavního záporáka se chová jako samolibý blb. Příležitostí zabít Osamělého Vlka a odvrátit tak svoji zkázu má požehnaně, a i když tuhle osinu v zadku může zničit lusknutím prstů, hraje si s ním jako kočka s myší  – a to, že myš občas vyhraje se zkrátka sem tam povede. I Osamělý Vlk často (jak se na pravého hrdinu) neposlouchá hlas rozumu a pud sebezáchovy, ale nutno říci, že tak to prostě v podobných příbězích bývá.

Ostatně, oněch klišé a frází „tak to bývá“ by se dalo o této trilogii prohlásit opravdu mnoho. Legendy jsou spíše příjemně nostalgickým čtením, které má stále své neoddiskutovatelné kouzlo, skvělé čtení pro začínající fantasty nebo ty naopak letitější. „Moderní“ generaci čtenářů zvyklé na příběhy plné krve ve zběsilém tempu zřejmě Osamělý vlk příliš nesedne.

Trilogie Legendy o Osamělém Vlkovi je, jak již bylo řečeno, trochu staršího data, čemuž odpovídá pojetí příběhu. Děj je nekomplikovaný, dobro a zlo jasně oddělené; v tomto ohledu můžeme hovořit o lehkém retru  Důležité však je, že ani po letech příběh neztratil nic ze své zábavnosti, že má stále co říct. Silný hlavní hrdina, promyšlený svět, čtivý styl a vypravěčský um podtržený kvalitním překladem – to jsou nejsilnější zbraně.

John Grant & Joe Dever: Trilogie Legendy o Osamělém Vlkovi

ObálkY: ONDŘEJ HANZLÍK

PŘEKLAD: ALENA ŠVORMOVÁ

 

Stíny nad řádem Kai (Kniha I.)

VydalO: Mytago, 2018

Stran: 224

cena: 289 Kč

TEMNO PŘICHÁZÍ (Kniha II.)

VydalO: Mytago, 2018

Stran: 224

cena: 299 Kč

MEČ SLUNCE (Kniha IiI.)

VydalO: Mytago, 2019

Stran: 344

cena: 299 Kč

Evoluce podruhé aneb Lidstvo se stále drží

5. Prosinec 2019 - 14:32

Druhý díl série Evoluce s podtitulem Věž zajatců pokračuje tam, kde předchozí vyprávění skončilo. Pro připomenutí děje je na samém počátku knihy i krátké shrnutí předchozích událostí, což může být, vzhledem k odstupu mezi vydáním jednotlivých dílů, docela vítaná záležitost. Jen pro připomenutí – recenzi na první díl naleznete ZDE.

Za hradbami

Opět se shledáváme se starými známými – skupinou mladistvých cestovatelů časem, kteří se, aniž by tušili jak, ocitli daleko v budoucnosti, ve které je lidstvo na vyhynutí. Celá skupina se ocitne v hradbách města přeživších… Moment, zapomněli bychom na Jema, který zůstal sám a zapomenut v divočině. Je jasné, že bude mít plné ruce práce, aby přežil byť jen jedinou noc „tam venku“.

Přesto, že je cyklus Evoluce primárně určena mladším čtenářům (teenagerům), najdete v ní poměrně dost zajímavých témat k zamyšlení. Ano, v první řadě jde o dobrodružný příběh prošpikovaný množstvím emocí – a svůj účel plní na výbornou. Ale jak postupně hrdinové objevují město uvnitř hradeb, dozvídáte se více o jeho uspořádání a fungování. Návrat k minulým způsobům je logický, jenže svrchovaný vládce držící své poddané pevnou rukou na uzdě a zákulisní boje o jeho místo mohou být pro dospělejší čtenáře znepokojující. Autor se také nebojí ukázat na téma slepé náboženské víry, rasismu a otrokářství, čemuž dává protiváhu přátelstvím, pro které rozdíly nic neznamenají. Všechny tyto podněty jsou sice autorem zjemňovány, ale přesto v ději jsou a v některých místech hrají významnou roli a umí vyznít řádně naléhavě.

Takže i když o Věži zajatců píšeme jako o young adult, ani dospělí rozhodně nepřijdou zkrátka. Pokud přežijete, že hrdiny příběhu jsou teenageři s jejich mluvou a pubertálním chováním, zaujme kormě zřízení města přeživších také zajímavá evoluční teorie. Thomas Thiemeyer opět přidá pár detailů, kterak se squidové, neboli obří chobotnice schopné používat telepatii, staly dominantním druhem naší planety. A když už je řeč o squidech – naši cestovatelé časem konečně tento živočišný druh (křížence predátora s Cthulhu) poznají na vlastní oči a kůži.

Dobrodruzi na útěku

Ale zpět k hlavní náplni knihy. Je jasné, že město našim hrdinům nebude vyhovovat, a že bude třeba se pohnout dál, aby se celá skupina mohla opět vrátit domů, do svého času. Čeká nás mnoho intrik, dobrodružství, úniků, při kterých vyváznout mnohdy životem jen o vlásek… Zkrátka, pořád se něco děje (i když prvotní vysvětlovací pasáže ve městě jsou trochu rozvláčnější), což je přesně to, co young adult vyžaduje. Autor bez problému získá a udrží čtenářovu pozornost, umí dávkovat napětí, pracuje poměrně umně s tempem příběhu.

Krůček za krůčkem se parta rozkoukává a objevuje možné řešení svého časového problému. To však znamená překonat mnoho překážek – a na konci cesty rozhodně nemusí být vytoužený cíl.

Já tě asi miluju…

Druhá nezbytná složka daného žánru jsou vztahy mezi postavami. V centru dění je opět ústřední dvojice – Lucie a Jem. Jejich vztah se postupně vyvíjí, ale autor si dává na čas, odhaluje věci postupně a nechává čtenáře na vážkách.

Thiemeyer však dobře pochopil, že emoce nemusí nutně budit jen lovestory ústředních postav. Čtenářům nabídl také přátelství a nepřátelství na život a na smrt a pár zajímavých zvratů. Rozhodně to není snaha ždímat emoce za každou cenu, vývoj vztahů je přirozený a občasné výkyvy v konzistenci chování postav se dají přejít mávnutím rukou – však puberťáci občas prostě blbnou. A na konci knihy číhá zajímavá situace, která… Opravdu jste si mysleli, že to prozradíme?

Je však třeba zmínit postavu Marka. Mladý muž, který má velké ambice, se rychle ocitne „na druhé straně“ a jde svým bývalým přátelům po krku. Občas si budete klást otázku, jestli je možné, aby svůj postoj hnal až do takového extrému…

Punc znepokojivosti dodávají ději i tentokrát záhadné dialogy mluvící o Jemovi a jeho přátelích. Jejich aktéry zatím neznáme, ale rozhodně se nejedná o žádné dobráky snažící se nabídnout našim hrdinům kávu a sušenky.

Celkově je Věž zajatců „klasickým“ prostředním dílem. Konec příběhu je otevřený, a ačkoliv se děj posunuje, nevyřeší se ve své podstatě nic zásadního. Nechybí závěrečný cliffhanger nutící čtenáře netrpělivě vyhlížet další díl. Zažijete spoustu dobrodružství, poznáte sílu lásky, přátelství i zlobu obřích chobotnic; zkrátka v knize najdete v nadprůměrném provedení vše, co i můžete přát od knihy pro mladší čtenáře.

PS: A i tentokrát budete okouzleni skvělou obálkou. Bookmedia prostě umí!

Thomas Thiemeyer: Věž zajatců (Evoluce II.)

Vydal: Bookmedia, 2019

Překlad: Eva Pátková

Obálka: Jan Kerntke

Počet stran: 328

Cena: 349 Kč

 

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit třeba ZDE

 

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ – VYHRAJTE KNIŽNÍ DÁREK DO 20.12.2019

4. Prosinec 2019 - 12:39

Naši drazí čtenáři, Fantasy Planet si bude hrát na Ježíška a rozdá vám celkem sedm krásných knižních dárků!

 

Pokud i vy chcete zkusit své štěstí, odpovězte nám na dvě jednoduché otázky:

Jaké tři nejlepší knihy / komiksy  jste letos četli?

U každé/ho  uveďte rok vydání a klidně i pár slov či vět o tom, čím vás kniha uchvátila. A pokud to nedáte dohromady kompletní  trojici, nevadí!

Kterou knihu / komiks si letos přejete pod stromeček?

Je jedno, zda již vyšla nebo se její objevení na pultech knihkupectví očekává každým dnem, je to vaše přání!

 

Redakce vaše hlasy zaznamená a zpracuje z nich žebříček, který následně uveřejní na svých stránkách.

!!! A nyní pozorně čtěte:

Odpovědi zasílejte na email  soutez@fantasyplanet.cz  nejpozději do pátku 20. prosince 2019 do 23.59.59.

Uveďte, prosím, své jméno a příjmení. Náhodně vylosované výherce budeme kontaktovat se žádostí o adresu a telefonní číslo, které je potřebné pro doručení vaší  výhry.

Dále prosím uveďte tři knihy z nabízených výher v pořadí, ve kterém vás lákají nejvíc! Pokusíme se vám vyhovět, ale pokud by to náhodou neklaplo, nedá se nic dělat, počet knih je omezen.

Pokud nebudou splněny všechny uvedené podmínky, nemůžeme váš hlas zařadit do soutěže!

A o jaké knihy se vánočně soutěží?

 

Nakladatelství Epocha věnovalo do soutěže:

Antologii Leoše Kyši a Borise Hokra Ve stínu magie

Inferium Romana Bureše

A novinku Michaely Merglové Píseň oceli

 

Nakladatelství Fantom Print věnovalo:

Gestapo Mars od Viktora Gischlera

Oneiros Markuse Heitze

A Světy a umění Blizzard Entertaiment

 

A nakladatelství Dybbuk věnovalo

Emisara od Jóko Tawadové

 

Máte tedy z čeho vybírat!

A možná vyhlásíme i nějakou speciální cenu – třeba nás některá odpověď uchvátí, třeba se někdo trefí do prvních tří míst žebříčku…

PS: Vzhledem k uzávěrce je asi jasné, že výhry dorazí až někdy po Vánocích, ale to už snad přežijete, ne?

Cesta do let devadesátých, aneb mimozemský motorkář je zpět

3. Prosinec 2019 - 9:57

Stylem sobě vlastním, přirozeně. Většina přítomného dílu s podnázvem Dědička a další příběhy je tvořena stejnojmennou minisérií, v níž se servírka Darlene z Alovy restaurace ocitne v poměrně nepříjemné situaci – stane se dědičkou mafiánského impéria, a v konečném důsledku i celé planety vyskytující se nepříjemně blízko jedné černé díry. To však na celé věci není to nejnebezpečnější. Problém je nemalý počet nájemných zabijáků, kteří na Darlene začínají útočit ze všech stran, přičemž identita toho, kdo si je najal, je neznámá (logicky však musí mít něco společného s výše zmíněným mafiánským impériem). Nu, a koho jiného si pohledná číšnice najme jako bodyguarda a doprovod na onu neblahou planetu, než starého známého czarnianského svalovce? Kdo jiný by měl být schopen ji nejen ochránit, ale přitom vyhodit do povětří bezmála polovinu vesmíru?

Stejně jako všechny u nás vydané svazky je Dědička divokým výletem do devadesátých let, kdy se komiksoví spisovatelé a kreslíři nebáli psát a kreslit čistě pro pocit zábavy a napětí, jakož i pro útěk z reality. V dnešní komiksové branži by, žel, neuspěli, a to je také důvodem, proč by s největší pravděpodobností neprošlo ani teoretické filmové či seriálové zpracování, jež by chtělo být duchem, humorem a atmosférou věrné předloze. Prostě a jednoduše řečeno, komiksy o Lobovi jsou zábavnou a akční četbou plnou urostlých svalovců, zbraní, doutníků a fyzicky obdařených žen. Hodné zmínky jsou i četné odkazy na populární kulturu nejen let devadesátých, ale i osmdesátých, často šikovně pozměněny tak, aby je čtenář pochopil, ale aby si tvůrci nemuseli dělat starosti s autorskými právy nebo jen se stížnostmi ze strany těch, na které je naráženo.

Přítomný recenzent si také mimořádně dovolí zmínit překlad, jenž je stejně důležitý jako původní text, neboť špatný překlad dokáže dílo pokazit, stejně jako ten dobrý je může ještě více povznést. Lobo je v anglických originálech znám pro svůj specifický styl vyjadřování a dialekt… přeci jen je stylizován do drsného alkoholického motorkáře a sukničkáře lovícího odměny v těch nejzapadlejších koutech vesmíru. V posledních několika českých vydáních se však překladatelé snaží okořenit Lobovu mluvu možná až příliš, a v některých místech jsou vynalézavější než to originál vyžaduje. Toto však nemusí být trnem v oku (či pletací jehlicí v uchu) každého čtenáře. Pouze toho, kdo má možnost originál a překlad porovnat… a i v takovémto případě může samozřejmě záležet na názoru a vkusu.

Sečteno a podtrženo, Lobo: Dědička a další příběhy je solidním přírůstkem do sbírky každého fanouška Loba, ale i nejednoho čtenáře komiksů obecně. Když odhlédneme od již zmíněného překladu, jen těžko si lze představit vhodnější četbu pro toho, který by rád na chvíli utekl z moderního světa, a obzvláště pro ty, co se rádi pohrouží do maskulinních devadesátek.

Lobo: Dědička a další příběhy

Autor: Alan Grant

Překlad: Pavel Dort a Darek Šmíd

Vydala: Crew, 2019

Vazba: brožovaná

Počet stran: 140

Cena: 349 Kč

Dvůr mlhy a hněvu: Když temnota nakonec není tak zlá

2. Prosinec 2019 - 9:11

Když nic není, jak se zdá

V pokračování Feyre pronásledují noční můry o tom, co musela přetrpět a udělat pod Horou. Téměř každou noc se budí vlivem snů tak strašných a nechutných, až ji nutí zvracet. Stala se z ní naprosto zlomená, slabá vílí troska. V situaci jí nepomáhá ani její milý Tamlin, jenž ze svého domova vytvořil zlatou klec a odmítá Feyre kamkoliv pustit, natož s ní řádně mluvit. V důsledku toho hlavní hrdinka pořádně nejí, slábne, je neustále vyčerpaná a upadá do depresí. Citově je absolutně nestabilní, a co hůř – při citovém vypětí se začínají projevovat její nově probuzené a nalezené schopnosti, jež neumí ovládat, a Tamlin jí odmítá pomoci s trénováním, což je smrtelně nebezpečné. Jak pro Feyre, tak pro její okolí.

Tamlin po tom, co musel bezmocně přihlížet čím vším jeho milovaná prochází, to také nemá v hlavě úplně v pořádku a dal si za úkol Feyre chránit ať to stojí, co to stojí. Vůbec nevnímá Feyřiny změny a o jejích nebo svých nočních můrách nehodlá konverzovat protože má přece moc práce s vladařením a stavěním celého dvora na nohy. Někdy mezi koncem prvního dílu a pokračováním Tamlin požádal Feyre o ruku a ona mu řekla své ano, takže navíc má na starost rozruch ohledně svatby (svatební před-oslavy). K té nakonec nedojde, protože se na scénu vrací vladař Nočního dvora, Rhysand, přesně v momentě, kdy Feyre váhavě prochází uličkou a domáhá se svého slíbeného týdne v měsíci, který má hrdinka strávit u něj na dvoře.

A aby toho stresu neměla Feyre málo, dozvídá se během návštěvy Nočního dvora, že Amarantha byla jenom začátek, poskok sloužící Králi Hybernu, který má v úmyslu zbořit Zeď a zotročit to něco málo ze smrtelníků, co zbývá. Nebo zabít – u něj člověk nikdy neví.

Výměna rolí

Sarah Maasová přivedla na svět plno nových vedlejších postav a napsala je skvěle! Čtenář tak má možnost setkat se s Tamlinovou velekněžkou Ianthe, které samozřejmě záleží pouze na blahu Feyre a celého jejich dvora. Snaží se být její přítelkyní, uklidňovat ji, a zároveň zvládá mít Tamlina pod palcem. Hotový vlk v rouše beránčím – a všichni jí to žerou. Navíc se zdá, že Tamlinovo šílenství podporuje, protože rozhodně nedělá nic proti tomu, aby se jeho stav zlepšil. Z vladaře se tím pádem stává absolutní a těžko zvladatelná bestie. Na Feyre se často utrhuje, zakazuje jí spoustu věcí a má návaly vzteku během kterých se jen těžko zvládá ovládat.

Na druhou stranu Rhysand, kterého mohl mít čtenář z prvního dílu zafixovaného jako super záporáka, se najednou ukazuje v lepším světle. Nejenom kvůli vedlejším postavám, díky kterým se objevuje Rhysova poněkud uvolněnější a hravější stránka, ale protože se čtenář dozvídá, co všechno musel podstoupit pro ochranu svého lidu. Co všechno obětoval.

K mému překvapení je změna v milostné lince naprosto plynulá a lehce pochopitelná, protože zatímco ve Dvoru trnů a růží snad každý fandil Feyre a Tamlinovi, v tomto díle jsou oba dva přeživšími a liší se od lidí, jimiž byli pod Horou. Jejich vztah se stal toxickým a absolutní noční můrou. Je jasné, odkud se Tamlinova přehnaná starost bere – přece jen, on sám je další raněnou postavou a snaží se s nočními můrami a trápením vyrovnat trochu jiným způsobem. Není pochyb o tom, že Feyre miluje, ale otázkou je jak moc.

Křehotinka s PTSD… a není jediná

Kdo čekal, že Dvůr mlhy a hněvu bude pokračování plné něhy “žili šťastně až do smrti”, šeredně se spletl. Spanilá kráska je totiž na pokraji zhroucení a krásný princ se stal pouze vyšinutým stínem osobnosti, kterou býval. Některým čtenářům může připadat, že je Feyre ufňukaná, ale myslím si, že v young adult literatuře je holt málo hlavních postav, které by trpěli nějakými depresemi či posttraumatickou stresovou poruchou, jako tady Feyre. Pokud ano, jen v malém procentu jsou dobře napsané, protože takových problémů se nikdo nezbaví během pár stránek či kapitol, a autorka ve Dvoru mlhy a hněvu věrohodně popisuje pomalý proces uzdravování.

Nehledě na výše zmíněné se zdá, že autorka své postavy velmi ráda trápí, neboť většina z nich si v poslední knize (bez ohledu na to, o jakou autorčinu knižní sérii se jedná) prochází hotovým peklem nebo jej má dávno za sebou a nese si následky. Výjimkou není ani Rhysandův nejužší kruh – Amren, jeho sestřenice Morrigan, Azriel a Cassian. Kromě Amren,u které si není nikdo jistý, co je vlastně zač, jsou všichni ostatní skvělým příkladem perfektních rodinných vztahů, z jejichž následků trpí dodnes.

Dvůr mlhy a hněvu je o několik příček výše než jeho předchůdce. Osudy a minulosti všech postav Sarah Maasová využila a výborně zakomponovala do celistvosti děje. O tom vypovídá i objem knihy – přes šest set stran! Ale kratší si ji nedokážu představit, protože je v ní všechno perfektně vysvětleno a s tou fůrou nových postav by kratší verze působila přeplácaně a nereálně.

Sarah J. Maas: Dvůr mlhy a hněvu
Vydalo: CooBoo, 2017
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 657
Cena: 369 Kč

Čas Hrdinov II: „Zahraniční“ fantastická trefa do černého

30. Listopad 2019 - 20:44

Povídkové antologie, notabene ty fantastické, jsou již delší dobu brány, bez ohledu na jejich (ne)kvalitu, jakožto otloukánci literární scény; příliš netáhnou, neprodávají se. Jenže dobrá fantastika si cestu ke čtenáři najde – a to byl i případ prvního dílu antologie Čas hrdinov, který je v tuto chvíli beznadějně vyprodán. Jenže od vydání knihy uplynulo již dlouhých sedm let a mezitím se jména na slovenské literární scéně stihla z velké části obměnit. Je čas, aby povstali noví literární hrdinové a předvedli v plné parádě své umění!

Poznámka: Ačkoliv to v předchozím textu výslovně nezaznělo, je Čas hrdinov II ve slovenském jazyce. A rovnou tímto děkujeme vydavatelství Artis Omnis za poskytnutý recenzní výtisk!

Proč číst předmluvy

Mnoho čtenářů předmluvy a doslovy vynechává tak nějak ze zásady. A dělají chybu, protože právě „výpovědi“ autorů a editorů řeknou o knize opravdu mnoho. V tomto případě má předmluvu na svědomí jeden z dvojice editorů, Martin Králik. Jen pro úplnost – druhou editorkou je Alexandra Pavelková. Mimochodem, je s podivem, že se jejich jména (stejně jako jména autorů) neobjevují na obálce knihy.

V předmluvě se dozvíme, že právě úspěch předchozí antologie byl hybným motorem pokusit se oslovit čtenářskou obec podruhé a nabídnout jí původní, jinde nepublikované, povídky slovenských autorů. Co je však mnohem zajímavější je tvrzení, že editoři měli snahu sestavit sbírku povídek KLASICKÉ fantasy, pod čímž si běžný čtenář představí především osvalené hrdiny mávající meči, kouzelníky metající firebally a spoře oděné prsaté krásky ječící o pomoc z plných plic nebo naopak nějakou tu Xenu – ničitelku. A draky, nezapomeňme na draky!

Téměř okamžitě se mi nabídla paralela s nedávno dočtenou antologií Ve stínu magie. Nechme teď stranou žabomyší válku mezi českou a slovenskou fantastikou, jednalo se spíš o fakt, že poměrně jednoznačné téma přineslo široké pojetí a velkou pestrost dodaných povídek. V kontextu toho se zdálo, že Králik a Pavelková hodlají zavřít své autory do úzké žánrové škatulky. Jenže chyba lávky. Čas hrdinov II ukazuje, že pojem klasická fantasy už je zkrátka jinde než ji vidí tradicionalisté odkojení Eddingsem, Gemmelem či třeba Howardem. A také že některá klišé ještě zdaleka nejsou tak vytěžená, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vypůjčíme-li si slova klasika, můžeme říci, že vymknuta ze svých kloubů doba šílí…

V konečném důsledku je tedy druhý Čas hrdinov velmi pestrou antologií s překvapivě silným humorným nádechem a zároveň knihou ve velké míře dýchající právě oním zmíněným duchem „starých dobrých klasik“. Bohužel nejsem znalcem slovenské scény, takže polemiku o reprezentativnosti tohoto titulu v rámci slovenské fantastické scény přenechám povolanějším.

Pohledem českého čtenáře

Zkusme se na sbírku povídek slovenské fantasy ve slovenském jazyce podívat optikou českého čtenáře. Pokud vám není proti srsti číst ve slovenštině, pak rozhodně tento „malý klenot“ nesmíte minout – už jen proto, že se jedná o zajímavý průřez aktuální scénou, který pomůže českému čtenáři získat alespoň částečný přehled a objevit některé nové autory.

Při pohledu na seznam autorů zaujme zejména jméno Juraje Červenáka, dále pak český čtenář bude znát Alexandru Pavelkovou a možná mu budou povědomá jména Katarína Soyka, Lívia Hlavačková či Lenona Štiblaríková. Pokud jste fanoušky všemožných povídkových knih, budete znát několik dalších jmen z česko-slovenských projektů Žena s … nebo antologií editorky Jitky Ládrové (Zpívající věže, Struny osudu a Lovci lidí). To svědčí o přílivu nové krve na slovenskou fantastickou scénu; navíc kombinace zkušených bardů a snaživých nováčků funguje v podobných projektech většinou na výbornou. A také to ukazuje na fakt, že „nové tváře“ mají snahu dostat se do povědomí čtenářů prostřednictvím povídkových soutěží předtím, než napíšou nějaký svůj opus magnum.

Celkem na čtenáře čeká třináctka textů, ve kterých mají početní převahu autorky. Ale bez ohledu na pohlaví či zkušenosti můžeme s potěšením říct, že všechny texty jsou dobré a v každém si čtenář dokáže najít něco, co ho zaujme.

Otázkou zůstává, zda podobný projekt českého čtenáře přiláká, protože u nás vycházejí podobné žánrové antologie v rodném jazyce a s pro našince známějšími jmény…

Pod povrchem

Na první pohled zaujme nádherná obálka s kresbou Michala Ivana – my však raději nahlédneme dovnitř a podíváme se na jednotlivé povídky.

Otvíracím kusem je povídka Juraje Červenáka. Ta je výjimečná už tím, že autor v současnosti moc povídek nepíše. Navíc je ze světa Černého Rogana, což je lákadlo zejména pro „zkušenější“ čtenáře. A do třetice – povídka Krvavá panna a veľký zlý vlk je dokonalou ukázkou oné klasické fantasy, byť s pořádnou dávkou temnoty navíc. Svižná dobrodružná záležitost ukazující, že Červenák psát povídky nezapomněl.

Hned několikrát se v knize objeví motiv boje s drakem – pokaždé trochu jinak pojatý a pokaždé mající své kouzlo. Lenona Štiblaríková (A zrodila sa legenda) také nešetří pochmurností a ukazuje, že ženy nepotřebují svaly, ale dokáží s draky bojovat chytrostí – a zvlášť pokud jde o záchranu jejich ratolestí. Silnou ženskou hrdinku v boji s drakem nabízí i Monika Kandriková (Hladná hora), tentokrát se však do boje pouští spíše v pohádkovém duchu a s pomocí znalostí lesních bytostí a neohrožené bylinkářky. Draka přinášejícího svému majiteli štěstí zasadila do příběhu Večný víťaz Anna Olejárová – a hraje na humornou notu, i když zároveň vybízí svým příběhem tak trochu k zamyšlení. Čtvrtým „drakotvůrcem“ do party je Zdeno Jašek (Meškajúci hrdina), který se do draka také pustil s humorem. Vypůjčil si všemožná žánrová klišé a se svým místy až pubertálním humorem a ironickou potměšilostí líčí, že i neschopný hrdina má šanci vydobýt si slávu a obdiv (a získat ruku princezny).

Pokud se budeme i nadále pohybovat ve vodách blízkých klasické fantasty, pak na nás čeká Ivana Molnárová Dubcová a její Vae victis, neboli Běda poraženým. Prokleti budiž nájemní žoldáci – a v tomto případě to platí doslova a do písmene. Poutavý nápad, čtivé provedení a další z lehce mrazivých příběhů.

Róbert Hric nás seznámí s mužem, který je Priateľ smrti. Jeho text je hutný, oproti většině ostatních působí bez tempa, ale zároveň ukazuje autorovu schopnost na krátkém rozsahu zbudovat příběh s důkladnými základy (i když těch zvratů a témat je tam možná až moc) a především působivou atmosférou.

Marja Holecyová povypráví čtenářům O tom, čo mal Zabijak za lubom a ako to nakoniec dopadlo. I v tomto příběhu probleskuje místy humorná nadsázka, ale při bližším zkoumání zjistíte, že je v něm ukryto mnohem, mnohem více, a že je vlastně i docela aktuální.

A ještě jeden motiv klasické fantasy chyběl: bohové, ti věčně nespokojení a mocní bohové! Katarína Soyka však tuto mezeru zacelila, sláva! Legenda o rúbanici řeší tedy spíše polobohy, ale jak název napovídá, bude to pořádná mela!

A část věnované klasické fantasy uzavřeme Josefem Girovským. Blíží se totiž Sezóna pazúrov, kdy není radno cestovat na neznámá místa. Minulost na vás totiž číhá a s chutí do vás zaboří své drápy. Příběh, který se zvrhne v horor, i tak by se dalo toto dílo charakterizovat.

A nakonec se podíváme povídky z „jiných žánrových škatulek“. Z celé antologie jsou asi nejzapamatovatelnější – nejspíš právě proto, že neladí se zbytkem knihy.

První narazíte na text Livie Hlavačkové s názvem Jedného šťastie, iného smola. Už námět sám o sobě je zajímavý – do cirkusu se ve fantasy nepodíváme zase tak často. A že se v tomhle cirkusu děje něco nekalého už asi není třeba dodávat. Je škoda, že pointa nebyla o něco údernější, že chybělo trochu více emocí, jinak mohlo jít o nejlepší text celé antologie.

A bohové podruhé, tentokrát v podání Jána Gálika praví a nefalšovaní. Papierový boh je nesmírně zábavným textem, čtivým a poutavým. Skvělý mix akce, humoru a opět s velmi přemýšlivým poselstvím – troufnu si tvrdit, že začátek této povídky je jedním z vrcholů celé antologie – pak se zvrhne v akční rubačku, kde už dobrý námět ustupuje do pozadí.

A do třetice „neklasik“ – Alexandra Pavelková a Peter hľadá dom. Urban fantasy o tom, kterak mladý muž s neradostnou minulostí a zvláštními schopnostmi touží splnit si přání. V tom mu má pomoci právě dům, který přání dokáže plnit. Příběh zaujme, styl vyprávění také, ale k dokonalosti chybí trochu naléhavější vyznění.

O pár dnů později…

Vím, že zhodnocení povídek je stručné. Co se však počítá, je to, co si z obsahu budete pamatovat s odstupem několika dnů.

Jasně, Červenák je legenda s vytříbeným stylem, tady je škoda slov. Zřejmě na vás zapůsobí i trojice „jiných“ povídek, přičemž prim hraje Papierový boh. Dál už bude záležet na preferencích čtenáře – někdo radši humor, někdo zase temnější tóny, někdo akci, jiný zase pomalejší tempo příběhu… Takže nezbývá než přilepit varovnou nálepku POUZE PRO MILOVNÍKY FANTASY!

V celkovém kontextu lze říci, že zpracování jednotlivých textů je bez výjimky kvalitní, nepoznáte rozdíl mezi nováčkem a zkušeným matadorem. Jak již bylo řečeno, potvrzuje se trend rostoucího počtu autorek a vyšší míra vyčerpanost klasické fantastiky, což vede mnohdy k parafrázím a překrucováním žánrových klišé do humorné podoby.

I přesto je s podivem, jak moc se editorům jejich záměr sestavit antologii povídek klasické fantasy zadařil. Během čtení byl velmi rychle zapomenut veškerý strach z „nudné“ klasiky (lehce podpořený první Červenákovou povídkou) – Čas hrdinov II je rozmanitý námětově i pojetím příběhů.

A na závěr lehký lobing u české části čtenářstva: nebojte se slovenštiny. Čas hrdinov II je opravdu kvalitním počtením, navíc slovenština v něm obsažená není zase tak složitá, abyste si zážitek při čtení nedokázali náležitě vychutnat.

I na Slovensku se dělá kvalitní fantastika! Nezbývá než popřát, ať druhý díl Času hrdinov potká stejný osud jako díl první!

Martin Králik, Alexandra Pavelková (editoři): Čas hrdinov II

Jazyk: slovenština

Vydal: Artis Omnis, 2019

Obálka: Michal Ivan

Počet stran: 354

Cena: 14,90 EUR

Sherlock potřetí aneb Hraj se mnou nebo začnou umírat lidé

29. Listopad 2019 - 12:38

Jak již bylo řečeno, vrací se Sherlock Holmes a jeho věrný společník, doktor John Watson, již ve třetím společném případu. Tentokrát je rozehrána Velká hra a Holmes snad konečně najde protivníka hodného jeho geniálního detektivního mozku. Navíc je tu ještě jeden problém – pokud Sherlock nedokáže vyřešit daný případ včas, zemřou nevinní lidé.

V zajetých kolejích

Co se týká vizuálního zpracování, zůstává vše při starém. Sherlock si oblékl během vyšetřování manga havelok, tudíž budete číst pěkně odzadu jak je u tohoto stylu zvykem. Pro neznalé najdete na samém konci / začátku sešitu grafický „návod“ jak na čtení, takže se zorientují i žánroví nováčci.

Hlavní postavy mají podobu svých seriálových předloh, která je ovšem mnohem markantnější při vyobrazení „zepředu“; při kresbě z profilu se občas kreslíři Jay.ovi ksichtíky trochu zpitvoří a působí dětsky roztomile. To je ovšem asi tak vše, co kresbě lze vytknout.

Třetí Sherlock nenabízí moc dynamických scén, naopak však nabízí dostatek statických, přemýšlivých pasáží. Zde se umí Jay. skvěle soustředit na jednotlivé detaily a navodit tu správnou detektivní atmosféru. Kromě toho si naplno (možná poprvé) uvědomíte, že je tenhle komiks zpracováním seriálové předlohy Nové logické celky příběhu začínají obrázkem celé budovy či podobným „filmovým“ předělem suplující filmové střihy.

Sherlock v nejlepší formě

Co se týká vizuálu zůstalo tedy vše při starém. Jenže co se příběhu týče, srdce čtenářovo zaplesá!

Ze všeho nejdříve je tu Sherlock. Ve Velké hře opět naplno vynikne jeho zvláštní povaha. Nudíte se? Tak si pro zábavu párkrát vystřelte do zdi! Pak zatáhněte svého parťáka do vyšetřování, udělejte z něj (a pokud je okolo někdo další, rozhodně ho nevynechejte) hlupáka s IQ houpacího koně, nahoďte ostentativně pózu „já sem tu pánbůh, nicky“ a zničte své okolí svojí genialitou. A když nemáte náladu, prostě své okolí ignorujte. Přesně takhle Sherlock ve Velké hře vystupuje; tohle je ten excentrický arogantní týpek, který dává celému čtení šťávu!

Watson zůstává stále jen snaživým přicmrndávačem, v Sherlokově stínu ostatně nemá na jinou roli stejně nárok. Důstojného protivníka však tentokrát nachází slavný detektiv v Moriartim, člověku podobně vychytralém a lstivém jako sám velký detektiv. Prostřednictvím druhých podsunuje Sherlokovi indicie a k nim přidává i šibeniční časové limity; pokud není případ vyřešen včas, odnesou to nevinní lidé. Do toho se ještě přimotá krádež důležitých plánů… Inu, pokud se Sherlock nudil, má nyní o zábavu postaráno!

Velká hra je parádní kousek. V líbivém manga provedení se skrývá zábavná detektivka, ve které soupeří dvě velká ega. Při čtení se budete skvěle bavit, užívat si potrhlost postav i jejich suše anglické hlášky, ale také žasnout nad skvělou dedukcí a logikou „mužů na stopě“. Nebojím se říct, že třetí díl je zatím jasně nejlepší ze všech.

Sherlock 3: Velká hra

Scénář: Steven Moffat a Mark Gatiss

Kresba: Jay.

Překlad: Anna Křivánková

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 248

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Čtenářská povídka: Jezero spících andělů

28. Listopad 2019 - 11:12

Máme tu další povídku od našeho čtenáře.
Tentokrát je autorem (opět) Jonáš |Jenšovský – recenzi na jeho knihu Procitnutí do spiknutí i rozhovor s tímto sympatickým chlapíkem jsme vám přinesli poměrně nedávno.

A pokud se vám povídka líbí, koukněte na www.naefar.cz – zde najdete další kousky tohoto nadějného autora.

Nemůže chybět ani obligátní výzva: pokud chcete i vy oblažit naše čtenáře svoji povídkou, pošlete nám ji na redakce@fantasyplanet.cz nebo nám jen dejte vědět jak se vám povídky líbí. Děkujeme!

 

Jezero spících andělů

 

„The children burried in this cold black grave,

too young to be forgotten, too dead to be saved.“

                                                                                                                                       Altaria, The Lake

 

Postupoval pomalu klikatou lesní cestou a co pár minut ho ostřelovaly kapky padající ze stromů. Bylo po dešti, na listech se stále drželo dost vody na důkladné promočení jakéhokoli člověka. Měl na sobě sice cestovní plášť s kápí, ale každé namočení znamenalo pozdější potřebu ohně a tedy spotřebu energie navíc.

Mezi kmeny se zablesklo něco světlého. Přes větve ani nepoznal, jaká část dne vlastně je, ale nastupující hlad a jeho vnitřní hodiny říkaly, že se blíží večer.

Cesta se začala svažovat a Telminger sestupoval do údolí. Napadlo ho, že v takových končinách bývají zastrčené vesničky či osady. Ty znamenaly civilizaci. Když s jiskrou nadšení přidal do kroku, uklouzl na kameni a současně se jílcem krátkého meče zarazil  o větev. Jen reflexem zachytil jiný výběžek stromu a vyhnul se pádu.

Seškrábl z jezdecké boty kluzké listy a pokračoval v cestě.

Po pár zatáčkách stromy opravdu lehce prořídly a Telminger spatřil několik chalup. Z pár komínů se kouřilo. To bylo dobré znamení.

Přišel na náměstí, kde se setkal jen s několika zvědavými pohledy. Protože na sobě měl stále kápí, viděl jen přes sebe, takže jich klidně mohlo být víc.

Rozhlédl se po domech a padl pohledem na něco, co vypadalo jako hostinec. Aspoň podle velikosti i halasu, který odtud vycházel. Když vstoupil, setrval pár vteřin na prahu a pozoroval okolí. Ale byla tu klasická směska jako v každé jiné hospodě, nic nebezpečného.  Rozhodně ne na první pohled.

Když se posadil se ke stolu, z davu amorfních siluet se za moment vyloupla plnoštíhlá hostinská. Objednal si pivo a chléb, pak ještě ukázal na ohniště s otáčejícím se masem, hostinská s úsměvem přikývla.

Vzápětí mu na dřevěném tácu vše přinesla a odehrálo se obvyklé kolečko zjišťovací konverzace.

„Pán je zdaleka?“

Telminger pokrčil rameny: „Byl jsem vyslán do Mourna, ale asi jsem někde špatně odbočil. Tenhle les mi byl doporučen jako zkratka.“

Hostinská s pochopením přikývla: „To se stává. Oni vám neřekli o rozcestí, co? Právě ta cesta, která vypadá, že vede zpátky, se za chvilku stáčí kolem skály a vede pak dopředu, “ mávla rukou, „nejste první ani poslední. Můžete tu přenocovat a ráno se vydat na cestu. Za vesnicí je kus lesa, tím projdete a dorazíte k jezeru. Vedle něj je stráň, po které se dá vyšplhat nahoru. A nad ní se napojíte na tu cestu.“

Telminger přikývl: „Děkuji za radu, to se hodí…“ zakuckal se. Zaskočil mu kus masa v hrdle. Hostinská zachovala duchapřítomnost a silně ho udeřila do zad. Když slyšela pravidelný dech a odkašlávání, nabídla mu trochu vody, což bojomág s povděkem přijal.

Nesnědl ani pár soust a přistál před ním dřevěný kalich s čirou tekutinou, jejíž hladina se leskla ve světle loučí.

S nadšením naklonil pohár k ústům, ale pak se zarazil. Poválel vodu v ústech, ale spolkl ji s lehkým odporem. Nechutnala zle. Upřímně, nechutnala skoro nijak. Pil velmi dlouho skoro jen vodu a poznal už desítky příchutí. Z řek i jezer různých oblastí celé dimenze. Ale takhle voda, ta chutnala…prázdně. Jako by se z ní vytratil všechen život, jako by v ní nebylo vůbec nic, co by mělo člověka osvěžit a zahnat žízeň.

Odsunul kalich stranou zrovna v momentě, kdy ho opět míjela hostinská. Jejich pohled padl na zlomek vteřiny na pohár a pak se jejich oči setkaly. Možná se mu to zdálo, ale viděl v nich jakousi nevoli.

Dojedl večeři a zeptal se na baru na nocleh. Poslali ho do patra a vybrali od něj pár mincí dopředu. Pokoj byl jednoduchý, za pootevřeným oknem byl slyšet halas vesnice, která si ještě nějakou dobu bude užívat večerní život, než se její obyvatelé vydají na kutě. Když se převlékl, trochu umyl a s hlavou na polštáři upíral oči do stropu, uvědomil si divnou věc.

Možná to byl jen jeho osobní dojem způsobený hojným cestováním, ale měl pocit, že všechny zvuky, které sem šly zvenku, se opakují v jakémsi málo patrném a přesto přítomném vzorci. Jako kdyby někdo zaznamenal konverzaci a asi po hodině ji pustil znova. Znělo to naprosto přirozeně, pokud jste neposlouchali moc dlouho na jednom místě, ale když jste se delší dobu soustředili právě na jeden bod, nemohli jste se ubránit dojmu opakování.

Zaplašil tuto myšlenku někam do pozadí a zanedlouho spokojeně usnul.

 

Procitl před svítáním, oblékl se a ulevil si na dvorku.

Protože se nechtěl zbytečně vypravovat do neznáma, rozhodl se, že doporučenou stezku ještě blíže prozkoumá, než se po ní vydá.

Když vycházel z hostince, vesnice se zvolna probouzela. Potkal několik osob v pláštích a kutnách, které se vydávaly za prvním denním posláním, ale nevěnovaly mu pozornost. Je otázkou, jestli si ho vůbec všimli a jestli vnímali, že je tu cizinec. Telminger obecně vzato vypadal dost nenápadně a oblečením zapadal prakticky do jakéhokoli města. Jako bojomágovi na volné noze se mu trocha nenápadnosti často hodila.

Prošel vsí i mezi těmi několika stromy a už ho spatřil. Jezero. Stromy po pár desítkách metrů končily a Telminger vyšel na travnatou planinu, na kterou těsně navazovala vodní plocha.

Nebylo rozlohou nijak závratné, spíše podlouhlé a připomínalo trochu stopu, kterou na stole zanechá zručně vylitý korbel piva. Tohle ovšem nemělo bílou pěnu, ale nehybnou hladinu jako deska skla, kterou někdo položil na zem.

Došel až na jeho kraj a rozhlédl se. Bylo tu naprosté ticho, neslyšel ani zpěv ptáků, ani žbluňkání žab nebo občasnou rybu, která by nad hladinou lapla po hmyzu. Nakonec i ten hmyz tu nějak chyběl. Dál se tím nezabýval a pátral očima po pěšině. Prudký sráz zarostlý kořeny, křovinami a zkroucenými stromy se nedal přehlédnout.

Když udělal několik kroků od hladiny jezera, zarazil se. Nic ho nebolelo, nic ho nepálilo, nikde nebylo jakékoli přímé ohrožení, ale jeho instinkt mu okamžitě sdělil, že tady je něco špatně. Udělal několik dalších kroků a pocit lehké stísněnosti pominul, jako když vyjdete po dlouhé době z vlhké úzké jeskyně na širokou pláň zalitou sluncem.

Otočil se k hladině a několik minut ji zaujatě pozoroval. Ani se nehla. Tasil svůj meč, napřáhl ho směrem k jezeru a otočil se kolem dokola. Nakreslil tak do vzduchu stříbrnou linku tenkou jako drátek, která v kruhu putovala s jeho tělem. Byla to základní detekce skryté magie. Účinná, dlouhodobá, pro cizího pozorovatele prakticky neviditelná, ale pro plný efekt potřebovala nějaký čas na sběr informací a vjemů. Meč vrátil do pochvy a pokračoval k zarostlé stráni.

Stromy byly zkroucené, ale překvapivě pevné. Nebyl problém se jich zachytit a celkem pohodlně šplhat do svahu. Mnohem namáhavější byl sklon terénu, protože tohle byl opravdu krpál.

Po několika desítkách kroků si Telmineger uvědomil, že pod podrážkami bot cítí vibrace. Jakoby kopec vrněl.

Ještě nějakou dobu se drápal do svahu, až skutečně stanul na široké lesní cestě. Dobrý, tak v tomhle nekecali. Otočil se a sedl si na okraj cesty.

Musel uznat, že výhled je tady perfektní. Dostal se vlastně docela vysoko, ale pořád viděl sklovitou hladinu jezera hluboko pod sebou a na druhé straně chatičky vesnice, v jejímž hostinci byl ubytován. Takhle shora to byl naprosto malebný pohled. Přesně takové prostředí, kam by se chtěl člověk uchýlit na stará kolena a nechat problémy velkého světa za sebou.

Zaplašil romantické snění a vydal se opatrně zpátky. Svah byl strmý a rozsekat se cestou dolů na kořenech bylo to poslední, co potřeboval.

Na travnaté loučce neodolal a šel se ještě jednou podívat na tu nehybnou hladinu. Sebral ze země kamínek a hodil ho do vody. Viděl vlnky, ale neslyšel skoro žádný zvuk. Opravdu to působilo, jako by voda všechno pohlcovala. Dřepl si a podíval se na jezero zblízka.

Tehdy si všiml, že jeho tenká detekční linie změnila barvu z kovově stříbrné na čistě černou a teď to z jeho pohledu vypadalo, že lesklá hladina vody je protnutá tenkou linií čisté tmy.

Něco tady bylo přítomno. Něco nenápadného, něco vrostlého do prostředí a něco, co tu bylo už hodně, hodně dlouho a skoro se neprojevovalo. Ale něco tu bylo a Telminger se rozhodl, že tomu aspoň zkusí přijít na kloub. Bylo celkem jedno, kdy se v Mournu objeví, klidně tady může pár dní zůstat.

 

„Vy jste tady pořád?“ zeptala se s úsměvem hostinská, když si Telminger objednal něco malého k jídlu. Snídani propásl a na oběd bylo ještě brzo. „Něco vás zdrželo? Našel jste tu cestu, co jsem vám říkala?“

Telminger přikývl a přijal chléb s máslem a čerstvým medem: „Ano ano, cestu jsem našel a z vrcholku toho svahu je krásný výhled na jezero.“

Při zmínce o jezeře se hostinská téměř zasnila: „Ano, naše jezero je krásné a tiché.“

„Možná až příliš tiché, mám pocit, že tam není slyšet vůbec nic.“ odtušil Telminger a hostinská jen něco zamumlala. „Mimochodem, všimla jste si, že v tom prudkém svahu něco hučí? Jako by tam tekla nějaká podzemní řeka nebo něco. Úplně mi to brnělo pod botama.“

Hostinská se na něj podívala a její oči byly naprosto chladné: „To je vyloučeno, nic takového tam není, to jezero je jediná voda, která tu kolem je. Bereme z něj pravidelně vodu, tak to musíme vědět.“

Její reakce Telmingera zarazila, ale než stihl jakkoli reagovat, byla s tácem na druhé straně lokálu a sbírala tam misku a krajíce chleba.

Zase ten pocit, jako by bylo něco špatně a on nevěděl co. Měl dojem, že se pořád kolem něčeho pohybuje, že na něco naráží, a když se vydá určitým směrem, to něco se brání. Protože tohle nebyla normální rozmluva.

Když stoupal do patra, padl mu zrak na korbel s vodou stojící na baru a vzpomněl si, jakou prázdnou chuť měla voda, kterou si dával včera k večeři. Chutná i z jezera stejně, nebo se s ní mezitím něco děje?

V pokoji rozbalil své tlumoky a pátral po něčem, co by se mu hodilo. Bohužel si s sebou vzal pomůcky pro zcela jiný druh ohrožení a teď mu byly k ničemu. Bude si muset vystačit s vlastní magií a mečem.

Vydal se opět k jezeru.

Bylo stejně tiché jako předtím. Několikrát si zase zkusil přejít sem a tam a opět si toho všiml. K jezeru se šlo jednoduše, ale když se chtěl vzdálit, jako by byl okolní vzduch hustší a trochu mu v tom bránil. Nebylo to poznat, pokud se na to člověk opravdu nesoustředil delší dobu.

Opět se sehnul k hladině a dotkl se jí prstem. Než mu kůži zaplavil normální chlad vody, měl pocit, že ho něco kouslo. Jako když se ve tmě dotknete něčeho kovového a zamrazí vás. Trochu zaráchal ve vodě rukou, ale vyznělo to stejně tlumeně jako onen vhozený kamínek.

Nabral pár kapek vody do dlaně a smočil v ní jazyk.

Stejně prázdná jako včera večer. Opravdu, jako by v ní nebyl žádný život, jako by to ani nebyla voda, jen něco pustého, co se tváří jako tekutina a chutná po studeném kovu.

„Tak jak vám chutná?“ ozval se za ním zpěvavý hlas.

Telminger se otočil a spatřil mladou dívku s dřevěným vědrem, která přicházela směrem od vesnice.

„Chutná…zajímavě,“ Telminger marně hledal jiný výraz a nechtěl dívku vyplašit svými domněnkami. Potřeboval informace a musel tedy hrát podle místních pravidel.

Dívka se na něj usmála a ponořila vědro pod hladinu. Telminger jí nabídl svou pomoc, ale byl zdvořile, přesto rázně odmítnut s tím, že si poradí sama. Pokrčil rameny a dál sledoval sklovitou plochu, zatímco za ním utichalo šustění kroků.

 

Po pár minutách průzkumu mu došlo, že tady asi nic jiného nevymyslí a vrátil se do hostince. Když přecházel náves, zastavil se a jen tak pozoroval cvrkot kolem. Slyšel třískání kovu o kov, jak se kovář lopotil s několika pluhy a podkovami. Slyšel hlahol prodejců a občasný ženský smích, když s nimi chlapi laškovali.

Pak si uvědomil, že tady něco chybí. Rozhlížel se kolem sebe, ale v té mozaice něco scházelo…

Děti…

Jeho oči se rozšířily naprosto jasným poznáním a zděšením zároveň. Několikrát prošel celou vesnici, ale jeho prvotní dojem byl správný. Nikde žádné dětské švitoření, žádné prohánějící se malé postavičky, které hrály mezi dospělými svoje hry a vesele štěbetaly. Nikde žádné světlé lokny, které by doplňovaly růžovou tvářičku s modrýma očima.

Ve vesnici byli pouze dospělí, starci a odrostli, ale ani jeden capart.

Co se tady sakra děje? zeptal se v duchu sám sebe a jeho odhodlání přijít podivnému místu na kloub ještě zesílilo.

Jen co se otočil, vrazil do prsou někomu hodně statnému.

„Dávejte sakra pozor!“ ozval se nevrlý hlas a Telminger se musel trochu zaklonit, aby spatřil celou tvář s mohutnými kníry, nad kterými k němu shlížely nepříjemné oči člověka, který není zvyklý na odpor.

Ustoupil a kývl na omluvu. Hromotluk něco zabrblal a pokračoval v cestě.

Jak se klidným krokem vracel do hostince, narazil do někoho ještě čtyřikrát. Nikdo do něj nestrčil úmyslně, ale měl pocit, že těch lidí v nevhodných drahách pohybu najednou nějak přibylo. Normálně mu nedělal problém i komplikovaný pohyb v davu, ale tady jen se vyhnul jednomu, už strčil do dalšího.

Dokráčel do hospody a mnul si rameno, které bylo trefeno jedním polínkem a dvěma jinými rameny a jeho pohled se opět setkal s očima hostinské, která ho pro změnu probodla tím chladným pohledem.

Vtom se zarazil. Něco ho napadlo. Otočil se na podpatku a přišel k baru.

„Co byste rád?“ zeptala se odměřeně. Původní nadšení ze zákazníka bylo dávno fuč.

„Máte trochu vody?“ zeptal se s úsměvem.

Její tvář přešla plynule z chladné masky do úsměvu téměř zářného: „Ale určitě, není problém.“ Vzala z police korbel a nabrala mu ze sudu. Postavila korbel na bar a usmála se. „To je na účet podniku.“ dodala.

Čekal vstřícnost, nicméně tohle potvrdilo jeho obavy i domněnky a cokoli se tu dělo, teď se to trochu prozradilo.

Dodal si odvahy a pořádně si loknul.

Svět se na pár momentů zastavil. Telminger ucítil jakousi tichou vrstvu pod realitou, jako kdyby se díval na okolí skrze kus čirého ledu. A na pár vteřin ucítil všechny lidi ve vesnici, stejně jako oni ucítili podle všeho jeho. Nad nimi svítilo jezero jako ornament masy, jako vládce skupiny, který nic nedělá sám, ale pracuje skrze ty, kteří z něj berou tekutinu, která má dávat život.

Dopil korbel a vyrazil opět ven.

Během svižné cesty skrze vesnici se lidem moc do očí nedíval a podle očekávání do nikoho nevrazil. Pokud se setkal s něčím pohledem, viděl v něm jakési tiché přijetí. Jako by udělal něco, čím se stal trochu víc jedním z nich. Bylo to něco, co potěší každého člověka. Soustředil se na to, že je teď členem skupiny a systematicky zaháněl všechny myšlenky na to, že jezero je špatné, aby to okolí nevycítilo. Jeho vnitřní disciplína naštěstí nezklamala.

Tušil už, co se tady děje, ale o to více byl sledován.

Došel k jezeru beze jména a aspoň si namočil ruku až po loket. Třeba to posílí vypitou vodu a bude účinkovat na případné setkání s lidmi ze vsi.

Pak si všiml, že na protější straně na malém pahorku je jakási chatrč. Trochu ho to zarazilo, ale shora asi nebyla vidět vůbec a tady ho moc nenapadlo dívat se nahoru. Snad to půjde obejít po straně.

Šlo. Bylo to sice trochu brodění v rákosí, ale dostal se na druhý břeh a chaloupku, nebo spíš chýš, měl jak na dlani. Teprve zblízka si všiml, že je ohořelá. Muselo to být už před časem, protože ve vzduchu nebylo nic cítit. Nebo jezero nasávalo i pachy.

Jestli měly dveře někdy kliku nebo západku, byla dávno pryč. S vrznutím otevřel a nahlédl do malé světničky.

Pozůstatky stolu, nízkého lůžka a pár poliček na stěně. Opravdu chatrč tak maximálně pro osamělého rybáře, který je stejně většinu času u vody a sem jde jen na noc, když si chce odpočinout a udělat si jídlo. Dokonce i důlek na ohniště tu zůstal, ale kameny byly fuč. Pak si Telminger všiml, že z hlíny něco vyčuhuje.

Sklonil se a nahmatal kousek kůže. Nejdříve se bál za ni zabrat, ale kupodivu vypadala, že je v dobrém stavu. Zatáhl za ní a země kolem toho kousku začala praskat. Zabral trochu víc a vytáhl…svazek listů v koženém obalu. Zakopaný deník? Co se tady sakra stalo?

Rozhlédl se a vstal. Vykoukl ze dveří a namířeným mečem vyslal na cestičku k chatrči několik detekčních run. Kdyby někde přiběhl, bude mít aspoň pár vteřin k dobru.

Pak si sedl na pozůstatky lůžka a pustil se do zkoumání nálezu v koženém pouzdře.

Byl to opravdu deník, nebo spíš zápisy o pátrání. Ten, kdo tu žil, se jezerem podle všeho zabýval. Telminger procházel stránku za stránkou. Pisatel byl chytrý. Chtěl, aby jeho zápisky někdo nalezl v případě jeho smrti nebo zmizení, takže většina poznámek byla formou nákresů, písma tolik nebylo.

V tom jezeře něco bylo. Pohřbené pod hladinou a tiše spící nebo mrtvé. Lidé z osady brali vodu jen z jezera a ono je díky tomu nějak ovládalo. Voda byla jako droga. Neplodila život, ale vysávala ho a způsobovala poslušnost obyvatel, kteří byli svým způsobem zombie.

A pokud někdo projevil jen trochu nepřátelský úmysl nebo odmítl vodu, jezero se různými způsoby vzbouřilo a bránilo nebo útočilo. Bylo vlastně parazitem. Musím se podívat pod hladinu.

Deník vrátil pod zem, aby ho u něj nikdo nenašel. Věděl už dost. Opustil chatrč a vypravil se podél jezera tam, kde bylo širší a kulatější. Tam by mělo být také hlubší. Odložil si v rákosí a nechal si pouze meč a spodky. Trocha oceli s diamitovým prachem se může vždycky hodit.

Stál na prahu nepřirozeně klidné hladiny a zkoušel nohou teplotu. No nic, jiné cesty asi není.

Vstoupil do vody a vlnky, které způsobil, zanikaly velmi brzy. Pak se potopil…a tam je spatřil.

 

Na dně jezera ležela bílá těla. Spíše tělíčka. Nebyla to miminka po narození, ale děti ve věku čtyř až šesti let. V bílých rubášcích, s kamennou tváří a rukama sepjatýma na hrudi jako faraoni.

Telminger udělal několik temp a ponořil se hlouběji. Prostředí na něj nijak nereagovalo. Zatím. Když změnil pozici, všiml si, že dno vytváří tunel. Vypadalo to jako chřtán. Zužoval se a ubíhal někam do tmy.

Protože mu docházel vzduch, vynořil se a bleskově rozhlédl. Zatím nikde nikdo, ale tušil, že to nebude trvat věčně. Všudypřítomnost vody navíc způsobilo, že se mu začalo chtít močit.

Doplaval na břeh, vystoupil trochu po rákosí a ulevil si na sušší půdě, kde udržel rovnováhu. Vtom mu přišlo, jako by se trochu setmělo a z okolí se vytratila barva. A cítil, že se někdo blíží.

Pak mu to došlo. Čím více tady pil a ulevoval si, tím víc jeho tělo obsahovalo jen vodu z jezera. Takže pokud tu bude moc dlouho, může skončit plně v jeho moci bez ohledu na své schopnosti.

Na pár chvil pocítil dokonce nutkání vyrazit blížícímu se davu naproti a obejmout je. Ale už si prošel dost velkým počtem magických ohrožení a měl slušnou disciplínu. Což nic neměnilo na tom, že byl skoro nahý na nepřátelském území a obklopen osobami, jejichž postoj závisel na tom, jestli se bude chovat uctivě k vodě, kterou pijou. Debilní situace, blesklo mu hlavou. Musím najít jiný zdroj.

Pak uslyšel kroky. Z lesa pomalu vycházeli vesničané. Dívali se jeho směrem, ale asi ho nevnímali. Na tu vzdálenost to nebylo poznat. Tak jako tak se blížili k jezeru. Někteří jen s vědry nabrali vodu, jiní se ale vydali podél břehu. Nebylo znát, jestli jsou tu kvůli němu, nebo by přišli tak jako tak. Nehodlal ale nic riskovat, posbíral svoje věci a schoval se mezi stromy a křovím.

Vesničané se postupně rozestavěli kolem celého jezera. Někteří stáli ve vodě, ale to jim podle všeho nevadilo.

Mezi postavami se zablesklo něco bílého. Telminger zavřel oči a několik momentů se soustředil. Jeho zrak se odpoutal od těla a on tak viděl všechno zblízka.

Po lesní cestě přicházela mladá maminka a držela za ruku holčičku s kaštanovými vlasy a sklopeným pohledem. Ani jedna z nich neprojevovala jakoukoli emoci. Obě byly plně v moci jezera.

Telminger odolal krátkému pokušení vběhnout mezi tuhle smečku a bránit mladý život svým mečem. Pořád ale nevěděl, proti čemu stojí. Zápisky vysvětlovaly, jak to asi funguje, ale ne co všechno voda s lidmi děla. Ano, i kdyby ho zabili, on sám se asi vrátí, ale pak už ho tady poznají.

Holčička vstoupila do vody, její matka jí pustila a sama se postavila na břeh.

Dítě postupovalo mělkou vodou, která se jí málokdy dostala výše než do pasu. Celkem bez obtíží došla až k hlavnímu jezeru a začala se nořit. Naprosto bez hlesu sešla pod hladinu, jako by sestupovala po schodech. Ani nezavřela oči a ani se neobjevily bublinky jejího dechu.

Vesničané ještě nějakou dobu pozorovali hladinu, opět nehybnou jako sklo. Pak se beze slova začali vracet do osady.

 

Bojomág počkal, až se okolí vylidní, nechal si opět akorát meč na zádech a zase se ponořil.

Prostor pod hladinou lehce světélkoval, jako by tu sem tam hořela svíce. Nebylo to nic moc, ale na orientaci to stačilo.

Ale ať dělal, co chtěl, holčičku nenašel. Přestože ji viděl jen před několika minutami, všechny malé holčičky vypadaly tady dole úplně stejně.

Podivná světýlka osvětlovala trochu i ten tunel, kterého si dříve všiml, Telminger se natočil hlavou jeho směrem a na moment se vynořil.

Před sebou viděl svah, po kterém ráno šplhal na cestu. Takže pokud drží směr, tak vede k tomu hučení. No za zkoušku nic nedám. Sáhl si na jílec meče a chvíli se soustředil. Kolem jeho hlavy se objevila lehká mlha, která se začala usazovat, až vytvořila jakousi kouli. Až mu dojde dech, může se z ní občas nadechnout. Nebylo to plnohodnotné vodní dýchání, ale ve spěchu to nejlepší, které zvládl.

Pak se zase potopil a vyrazil do tmy.

Byl to nakonec vlastně jen takový oblouk, který se lehce svažoval a pak stoupal nahoru. Telminger se nechal vynést a vynořil se někde v chladné tmě. Neviděl sice ani na krok, ale slyšel jasné hučení proudící vody. Trochu kolem sebe zašátral a nahmatal kus proudem omleté skály.

Tasil meč a několikrát s ním mávl, až se čepel rozsvítila matným bílým světlem.

Tak přece voda. uvědomil si okamžitě. Těsně vedle jezírka bylo další kamenné koryto, kterým proudila řeka, nebo spíše mohutnější potok. Vyvěral ze skály a po pár metrech se do ní zase vracel. Byla to taková uzavřená křižovatka dvou vodních zdrojů. Telminger si uvědomil, že jedna část tohohle podzemního toku musí být přímo nad výběžkem jezera.

Kdyby se to povedlo napojit, možná by to narušilo její. Kdyby se to jezero naředilo … díky tomuto myšlenkovému pochodu si uvědomil jinou věc. Přehoupl se přes okraj bazénku a ponořil se do svižného proudu. Byl sice ledový, ale Telminger se nezapomněl důkladně napít.

Pak udělal v ledové vodě několik dalších kroků a zkoumal rukama místo, které bylo podle jeho odhadu přímo nad jezerem. Byla to hladká stěna a nemohla být moc silná. Mít trochu času a pořádné kladivo, dalo by se to normálně rozmlátit. Ale kameni nerozuměl a bylo možné, že by to nadělalo mnohem větší paseku. Posunul ruce ještě kousek dál a díky tomu, že byl trochu zarážkou v proudu, několik vln tekoucí vody přepadlo do nehybného bazénku.

Telminger ukončil svou inspekci terénu a přeskočil zpátky.

Nehybná vody byla kupodivu teplejší. Obnovil svou mlžnou dýchací helmu a vydal se zpátky.

 

Když vyplaval uprostřed jezera, hořely kolem něj pochodně. Všude na břehu byli lidé z osady a dívali se na něj. Vynořil se uprostřed kruhu, protože stáli i tam, kde voda nebyla tak hluboká.

„Vy jste si pane myslel, že se před námi schováte?“ zeptala se mladá žena, kterou dopoledne viděl se džberem u vody.

„Jezero nám řeklo, že se tu potulujete,“ řekl nějaký muž, podle siluety asi ten hromotluk, se kterým se tuhle srazil.

„Tohle jezero je zlo. Copak to nevidíte? Obětujete mu vaše děti, pijete vodu jen z něj a nemůžete s tím přestat, je to jako droga. Vy snad ani nežijete,“ zařval Telminger a cítil přicházející paniku.

„Ale naopak,“ ozval se pobavený hlas.

Pochodně ozářily vousatého muže v kutně, který se jen vědoucně usmál.

„My právě žijeme. Bez nemocí, bez zlomených nohou, bez bolestí a chorob, které sužují okolní města na Tamaralu. Uchýlili jsme se sem do lesa právě proto, že sem nikdo nezabloudí po celé roky. A těch několik poutníků pošleme na správnou cestu.“

„Nebo se taky napijou téhle mrtvé vody a zůstanou tu,“ odsekl Telminger.

Muž kývl hlavou: „I takové případy se staly, ale bylo jich jen několik. Žijeme tu spokojeně už několik generací.“

„Ale já jsem ve vesnici žádné děti neviděl. Jen dneska tuhle malou holčičku, která se ponořila.“

„A to, že jste tu zrovna v jeden den a jednu hodinu neviděl žádné děti, to něco znamená?“

Telminger chtěl něco namítnout, ale starcova otázka byla naprosto logická.

Že bych si to celé špatně vyložil? Že by to jezero akorát léčilo a udržovalo je při životě bez obtíží?

„Ale co ta těla na dně? Viděl jsem tam určitě deset dětských těl. Spí nebo jsou mrtvé?“

Stařec pokrčil rameny: „To se přesně neví, ale jezero si o ně řeklo. A naše ženy jsou dost plodné na to, abychom jednou za čas mohly nějaké dítko na nějakou dobu postrádat.“

„Takže nejsou mrtvé? Jezero s nimi něco dělá?“

„To přesně nevíme, ale my té vodě na rozdíl od vás věříme. Děti v ní stráví nějaký čas a pak se k nám vrátí. Netrpí běžnými nemocemi, mají pevnější kosti a obecně mi přijdou tak nějak silnější a odolnější. Tak se k nám přidejte a nechte problémy tohoto světa stranou.“ Vousatý muž natáhl s úsměvem ruku Telmingerovým směrem.

„Možná vás to, pane, překvapí, ale já takhle žít nechci. To, co říkáte, dává možná smysl, ale mě čekají také jinde.“

Vousatý muž si dlouze povzdechl: „V tom případě nám nedáváte bohužel jinou možnost, než se vás zbavit. Asi budete přísahat, že tady o tom místě nikomu neřeknete, ale upřímně, kdo vám to má věřit, že?“

Bojomág se opět nadechl a než kdokoli cokoli udělal, zmizel pod hladinou. Sice to neviděl, ale pár lidí se vrhlo za ním.

Telminger uháněl tunelem a za ním se vyrojily vzduchové bublinky od čtyř statných chlapů.

Vynořil se v bazénku, který už nebyl tak nehybný jako předtím a okamžitě si přelezl do druhého proudu. Za ním se vynořilo několik rukou. Pak čtyři hlavy najednou jak kuželky. Chlapi se na chvíli zarazili, protože nic neviděli a neznali terén.

Telminger rozsvítil meč ne proto, že na sebe chtěl upozornit, ale protože se zrakem na tom byl stejně. Hlavy se k němu stočily a viděl čtyři páry naprosto nenávistných očí. Chlapi neměli zbraně, ale dohromady by s ním neměli nejmenší problém.

Jakmile ho zahlédli, vrhli se za ním jako smečka vlků na lovu.

Jen co vstoupili do tekoucí vody, stalo se postupně několik věcí.

Za prvé dva z nich ztratili na vodou vyhlazeném dně rovnováhu a švihli sebou. I zbytek výsadku měl co dělat, aby se udržel.

Ledová voda podzemního potoka se tříštila o jejich těla a vyrušovala vládu jezera. Díky tomu se po sobě občas podívali stylem Co tady k čertu dělám a kde to vlastně jsem?

Telminger se brodil dál a dál ledovým korytem směrem ke stěně. Vydali se za ním, ale z jejich pohybu se ztrácela jistota. Jakoby chvilkami nevěděli, proč ho vlastně prohánějí.

Jeden z nich ztratil balanc, a jak šmátral kolem sebe, zachytil se kamenného výčnělku, který se pod jeho vahou ulomil. Použil ho jako hůl a opět postupoval za Telmingerem. Ten odhadoval své šance.

Jestli ho ten chlap šikovně majzne, bude to problém. Meč proti kameni, nic moc. Ale praštit tím šutrem šikovně do té stěny…

Chlap s kamenem v ruce došel k Telmingerovi a začal se ohánět, i když něco z toho patřilo spíše jeho snaze udržet se na nohou. Pak se kus skály trefil plnou silou do můstku pod nohama pěti zápasících mužů a ozvalo se puknutí, které naplnilo celý prostor.

Jestli byli předtím trochu zmateni díky odlivu jezerní moci, teď to byla čistá panika. Jakoby procitli po hodně dlouhém flámu někde úplně jinde, než usnuli. Možná ani nevěděli, kdo a kde původně byli. Čertví, co všechno to jezero s lidskou myslí dělalo.

Další praskot, jako když se trhá země.

Přesně tak to bylo…

 

Telminger ucítil pod nohama praskliny v kameni. Ztratil rovnováhu a padl zády do vody. Na něco narazil a to něco ho prudce hodilo proti jeho pronásledovatelům.

Okolí se stalo vírem vody, praskání kamene a dunění. Pak se kámen a voda setkaly a udeřily do hladké stěny.

 

Hučení bylo slyšet i venku, ale kruh vesničanů mu nevěnoval pozornost a dál hleděl tiše na hladinu, dokud jim nad hlavami nepukla skála a řeka nezačala jako půvabný vodopád proudit do jejich jezera. Každému se ještě dostalo celkem vydatné spršky. Pánové spadli do jezera jako při hromadném seskoku. Otřesení a zmatení.

 

Svítalo.

Voda v jezeře trochu stoupla, ale ne tak, aby zaplavila vesnici. Osadníci se probouzeli jako z podivného snu a jakmile se smíchala jezerní a říční voda, začal se do oblasti po drobných krocích vracet i život.

Ptáci štěbetali a vodoměrky a další vodní havěť dělali na jezerní hladině cestičky z vlnek.

Bylo na Telmingerovi, aby jim osvětlil jejich situaci, nebo aspoň jeho verzi, jak ji během onoho jednoho dne stihl pochopit.

Společně s kovářem, pekařem a hostinským uvolnili tunel v jeskyni, takže voda plynula oběma směry a toky se ustálily. Ale krásný vodopád prosvětlený denním sluncem nad jezerem zůstal a vytvořil nádherné malebné zákoutí, ve kterém se začalo skoro ihned cachtat několik mladíků i slečen.

 

A když začal Telminger šplhat do svahu, aby se napojil na původně plánovanou lesní cestu, naskytl se mu krásný pohled.

Pohled na malé andílky, kteří se probudili a malátně se vraceli ke svým rodičům. Zatím děti vypadaly stále jako přízraky, ale i do jejich tváří se po kouskách vrátí barva života.

Keď sa lesy a háje stávajú nebezpečné životu…

27. Listopad 2019 - 5:22

Každé mesto má svoje temné miesta, ktorým sa treba vyhnúť, ľudí, ktorí budia hnus či hrôzu, a príbehy, ktoré sa len šepkajú, pretože sú také strašné. Černý Kostelec nie je výnimkou. Už roky sa v ňom dejú veci, o ktorých je lepšie nevedieť. Záhadné zmiznutia, úmrtia či samovraždy. Nikto nič nevie, a predsa všetci tušia, že za to môže kus mestskej zelene, ktorý sa honosne volá Háj. Jeho Ochrancovia sa držia len jedného pravidla. Buď si s nami alebo si proti nám. Petr Boček a jeho Mízožravci vám prezradia viac.

Detstvo, hry a dospelácka realita

Martin sa po rokoch života v Prahe vracia domov, do Černého Kostelce. Je to malé mestečko s množstvom starých domov, socialistickým sídliskom, no najmä Hájom. Tento kúsok zelene má v meste dôležité postavenie a svojich vlastných Ochrancov. Martin prichádza iba na niekoľko dní. Musí do rodinnej hrobky uložiť urnu s popolom nedávno zomrelej babičky a predať byt, na ktorý nemá zrovna veselé spomienky. Žili v ňom so starkou po tragickej smrti jeho otca a je plný vecí pripomínajúcich mu útržky dospievania. To bolo späté s Přemkom a Kateřinou. K súrodencom Martina viaže silné puto aj podobný osud. Vyrastali hlavne v spustnutej záhrade ich deda, ktorá aj po desaťročiach v Martinovi prebúdza príjemné pocity. Preto je logické, že týchto dvoch vyhľadá. Rozprávajú si o svojich životoch a oprašujú staré, dávno zabudnuté historky. Súvisia predovšetkým s predsedom Ochránců Háje Erichom Krombholzom a s jeho nohsledmi, partiou deciek, ktorí im neskutočne znepríjemňovali život. Neveselé spomínanie, aj svoje momentálne rozpoloženie, utápajú v litroch alkoholu. Pri tom im postupne dochádza, že opätovné miznutia ľudí v Kostelci a veci, ktoré prežili v minulosti, spolu súvisia. Martin s Přemkom od istého okamihu začínajú naberať rovnaký smer, akým sa uberali ich otcovia. Skončia tak isto?

Peklo je farby zelenej

Najkrajšie chvíle prežil Martin, Přemek a Kateřina vo svojom kráľovstve v zarastenej záhrade. Tam, v zajatí detských hier a fantázie, v ktorej sa rozpadnuté šopy menili na hrady, boli v bezpečí. Za bránou však číhal nebezpečný svet v ktorom im mizli spolužiaci. Keď sa náhodou z novu objavilo to, čo z nich zostalo, ožíval v meste strach a klebety.

História sa však opakuje a Martin chce zistiť, čo sa to vlastne už celé roky v Kostelci deje. Indícii je málo. Pomôžu mu reči dementného dôchodcu? A čo Přemkov zážitok zo schôdze Ochránců Háje? Trojici začína byť jasné, že bude treba vytiahnuť na svetlo sveta a oprášiť tie najtajnejšie príhody. Je nutné pozrieť sa na to, čo zažili v detstve, dospelými očami.

Lebo niekde tam, hlboko v podvedomí, sa pod nánosmi prachu a pavučín krčí pravda. Je zahalená zeleným oparom a má oči hlavného Ochrancu Háje Ericha Krombholza. Chcú ju ale spoznať? Nie vždy totiž oslobodzuje. Pravda môže občas človeka zničiť, inokedy sa za takéto poznanie platí životom. A niekedy stojí mnoho životov.

Hororová minulosť a možno aj budúcnosť

Mízožravci sú skvelým románom. Nenájdete v ňom obyčajné, jednoduché zlo v podobe jediného zlosyna. Občas je potrebné bojovať s celým mestom, či svetom. V tomto príbehu ide hlavne o celkovú atmosféru, ktorá sa buduje postupne, ako po sebe nasledujú ďalšie udalosti či nečakané vysvetlenia a napĺňajú dej napätím a strachom. Znenazdania vás obklopí nenávisť Ochránců Háje, a vy sa budete zmietať ako červík na háčiku rybára. Môžete vyhrať nad ľuďmi, ktorí majú moc, postavenie a za sebou takmer celé mesto? Vraví sa, že nie je rozumné dráždiť hada bosou nohou. Nemuseli by ste to prežiť.

S pribúdajúcimi stránkami sa vnoríte do záhad minulosti. Tá sa po dlhých rokoch vrátila jak bumerang, aby vrazila do našich hrdinov z celej sily, keďže oni na ten návrat neboli pripravení ani náhodou. Prežité hrôzy, pocit ohrozenia a nové náhle úmrtia Martina, Přemka a Kateřinu pohltia a vrátia do rokov, na ktoré sa snažili zabudnúť. Nezostáva im nič iné, len pomaly rozmotávať nitky, hľadať nové dôkazy medzi starými zážitkami a snažiť sa nestretnúť nikoho, kto patrí k tým agresívnym zeleným hajzlíkom.

Spolu s hrdinami sa túlate celú večnosť v podzemí v hlbokej tme, len za šumu pretekajúcej riečky Kamenice. Tápete a zmierujete sa s tým, že sa z chodieb plných bahna, do ktorého chvíľami zapadáte až po lýtka, viac nevymotáte. Osamelí, iba s hlasmi v hlave, ktoré počuť nechcete. A tie vás pomaly, ale isto, privádzajú do šialenstva.

Udalosti sa rozbiehajú pomaličky, no neskôr naberú rýchlosť a valia sa bleskovým tempom nezadržateľne vpred. Na niektoré drobnosti zabudnete, no o pár strán sa vám vynoria z pamäte, aby zapadli na určené miesto v skladačke záhad. Súčasnosť sa strieda s minulosťou, no do cieľovej rovinky vkráčajú spoločne. Bude to víťazstvo alebo prehra? To ešte nikto netuší.

Skutočné neskutočnosti s vôňou sena a buchiet.

Černý Kostelec je mestečko v ktorom sme vyrastali. So všetkými tými starými domami v ktorých sme sa hrávali, zatuchnutými pivnicami plnými nepotrebne potrebných vecí, ktoré bolo treba vyhrabať na svetlo sveta. Opäť prežívame detské priateľstvá, prvé lásky, boje či rodičovské tresty. Pretože napriek tomu, že Mízožravci sú horor plný zla a smrti, dokážu v nás prebudiť niečo naozaj nečakané. Tie najkrajšie spomienky…

Nakoniec aj tak musí prísť nevyhnutné varovanie. Snažte sa neocitnúť v lese, parku, či na ulici osamote. Mohlo by sa totiž stať, že by o pár týždňov našli vaše telo plávať v Kamenici, medzi splaškami z kosteleckej nemocnice. Lebo nikdy neviete, či práve teraz vo vašom okolí neobchádzajú ctitelia starobylého kultu a nehľadajú novú ľudskú obeť pre svoj strom…

Petr Boček: Mízožravci

Vydal: Golden Dog, 2019

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 294

Cena: 249 Kč

Pevnost 12/2019: Tipy jak si zpříjemnit poslední měsíc v roce

26. Listopad 2019 - 8:59

Řezník z Blavikenu

Prosincová Pevnost se nese ve znamení dvou velkých fenoménů – Zaklínače a Star Wars: Vzestup Skywalkera. Jakub Merc vás provede přehlednou filmovou historií Hvězdných válek od původní trilogie, přes tři prequelové díly až po nové snímky, které do svých chamtivých rukou převzal Disney. A samozřejmě nechybí ani zmínka o tom, na co se mohou diváci v nových Hvězdných válkách s podtitulem Vzestup Skywalkera těšit. Daniel Storch se poté zaměřil na v našich končinách velmi oblíbeného Zaklínače, jelikož v prosinci představí Netflix své seriálové zpracování příběhů o zabijákovi monster Geraltovi, čarodějce Yennefer a jejich „adoptované“ dceři Ciri. V článku se mimo jiné dozvíte, jak to s tímhle seriálovým zpracováním vlastně začalo a co lze asi tak od první série čekat.

Do kin se v prosinci také chystá Jumanji: Další level, které si na paškál vzala Vendula Kreplová. Tato redaktorka to bere všechno pěkně od začátku! Nechybí tedy informace o původním filmu s Robinem Williamsem a pokračování z roku 2017 s Dwaynem „Rockem“ Johsonem, Jackem Blackem, Kevinem Hartem a Karen Gillanovou. Pokud jste náhodou ani jeden ze zmíněných snímků neviděli, tak mi můžete věřit, že tenhle článek vás nabudí tak, že si Jumanji budete prostě chtít pustit!

A co by to bylo za Pevnost, kdyby chyběly filmové recenze? Tentokrát i můžete přečíst hodnocení Terminátora: Temný osud. A zdá se, že dle slov Jiřího Pavlovského nepatří Arnie a Linda do starého železa! Kateřina Stupková pro změnu vyrazila do nehostinných končin severských bohů. Díky ní zjistíte, že se ve Valhalle konečně blýská na pochmurné a temnější časy. Dále si můžete přečíst, jak dopadl horor Stáhni a zemřeš, hororový thriller Doktor spánek, animovaný Sněžný kluk nebo zombie komedie Zombieland 2: Rána jistoty.

Vikingové frčí

Jak se zdá, vikinské téma je vděčné a v současnosti stále frčí. Nevěříte? Pak vás třeba pevnostní redaktoři vyvedou z omylu! Viking Martin Bečvář si připravil textík o Posledním záblesku slunce od Guye Gavriela Kaye. Druhý severský válečník Michal Tesáček se soustředil na tak trochu jinou young adult od Joea Abercrombieho  Půl světa, v níž se inspirace Vikingy nezapře.

Máte rádi automechaničku Mercedes Thompsonovou od Patricie Briggsové? Pak by vás mohl zaujmout cyklus Psyové/měňavci z pera Nalini Singhové, o němž se rozepsala Monika Dvořáková, a dle jejích slov klíďo můžete začít čerstvě vydaným šestým dílem Ohnivý cejch. A určitě se nenechte zmást obálkami či názvy jednotlivých titulů, které by u někoho mohly evokovat harlekýnky nebo podřadnou červenou knihovnu!

Pokud preferuje příběhy z alternativní historie, pak určitě jukněte na Hladový národ od Venduly Brunhoferové. Ten si vzal na starost ostřílený recenzent Martin Bečvář.

Wojta Běhounek se zase přidal k poloorčí jednotce jezdící na hřbetech obřích kňourů, aby zjistil jaký je život Šedých bastardů Jonathana Frenche.

A protože do Pevnosti přispívají šikovní redaktoři s literárními ambicemi, tak se čas od času stane, že někdo z nich vydá knihu. Tentokrát se onou vyvolenou stala Michaela Merglová! Představení její prvotiny Píseň oceli dostal na starost Míla Linc, jenž ke svému článku jako bonus přidal rozhovor s touto fešnou českou nadějnou spisovatelkou.

Mezi recenzovanými tituly můžete déle najít Kulový blesk (Liou Cch’-sin), Město uprostřed noci (Charlie Jane Andersová), Proces změny (Martha Wells) a Vesmírné křižáky (Poul Anderson) – vše z žánru science fiction. Dále můžete narazit na Křížovou palbu (Štěpán Kopřiva), Houby z Yuggothu (Howard P. Lovercraft) nebo Divomor (Jessica Townsendová).

Modrá je dobrá

V komiksové rubrice čekají rovnou tři kousky od nejvyššího představitele Pevnosti – Martina Fajkuse. Tento matador se přidal k modrým obyvatelům Pandory, aby zjistil jak se to má s Avatarem s podtitulem Tsutejův příběh, který se dívá na události filmu z pohledu Tsu’teje. Dále nechybí druhé pokračování Žoldnéře: Tajemné formule od Vincenta Segrellese. A do třetice všeho dobrého je tady pokračování upírského komiksu Requiem: Upíří rytíř.

A aby se neřeklo, že se ostatní členové redakce flákají, můžete si díky nim přečíst o westernovém Sykesovi (Filip Gotfrid), čtvrtém dílu Doktora Strange (David P. Stefanovič), Kapitánovi Amerika: Hail Hydra (Jakub Zahradník) nebo třeba Gothamu Central: V rajonu šílenství (Jakub Zahradník).

Pojďte, pane, budeme si hrát!

Ve videoherní sekci tentokrát Karel Kališ s Jakubem Kovářem vyzkoušeli Gredfall, The Outer Worlds, ArmA 3: Contact a The Surge 2.

Jestli však dáváte přednost stolním hrám a chtěli jste si někdy zkusit život nějakého monstra, tak máte jedinečnou příležitost, jelikož Filip Gotfrid ozkoušel Děsnej krvák (Monster Slaghter). A jestli se mezi vámi najdou tací, kteří rádi trápí své mozkové buňky, pak se určitě podívejte na Ubongo 3D (Jakub Zahradník).

A jaká je prosincová lekce z dějepisu? Míla Linc připravil výlet do Anglie v období od 6. století do roku 1066 a Tomáš Bandžuch se podíval na zoubek Antonínu Čermákovi, který udělal politickou kariéru ve Spojených státech amerických v době prohibice.

Pevnost Plus obsahuje jako přílohu komiks o Amazonce ze stáje DC Comics – Wonder Woman 1: Znovuzrození.

A co si přečíst před spaním? Co třeba zkusit sci-fi povídku Alfreda Barsche Jen prach v ledovém vichru. Nebo snad raději fantasy? Tak v tom případě je přichystaná Právní praxe sedmnáctého věku od Zuzany Martínkové.

V prosincovém pestrém čísle si každý najde to své, takže neváhejte a vyrazte do stánku s novinami! Šup, šup ať už jste tam…

Emisar: budoucnost ve střípcích všedního dne

25. Listopad 2019 - 5:54

Pokud se řekne Japonsko, představíte si v souvislosti s literaturou nejspíš nějakou mangu, hentai nebo jinou šílenost. Nyní tu máme nefalšované postapo a dystopii v jednom japonské autorky Jóko Tawadové – a slovo šílenost, byť v nejpochvalnějším smyslu toho slova a se širokým úsměvem, je zcela na místě i v tomto případě!

Bude, nebude

Emisar vychází z klasického námětu. Japonsko je v nedaleké budoucnosti poničeno katastrofou, která má dopad na celou zemi. Byť není tato katastrofa nikde blíže specifikována, vede k tomu, že Japonsko se izoluje vůči ostatním státům a odmítá veškeré mimojaponské vlivy. To vede k potlačování cizích slov, redukci zeměpisných map a mnoha dalším jevům. Tawadová se nebojí být uštěpačná, glosuje s ironií, humorem i smutkem a především popouští uzdu své imaginaci a domýšlí věci do absolutních detailů.

I uspořádání společnosti se radikálně změnilo: staří lidé žijí dlouho, věk přes sto let není žádnou výjimkou; a právě tito senioři jsou motorem chřadnoucí společnosti. Mladí lidé jsou totiž „chcípáčci“, nedokáží sami téměř ani chodit, mají problémy najíst se, jakákoliv námaha, změna či rozrušení znamenají vážné zdravotní problémy.

Středbodem Emisara je stoletý zdaleka-ne-stařec Joširó, vitální muž pamatující si staré dobré časy, kdy vše bylo ještě normální. Ten má v péči svého pravnuka Mumeie (jehož jméno znamená v překladu Bezejmenný), mladíka, jehož zdraví j stejně bídné jako všech ostatních mladých lidí.

O to přece nejde…

Nastínili jsme si několik základních stavebních kamenů příběhu a nyní je čas vrátit se na samý počátek recenze. Vše, co bylo doposud napsáno, je v kontextu knihy poměrně nevýznamné! Nezapomněli jste? Emisar je z pera japonské autorky, a tím pádem absolutně nekoresponduje s pojetím postapa jak ho stereotypně chápe evropský čtenář.

Výše popsané skutečnosti si totiž čtenář musí pracně vydestilovat. Jóko Tawadová totiž neservíruje čtenáři ucelenou příběhovou linku, ale malé střípky každodenního života, drobné epizodky poskládané vedle sebe a propojené pouze kontextem s dalšími drobnými epizodami. Tento vypravěčský postup je naprosto neotřelý a díky tomu si Emisara buď rychle zamilujete nebo ho naopak zavrhnete.

Chytlavost tohoto příběhu spočívá v tom, že se nebojí proprat téměř nic, co k životu patří, a je v něm vše, co čtenářovo srdce žádá. Občas se díváte pohledem dospělého, který teskní po starých časech, vzpomíná na minulost, upíná se k budoucnosti, zažívá lásku i hořké zklamání, přemýšlí o svém pravnukovi se snahou udělat mu radost a ozvláštnit život… Dobře, uznávám, v tomto podání to nevyzní tak dechberoucně jak je naservírováno v knize, ale vězte, že Tawadová se nebojí přidat pořádnou dávku patosu, poetiky, emocí, ale i ironie, sarkasmu, skepse a světabolu. Emisar během čtení předává spoustu drobných poselství; nečte se snadno a občas budete mít problém zachytit myšlenkovou propojenost jednotlivých výjevů, ale pokud se nebudete bát, máte šanci objevit část geniality, která je evropským žánrovým klasikám žánru zcela upřena.

Na druhé straně sledujeme věci i z pohledu Mumeie – mladý, nezkažený a životem nedotčený chlapec přemýšlí o věcech jinak, vrhá se do života s nadšením, aby ho srážely jeho fyzické limity, snaží se roztáhnout křídla a vyletět nad šedou mlhu každodenní reality s touhou objevovat…

Jeden příklad za všechny: nebudete věřit, kolik věcí člověku prolétne hlavou během obyčejného krájení pomeranče.  Autorka nabízí hořkodsladkou poetiku plnou vzletných přirovnání, nádherného barvitého jazyka plného popisů na hranici básně a přitom je to pořád jen malá část naprosto běžného života se všemi důsledky a příčinami.

Za hranicí všednosti

Budu se opakovat, ale ducha téhle knihy je proklatě těžké vystihnout. Emisar je velmi nesourodou spletí myšlenek, mezi kterými musíte lovit a pátrat. Najít ty pravé perly, výpovědi, poselství stejně jako nahořklý humor či úsměvnou ironii však není nikterak těžké. Autorka se nesnaží je skrývat – ba naopak, vypráví a nechává své vyprávění ve čtenáři znít. Jde jen o to do jakého místa čtenářovy duše se který střípek trefí a jaký tón z ní vyloudí. Ale věřte, že Emisar vaše nitro rozezní, protože i když pojednává o Japonsku, většina popisovaných věcí se dotýká nebo každodenně děje i vám.

Velký podíl na úžasnosti téhle knížky má i úžasný překlad z japonštiny od Kláry Macúchové. Přeložit všechny ty vzletné obraty, slovní hříčky a vtípky i vysvětlování přepisu cizích slov do foneticky podobně znějících japonských znaků – klobouk dolů.

Emisar je zvláštní knihou. Na sto dvaceti stranách skrývá silnou výpověď o mezigeneračních vztazích, ekologii, izolaci i budoucnosti stejně jako mnoho témat k zamyšlení, to vše podáno se směsí naprosté vážnosti i ironického humoru. Roztříštěný příběh, který si musíte poskládat dohromady sami, vás s přibývajícími stránkami bude okouzlovat čím dál více. Japonská podivnost, kterou slupnete jako malinu. Šílenost, která vás dokonale rozebere a bude vám strašit v hlavě hodně dlouhou dobu. A podobných příměrů by se jistě dalo najít mnohem, mnohem více!

Jóko Tawadová: Emisar

Vydal: dybbuk, 2019

Překlad: Klára Macúchová

Počet stran: 128

Cena: 223 Kč

Velký rozhovor s Leošem Kyšou a Borisem Hokrem nejen o antologii Ve stínu magie – Část druhá

24. Listopad 2019 - 5:59

Takže jste nečekaně udělali díru do světa… Jak dlouho trvalo dokopat se k další společné antologii?

Boris: Asi pět vteřin.

Leoš: Možná šest.

A vymyslet téma?

Leoš: Tři.

Boris: Zavrhli jsme Ve stínu srpu a kladiva, a apokalypsa je po komunismu přirozená volba

Říká se, že druhá knížka bývá nejtěžší – nadšení opadne a člověk má v hlavě, že musí překonat nastavenou laťku. Jak jste to měli vy?

Boris: Já byl většinu toho roku opilej. Ale myslím, že jsem zažíval i prchavý okamžiky štěstí, když třeba Péťa Schink brečel.

Leoš: Druhá knížka byla v mnoha ohledech naopak jednodušší. Měli jsme za sebou úspěch a motivované autory včetně nových, kteří s námi chtěli jít do dalšího dobrodružství. A také jsme rozbrečeli Schinka, to prostě chceš.

Momentka z besedy na Světě knihy

Co jste mu provedli, chuligáni?

Leoš: Ja nic, to Boris!

Boris: Já mám Péťu rád. Nejvíc zraňujeme ty, který milujeme. V podstatě to toho kocoura naspeedovanýho jenom posílí. Teď je tak silnej, že už dva roky nic nenapsal. Nepotřebuje to.

A teď asi to nejdůležitější: co dělá spisovatel, asi čtenáři zhruba tuší, ale co vlastně dělá takový editor?

Boris: Žije svůj sen a co nejvíc ho kurví autorům!

Hele, v krocích: snaží se naformulovat obsah a ideu antologie. Pak se snaží vytipovat autory. Pak se snaží s těma autorama dohodnout. Pak se snaží z těch autorů dostat texty. Ty texty se pokusí napasovat na svojí představu o antologii. Ty texty vrací k přepracování. Občas ty texty přijme.

Ale taky se snaží zajistit haló o chystané knize, grafiku, ilustrace… v tomhle je neuvěřitelně silnej Leoš.

Ale v podstatě je to jako pást husy. Máš švihačku, píšťalku, venku je krásně a občas ti housátko sežere vlk prokrastinace nebo odněkud vyskočí štika vnějších okolností. O náletech káňat kreativní nekompetence nemluvě

Leoš: Taky zajišťujeme slavným autorům dovolené v Karibiku, masírujeme je a kupujeme jahody a šampaňské. A to všechno za Schinkovy honoráře.

Už chápu, že jste Petra Schinka rozbrečeli. Ale k další otázce: jak moc vás společná editorská práce sblížila? Už na křtu knihy Ve stínu apokalypsy sem si všimnul, že Leoš se představuje jako Boris a naopak…

Boris: Hele, nás nijak nesblížila, my na sebe narazili v Hospodářských novinách tuším, vzájemně si ze sebe dělali prdel, pučili si knihy, které jsme ani jeden tomu druhému nikdy nevrátili (vydělal jsem na tom já), a shodli se, že je dobrý trollit českou fantastiku. Jinými slovy, jedeme na stejnej a neměnnej vlně. Boris to určitě potvrdí.

Leoš: Leoš má pravdu, známe se už z Hospodářských novin. Znáš noviny? Taková ta papírová věc. To byly časy.

Svoje první dvě antologie jste označili jako úspěšné – kolik prodaných kusů u podobně knihy vy osobně považujete na našem trhu za úspěch?

Leoš: Reálné je to tak, že autor fantastiky, který prodá přes 1000 kusů, je na naše poměry velmi úspěšný, a přes dva tisíce už si zaslouží označení bestsellerista. Většina českých autorů se pohybuje v řádu pár stovek prodaných výtisků. Každá antologie se stala bestselerem hned první měsíc v knihkupectvích.

Jak se na podobné knihy dělá reklamní kampaň?

Kocour Brody a jeho poskok, Boris Hokr

Boris: Kladeš zbytečně všetečné otázky, schweine!

Leoš: Reklamní kampaň jsme nedělali žádnou. Prachy na inzerci nula, na PR nula a balonky s hákenkrajčíčky, co bychom mohli rozdávat dětem před školou, nám v Epoše taky zakázali. No a tak jsme o tom lidem řekli a oni o tom řekli dalším lidem a nějaký lidi začali psát na internet, že je to wunderbar a ach so, mein Gott, das is aber gut Buch. A bylo to!

Dlouhodobě se říká, že český čtenář nemá rád (nekupuje a nečte) povídky – a prodeje to bohužel potvrzuji. Proč lidi udělali výjimku a sáhli po vašich antologiich?

Boris: Protože nemá smysl se nepochválit – vybrali jsme super téma a strefili se do určitý mezery, kdy žádná velká antologie domácí povídky prostě nebyla. Takže byl hlad mezi čtenáři i mezi autory dostat a vydat ze sebe to nejlepší. A pak ještě vytáh někde Leoš Satine Zillah, slovenskou kreslířku, která udělala všechny ty geniální obálky, a určitě v tom bylo hodně drog, přestřelek a revizí historie s brutálním sexem, ale stálo to za to. Ten úspěch byl prostě synergickej jak prase.

Leoš: Povídka je královská disciplína a mnoho autorů je prostě neumí. My jsme vybrali skvělé autory a pracovali s nimi, a díky tomu jsme lidem mohli slíbit mnoho velkých dobrodružství a naplnit to. Neskromně řeknu, že jsme v očích tuzemských čtenářů díky tomu povídku rehabilitovali, a vím, že teď někteří nakladatelé chystají podobné projekty inspirované právě našim úspěchem. Jsem za to rád, jen doufám, že do toho, co jsme dokázali, nehodí vidle, a znovu nezačnou pracovat na tom, aby se povídka českým a slovenským čtenářům znechutila. Protože ono to není o tom, že si někdo řekne: Hej, postapo jede, uděláme postapo antologii, to se prodá. Neprodá, vy debílci, neprodá. Musíte na tom makat a dát lidem kvalitu a krásné příběhy.

Fajn, a teď k novince Ve stínu magie? Proč zrovna magie?

Leoš: Návrat ke kořenům fantastiky. Začali jsme experimentem, pokračovali něčím, co pro nás bylo atraktivní téma, a nakonec jsme chtěli vzdát hold pilíři žánru. Trochu jsme se toho báli, ale podle všech reakcí je to zatím trefa do černého kohouta.

Boris: Přesně, hrdinská fantasy je něco, na čem jsme vyrostli a co má v české povídce dlouhou tradici. Kdo neumí napsat tradiční fantasy s magií, mečováním a těmahle serepetičkama, ten nemá nárok psát vůbec. Bez ohledu na žánr. Že zdravíme Petru Soukupovou.

To jste mi nahráli na smeč – těch klasických fantasy nakonec v antologii zase tolik není. Co jste udělali špatně že se to tak zvrhlo?

Boris: Nic. Tradiční fantasy je rozmanitá.

Leoš: Ta kniha je tlustá jak Göring. Kdyby tam byla jen klasika ve stylu meč a magie, lidi by to nudilo. Ve variabilitě je sila, kámo.

Leoš Kyša v debatě s kritiky jeho díla

Děkuji za osvětu neznalému, a ač nerad, musím vám dát zapravdu. Je v knize nějaká konkrétní povídka, která vám osobně udělala radost nebo ze které si dle vás sednou čtenáři na zadek?

Boris: Já jsem moc rád za Petra Stančíka, a moc mile mě nakonec překvapil Theo Addair. Jedno je bláznivý, druhý je lidský. Nakonec byla fajn i Zuzana Strachotová se svou až sandersonovskou povídkou o tom, jak magie nefunguje.

Leoš: Kristýna Sněgoňová si i na potřetí udržela vysokou laťku a to je co říct. Ta holka je poklad. Překvapením roku pak je Míša Merglová. Ta by se z fleku mohla stát královnou světa Warhammeru. Je to William King v nejlepší formě. Čuměl jsem na její povídku jak Boris na nový kotě. Bomba, kámo, bomba.

Mě dost překvapila (a potěšila) přítomnost Petry Neomillnerové. Kdo nebo co ji přimělo k návratu k fantasy „pro dospělé“?

Boris: Já mám pocit, že jak píše horoskopy, tak prostě chtěla vědět, jestli ještě umí sex. Jako popis teda. Prostě do horoskopů a dětskejch knížek ho moc nenarveš, tak máš pochyby.

Leoš: Mohla by snad nějaká žena odmítnout fešáka jako jsem já? Ty bejku, vždyť jsem fantasy obdoba Oldřicha Nového. Stačilo jí říct: Prosil bych jednu povídku, milostivá, a bylo to. Možná v tom hrála roli i ta bonboniéra a slíbený honorář, ale hlavni úlohu splnilo mé charisma. A skromnost, to dá rozum.

Boris: On Leoš není Oldřich Nový, on jsou dva Oldřiši Nový. Lidi se před ním cítí, že hrajou v oslabení.

Máte k vaší knižní novince nějakou veselou zákulisní historku?

Boris: Hele, nejzábavnější na tom bylo, že jsme mluvili s Martinem Antonínem a dokonce jsme mu zadali termín. To jsme se pak nasmáli, ha ha ha.

Leoš: Myslíš jak jsme s Borisem pohádali o to, kdo je nejlepší recenzent, a shodli se, že ty? A tu bonboniéru z Epochy už ti poslali?

Boris: Já se s nikým o to, kdo je nejlepší recenzent, nehádám. Já to prostě vím.

Leoš: Jo, Darion je jistota. Podle mě pořád tu povídku do antologie píše, tak mu neříkejte, že už vyšla.

Boris: Já mu ještě občas pro pobavení píšu, jak to vidí, a že ještě deadline posuneme.

Leoš: Taky mu občas zkusím zavolat a užívám si ten zoufalý pláč. Myslím, že už jsi pochopil, že týrat autory je hlavní důvod, proč člověk sestavuje antologie.

Boris: V podstatě je to terapie. Já třeba pak nikdy nemám nutkání křičet na kočičky, ať mrdaj a ničí cokoliv. Pět minut pláče tvého autora tě hodí až na týden do zenu.

Je teda ale fakt, že Leoš teď dělá ten box. Tuším, že s dětma. Tak možná ventiluje vrozený sadismus.

To zní skvěle! A koho a s jakým námětem hodláte terorizovat v příští antologii?

Boris: Leoši, ta děvka nedávala pozor. My se tu s ním serem, a on si nedává drze pozor.

Boris předčítá Brodymu před spaním

Leoš: Jdi do prdele, Bečváři, prostě jdi do prdele. Borisi, řekni tomu čurákovi něco, nebo ho na místě zabiju.

Já teď musím zavolat Darionovi, ty zavolej Schinkovi, a když budou hodně plakat, budeme v tom rozhovoru pokračovat.

Boris: Deal!

(po týdnu plazení, škemrání a vyhrožování vážně špatnou recenzí)

Proč se ani v jedné z knih neobjevil narozdíl od spolueditora příspěvek od Borise Hokra?

Boris: Protože já nepíšu. Udělal jsem to jen jednou pro prachy, žádný puzení. A bez lásky to nemá cenu.

Takže se tě Leoš nesnažil finančně zainteresovat?

Leoš: Já bych Borise nikdy neznásilnil. Od toho je tu Petr Schink.

Boris: Hele, ty bys vážně chtěl číst povídku o hrdinné sexy Pavle Králíkové, která se přichomýtne k invazi inteligentních králíků, kterým jde o naše ženy a mrkev, a jedinou nadějí je speciální komando žoldáků placených parfumeristickými značkami, kde maj zkušenosti s pokusy na zvířatech?

Asi tě nepotěším – já mám rád ženy s výraznými předními zuby a ujeté příběhy, takže chtěl!

Leoš: Ech, sakra proč jsi to nenapsal? My fakt budeme muset udělat další antologii.

Boris: Hm. Jste divný. Fascinaci králíky jsem nikdy nechápal. Je třeba je potírat, kde to jen jde.

Takže je pravda že jste se dohodli, že co se vašich antologii týče – třikrát a dost?

Leoš: Je to tak. V nejlepším je třeba přestat. Navíc Boris se z volného kluka, co maká s každým, kdo ho nechá pohladit svou kočku, stal velkým zvířetem v Laseru, a musí dělat projekty hlavně pro své nakladatelství. Udělali jsme kus práce, hodně se naučili, a teď se musíme rozloučit. Sbohem, Borisi, jsi největší kocour v Praze!

Boris: Bylo mi ctí, Oldřichu. Teď zavři oči.

Námět nové antologie má údajně být Ve stínu Leoše Kyši

Mně zatím nezbyde než poděkovat – díky Brody jr. a Oldřichu!

Velký rozhovor s Leošem Kyšou a Borisem Hokrem nejen o antologii Ve stínu magie – Část první

23. Listopad 2019 - 5:45

Tak pěkně od začátku: kdy vlastně vznikla myšlenka, že uděláte nějakou povídkovou antologii? A proč jste se na spolupráci na tomhle projektu domluvili právě vy dva?

Leoš: Mně bylo Borise líto, že ho nikdo nemá rád. Tak jsem za ním zašel s tím, že se budeme kamarádit a uděláme třeba antologii. A on se toho chytl. Co jsem měl dělat?

Boris: Matně si pamatuju, jak jsem kdysi stál v Karlíně a volal si s jednou novinářskou děvkou, že by bylo moc hezký udělat antologii nacistických povídek. Hezky česky. Bylo mi řečeno, že vlastně by to bylo dobrý, ale hlavně je třeba najít dobrýho nakladatele, který má správný přístup k životu, hraje na baskytaru třeba, a nekouří ještě ve dvě ráno krabku cigaret (za předpokladu, že jde všechno dobře). A asi za dva roky mi ten týpek volá zpátky, jestli prej si ještě na myšlenku tý antologie pamatuju a že to ošéfujeme. Tak jsme to ošéfovali. A jako první jsme přes palubu hodili původní myšlenku, že by to byly hororový povídky, protože jak říkal Leoš: čistě hororovou antologii v roce 2016-7 si můžeme strčit… tam

          Z autogramiády Ve stínu apokalypsy

Inu, to zní trošku divoce, ale proti gustu… A proč jste se rozhodli zrovna pro NACISTICKÉ povídky? Člověk by čekal, že první společný projekt bude něco víc „na jistotu“.

Leoš: Já teď budu trochu vážný. Když se podíváš na veřejné debaty, tak téma nacismu a druhé světové války pořád rezonuje, byť v dost pokroucené formě. Přišlo mi zajímavé vyzvat žánrové autory, aby k tomu napsali svoje, aby to téma reflektovali z pozice fantastiky a generačního odstupu. No a navíc od časů Indiana Jonese víme, že masakrovat nácky je prostě prdel.

Boris: Co je víc na jistotu než nacionální socialisté, ty míšenecká zrůdo druhého typu? Plus jedna věc: TA povídka z Čáry hrůzy od Mosteckýho. Ta ti řekne i po letech všechno, co o zrůdnostech nacismu a působivosti nacistických příběhů potřebuješ vědět.

A ještě jedno plus: Já jsem z Nových Hradů v Jižních Čechách, Leoš z Bruntálu. To taky hraje roli.

Leoš: Jakej Bruntál? Snad Freudenthal, nein?

Jak se na zvolené téma tvářil potenciální vydavatel?

Boris: Jak se tvářil? Přes pytel to nebylo vidět, ale po vydání už byl v pohodě

Leoš: A co se týče vydavatele, no, ten si to všechno pamatoval, tak občas říkal věci jako: Takhle to, kluci, nebylo. Ale jinak byl v pohodě. Výhoda Epochy je, že věci se dělají víc s láskou než kalkulačkou, a i když vydat obří antologii byl obrovský ekonomický risk, tak vždycky říkal jenom věci jako: Když nás to má zničit, ať je to alespoň dobrý, soudruzi.

Nakonec to mělo obrovský úspěch, který nás vlastně dost zaskočil, ale díky tomu jsme mohli udělat další antologie.

Boris: Asi tak. je vlastně moc hezký, že neměl Zdeněk infarkt, to nás taky zaskočilo, a taky díky tomu jsme mohli udělat ty další antologie.

Jen pro ujasnění: Zdeňkem je míněn Zdeněk Pobuda, majitel Epochy?

Leoš: Ja, Herr Leutnant.

Díky! Měli jste tedy nápad a podporu vydavatele. Jak jste vybírali autory, které pro projekt oslovíte? Jak moc vám do výběru zasahovalo nakladatelství?

Boris: Měli jsme krásné plány.

(po delší nostalgické odmlce) … fakt krásné.

Leoš: Obecně se antologie u nás dělají buď tak, že editor osloví ty nejslavnější autory nebo své kamarády. My jsme chtěli ty nejlepší autory mladé a střední generace napříč všemi nakladatelstvími, a bylo skvělé, že nám všichni řekli ano, i když jsme se předtím neznali. Kombinovali jsme nadějné autory se zkušenými rutinéry či neznámé s hvězdami – a ono to vyšlo. Ta skládačka dopadla velmi dobře, a já jsem rád, že jsme se nebáli a nešli na jistotu. Navíc pár autorům pomohla antologie vyrůst. Honza Kotouč byl hvězda už před antologiemi, ale pomohly mu získat nové nadšené fanoušky. Určitě jsme díky antologiím katapultovali ke slávě Kristýnu Sněgoňovou a vůbec seznámili tisíce čtenářů se zajímavými autory. A to je něco, co jsme mimo jiné také chtěli. Tedy kromě fanynek. Ty všechny dostal Boris, mimochodem, proto s ním už nikdy nebudu pracovat. Je to hajzl. Hajzl, co se nepodělí.

Boris Hokr: Dřív sem dělal se samejma lamama – teď sem přesedlal na jeleny.

Takže vám opravdu nikdo nedal košem?

Leoš: Dal, ale až u další antologie, kdy jsme se snažili otevřít svou náruč ještě víc doširoka. Myslím, že nakonec nám za tři díly antologie utekla dvě jména, která jsme opravdu hodně chtěli: Mirek Žamboch, který nestíhal, a Honza Hlávka. Jeho nakladatel nám jasně řekl, že pokud budeme jeho autora obtěžovat a on kvůli tomu nebude mít čas psát cyklus Algor, ukáže nám své kytarové sólo, což nás vyděsilo, protože hraje na baskytaru. A držel přitom výhrůžně v rukách strunu a vypadal fakt dost děsivě. Tak jsme Hlávku ani neoslovili.

Boris: Jinak jako ona je ještě jedna kategorie… lidi, kteří nadšeně souhlasili a stejně nadšeně pak prošvihli všechny termíny.

Leoš: Nebo jsme je vyřadili, protože nám nechtěly ukázat prsa.

Boris: Ale jak říká Leoš: jsou to skvělý skládačky. Je třeba úplně skvělý, že nám kývl Petr Stančík, který ne že by se jinak krotil, ale tady měl generální pardon se prostě vyblbnout. Do nejnovější a taky poslední antologie jsme si zase vytáhli Theo Addaira, kterej je fanoušek fantastiky dlouhá léta, ale měl pocit, že se napřed musí prosadit v mainstreamu… Jako beze srandy, kdybychom chtěli, máme i Sáru Saudkovou, protože prostě jsme dobrý, milý a víme, kde všichni bydlí. Výjimka je Václav Koubek. Ten tam je, protože nám prsa naopak neukázal, ani to nenaznačil a my za to byli rádi.

Člověk má z odpovědí pocit, že v osobě editorů na sebe narazila dvě obrovská ega. Jak obtížné bylo rozdělit si práci a pravomoce?

Boris: Kein Problem, jak říkáme my latiníci. U první jsme si je prostě rozdělili podle toho, jak jsme s kým kdy v minulosti pracovali, a ty skupiny se s drobnými obměnami držely i dál. Plus jsme vždycky zkusili přitáhnout někoho novýho. Jako kočky, jen to nebyly krysy, ale třeba Petra Neomillnerová nebo ten Václav Koubek. Navíc nás spojoval společný nepřítel, a moc fajn bylo, že když sme na to jeden z nás srali, protože prokrastinace je naše, tak ten druhej měl zrovna hyperaktivní období a vykryl to. Jinak Leoš odvedl obří kus práce na obálkách, do kterých já nekecám, protože moji koně jsou už mrtví a obecně si Michelangela nezaplatíš. A pak na propagaci, protože se na něj podívej. Je to tank. Nasměruješ ho a jdeš v zákrytu. Easy.

Trváš na Václavu Koubkovi i když je to Vilém?

Boris:  Netrvám, ale klidně ho přejmenuju, chce bejt v antologii, tak musí přinášet oběti. Jeho problém, že má nezvyklý jméno. Prej Vilém…

Leoš: S egem nebyl problém. Já jsem skromnej hodnej kluk, a hlavně si Borise a jeho názorů na fantastiku vážím. Samozřejmě, s jistým odstupem k takovým drobným úchylkám, které se projevují v okamžiku, kdy mu někdo do povídky dá dost chapadel a penisů. To ztrácí zábrany a jenom nadšeně slintá. Pak musím přijít a říct: Dost! Chceme i nějaké vaginy!

Boris: (se zasněným výrazem a slinou v koutku úst) … i ve vagíně může být až pět chapadel, záleží na druhu hlavonožce! (prudce trhne hlavou a zasněný výraz zmizí) Obecně je fajn s Leošem chodit na mořské plody.

Ehm… od chapadel ještě na skok k antologii Ve stínu říše: když se rozšířilo, že něco chystáte, hlásili se vám nadšenci a dobrovolníci se svými díly?

Boris: Jo, byla radost je ignorovat. V tomhle je mnohem větší samaritán Leoš. Možná proto má Ferrari…

Leoš: No jejej. Ale až do Ve stínu apokalypsy. To nám posílaly autorky prsa a autoři slanečky pro naše kočky. To byly skvělé časy. Ale ovlivnit jsme se tím nedali!

Boris: Přesně, slanečky Brody (pozn: Borisův kocour a otrokář v jedné kočičí osobě) nežere.

Leoš Kyša uniká před rozzuřeným davem poté, co se (neúspěšně) vydával za Františka Kotletu

Přiznejte se dobrovolně: kdo „vyhrabal“ Reného Vaňka, autora největší šílenosti obsažené Ve stíny říše se všeříkajícím názvem Digimengele?

Boris: Tak tam tuším sebe, on měl v Epoše hrooozně dlouhej rukopis, kerej byl šílenej a krásnej. Ale fakt dlouhej. Tak dostal bonbonek a možnost napsat povídku

Leoš: A já nebyl proti. Ten muž má doma včely. Nikdy nebuď proti muži, co má doma včely a sní o tom, že Mendeleho duch posedne sekačku na trávu!

Boris: Mendělev? Já si kurva říkal, že jsem to asi pochopil špatně.

(Zamyšleně) Ale on má doma René hlavně pavouky a rád se na ně dívá, jak se svlékaj. Což je přesně tak sexy, jak to zní. Barevný, svlékající se pavoučice. Makadla lásky a žihadla vášně, to je náš René

(po chvilce odmlky) Plus bylo roztomilý, jak ostatní autoři reagovali, když jsme jim řekli, že máme Vaňka. Bez křestního jména je to ve fandomu docela šrapnel.

Leoš:  Podobné jako s Burešem. Taky si mysleli, že nás sponzoruje Agrofert.

Boris: Ale tu slevu na olej máme, takže dobrý. A na Zdeňka od tý doby nikdo neklekl.

Taková nevinná otázka a jak se nám to zvrhlo. Ale dál. Padlo, že Ve stínu říše mělo být jakousi generační výpovědí – jak jste byli s výsledkem spokojeni?

Leoš: Zprávy z vůdcova hlavního stanu hovořily o drtivém vítězství na všech frontách. To jakože nakladatel nezkrachoval, takže super. A taky holky říkaly, že jsme vykopli české autory fantastiky k výšinám, kde se jinak pohybují jen nejúspěšnější mainstreamové tituly, a to bylo na tom všem nejlepší.

Boris: My to samosebou děláme pro lidi, je důležité, aby oni vyřkli soud. Ale krom toho… Nový škrabadlo 2800. Kontrola srdíčka 700. Balení játrových pastiček 300. Deka na stočení se 1000. Fontánka 1500. Evian do fontánky 90 týdně… A tak.

Chápu, chápu. Ale já se neptal na to, jak moc jste se nechutně napakovali, ale jak jste byli spokojeni s výslednými povídkami.

Boris: Koukals někdy nespokojený kočce do očí, nebo proč jako řešíš takový kraviny jako spokojenost?

Ale jo, jsem až překvapen. A to nejen obecně výslednou kvalitou, ale i třeba polohama, jakých se lidi odvážili. Příklad za všechny je Honza Kotouč a jeho argentinská špionážka. Po jeho vesmírných scifárnách úžasná věc.

Leoš: Ty vole, ty povídky jsou geniální. Copak by pro nás mohli ty nejlepší autoři napsat nějaký škvár? Ne, vážně, vybrali jsme skvělé lidi, motivovali je – a výsledek nás až překvapil.

Boris: A třeba Míla Linc byl moc ochotnej a vděčnej, když sem po něm do Apokalypsy chtěl furt víc deprese a ještě a houšť. A nakonec přišel Leoš a povídá tomu vystreslýmu chudákovi, že berem tu prostřední z asi sedmi verzi. On je Leoš totiž cíťa.

Pokračování zítra

Batmanova evropská nedovolená

22. Listopad 2019 - 17:08

Batmana není nikdy dost. Obzvláště samostatně stojící příběhy (mnohdy mimo hlavní dějové linky nebo dokonce univerzum), které tvůrcům dovolují více popustit uzdu svojí fantazie, jsou mnohdy tím nejlepším, co na poli superhrdinského komiksu vyšlo. A takhle samostatná je i kniha Batman: Evropa.

Batman rovná se Gotham, mohlo by se zdát. Svoji temnou metropoli s gotickým feelem Temný rytíř opouští skutečně jen zřídkakdy. A že by si vyjel i mimo hranice Spojených států? To je snad jen v rámci akce s kolegy z Justice League, znáte to, záchrany světa a podobné kratochvíle.

Ale road trip po Evropě?

Batman: Evropa začíná přímočaře – netopýří muž zjišťuje, že byl nakažen tajemným virem a dost možná mu zbývá jen posledních pár dní života. Stopa směřuje do Evropy, kde by měla být k nalezení patřičná protilátka – a snad i mozek, který tenhle plán vymyslel.

Berlín, Praha, Paříž, Řím. To je docela slušný výlet. Na turismus však úplně moc nedojde – aby toho nebylo málo, má netopýří muž na krku nejen problém s virem v krvi a tikajícími hodinami, ale také svého nejtradičnějšího z padouchů, Jokera. Nakaženého Jokera. Jokera, hledajícího stejnou protilátkou, po jaké pátrá i Batman. A tak musí vzniknout jedna další netradiční dvojice pro buddy-kriminálku.

Hlavním lákadlem pro čtenáře – tedy snad kromě toho, že v komiksu pobíhá Batman, žejo – je zahrnutí našeho stověžatého hlavního města do tohohle smrtonosného cestovního itineráře. Vždyť kolikrát se „Matka měst“ do amerického superhrdinského komiksu z dvou hlavních vydavatelství takto podívala? A nutno dodat – nezkazili námi ji, tedy snad kromě použití tradičního masopustu v míře, která je v Praze rozhodně nevídaná (ale rozumím, proč tento zvyk scénáristy zaujal – a pořád je to lepší, než ten podivný „Festival světla“ v posledním filmovém Spider-Manovi).

A právě výtvarné zpracování komiksu by mělo být tím hlavním argumentem, proč ho chtít mít v knihovně. Každou z kapitol dělal jiný ilustrátor, jejich styl je odlišný a související s příběhem (čím více postavy kvůli viru blouzní, tím víc je kresba experimentální až surrealistická). V Batman: Evropa forma vítězí nad obsahem v jednoznačném K.O. v duchu „Attila vs. Vémola“. Což je způsobeno i tím, že scénář (ač na něm spolupracoval Brian Azzarello, který sám má za sebou moc dobré netopýří věci – je samozřejmě otázka, v jaké míře je za tvorbu Evropy zodpovědný) předkládá příběh poměrně vágní, navíc ne úplně zdařile vypointovaný. Nezachraňuje to ani špičkování mezi Baťou a klaunem.

Ale ta kresba, ta kresba…

Batman: Evropa
Scénář: Matteo Casali
Kresba: Giuseppe Camuncoli, Diego LaTorre, Jim Lee, Gerald Parel
Vydala Crew, 2019
Počet stran: 144
Cena: 499 Kč

Krev je můj chleba. Když se vrhnete do pátrání po hlavě…

22. Listopad 2019 - 5:38

POZOR! Následující recenze může obsahovat nevhodné výrazy!

Izajáš Coleridge rozhodně není hodný kluk. S takovou by totiž sakra těžko dělal kariéru v mafii jako nájemný bijec. Jenže v každém se občas objeví kapka svědomí – a na Izajáše přijde tahle slabá chvilka zrovna při lovu na mrože, kdy zraní svého nadřízeného, vysoce postaveného hlavouna. Naštěstí má nad sebou samozvaný ochránce zvířat strážného anděla z chicagské magie, a tak namísto slušivých betonových botiček či kulky v hlavě následuje jen „úklid“ do odlehlého zapadákova. Jenže i tam se brzy začnou dít věci…

Daleko od hororu

Pokud je vám jméno Lairda Barrona povědomé, pak pro vás máme dvě zprávy. Ta špatná je, že Krev je můj chleba je tematicky na hony vzdálena Okultaci i Tě nádherné věci, jež na nás všechny čeká. Od hororu, který mu náramně sluší, si Barron oskočil k pulpovému thrilleru. Ta dobrá zpráva je, že i tenhle žánru mu sedí jak zadnice na hrnec!

Začátek celé patálie byl již naznačen výše. Izajáše uklidí jeho dobrodinec na poslední chvíli na venkovskou farmu daleko od Chicaga, ale bohužel ne tak daleko od všemožných pochybných individuí jak by bylo třeba. Koňské koblihy ještě nestihnou vychladnout a Izajáš už zase lítá v průšvihu. Jak se ukazuje, má v podsvětí (částečně i díky svému otci) docela slušné jméno… A aby toho nebylo málo, ztratí se majitelům farmy, Walkerovým, dcera Reba, což je pro Izajáše impuls pustit se do pátrání (téměř) na vlastní pěst.

Pokud čekáte klasickou detektivku, budete zřejmě trochu zklamáni. Už název Krev je můj chleba dává jasně tušit z jakého těsta bude hlavní hrdina. V ruce nemá žádné trumfy, jen pár potenciálních podezřelých. A tak pobíhá po malém městě a obrazně řečeno nakoukne pod každý kámen, bez nějakého většího plánu či koncepce. Jeho cílem je zkrátka udělat dost humbuku na to, aby se případ rozhýbal, protože policajti mají spoustu jiných starostí – zevlování, donuty a úplatky. Hlavně ty úplatky.

Příliš rušný zapadákov

Izajášův styl pátrání by se dal pracovně nazvat slon v porcelánu –  vytipuje si místo, kde se schází špatná společnost, a pak se osobně dostaví kopnout do vosího hnízda. A když z něj vyletí nějaká ta rozzuřená vosa, prostě jí rozbije tlamu. Nic víc, nic míň. Tenhle chlapík ze sebe stigma zabijáka nedokáže setřást, a tak se o něj brzo zajímá místní mafie a „kluci z Chicaga“ mu také slibují návštěvu, protože útok na šéfa se prostě neodpouští.

Co však trochu uniká je případ sám. Izajáš nikam nechvátá, nechová se, jako by měl omezený čas, nesnaží se jít přímo k cíli s nutkáním vzadu v hlavě že za pár hodin může být pro nebohou ztracenou dívku už pozdě. To detektivní linku poměrně výrazně degraduje.

Pokud máte rádi brakovky plné krve a násilí, budete nadšeni, protože kniha je mnohem více tímhle typem literatury než detektivkou. Barron se rozhodl víceméně vše trochu přestřelit. Malá vesnická díra tak skýtá kromě místních poldů i tajné agenty, hnízdo mafiánů, indiány a skinheady, přičemž každý může být podezřelý nebo stojí Izajášovi v cestě. Vzduchem létají pěsti, míhají se nože a bzučí kulky, jednotlivé partičky i jejich členové intrikují proti sobě a sem tam využijí Izajáše jako buldozer, který dá věci do pohybu nebo je naopak srovná se zemí…

Ve výsledku však tenhle zdánlivě divoký mix funguje na výbornou. Hlavní hrdina má spoustu „kulturního vyžití“. Na druhou stranu by bylo nefér tvrdit, že Krev je můj chleba je pouze tupou rubačkou. Pod tím, co je viditelné na první pohled, se totiž ukrývá mnohem více. Mluvili jsme o detektivní lince – a pokud jí očistíme od násilí, krve a brutality, má svoje kouzlo a postup pátrání svoji (byť lehce zvrácenou) logiku, jen ty metody jsou poněkud neortodoxní. Kromě toho je ve hře i trocha té lovestory a několik drobných vedlejších příběhů s poměrně silným emocionálním dopadem.

Figury a figurky

Kniha nabízí několik faktorů, díky kterým vás připoutá k židli namísto abyste nad ní mávli rukou. Předně – Barron umí pracovat s příběhem, dává mu tempo, švih, trochu patosu i emocionální rozměr. S tím souvisí i druhá věc, která tuhle knihu „udělala“: postavy. Hlavní hrdina je svým způsobem cvok, ale díky jeho ztvárnění mu to prostě budete věřit. Heslo, že krev je jeho chleba, platí beze zbytku; často přemýšlí pěstmi namísto hlavou a naběhne rovnou do největšího možného průseru, ale chová se tak konzistentně po celou dobu knihy a díky tomu nepůsobí násilné scény prvoplánově. Chtělo by se říct, že Izajáš je tak „prostě stavěnej“, tohle je jeho způsob, jak konat dobro. Navíc v Izajášově duši objevíte několik nečekaných zákoutí, která ho polidšťují; staví do kontrastu nelítostnou mašinu na násilí a člověka s city a emocemi.

I několika vedlejším postavám dal Barron do vínku zajímavý příběh, takže děj dostává i jiné barvy než krvavě rudou. Budete chápat kdo a co a především proč dělá, což vrhá na celý děj trochu jiné světlo. Žádné velké vysvětlování, ale postavy jsou funkční a jejich chování akceptovatelné.

A do třetice významný faktor z kategorie proč si knihu přečíst. Mít v podstatě „jednomužné“ nakladatelství znamená dělat si sám překlady vydávaných děl. A při pohledu na text musíme složit hold překladatelské práci – Jakub Němeček se totiž prokousal džunglí slangových slov, popkulturních odkazů a všemožných narážek a servíruje čtenářům nádherný barvitý text včetně mnoha vysvětlivek. Černý humor je černý jak dehet, současná mluva (děj se totiž odehrává v současnosti, to jsme zapomněli zmínit) různých skupin obyvatel barevná a živá, nestrnulá. Text má potřebný drajv, čtivost, výrazy netahají za oči… Nebojím se říct, že skvělý překlad je minimálně čtvrtina výsledného zážitku!

Celkově je Krev je můj chleba přepálená pulpová detektivka – ale velice zábavná. Jde jen o to, zda přistoupíte na autorovu hru a budete akceptovat styl hlavního hrdiny „rozmlať jim ciferníky a pak se ptej“. Zkrátka – parádní oddechové čtivo.

A ještě jedna malá poznámka: kniha vypadá skvěle i vzhledově. Menší formát, příjemná do ruky – provedení evokuje právě onu „lacinou“ (čti oddechovou) detektivku. Snad jen desky mohly být o trochu tvrdší, poměrně snadno se ohnou.

Laird Barron: Krev je můj chleba

Vydal: Gnóm!, 2019

Překlad: Jakub Němeček

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 336

Cena: 269 Kč

Křest knih Píseň oceli a Zřídla – 22.11.2019 od 18 h v pražské Fantazyi

21. Listopad 2019 - 9:45

Dva největší objevy Fantastické Epochy za poslední dva roky Kristýna Sněgoňová a Michaela Merglová, spolu budou křtít své novinky v kultovní speciálce Fantasya. Kmotry se stanou Pavel Bareš a Martin Darion Antonín.

KDE: Knihkupectví Fantasya, Šafaříkova 370/11, 120 00 Praha 2-Vinohrady
KDY: V pátek 22. 11. 2019

2. Starší, novší aj najnovší…alebo kto všetko píše na Slovensku fantastiku?

21. Listopad 2019 - 5:12

Práve do poslednej spomínanej skupiny patrí Martin Jurík. Je poviedkár, no píše aj odborné články. Pracoval ako novinár a publicista. Má za sebou viacero románov, a ten posledný, 2084, je dystopický triler. Moslimskí extrémisti zaútočili, utečenci zo západu Európy utekajú na východ a náš milovaný kontinent je znovu rozdelený novodobou železnou oponou.

Peter Jelínek vo svojej tvorbe ( Norr, ochraňuj Britániu! a minuloročná poviedková knižka Alternauti ) zabieha do steampunku. Oba romány na seba nadväzujú a zavedú nás do Londýna, kde treba vyriešiť pár paranormálnych zločinov.

S novými sa musí počítať…

Martin Hatala je na Slovensku známy zo stand up show Silné reči, čo je obdoba českého Na stojáka. Whiskey, krv a striebro je noir detektívka. Mierne iný súkromný vyšetrovateľ naháňa zločincov (tiež tak trošku iných) a pri tom vypaľuje gágor cigaretami a konzervuje sa hektolitrami alkoholu. Knižný debut sa Hatalovi vydaril, Whiskey, krv a striebro naozaj za prečítanie stojí.

V civilnom živote lekár, po nociach a vo voľnom čase spisovateľ, to je Roland Oravský. Sci-fi V tieni Zeme sa odohráva na Mesiaci. Raketoplán so zásobami určenými istému výskumnému centru letí na Hypnose. Zrazu prestáva reagovať a autopilot ho otáča späť, na Mesiac. Tu už čaká tím vyšetrovateľov, ktorí budú musieť poriadne prevetrať svoje erudované mozgy, kým sa im podarí záhadu, čo sa na palube korábu odohrala, vyriešiť. Ďalší z vynikajúcich románov, vydaných minulý rok.

Svetozár Olovrant vletel do literárnych vôd s príbehom o Jánošíkovi s názvom Juraj Jánošík proti Dračiemu rádu. Jánošík v ňom žije v alternatívnej histórii a za pomoci valašky bojuje proti Prokopovi Divišovi, ktorý je  vyzbrojený elektrickým drakom. Nepríjemnosti nikdy nechodia samé, preto Divišovi pomáha aj zlá a intrigánska čarodejnica Mordula, toho času v službách nekromantského rádu. Tento debut vyšiel v tomto roku vo vydavateľstve Argo aj v češtine.

Oliver Hunt s Libertas: Vzorec času, prekvapil asi aj sám seba, pretože sa prebojoval až do ankety Fantastická kniha roka. Celé ľudstvo žije v klame, pretože za svetom, v ktorom existuje, sa nachádza ešte jedna alternatívna realita. Vedia o nej len tri znepriatelené organizácie. Tie disponujú najnovšími zbraňami a inými nebezpečnými hračkami. No náhoda je blbec. Mladý automobilový pretekár nechtiac zničí vládnuce prímerie a udalosti sa rozbehnú a nezastavia…

Silvia ZeumerováParstelvanom a Majka Danihelová so svojím V znamení ametystu sú tiež debutantky. Lyrické a romantické rozprávania o sile lásky, či tajomstvách Ametystového lesa sú plné víl a iných prazvláštnych a tajomných bytostí. Obe knihy sa radia k YA literatúre a názor si na ne urobte radšej sami.

Sami sebe pre radosť?

Samonáklady sú špecifickou skupinou. Väčšinou sú zatracované a kto už nejaký čítal, vie veľmi dobre, prečo. Vlastnú tvorbu samonákladom vydali napríklad…  

-Jakub Pokorný: Chúťky upíra, čo je detektívna fantasy detektívka o vyšetrovateľovi s partnermi disponujúcimi trošku ostrejšími zubami.

Stano Fatul: Dotyk draka, ktorý je o záchrane krajiny Lysanthys z moci Temnovládcu. Jediný, kto môže všetkých zachrániť, je Drake.

Michal Smolek: Machinatempus – kniha prvá Nosferatu, v story archeológ cestou do Káhiry v sebe objaví telekinetické schopnosti.

Všetky tieto samonáklady majú veľa problémov. Od chýbajúcej redakčnej práce, čo pre čitateľa znamená boriť sa s množstvom pravopisných a štylistických chýb, až po chyby logické, ktoré sú občas až ťažko uveriteľné. Ak ste ešte takýto rukopis nečítali, máte možnosť. V duchu hesla, že čo vás nezabije, to vás posilní.

Zvláštnou kategóriou sú antológie. Tými sa extra zaoberať nebudeme. V tých slovenských sa bežne vyskytujú aj poviedky českých autorov, ktoré sa neprekladajú, preto môžu zaujať aj českého čitateľa. Medzi najzaujímavejšie zbierky patrí napríklad: Malá antológia sci-fi, či Koleje smrti.

Víťazné práce z prestížnej súťaže Martinus Cena Fantázie sa ocitli v zborníku Fantázia 2018.

A víťazi veľmi populárnej súťaže Poviedka Istroconu nájdu zase svoje súťažné príspevky v zbierke Istrocon 4.

Tak sme na konci prehliadky toho najzaujímavejšieho, čo sa na Slovensku v roku 2018 urodilo. Dúfam, že ste si jazdu užili, prežili ju pri plnom zdraví a snáď aj vedomí a nezanechalo to na vás žiadne trvalé následky. Aj keď taká diagnóza: postihnutie slovenskou literatúrou, by bola vcelku zaujímavá. Ponuka je bohatá, rôznorodá a každý si v nej, ak bude chcieť, môže nájsť to, čo je jeho srdcu najbližšie.

Nuž a ja vám prajem už len príjemné čítanie.

Vyhlášení soutěže o Centrální impérium Jana Kotouče

20. Listopad 2019 - 10:03

Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili – a pokud jste nevyhráli, nezoufejte, brzo bude několik dalších šancí!

A ještě jméno šťastného výherce: Tomáš Chytrý z Litvínova.

GRATULUJEME!

 

Legie plamenů – Syndrom druhých dílů potká každého autora

20. Listopad 2019 - 9:08

Roztroušeni po celém kontinentu

Legie plamenů přímo navazuje na předchozí knihu s tím, že autor se nezdržuje nějakým shrnutím příběhu. Proto rozhodně doporučuji znovu si přečíst Oheň probuzení, pokud jste ho naposledy četli při vydání (jako já), protože to pomůže při orientování se. Je na škodu, že na začátku knihy není nějaké to kratší shrnutí nebo představení postav – čtenáři by to ulehčilo práci, zvlášť při rozmáchlosti příběhu a tloušťce obou knih.

Čtenář hrdiny opustil přesně v okamžiku, kdy zjistili, že mýtus (bájný bílý dragg) žije, dýchá a po dlouhém spánku není zrovna dvakrát velkým příznivcem lidí. A vůbec celého světa celkově.

Lizzane a ostatní přeživší se zvládli evakuovat z Arradasie potom, co bílý dragg s jeho armádou napadli Carvenport. Ve svém bývalém rodném městě, Ferosu, pak ale dostane nový úkol, jenž ji dostane do Korvatinské říše, kde hledá spojence mezi nepřáteli.

Clay s kapitánem Hilemorem se mezitím plaví na jih v naději, že najdou odpověď na otázku „Jak vyhrát tuhle válku a zachránit lidstvo?“, a setkávají se s mnohem větším soustem, než by si normálně zvládli ukousnout.

Anthony Ryan pak do knihy přidal další linku, další pohled, a to očima Siruse. V prvním díle neměl významnou roli, ale v Legii plamenů dává čtenáři šanci podívat se na děj ze strany záporáka, protože je členem armády bílého dragga (respektive pod vlivem jeho schopností).

Mini problém(y)

Stejně jako v prvním díle, i zde převažují kapitoly Lizanne, a je těžké zbavit se dojmu, že by právě ona nebyla autorovou oblíbenkyní. Osobně mám pocit, že si Anthony Ryan s jejími částmi více vyhrál a pořádně je promyslel – ono s těmi intrikami a tajemstvími by to ani jinak nešlo, zatímco Clayovy a Hilemorovy části mi přišly trochu odfláknuté což bezesporu v širším kontextu působí nevyváženě. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. V porovnání s Lizanninými určitě ano, protože ty její vypadají trochu stereotypně (další revoluce, další útěk z vězení).

Navíc většinou překážek v ději, jež se snaží hlavní hrdiny zabít, se stávají vnější síly (například špatné počasí, útočící vojáci nebo draggové), které nemají moc velkou spojitost s hlavním příběhem a postrádají emotivní složku. To celkově může snižovat čtenářův zájem o tyto konflikty, jež se pak opakují a stávají se unavujícími.

Změnu prostředí a nové, zajímavé informace, například jak draggové myslí, jejich původ, možnost navázání pouta s člověkem a další, čtenář určitě uvítá, ale někde v půlce se příběh dostane do mrtvého bodu. Vzhledem k rozsahu knihy se nějaká ta vata okolo dala čekat, ale největší problém představuje nedostatečná motivace postav a jejich neustálé popisování všeho a přemýšlení nad vším do nejmenšího detailu. Pod jejich tíhou totiž čtenář úplně jednoduše zapomene, proč se tedy postava snaží dostat z bodu A do bodu B, a když se jí to povede, proč tam tráví skoro celou knihu. A tohle je solidní zabiják slibného a dobře načatého prvotního tempa Legie plamenů.

V Ohni probuzení mohl čtenář žasnout nad tím, jak autor zvládá propojit steampunk se špionáží a dobrodružným románem s fantasy prvky. V Legii plamenů je měnění pohledů postav stejně poutavé jako v předchozím dílu, ale moc nepřispívá celistvosti příběhu – především při velkém množství vedlejších postav a přidání Siruse do počtu. Některé scény a momenty jsou bohužel roztahané a matoucí.

Nepochybuji, že Legie plamenů si najde své fanoušky, kteří budou zastávat názor, že je mnohem lepší než první díl. Faktem však zůstává, že Anthony Ryan se zde s příběhem i veškerými rozdílnými prvky v něm natolik rozmáchl, že z toho místy zavání zbytečné přehánění; a toto pokračování se tak stává lehce nadprůměrnou knihou. Nicméně Legie plamenů ve mně stále zvládla udržet jakousi zvědavost jak to všechno dopadne, ale upřímně doufám, že finální díl se kvalitativně vrátí na úroveň Ohně probuzení.

Anthony Ryan: Legie plamenů
Přeložil:
Milan Žáček

Obálka: Jaime Jones
Vydal: Host, 2019
Počet stran: 631
Cena: 449 Kč

Ozvěny HumbookFestu: Rozhovor s Pavlem Renčínem, sympaťákem od pohledu

19. Listopad 2019 - 9:22

Proto jsem se na HumbookFestu rozhodla tohoto autora vyzpovídat a viděla to jako perfektní příležitost pro to dozvědět se, proč bych si jeho knihy měla přečíst a co by mi on sám doporučil, pokud jsem od něj nic nečetla. Slyšet doporučení od kámošky je jedna věc, ale když knihy rozebíráte přímo s jejich autorem (zvlášť s Pavlem Renčínem, protože jsme se trošku rozkecali a bylo to hrozně fajn), to je panečku něco úplně jiného!

Já se vám přiznám, že jsem od vás nikdy nic nečetla, a proto by mě zajímalo, komu byste svoje knížky doporučil a proč?

To je dobrá otázka. (smích) Já jsem nad tim vlastně nikdy nepřemejšlel. Já vám můžu říct, co jsem začal psát a jak jsem postupně putoval, protože z toho vyplyne, pro koho to je, protože moje první knížka se jmenovala Nepohádka a začal jsem ji psát ještě na vysoký škole, protože ještě tehdy jsem se v tom moc nevyznal. Předtím jsem vyhrál pár literárních soutěží s povídkama a neměl jsem jakoby zkušenost s větším prvkem, jako s románem. Takže když mě oslovil nakladatel, že by chtěl, abych pro něj román napsal, tak jsem na něm začal pracovat a psal jsem ho 4-5 let – jakoby hrozně dlouho, protože jsem pořád jakoby přerušoval tu práci, pořád jsem začínal znova, měl jsem hroznej problém ho dopsat a chtěl jsem napsat knížku, která bude pro děti i pro dospělý, že to bude něco trošku jako Nekonečnej příběh, že to bude trošku jako odehrávat se jedna linie v nějakým reálným světě, druhá linie v nějakým tom fantazijním, a ono mi z toho vyšlo, že vlastně ano – napsal jsem knížku, která jakoby by měla bejt pro děti i pro dospělý, odehrávala se ve fantazijním a reálným světě, ale ta fantazijní linie byla vlastně poměrně nahlížená dospěle – s tou skepsí, cynizmem, a tak dále. A vlastně to bylo docela zajímavý, že ta knížka je spíš pro dospělý a maj jí docela rádi (smích), ale byl to docela zajímavej experiment pro mě. Druhá knížka, kterou jsem si psal, byla vlastně takovej magickej realismus, kterej se taky jako tvářil něco mezi knihou pro děti a pro dospělý, ale už jsem si vybral ten směr. Řekněme taková městská fantasy, to byl můj hlavní směr, a to byla ta třetí kniha. Tenhle směr začala trilogie Městské války, s tou jsem pak strávil vlastně několik let – byl to takový můj epos. Vlastně epický příběh z české městské fantasy, kde vlastně česká a moravská a slezská města proti sobě z nějakého důvodu prostě začnou válčit a vlastně ta města jsou tam symbolizována  nějakými avatary, živými bytostmi, které jsou zosobněním celého ducha toho města. A tohle jsem psal v době dřív, než tady vyšel Gaiman a tyhle věci, takže to byl originální nápad a samozřejmě prostě… Víte co, někdo jinej napíše tu podobnou věc jako vy a napíše jí třeba líp.

Jasně, když dva dělají totéž, není to totéž

Přesně, je to tak.

Takže jestli to chápu správně – máme třeba město Prahu a v Městskejch válkách by byla osobou.

Byla by zastoupena ženou. Mohl bych vám říct přesně její popis, já mám poměrně poetický styl psaní. Myslim si, že právě jak jste se ptala na ty čtenáře – já trošku putuji těmi žánry, přes tu městskou fantasy jsem se potom přesunul trochu k hororu, teďka vlastně trochu k tomu thrilleru – tak spíš je to tak, že ti čtenáři jdou se mnou. Že maj jakoby rádi ty moje knížky i spíš, než že by to bylo rozděleno žánrově. Alespoň zatim to tak vypadá, protože se zatim pohybuju a ty lidi jdou furt se mnou (smích), takže asi maj rádi ty knihy. U těch Městskejch válek to bylo pro mě něco, co tady tehdy nikdo nepsal tu městskou fantasy. Dneska se to zdá divný, tehdy sem si myslel, že sem vymyslel novej žánr, tehdy tady nevycházela moc ani zahraniční tvorba.

No tak rozhodně jste jeden z těch prvních, co ji tady začal psát.

 Jo, to se tady říká, že jsem to vlastně začal psát já. No a řikal jsem si, jaká fantasy bude městská víc než ta, kde města vystupují bytostně – to je ta hlavní myšlenka. A měl jsem tak dobrý nápady, že jich byla škoda na jeden román a pustil jsem se do trilogie. To jsem si ještě proložil v roce 2008 románem, kterej jsem psal online na svým webu spolu se čtenáři, kde vlastně já jsem to psal, vydával jsem to každej tejden jednu, dvě, tři kapitoly, ti čtenáři to komentovali a zasahovali do toho děje. Někdy víc, někdy míň. V nějakejch chvílích tam byly třeba nějaký ankety, který rozhodovaly o tom, jaká postava vstoupí do příběhu nebo na jakým důležitým bodě prostě kam se ty postavy vydají a co bude dál. Takže to bylo takový interaktivní, ale zároveň těch anket tam nebylo tolik, aby se to rozdrobilo literárně, protože kdyby lidi rozhodovaly o každým díle co bude dál, tak vám z toho vyjde něco nečitelnýho. Snažil jsem se pracovat podobně jako pracovali scénaristi filmů a seriálů, kde se vlastně snažíte pojmout každej díl trochu pointovat, aby sám o sobě tvořil část toho příběhu, aby každej díl přinesl novou emoci nebo atmosféru a byla to pro mě hrozně zajímavá škola, protože do tý doby to psaní byla osamocená disciplína, kterou vlastně děláte někde zavřenej večer sám v bytě a dneska je to strašně divný, když všichni maj sociální sítě, tak ty lidi jsou zvyklý o tom mluvit a dřív to bylo jinak. Ten autor na tom pracoval, s nikym nemluvil, a pak odevzdal hotovou knihu a ti čtenáři se k tomu dostali ve chvíli, kdy to vyšlo. Dneska ti autoři už komunikujou většinou po celou dobu, řikaj lidem, co se děje, vytváří ten hype. Na druhou stranu ono je to mluvení o psaní trošku jako s napouštěním vany. Když prostě chcete napustit vanu a zároveň máte nějakej uměleckej přetlak, kterej potřebujete jakoby vyjádřit, tak napouštíte tu vodu (tvoříte knihu) a zároveň o tom mluvíte a řikáte na čem pracujete, tak tim zmenšujete touhu ten příběh říct a je to jakobyste v tý vaně měl vytaženej špunt a je to daleko větší úsilí tu knihu potom dopsat.

To rozhodně souhlasim. Občas mi přijde tohle komunikování autorů prostřednictvím sociálních sítí pomalu jak ukázky na film – nacpou tam to nejzajímavější a pak si čtenář řekne: “Hm, tak já si to koupim jen proto, abych se dozvěděl tu omáčku okolo, zázemí postav a proč udělali to, co udělali.”

Úplně souhlasim. To vlastně vůbec nechápu a nedává mi smysl, proč tuhle věc dělat a je to i důvod, proč já se zásadně nekoukám na trailery, protože když už máte nějakou zkušenost s příběhama, tak z toho traileru si odvodíte úplně celej film. To úplně stačí, že jste čtenář, kterej často čte a máte pro to cit. Například u filmů mě nejvíc baví expozice, než vlastně poznam, jaký schéma je použitý. Takže začátek, prvních 15 minut, a pak ve chvíli, kdy víte celej zbytek toho příběhu, tak mě to přestává bavit a prostě vypínám to (smích).

Já například hrozně nerad mluvim o knize dřív, než vyjde, protože mám pocit, že ji dokážu líp popsat až ve chvíli, kdy vyjde a začnou ji číst lidi a začnou mi řikat jaká je. Do tý doby vim jenom jako jak ji chci já vyprávět, ale pak zjistim, že například nějaký věci v příběhu, kterejm já jsem nepřisuzoval váhu, tak potom zabodovaly u čtenářů nebo naopak. Nikdy to nedokážete úplně přesně odhadnout. Mám nějakou představu, musim něco říct, protože o tý knize potřebuju mluvit, když vychází, ale opravdu ji poznam až ze slov těch čtenářů a z jejich reakcí. A vlastně to beru poměrně vážně, protože ten globální hlas čtenářů zprůměrovanej je velmi moudrej a jde na dřeň a musíte si z něj vzít nějakou tu zpětnou vazbu. Takže v dnešní době Databáze knih je velmi dobrá zpětná vazba. Neni pro mě důležitá nějaká recenze nebo kritika, ale ve finále je důležitý, jestli si ta knížka našla čtenáře a co na ní řikaj. Protože je strašně těžký jí hodnotit, když od ní nemáte odstup, a víte, kde má silný pasáže a kde ne.

Jak jste se k psaní vůbec dostal? Byla to forma relaxace nebo jste vždycky chtěl napsat knihu?

(Smích) Já se ke psaní dostal hrozně zajímavým způsobem, a to tak, že vlastně jsem byl velkej čtenář v devadesátejch letech fantastiky, kdy tady vycházely extrémně špatný překlady. Tedy vlastně překládal každej, kdo uměl alespoň maličko anglicky, a bylo to fakt strašný. Kolikrát člověk četl tu knížku a snažil se jako pochopit, co tím chtěl autor říci. Že vlastně nerozumí textu. Do toho jsem se nachomýtnul, protože jsem byl aktivní v té fantasy komunitě, v hodnocení literárních soutěží, což pro mě byla další studená sprcha o tom, jak vlastně strašný věci tam lidi kolikrát posílaj a prostě maj pocit, že můžou vyhrát. No a v tu chvíli sem si řikal “no tak to zvládnu taky”. No tak jsem začal psát, a měl jsem to štěstí, že moje snad čtvrtá povídka už něco vyhrála a byla druhá za nějakým profesionálním spisovatelem a v další soutěži jsem už vyhrál a tak dále. Takže mě to nakoplo hodně brzo a měl jsem velkej úspěch. A když poslouchám ty autory, přece jenom s nima vystupuju, i mileniální, jak se probíjeli roky, než se jim zadařilo, tak nevim, jestli bych měl tolik odvahy a tolik tý víry v tu chvíli, že to má smysl. Protože já jsem většinou zvyklej, že když se do něčeho pustim, tak mi to jde, a když to nejde, tak to opustim a budu radši dělat něco jinýho, něco, co mi jde, protože těch věcí se dá dělat hodně. Takže tohle mě nakoplo. Ono když vyhrajete pár soutěží, tak oni si vás všimnou a ti nakladatelé za váma přijdou a začnou po vás chtít věci.

Takže to ani ze začátku nebylo tak, že jste sice vyhrál, ale i přesto musel rozesílat rukopisy a čekat na odpovědi?

Ne. Jako nechci tim nikoho naštvat z ostatních autorů, ale já od toho roku 2001 v podstatě všechno, co jsem napsal, se vydalo, a většina těch věcí měla od roku 2003 jasně dáno, že jsou součástí týhle antologie a tak.

Takže v šuplíku nemáte nic?

Nic. Nikdy (smích). Ono je to trochu blbý, když po vás vždycky někdo něco chce a přijde a řiká: “A hele něco se šuplíku by nebylo?” A já odpovídám, že nemám. Je to daný tim, že já mám hodně málo času na to psaní. Mám opravdu spoustu jinejch aktivit – náročnou práci, podnikání.

No tak to mám pro vás spešl otázku od našeho šéfredaktora – jak zvládáte psát a vydávat knihy, když máte tolik aktivit a do toho náročnou práci?

Hele, jako největší zásek byly ty dvě malý děti. To je totiž obrovsky krásná věc, který se chcete věnovat, a zároveň vám to sežere zbytky toho volnýho času a tý energie. Takže teďka píšu málo ty poslední roky. Teďka jsem tři roky čekal na knihu, navíc na něčem pracuju – řekněme ani ne kniha, ale spíš námět, kterej vypadá, že by mohl bejt pro televizi nebo pro film, a uvidíme, jestli to vyjde nebo ne. A jako ty knihy mi jdou teďka těžce a navíc jak mám manažerskou práci, pracuju s lidma, tak vlastně tahle věc si bere ze stejnýho šuplíku jako to psaní knih, jestli je to pochopitelný. Dřív jsem dělal víc práci, která byla odborná, byl jsem specialista v něčem a prostě jsem si udělal tu práci, přišel jsem domů, měl jsem čistou hlavu, sednul sem si a šel jsem psát. Většinou jsem psal od desíti třeba do půlnoci. Teďka když píšu, tak je to většinou od dvanácti do jedný do půl druhý, ale protože mám ještě do toho nějaký to podnikání a třikrát tejdně trávim ty večery tim, tak na to zbývá extrémně málo času a energie. Teďka to je trochu utlumený, ale beru to tak, že je to část životního období, kdy je holt málo času na psaní. To psaní je moje esence, je to moje láska, je to, co jsem, takhle sám sebe vidim, takže je jenom otázka času, kdy se k tomu vrátim a zase se tomu budu věnovat ještě víc naplno.

A nejste jeden z těch spisovatelů, kterej když nepíše alespoň hodinu denně a jednoduše se nevypíše, tak chytá nerva?

Ne, ne. Já naopak spíš potřebuju trochu zahálet a jakmile budu mít prostě týden dovolenou, tak začnu chtít hrozně psát, ale teďka v tom zápřahu, jakej mám, tak mi to ani nepřijde na mysl, protože prostě pracuju 12 hodin denně. Ale jakmile mám trošku volněji přes Vánoce, tak si hned začnu psát poznámky a mám chuť začít psát.

Když přes den v práci teda dostanete nějakej nápad – zapíšete si ho nebo ho necháte vyšumět?

Píšu si poznámky, začal jsem si psát do telefonu a v práci mám otevřenej Word, takže když mě napadne něco přes oběd, tak to tam napíšu. Já jsem dělal vlastně nějaký kurzy psaní, natočil jsem videokurz psaní právě pro to, jak napsat román, a vlastně tam řikam, úplně v tý úvodní lekci, že ty nápady jsou vzácnej výrobní zdroj pro vás jako spisovatele. Je jich omezený množství, a když je okamžitě nezaznamenáte, tak o ně navždycky přijdete. Prostě přicházej v takový blbý chvíle, když je člověk v metru, když usíná, když sedí u doktora. Nápady přichází často, když se to nehodí, ale pokud je rovnou nenapíšete, tak takhle můžete přijít o ty nejlepší, který dostanete. Takže je důležitý si ty dobrý nebo zajímavý nápady nebo kousky dialogů, který zaslechnete a inspirujou vás nebo ve vás vyvolaj nějakou emoci, zapsat.

A stalo se vám někdy, že když už byl čas na psaní, tak jste se vrátil k tomu zapsanýmu nápadu a řekl si: “Tohle nepoužiju, je to kravina”?

Jo, často. To se stane. Vtip je v tom, že tohle je i důvod, proč neni dobrý tyhle nápady řikat druhejm lidem a ptát se na to, jestli jsou dobrý nebo špatný, protože ten nápad sám o sobě je vlastně jenom takovej pahýl, kterej je oholenej na kost, když si to napíšete. V tu chvíli, když vás to napadlo, tak to bylo obalený nějakejma emocema, bylo to obalený věcma, který jsou nevyslovitelný a jsou k tomu nějakým způsobem vztažený, je to určitej set-up ve vašem mozku a vám to přijde v tu chvíli výjimečný,  a často, když si to zaznamenáte, tak je to jenom taková esence z toho a druhej den už to nemusí fungovat, když tam nemáte ten zbytek. Proto většinu z těch nápadů pak proškrtáte, protože jsou strašný, ale zůstane tam něco, co právě funguje tu delší dobu a stane se to, že se vám na to začnou lepit další nápady. A podle toho poznáte, že je to nosná věc, že je to něco, s čim je dobrý pracovat.

Co pisatelská rutina, máte nějakou?

Měl jsem. Když jsem psal tu trilogii, tak jsem vydával každej rok knihu a tam jsem měl takovou rutinu. Měl jsem takovej banální excelovej soubor, ve kterým jsem měl takovej časovej plán s tím, že každej den budu třeba psát dvě stránky. Nebylo to o tom, že budu každej den psát dvě stránky, ale měl jsem rozplánovaný, že když začnu tady, tak kdy bych mohl zhruba ten román dopsat odhadem. A měl jsem časovej plán, u kterýho jsem viděl, jestli jsem pozadu nebo napřed, a je to fajn, protože vidíte rozplánovanou tu cestu, která má začátek a konec. Rutina pro mě spíš byla, že sem si večer sednul, pustil nějakou hudbu, která odpovídala atmosféře tý scény. Hudba mi na začátku hodně pomáhala naladit se do tý atmosféry, že když jsem psal něco jemnýho, tak jsem si pouštěl nějakou filmovou muziku nebo Enyu, když jsem psal horor, tak zase metal, kterej jsem ani neposlouchal, a pomáhalo mi to se naladit. Dneska už je to jinak, dneska bych mohl psát třeba v metru a absolutně bych nevnímal, bylo by mi to jedno. Nemám problém se odosobnit a ponořit se do toho. Už jsem v metru dlouho nepsal, ale dokážu se prostě uzavřít ve svým mozku a přemejšlet, když potřebuju.

Jak jste se vůbec dostal od fantasy ke psaní psychologických románů/thrillerů?

Tak ona v podstatě městská fantasy pracuje s reálným světem, kterej jako okořeníte nějakejma fantaskníma jevama. A když si vezmete ten horor, tak ten taky pracuje s reálným světem, kde se dějou fantaskní věci, ale trošku se mění jejich povaha. To je celý. Takže ta cesta k tomu hororu byla vlastně poměrně přirozená. A bylo to i tak, že mě spíš oslovilo to téma natolik. Protože Vězněná je inspirovaná reálnou událostí, na kterou jsem náhodou narazil a šokovalo mě to, a řekl jsem si “no, to je téma, chtěl bych ten příběh prožít jako v pohledu tý hrdinky”. Vlastně píšu to, co mě baví, a doufám, že to bude bavit i lidi. Protože nejsem závislej na prodeji těch knih, tak neřešim škatulkování, a před Vězněnou jsem si napsal Klub vrahů, kterej nemá žádný fantaskní prvky a je to moje první kniha, která je vlastně pro mainstream realistická. A bylo to v pohodě. Jako neříkám, že nikdy už nenapíšu další fantasy, ale zatím se budu pohybovat v tý hororový sféře a vyhovuje mi to. Uvažoval jsem i nad dětskou knihou, ale nebyla na to energie ani čas.

Kde tedy berete inspiraci, když Vězněná je inspirovaná skutečnou událostí? Například pro takový Klub vrahů nebo Městské války.

Klub vrahů má prvky, který byly podle reálný události, ale ne v tom příběhu. Hele, já mám nápadů hodně. Kde berete inspiraci – to je hrozně zvláštní otázka, protože to většinou nikdo neví. Ti autoři jako neví, kde jí berou a kde se objevuje. Buď prostě nápady máte nebo nemáte.

To chápu, ale už jsem se setkala s někým, kdo mi říkal, že napsal něco na základě snu nebo nějaký zkušenosti.

Hm, jasně. Hele, takhle. Já tý metodě říkám zrnko písku. Na začátku každýho příběhu, každý věci, kterou jsem kdy napsal, byl jeden nápad, kterej je pokaždý něco jinýho. Někdy to může bejt emoce, kterou máte ve specifickou chvíli, jindy fotka, kterou vidíte – viz třeba Vězněná. Viděl jsem fotky toho zařízení, ve kterým byla vězněná ta holka v reálným příběhu, a to bylo šokující. To jsem si řikal “tohle neni možný, to je fake” a začal jsem si o tom shromažďovat víc informace a byl to základ. “To by mě zajímalo, jak to ta hrdinka přežila, chtěl bych jí pomoct.” Bylo to silný ta emoce. Nebo jedna z mejch prvních povídek, která právě vyhrála jednu literární soutěž a lidi jí považujou za jednu z mejch nejlepších povídek, tak se jmenuje Tanči mezi vločkami. A to mě napadlo zase tak, že sem se vracel jednou večer na vejšce domů a byla zima, sněžilo, a já se podíval vzhůru a proti světlu lamp jsem viděl dvě velký vločky, jak se snášej, jak padají dolů. A napadlo mě, jestli bych se jim dokázal vyhejbat, aby mě žádná nezasáhla a řikal sem si, že by to byl takovej zvláštní trhanej pohyb, bizarní tanec. A najednou prostě vznikl nápad tance mezi vločkami, kterým se v tý povídce pohybuje nějakej elf pohybuje mezi světama a je to taková metafora toho cestování mezi prostorem a časem, a žádná z nich ho nesmí zasáhnout, jinak jeho srdce zastaví a zmrzne. A takhle to vzniklo. Neměl jsem vůbec nic vymyšlenýho – co bude, jaká bude pointa, a vzniklo něco, co už nikdy nenapíšu, protože to se nedá vymyslet, to nedokážete zkonstruovat. Ta povídka je překvapivá, do toho jde nečekanýma směrama, objevujou se tam zvláštní postavy. A tyhle věci se nedaj vymyslet, ty se daj napsat tim emotivnim stylem psaní a zase tu emoci odstartuje zase jenom něco. Ty moje první povídky já jsem neuměl psát konstruktérsky, abych si to poskládal a řekl si, jak to bude literárně vypadat. Prostě jsem začal psát a někam mě to vedlo ten příběh. Na začátku, když člověk začíná psát, tak nic jinýho nezná a neumí psát jinak, pak to řemeslo se časem naučíte. Zjistíte, jak zhruba ty věci konstruovat, začnete mít větší jistotu v tom, že to napíšete dobře. Tyhle první povídky jsou spíš o tom, že se někam vydáte a buď to dopadne strašně nebo to dopadne dobře, ale vy to nevíte předem. Prostě uvidíte, kam vás ta cesta povede. Takže to je asi ta moje odpověď. A proč jí řikám zrnko písku? No protože víte, co se stane se zrnkem písku, když se dostane do mořskýho korýše – začne ho obalovat tou svojí hmotou a na konci z toho může bejt perla. Ale to zrnko písku je úplně banální věc, která by nikomu jinýmu nic neřekla, jenom vám v tu chvíli. Já mám ty metafory, protože tim se dá hodně věcí zjednodušit na to vysvětlení.

Připravoval jste se nějak pořádně na psaní Vězněné?

Popravdě nejdřiv ze všecho jsem si přečet příběh, přečet jsem si ho na dvě stránky, napsal jsem třetinu, polovinu knihy, pak jsem si dohledal nějaký další informace ohledně Šumavy, který mě zajímaly a který jsem chtěl použít, třeba nějaký pověsti a tak, to jsem něco z toho taky použil, aby to bylo co nejreálnější. A vlastně s tou reálnou událostí blíž jsem se seznámil až ve chvíli, kdy ta kniha byla dopsaná. A s hrůzou a překvapením jsem zjistil, že sme se překryli v sedmdesáti procentech. Ale byla to náhoda spíš, protože já sem původně nechtěl psát podle tý reálný události. Já jsem chtěl napsat svůj vlastní příběh a jenom sem přemejšlel, jak by se to mohlo vyvíjet, jak by to pokračovalo a tak. A v překvapivým počtě bodů jsem se setkal s tou realitou, protože se to tak opravdu stalo. Ale byla to fikce, psal jsem vlastně fikci.

Zase na druhou stranu je to hrozně zajímavý, když jste si na začátku zjistil úplný minimum a ve finále se pak dozvěděl tohle.

To jo, asi sem si to dobře představoval (smích), ale měl jsem těžký sny. To je hrozně zlá knížka tohle. Je hrozně těžká. Neni to legrace a je tvrdá, ale evidentně čtenáři jí maj nejradši. Asi je taková pravdivá, autentická. Samozřejmě, že je to fantastika v lecčems, jo. Je tam nadsázka, ale že takhle by to opravdu mohlo bejt a takhle by to ta holka mohla prožívat.

Zjišťování informací je běžná praxe spisovatele, když to nemůže najít na internetu, takže sem obvolával spoustu míst – policii ve Vysokým Mýtě nebo chvaletickou elektrárnu, jakym způsobem prostě splavujou dřevo, protože jsem tam potřeboval něco odehrát. Já sem trochu línej na to hledání informací, takže já to dělam jako největší nutnost, ale sou lidi, který to milujou víc, než to psaní.

A co třeba postavy? Mají nějaký vaše povahový rysy nebo lidí ve vašem okolí?

No tak myslim si, že ze začátku určitě, hlavně v těch prvních knížkách je to určitě hrozně znát, že jsem se ztotožňoval s nějakou postavou. Ale hlavně ve chvíli, kdy se snažíte psát pravdivě, tak píšete podle vlastní zkušenosti věci do tý knihy a prostě ta je omezená na lidi, který znáte, příběhy, který znáte, který ste četla. Dá se, samozřejmě, pro nějaký postavy využít inspirace z vašeho okolí, můžete využít inspiraci literární předlohou, že si některý charakterový rysy můžete vzít se svýho oblíbenýho hrdiny nebo třeba někoho, koho znáte z nějakýho filmu. Ale třeba když to neřeknete těm lidem a budou se shodovat jenom nějaký části, tak to samozřejmě nikdo nepozná. Jenom vám se trošku líp píše, protože znáte charakter tý postavy. Já ty postavy mám spíš nacejtěný. Neměly by to bejt klišé kulisy, i ty vedlejší postavy by měly procházet aspoň nějakou malou změnou a hlavní postavy by měly procházet výraznou změnou – to je důležitý pro to psaní.

No jasně, nikdo nechce plochý postavy.

Přesně.

Zažil jste někdy spisovatelskej blok?

Nezažil, nevim, jak to vypadá. Já se do psaní nikdy nemusel nutit. Bylo teda těžký dotáhnout ten třetí díl trilogie Městskejch válek, ale to proto, že sem dopisoval trilogii, kterou sem začínal psát intuitivně, takže jsem tam měl spoustu naznačenejch linií, který bylo potřeba dopsat, ale to spíš byla makačka to ukončit dobře, aby to bylo prostě epický velký finále, abyste neztratila cestou energii na chybách. Takže to bych řekl, že s tim sem se nadřel. Ale jinak vlastně nevim, jaký to je. Když budu chtít za dvě hodiny něco vymyslet, tak si sednu a něco vymyslim. V práci musim bejt hodně kreativní, takže tahle věc pro mě neni problém. Možná, že čim víc člověk chce a má potřebu to dělat, tim víc to na něj vytváří ten tlak a má ten blok. Teoreticky mám načtený, co je potřeba dělat proti tomu bloku, ale nikdy sem to nezažil.

A když už ste vydal tolik knih, když se podíváte zpětně na ty, které vyšly před delší dobou, vidíte tam ten pokrok? Měnil byste něco?

Tak za prvé, vždycky když píšu novou knihu, tak mám pocit, že bude ta nejlepší. Když na ní pracuju, tak ten pocit mám. V reálu to tak neni, pak zjistíte, že nebyla tak dobře přijatá, ale ten progress tam pořád nějakej je, ale v tu chvíli ji mám nejradši z těch svejch knih, protože na ní pracuju, je to moje dílo. A kdybych každou z těch knih vzal do ruky, tak bych ji začal měnit, to je jasný. Každou. U každý bych změnil nějaký věci, ale nemam tu ambici a nevadí mi to, protože ta kniha je výpověď s časem, ve kterým vznikla. Kniha se dá vždycky vylepšovat, ale dělala byste to do nekonečna. Sice jsem perfekcionista, ale vim, kdy si říct dost.

Dobře, poslední otázka a potom vás už propustim ze svejch spárů – co čtete za knížky?

No v poslední době čas, kterej na čtení mám, je v autě, takže si kupuju audioknihy.  A sjíždim audioknihy. A tam čtu všechno možný. Teďka třeba posloucham Děti ze stanice Zoo. Předtim knihy od Agathy Christie, protože mě hrozně baví ta pestrost. Je to poměrně širokej rozstřel a přešel jsem na ty audioknihy, protože jinej čas nemám – jenom když jezdim z práce a do práce každej den, což je tak půl, tři čtvrtě hodiny? Jde to pomalu a trvalo mi, než jsem si zvyknul.

Moc děkuju za rozhovor!

Stránky