RECENZE: Brian W. Aldiss, Skleník

Článek od: Eylonwai - 13.11.2018

Země, vzdálená budoucnost. Planeta se přestala otáčet, polovinou je v nekonečné tmě a polovinou v neustálém žhnoucím dni. Na sluneční straně se rozpíná fíkovník, obrovský organismus tvořící džungli přeplněnou rostlinným životem. A na té druhé? Kdoví. A gigantičtí traverzéři mezitím snovají své pavučinové stezky na trase mezi Zemí a Měsícem. Vítejte na konci světa.

V džungli, kde vás může sežrat každá druhá kytka, přežívají poslední zbytky lidí. Tedy… ne tak úplně lidí. Vládnoucí rasa prodělala hodně bolestivý pád ze svého trůnu a prošla něčím, čemu Aldiss říká devoluce. Zkrátka, vrátila se na stromy. Respektive na jeden obří strom. Skoro nevědí, jak vypadá obloha a pevná půda pod nohama, protože to už dávno není jejich teritorium. Místo toho šplhají jak Tarzan po větvích, zařizují si jednoduchá obydlí a praktikují své přízemní namlouvací rituály. Až do doby, než je čas odejít a přenechat místo mladším.

Lily-yo, ještě donedávna vůdkyně tlupy, se spolu s dalšími dospělými vydává na poslední cestu ke slunci. Tam si každý najde svou schránku, aby ho traverzér mohl odnést vstříc smrti. Jenže konec není tak blízko, jak si mysleli. Místo konečného odpočinku je čeká něco, co by si jejich přízemní mozky jen stěží dokázaly představit.

V džungli se zatím Gren, muž-dítě, snaží získat respekt v nové tlupě. Od začátku se však kazí všechno, co se zkazit mohlo. Stačí jednou mrknout a tlupa se rozpadá, Gren zůstává sám. Tedy, je tu ještě Poyly, ale ta nic nechápe. Rozhodně ne tolik jako Gren, od té doby, co se k němu přidal jeho kamarád smrž. Začíná strastiplná odysea světem, kde zvířata připomínají jen rostlinné napodobeniny, kde ponořit ruku do vody znamená přijít o ni, kde houba je chytřejší než člověk a kde podivné sopky lákají potravu do svého chřtánu pomocí písně.

Skleník není lehké čtení, ó ne. Aldiss chrlí neologistické pojmy jeden za druhým, až si skoro připadáte, že čtete Alenku v Říši divů. Někdy je lehké si představit, co myslí tou chůdnicí nebo mocermitem, jindy jen těžko porozumíte, když se vytasí se slovy jako hlupek, zřínek nebo hltobýl. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, protože atmosféru to i tak vybuduje skvěle. Copak necítíte to skleníkové dusno, copak vám nestéká pot po zádech?

Po dlouhé době tu máme vševědoucího vypravěče. Postavy nejsou zas tak důležité a ostatně, jejich optikou bychom se toho o světě, který nás čeká, dozvěděli málo. Místo toho se Aldiss rozhodl pro distancovaný hlas, který vám občas vysvětlí, proč je pórek třikrát vyšší než člověk a že ta věc, na kterou Gren právě narazil a neumí ji pojmenovat, je led. Ale nedělá to vždycky, a tak se možná někdy stane, že se nad určitou pasáží budete muset pozastavit a představovat si ji ze všech úhlů, dokud nevykřiknete vítězné „Aha!“. V tom lepším případě, v tom horším se vítězný výkřik vůbec nedostaví. A tyhle momenty přispívají k pocitu děsu, který Skleník nevyhnutelně vyvolává. Ano, můžete být celou duší ekolog a strom obrůstající téměř celou Zemi se vám na první pohled může zdát jako ráj, přesto se vám při čtení bude svírat žaludek. Svět, který Aldiss prorokoval, je sice celý zelený a dýchá životem, ale ráj to není ani zdaleka. Smrž by mohl vyprávět…

Skleník je dílo geniální. To, že se geniální díla občas nečtou úplně dobře, k tomu už tak nějak patří.

P. S.: V tomto vydání je předmluva Neila Gaimana. Řiďte se podnadpisem a přečtěte si ji až po dočtení příběhu!
P. P. S.: Stejně jako dílo je i jeho český překlad geniální. Potlesk!


Brian W. Aldiss, Skleník
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2018
Překlad: Jan Vaněk
Obálka: Adam Pižurný
Stran: 280
Cena: 278 Kč

Přidat komentář